__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Žiju

Včerejší depka má taky právo tu být, ne?

5. listopadu 2012 v 21:42 | Avis
Cítím se prázdně, vyčerpaně, nesmyslně. Jako vysátá fraška, jako imitace svého já, které už je pryč. Jako podvodník sebe sama i ostatních. Jako podvodním už jen tím, že existuju a nejsem lepší, než jsem. A že se zdám být lepší, zatímco nejsem.

Je konec podzimu. A mě táhne na patnáct a je mi to jedno, jen dál utíkám vedle kolejí plná nechuti sama k sobě. Zakomplexovaná, neopravitelná, nezajímavá, obludná a plná bludů. Podávám Ti ruku, podávám ruku celému světu a přeju si, abys vyčetl z mých očí, jak zkažená jsem, abys ode mě nic neočekával, abys mě nepřeceňoval. Jenže nikdo nedokáže vyčíst z mých očí to, co v nich čtu já.

Nemít tak tyhle zasraný pocity. Umět se bez nich obejít. Cítit teplo uvnitř sebe. Nebo za ním jako vlaštovka moct odletět.
Jenže já se vážně vidím jako bezcennou trosku. A v temnotě a chladu nocí stejně vynikám jako největší zlo a do prosvětlených rán se nehodím. A sama sobě soudcem dávám si doživotí. Tak lehce, tak s grácií, jakoby snad o nic nešlo, jakoby to bylo fuk. Jenže pro mě by být nemělo.

Je konec podzimu. A já obdivuju nynější přírodu, soucítím s ní a mám pocit, že cítím úplně to samé, co prožívá ona. Když nechává hnít plody své práce, ba co hůř, nejen své. Když všechny krásné barvy promění v hnědou jednolitou plochu. Když odchází a ví, že po ní zbyde to, co se hodí už jen pro sníh a ledovou krásu.
Pro Zimu, která promění podzim v prah, aby z něj pak mohla stvořit jaro.
Jenže já nechci padnout v prach, aby ze mě mohlo vzejít něco lepšího.
Já chci tím lepším být, já se chci tím lepším stát.

Avis

"To je moje" aneb Svět není náš

14. října 2012 v 17:09 | Avis
(Článek přiřazen k tématu týdne: "To je moje!")

Přestože jsme stále znova a znova zraňováni mizením věcí, lidí i vztahů z našich životů, přestože víme, že cílem našeho života nebude shromáždit co nejvíce materiálního bohatství, přes to přese všechno stále jsme a budeme konzumní společnost.
Kupíme kolem sebe spousty věcí, věcí, které ani nepotřebujeme, věcí, které ani nechceme, spousty věcí, které mají vytvořit iluzi, že by svět mohl být, že je náš.

Když mi bylo devět a my, rodina, jsme se rozhodli, že se zapojíme do procesu suburbanizace a Prahu (vše máš po ruce) vyměníme za zápraží (třicet minut vlakem a vše máš po ruce), nastal složitý proces balení všeho do krabic. Bylo to jako "sbal celou svojí existenci a pojď".
Jenže celá moje existence nebyla jenom moje tělo a moje duše. Doma byly spousty věcí, které byly mých a přestože jsem je ani nechtěla, ani nevyužívala a k ničemu mi nesloužily, přesto doma byly.
Hromada věcí, která mi už k vývinu posloužila a přestože už mi k ničemu nebyla a místo měla jen ve vzpomínkách, přesto jsem nebyla dostatečně vyspělá, abych si to uvědomila a poslala je dál. Zpátky.
Držela jsem si tu hromadu věcí, zoufale pevně.

A pod tou hromadou věcí, kterou si všichni kolem sebe nashromáždíme, pod tou nevidíme, pod tou jsme zapomněli vidět podstatu. Že totiž nejsme stálou součástí světa, že tu louky nejsou proto, abychom je přeměnili v pole a lesy né proto, abychom je pokáceli a proměnili v sídliště, že totiž svět není náš.
Že žádná, žádná věc a žádná zvířata nemohou být naše.
Nepopírám existenci vlastnictví. Vlastnictví jako hodnoty, kterou c(í)tíme uvnitř nás, kterou potřebujeme obhajovat a obhajujeme. I včely staví úly, i jezevci mají nory, i vlci si vybírají teritoria.
To je vlastnictví, o které je opřena existence, to jsou prostředky, které bereme za své, abychom měli kde a jak žít.
Jenže lidé už nežijí ve smečkách proto, aby přežili a zabili dostatek potravy. Nežijí ve smečkách proto, aby zachovali druh.
Změnili jsme sféru hodnot, neboť tu první, prvotní sféru hodnot už máme odfajfkovanou. A proto máme čas posunout se (možná výš, ale určitě) dál, do další sféry hodnot. Nejsme si jisti, nevíme, jaký vyšší smysl by měla mít naše existence. A tak ho zoufale hledáme. Snažíme se povýšit na sféru nadlidskosti a dokonalosti, toužíme se vyvíjet, růst a ohromovat.

A my se vyvíjíme. Poznáváme svět kolem sebe. A děláme z něj svůj. Těžko říct, proč se nebrání. Když kácíme lesy, když zamořujeme ovzduší, když zabíjíme velryby ve velkém, když stavíme směšně vysoké mrakodrapy a rozlehlá sídliště... Když měníme svět, který nepatří nikomu, na svět, který je náš. O kterém si myslíme, že je náš.

A to není jen kámen tížící srdce lidstva jako takového. Je to kámen nás všech. A to teď nemluvím o tom, že my, jsouce vychováváni reklamami, chodíme do obchodů a vyprazdňujeme regály (a svoje peněženky) třeba jen proto, že na obalu je značka.
Mluvím o chápání všech věcech kolem nás. Chápání, které je snad správné, pokud ho používáme jen pracovně a uvědomujeme si, že pracovní. Ale které mi nepřipadá správné, pokud ho chápeme jako jediné, pokud pod ním neustále nevnímáme skutečnost.

Skutečnost, že knihovna, která stojí v Tvém obýváku, knihovna z dubového dřeva (které mělo dál nerušeně růst v lesích), není Tvá, že pozemek, na kterém stojí dům, není Tvůj, že materiál, z kterého je dům postaven, nemůže být skutečně Tvůj. Že Ti nepatří ani nebe, ani listí a plody stromů ani půda, na které stojíš.

Uvědomme si, že jen dvě věci patří nám. Tělo a duše.
Že to je to jediné, co můžeme ztratit.
Že pokud jsme ztratili něco jiného, neztratili jsme.

Avis. :)

Pár skutečností

28. září 2012 v 20:00 | Avis
Přiznejme si pár skutečností: Můj vztah s rodiči je povrchní. A vždycky povrchní bude. Dostala se mi do rukou knížka, jmenovala se "Když nám rodiče ničí život". Bylo zajímavé jí listovat, protože mi jí do ruky dal táta a měl v ní zaškrtnuté, co mu přišlo klíčové. Samotná knížka možná byla zajímavá, ale takhle byla poučující mnohem víc. V jedné kapitole bylo popsáno pět povinností, které by rodiče měli naplňovat. Já bych si zvýraznila: "Jsou povinni zajišťovat dětem naplňování potřeby lásky, pozornosti a vřelosti." (Nemusíte se přemáhat, stačí mi vřelost...)
Jenže táta zaškrtl: "Jsou povinni zprostředkovat dětem morální a etické normy."

A víte co? Ono to sedí. Jenže trable je, že tátovy normy, které se nám snaží