__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Žiju

Hlavně o ničem

9. listopadu 2010 v 19:49 | Avis
...

Bez nálady. Ani nevím proč. Pokazila jsem svojí písemku z dějáku. Nechápu, jak je možné, že sem měla takový okno. Zrovna tohle (což znamená to, co jsem pokazila) jsem totiž věděla úplně přesně a v testu jsem začala plácat úplný nesmysly.

Dvojka ze slohu. Popis krajiny. Bože, ty gramatické chyby, nejradši bych se...! No, ale alespoň jsme se pobavili nad svými vlastními obraty, např.:

"Nálepková dospělost" aneb jak to vidím já

6. listopadu 2010 v 22:53 | Avis
(úvaha dvanáctileté, hah)

...

Dospělost. Neutrální tetička Wiki tvrdí bez emocí (jako by ona nikdy nedospívala), že "Dospělost označuje stav jakéhokoli zralého organismu".

Dospělí jsou ti, kterým je 18+
Připadá mi, že dospělost je jenom nálepka,která označuje ty, kteří můžou jít sedět, dělat si co chtějí (+ spustu věcí co MUSÍ), když je to v souladu se zákony (které stejně nikdo nikdy celé nepročetl), platit daně a volit politiky.
Žádná politická strana nezaměří svůj pohled na děti, protože děti volit nemůžou. Přestože některé děti jsou psychicky vyspělejší než někteří dospělí a naopak.
Je to jenom nálepka, která jakoby označovala ty, kteří by už měli být zralí na to vzít na sebe větší odpovědnost a vydržet větší nátlak na psychiku.

Rozdrtit na prášek. A nechat si na památku. Za tu odvahu

3. listopadu 2010 v 22:01 | Avis
...
(článek má hodnotu tunu suchých králičích bobků... Ale pro mě má hodnotu obrovskou.)

Nasrala mě. Celým svým já jí nenávidím. Celá nasranost nasbíraná za dva měsíce školy se přemístila na ni. Nesnáším jí a zítra si "jí podám". Jestli se ode mě čeká, že budu křehká dívka, která se se vším smíří a nebude bojovat (i když jde třeba o prkotinu), tak to zklamu.

Třeba měla jen špatný den. Ale udělala chybu. Měla smůlu, že jsem tam byla zrovna já.

Nikdy...

2. listopadu 2010 v 19:53 | Avis
Při cestě domů po nepoasfaltované cestě, na které leželo spoustu listí (miluju pozim), narazila jsem na spoustu věcí, které si myslím, že bych nikdy, ale NIKDY neudělala. A tak jsem to teď hodila sem a jen díky tomu, že jsem dala přednost procházce před autobusem čtete tyhle řádky.


1. Nikdy bych od někoho, komu říkám přítelkyně, nečekala, že mi řekne, že je jedno, co dělám.

Raděj bez názvu

29. října 2010 v 11:23 | Avis
...

Doufám, že máte skvělé prázdniny. Já si tyhle prázdniny ideálně představovala ve smyslu "jsem doma, vstávám kdy chci, snídaně, zapnu si počítač, oběd, čtu si, učím se, hraju si s kočkama, jdu spát" - tedy že doženu školu, bude pohoda a taky si prázdniny užiju. Dopadlo to jinak - hůř.

Bohužel, rodiče mi prázdniny naplánovali jinak. Ono je to těžké, když pro otce /asi by tu mělo být trochu jiné slovíčko/ jsou prázdniny fajnovým vytrhnutím ze stereotypu "nezaměstnaného padesátiletého otce tří dětí a anankasty" a mamka pracuje jako účetní a daňová poradkyně, takže si práci řídí sama.

10 věcí, které mám ráda

24. října 2010 v 19:56 | Avis
Pravidla:
1. Uvést, kdo Tě do hry pozval
2. Vyjmenovat 10 věcí, které máš rád(a)
3. Prostřednictvím komentáře pozvat dalších 10 osob do hry

1. Uvést, kdo Tě do hry pozval.

Mojí maličkost do štafety pozvala Berry. Její blog se mi moc líbí, vždycky, jak mám trochu volného času, zajdu na její blog. Hodně hodně moc se mi líbí povídka s názvem: Změna v životě baletky. Hodně mě mrzí, že poslední dobou (můžete tipovat odkdy) nemám volný čas skoro vůbec. Vřele doporučuji, tahle stránečka vás chytne a nepustí. :)

2. Vyjmenovat 10 věcí, které máš rád(a).

Kapka v moři - Nevděčná a nedůležitá

20. října 2010 v 20:28 | Avis
...

Jsem jako kapka v moři,
moři, které neznamená nic.

Jako by bylo jedno, kdo jsem, kým jsem a zdali jsem. Protože, řekněme si na rovinu, neudělám nic převratného. Nic, co by znamenalo, že jsem dobře využila svůj život, nic, kvůli čemu by na mě lidstvo nikdy, nebo hodně dlouho nezapomnělo. Nic, co by znamenalo, že je dobře, že jsem žila.

Zítra je sobota?

4. října 2010 v 22:30 | Avis
Bohužel, ne. Ale fakt je, že teď opravdu přežívám od víkendu k víkendu. Co je mezi tím, to je prostě jenom to, co musím, i když mi to už vážně leze krkem. Nové poznatky se proměnili v ohromující množství dat, které nejsem schopna do sebe uložit.

Sebevědomí klesá a pravděpodobně dlouho klesat nepřestane, narážky (mnohdy jen visící ve vzduchu, jinde vyřknuty do Ticha nad hlavou třiceti jedna mučících se postaviček) jsou jakoby čím dál tím častější a mám dojem, že jsem se zkazila.

Taky, že zkazila, ale snad nejsem úplně blbá? Vlastně, co to melu, jasně, že jsem uplně mimo. Ale aspoň na gymplu, že? Fakt, že se šprtám tak hrozně jako nikdy (dřív, tedy před gymplem, kdy pro mě učení bylo něco... netradičního??), jako před strašně důležitou zkouškou.. Bezva...

Miluji déšť

26. září 2010 v 10:25 | Avis
To I v nadpisu mě trošku dráždí, ale přesto (a možná proto) tam zůstane.

Miluji déšť. Těch nekonečně mnoho kapiček vody, které umí svlažit zemi, a které jsou zárukou života. Miluji déšť, protože má v sobě něco nesmírně vyrovnaného a zároveň strašně vratkého. Těch miliony kapiček vody, co umí potěšit, zničit, zachránit i zabít.

Jako by se to ani nedalo popsat. Popsat tu krásnou pravidelnost, zvuk kapek dopadajících na střechy našich domovů. Jako bych ani neznala slova, kterými popsat to, jak na mě déšť působí. Popsat, že déšť je jako pláč. že kapky jsou jako slzy. Slzy štěstí, nebo smutku. Že déšť jako by plakal štěstím nad tím, co všechno světu dává a jaký zázrak je žít, jako by plakal smutkem, protože jednou tohle všechno skončí, jako by plakal za všechna vyhynulá zvířata, za všechny nepravdy a utrpení.
Jako by déšť plakal s námi.

Když prší, jsem zhypnotizovaná, často koukám z okna, a ať už jsem doma, ve škole nebo v tramvaji, déšť mě uklidňuje. Nechápu lidi, kteří chápou déšť jako něco, co umí zkazit náladu, co nikdy za žádných okolností nmůže potěšit. Ano, když déšť zničí úrodu, zmáčí tě na cestě do práce či z práce, způsobí povodeň, která ti vezme domov či ještě něco cenějšího, pak je důvod déšť nemít rád a nesnášet.

Ale proč déšť nemají rádi ti, kteří při dešti sedí doma, u knížky či počítače, a jako by se vnucovala možnost dívat se z okna na těch nekonečně mnoho kapek vody... Proč oni říkají, že déšť nemají rádi? Možná proto, že v nich déšť vyvolává vzpomínky, vzpomínky na události, které bychom byli raději, kdyby se nestali, nebo části našeho života, které už skončili a nikdy se nevrátí.

Nebylo by špatné být kapkou vody. Zatímco my chápeme jednu jedinou kapku vody jako něco nepatrného, něco, co rychle spadne na zem, jako něco, čím bychom rozhodně nechtěli být, protože bychom žili strašně krátkou chvíli a neměli ze života nic..
Jenomže kdybychom byli kapkami vody, myslím, že by pro nás okamžik padání na zem trval dlouho, viděli bychom velkou část světa, byli v klidu a nemuseli nic. Jen se dívali (možná trochu smutně) na zem pod sebou, abychom mohli spadnout na zemský povrch a vsáknout se do země či spadnout do moře, abychom se mohli vypařit a být znovu tou jednou jedinou kapkou vody.

Miluji déšť. Miluji déšť pro to, co nám dává, proto, jaký je. Miluji déšť, který teď buší do střechy nad mojí hlavou, déšť, který mi ještě mnohokrát znepříjemní život, který mnohokrát dá vláhu našim zahrádkám a všem lesům země, déšť, který mnohokrát omyje můj hrob.

Miluji déšť.

Avis
(Pokud jste se dočetli až sem, blahopřeji, jste asi první a poslední. Nevěřím, že by tyhle věty někoho zaujaly.)

Takže

5. září 2010 v 22:45 | Avis
...

Vezmeme to bez úvodu. Prvního září sem trhla rekord v běhu na nádraží, toť 12 minut, byla udýchaná jak slepice po 60 metrech za 3 vteřiny, abych se dozvěděla, že máme nejhorší třídu na (světě) škole - ve fyzice, že sedím v poslední lavici u dveří a svojí "oblíbenou" (hahaha, já jí tak nesnáším) učitelku máme na další předmět.

Všichni jsme si pobrečeli nad tím, že nemáme na občanku profesorku Smrtku, kdo čte tenhle blog pravidelně, tak ví (xD). Já jsem dostala učebnice (Ach jo, takové saláty) a vysvědčení (Cože, i dvojka z češtiny?) a pak jsme šli dom. Hm. A letošní primánci mi přimomínají (až moc) mě samotnou před rokem.

Jojo, ještě před týdnem byly prázdniny.
Jenomže dneska není před týdnem. Škoda.. (After that jsme uložili holiday do rakve a byli sad...)

Slíbila jsem si, že zlepším průměr svých známek, a že nebudu mít na výzo žádnou, žádnou trojku. Což půjde samozřejmě na úkor volného času. Sbohem blogu, sbohem výlety ke kamarádkám, sbohem simicí, kteří se (díky ty tam nahoře) po kompletním přenainstalování počítače a výměně mechaniky podařilo nainstalovat. No, reálně.. Prostě to znamená, že budu psát jen velmi řídce a asi to ovlivní kvalitu článků. (To snad kecám)

Moc se omlouvám, že jsem vám za posledních asi deset článků neodpověděla na žádný komentář, ale pochybuji, že jsem si je vůbec všechny přečetla, ale snažila jsem se... Slibuju, že odpovím na každý komentář, co se ocitne pod těmito tak nesourodými větami.

Tak nějak ze všech stran se k nám dostává fakt, že dospíváme..
A život jde dál, tak no a co?

Budu usínat klidně, protože /snad ne tak naivně/ věřím, že tenhle blog nečte nikdo koho znám a kdo by mi vadil... (vadí mi hodně věcí a lidí)


A začla nosit rovnátka... Aby vypadala v rakvy dobře.
Tak žijte a nezapomeňte, že smrt není zlá, zlá je totiž jen cesta k ní. (A kdo je autorem si fakt nevzpomenu...

Avis

Dnešní svět je tak...

29. srpna 2010 v 20:01 | Avis
... Nevyvážený, smutný, krutý a krásný zároveň.

Jsem smutná, protože vím, že tolik lidí nemá přístup k pitné vodě, že o tak moc dětí, které za nic nemůžou, se nestarají rodiče, protože vím, že tolik dětí umírá, že tolik lidí nikdy nemůže udělat něco pro sebe, že je tolik rozvojových zemí, které se "rozvíjejí" tak jak se "rozvíjejí" a že tolik lidí týrá zvířata - nevinná zvířata.....

Zkrátka lituji všech existencí, které nikdy neměli šanci na lepší život. Lidi, kteří se narodili na špatném místě ve špatnou dobu, nebo dětí, které se nenarodili vůbec. Je mi z toho tak.... nanic. Já tu sedím na kvalitní židli, jsem tlustá z Mecdonaldu a KFC, mám zapnuté rádio a počítač a stěžuji si na jídlo ze školní jídelny. Je mi nanic ze mě, a vůbec z celého světa.

Začíná školní rok a já si říkám: "Kéž by ještě dva-tři měsíce... mě se tam vůbec nechce." - Měla bych si laskavě uvědomit, že je tolik dětí, které do školy chodit nemůžou.

Čím jsem si zasloužila, že jsem se narodila tady, v České republice tak hodným rodičům a mám se tak dobře? Ksakru, nikdy to nepochopím... Co udělali děti v Africe, které mají AIDS, nemají rodiče a tak brzo mít rodinu a tak brzo tak tvrdě pracovat?

A tomu se říká "rozvojová země". Rozvojové. Hm. K zamyšlení. Nemocnice sto kilometrů daleko od osady, chudé rodiny nemající na léky, které mají moc moc dětí, aby aspoň nějaké přežilo, a aby se o ně někdo staral, až oni už pracovat nebudou moc. Špinavá voda, boty tak maximálně z petlahví.. Jak rozvojové.

Celý svět je plný zázraků, na které jsme si však tak zvykli, že je nazýváme všedními věcmi. - H. CH. Andersen.

Všední, obyčejný svět. Všední, samozřejmý zázrak - že jsme se narodili šťastně, že jsme zdraví, a díky Přírodě či bohu, že nám ten zázrak ještě neodepřela, když jsme tak... Hnusní.

Všední, obyčejní. Nikdo není víc, nikdo není míň.
Jen někdo žije prostě "jen" v zemi, která nosí přívlastek rozvojová.

Všední obyčejný svět.
Ha, ha, ha,
tak já jdu raději dodělat předškolní úklid. A zítra a pozítří jedu za doktory, ach jo. Mě se tam tak nechce... Ok, až tohle příště budu chtít říct, uvědomím si, jaké štěstí mám a jak je svět zízračný.... A budu žít šťastně až do smrti xD

Obyčejný člověk, obyčejný život?

20. července 2010 v 16:34 | Avis
...

Pan Paroubek dal námět k zamyšlení mnoha lidem, když prohlásil, že chce lepší život pro obyčejné lidi. Obyčejní lidé?

Já si nejdříve myslela, že obyčejný člověk je ten, který ráno vstane, prohodí pár slov o dnešním počasí, jde do práce, vrátí se z práce, uklízí, pracuje na zahradě a poté povečeří u televize, u které také mnohdy usne. Příští ráno zase vstane, prohodí pár slov o dnešním počasí....
Ano, to by se dalo považovat za obyčejného člověka.

Obyčejný člověk se svým vlastním světěm, denní rutinou, svým vlastním štěstím, přáními, touhami a životem. Ale jak tedy vypadá člověk neobyčejný?

Existuje nějaký člověk, který nemá svůj vlastní svět, svojí denní rutinu, svá přání a svůj život? Každý má svůj život, který je obyčejný. Každý dostal svůj jediný život, svůj obyčejný život. Možná, že znáte někoho, o kom byste prohlásili, že má neobyčejný život. Kdo by to byl?

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Podle mě neexistuje neobyčejný člověk, neobyčejný život....
Každý život je obyčejný. Každá moucha, každá slepice, každý ptakopisk, každý člověk. Všichni mají obyčejný život. Každý mají stejný život. Nikdo nemá víc, nebo míň.

A co je v našem životě (podle mě) neobyčejného? Neobyčejné jsou zážitky. Letět v letadle, západ slunce, 1. den ve škole... Každý chápe obyčejnost a neobyčejnsot trochu jinak. Každý zážitek může být stejně tak obyčejný jako neobyčejný.

Proto si myslím, že neexistuje neobyčejný život. Pokud si myslíte, že neobyčejný život je život populární zpěvačky, zamyslete se nad tím, co je na tom neobyčejného. Jasně, bylo by pro mě nesmírně neobyčejné zpívat před plným sálem a objíždět svět, ale je to pro mě neobyčejné jen proto, že mě se tohle nikdy nestalo, ani nestane....

Tvrdit, že populární zpěvačka má neobyčejný život..... Závidíme?

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Ničí život dostatečně neznáme. Kdybchom znali, rozhodně bychom byli rádi, že máme ten svůj. Kdybych si měla svůj život, nechala bych si ten dosavadní. Jediné, co bych si možná brala od jiných by byly zážitky, jednotlivé díly života, stavební kameny, ze kterých se dá stvořit pokaždé jiný život.
Ale to bych okradla o ty zážitky ostatní.

Ne ne, všechno je nejlepší tak, jak je.

(Zatím, pro mě jako jedince, aneb vždycky nic nebude úplné, dokonalé... Nedokonalost je krásná, protože je normální, obyčejná. Dokonalost je k zbláznění. Protože pak už není co zlepšovat.)

Dětství

19. června 2010 v 22:08 | Avis
...

A věřte nebo ne, strašně mě tenhle fakt uklidňuje. Být dospělým je takové svazující, takové pěkně svobodné, nebezpečné a... Prostě mi přijde lepší být dítětem. Zatím. Nemůžu spoustu věcí, ale také mnoho mnoho věcí nemusím.

A to je krásné.
A jednou to skončí.

Jenomže, co jsem, když jsem dítě? A jak poznám, že dítě nejsem? Přestanu být dítětěm, až sama uznám, že jím nejsem? A můžu přestat být dítětem i jinak? A jak, aby se mi to, náhodou, nestalo? A není tohle ptaní se prvním přízrakem, že přestávám být dítětem?

Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou.

Pravda. Děti říkají pravdu proto, že nejsou svázáni mindrákama, pravidlama a podobnými věcmi. Děti jsou kráné i pro svojí bezprostřednost. Pro svojí dětskost. A nejroztomilejší na tom je, že každý byl dítětem.

Každý byl bezprostřední, nevzdělaný, což neznamená neinteligentní a byl tak hrozně roztomilý. Každý. Jenomže se něco změní, něco, co z dítěte udělá někoho, kdo není roztomilý, není jako květina přírody, někoho, koho si jako dítě neumíme ani předatavit. Co to je?

Dospělost?

Jsem strašně ráda, že jsem ještě dítě, že nejsem dospělý. Že nemám maturitu, řidičák, manžela... Protože takhle můžu říci: Mám ještě celý život před sebou". Tedy, hodně velkou část svého života, snad.

Připadám si pozadu, jako bych byla pozadu za některými vrstevníky. Připadám si plachá vůči novým lidem. Říká se, že štíři potřebují mít cíl. Ano, v mém případě ano. A to cíl, který za něco stojí.

Přidala jsem další větu do své "filososie":
Stejně jednou umřem, ale do té doby musíme nějak žít.

( + Pokud chceš, aby někdo přestal zářit, začni zářit sám.)

Ehm, takovýchle vět bych mohla sestojit ještě spousty, že? Nebylo by škoda slov?


P.S.: "Kdo chce mít přátele, musí být sám přítelem."

Avis

Směska

15. června 2010 v 21:07 | Avis
Jednoho dne jsem si řekla dost: Už nechci, aby velkou složku zdejších návštěvníků tvořili angínou nemocní a tak jsem z plačtivého článku o tom, jak se mi vrací angína, udělala článek s líčením ročních období. Jenže ouha, zjistilo se, že mám ještě jeden článek s podobně zavádějícím obsahem, a pokud chci zredukovat počet nešťaslivců, kteří na moje stránky museli přijít, aby zjistili, že to, co hledají, u mě rozhodně nenajdou, musím předělat i ten - tedy tento.

SNÍH
Nebe se s odcházejícím podzimem proměnilo v jednu ucelenou šedobílou plochu, plochu, která se v jeden okamžik otevře, aby zemi pokryla bílou peřinou.
A tak se tisíce, ba miliony vloček snášejí pomalu, nikam nespěchajíce na zem. Pokrývají louky, lesy, střechy domů, dopadají na Tvojí hlavu a usedají do Tvých rukou, kde se teplem Tvých dlaní mění ve vodu.
A ty s opojným zaujetím dál sleduješ clonu pršících vloček, opěvuješ jejich krásu, ledovou krásu, kterou nacházíš ve třpytu sněhu na Slunci, v čistotě bílých duchen na všech vodorovných plochách, v neopakovatelnosti každé té z vloček, které se v milionech snášejí na zem a které uhranuly Tvé oči.
Sněží. Sněží celý den a celou noc, celou zimu, rok co rok. A sníh přesto zůstává tak krásným, nezšedne, ba naopak, vrací se každý rok, zas a zas, stejně oslepující svojí bělostí, svým půvabem a se stejnou schopností Tě uhranout.
Aby ses znova díval z okna dlouhé chvíle do dálek, které sice přes záplavu vloček nevidíš, ale u kterých jsi si přesto jist, že také mizí pod bílou peřinou.

A láska rozbíjí se v slzy, jež se v chladu noci mění na krystalky ledu, ledu, který zmrazí Tvoje srdce, Tvůj srdcebol, aby mohla znova přijít láska a zahrnout Tvoje zmrzlé srdce teplem.

MODELÍNA
Usedám za svůj psací stůl, kde je na rozložených novinách položeno pár krychliček modelíny. Mají čisté, jasné až křiklavé barvy a lákají mě k práci se sebou.
Beru modelínu do rukou a teplo mých dlaní dělá z ní poddajnou hmotu, kterou ovládám. Dávám z ní vzniknout panáčkům s nevyváženými proporcemi, zvířátkům, věcím, tvarům a vůbec všemu, co si zamanu. A ona se nebrání.
Barvy se míchají, kontrasty odchází společně s tvary, jak modelínu dál a dál žmoulám v dlaních. Na převaze začíná mít hnědá, hnědošedá, barva starých oprýskaných zdí, barva sychravých dnů. A já začínám litovat, že jsem krabičku modelíny vůbec otevřela, že jsem ji nenechala v regálech, kde mohla počkat na někoho, kdo by barvy tak hloupě nesmíchal.
S mírným vztekem na neschopnost sebe sama vstávám zpoza stolu a odkládám hroudu modelíny zpět na noviny. A odcházím od ní se vzpomínkou na ty krásné, jasné a až křiklavé barvy, které mě lákaly, abych k nim šla blíž.

Volám ke svým minulým i budoucím já: Kým jsem? Kým mám být?

VZKAZ V LÁHVI
Ze svého dětství si vybavuju jen pár vjemů. Vůni smrkového lesa, praskot lámaného dřeva, ostří pil, velkou manufakturu, úsměv šedovlasého pána, který mě předal námořníkovi s větrem ošlehanou tváří, jehož mohutné ruce mě pečlivě uklidily do malé kajuty v podpalubí. Pak už jen houpání vln, tu věčnou ukolébavku moře, moře, jež umí zabíjet.
Jednoho dne, schylovalo se už k večeru, oblohu zaplavila masa těžkých, šedočerných mraků a můj námořník přišel do kajuty se zvlášť zachmuřeným výrazem. V očích měl předtuchu, která mě zneklidňovala a děsila.
Uprostřed noci naše loď narazila na útesy. Neozýval se křik, nebyli jsme kocábka křehkých ženušek, byli jsme velkolepá loď mužných námořníků, jejichž pýcha jim nedovolila jít vstříc konci jinak než s kamennou tváří.
Já a můj nomád moří jsme měli z pekla štěstí. Ze spárů smrti nás vyrvaly milostivé vlny a zanesly nás na malý, opuštěný ostrov. Nebylo na něm ani sladké vody, ani stromů, jejichž plody by se daly jíst. Hodiny ubíhaly a ztrácely se v minulosti a každou další minutou bylo nad Slunce jasnější a jasnější, že náš ostrov je ostrovem opuštěným, na němž zůstávat znamenalo umírat.
A tak mě vzal můj pán do svých mohutných rukou, vyškrábal na mě pár slov - vzkaz, utěsnil mě v láhvi, kterou na ostrově našel a udělavše na láhev kříž, poslal mě po vlnách pryč, dál. Dál za obzor, k lidem, kterých tady nebylo.
Bloudím mořem již velmi dlouho, těžko říct, jak moc, neboť přes skleněné stěny lahve se všechno zdá být jinačí, i Slunce ještě větším a moře ještě nekonečnějším. Často přemýšlím, jaký vzkaz na svých řádcích převážím. Jenže já, pouhý vzkaz v láhvi, přece nemůžu umět číst.
Ale to, co mě zajímá nejvíce: Zdali ještě dokážou číst oči mého námořníka, jestli se nezavřely navěky, zklamané nesplněným očekáváním, které do mě vložily.

Dívám se zpátky.

31. května 2010 v 13:33 | Avis
...

Dneska je krásně, protožde je pondělí, a já nejdu do školy. Jsem ráda. Chápete to? Já ne. Nejdu do školy, a jsem  R Á D A . Nechce se mi tomu věřit.

Asi nevíte, že jsme se přestěhovali a já změnila školu. Bývalá škola byla bezvadná, a dovoluj si říci, téměř bezchybná. Učitele bavilo učit, škola byla v centru Prahy, a přesto měla velký areál, který jakoby do toho rušného světa ani nepatřil. Skvělá, prostorná školní jídelna, kde se vařilo opravdu dobře..

... My, žáci, jsme tam nestáli na místě, to nám nikdo nedovoloval. Oni nás doopravdy rozvíjeli. Ta škola za něco stála. Nebyla to jenom budova, kde jsme strávili školní rok. Bylo to studium, bylo to zajímavé tudium.
  Nesnášela jsem dny, kdy jsem byla nemocná.

A potom jsme se přestěhovali. Do zapadákova, kde jsme ale měli svůj dům. Upřímně řečeno, ŠOK. Kolektiv před zhroucením, většina učitelů k "ničemu". Obědy ve školní jídelně mi teda ""moc nešly"".
  Byla jsem ráda, když jsem po tolika týdnech konečně našla zpřízněnou duši.

Ale divím se, co jsem tam vlastně těch 2 a půl roku dělala?? Upřímně, když se kouknu zpátky, připadá mi, že jsem hloupla. Začala jsem postávat, nebyla tolik žádostivá, začala jsem lenivět, šíleně rychle lenivět. Začala jsem se odvolávat na různé okolnosti kolem mě.
  Ale já vím, že to byla lež.

Minulý rok jsem udělala přijímačky na gymnázium. Byla jsem šíleně lenivá, až mě to teď děsí, jak jsem ty přípravný testy flákala. Není to tak, že by mě to nezajímalo, ale prostě se mi nechtělo začít. Lenost.
  Když už jsem začala, tak to bylo OK. Když jsem dělala zkoušky nanečisto, dala jsem do toho všechno.

Když jsem nastoupila, línost mě opustila. Bavilo mě to, a neodpustím si napsat, jako za starých časů.
  Poprvé mi sklaplo, když jsem viděla učitelku na občanku. Protože jsem si už zase uvědomila, že i tady budu prostě jen držet hubu a učit se věci, které nepotřebuju.

Šílenost. Ano, (ší)lenost mě zase pohltila. Pořád si jen tak přemýšlím, pozoruji všechno z různých pohledů. Stejně pořád jenom DRŽÍM HUBU. Ale to já nechci.

Já nechci celý život držet hubu.
Já chci prožít ten život podle svého.
Já se nechci jenom přizpůsobovat těm, co jsou "výš".
A nechci nikomu dělat osobu, před kterou se bude člověk chovat jako někdo jiný. Nechci, aby kvůli penězům či jinýmu "svinstvu" skrývali své pravé já.

Avis.
 
 

Reklama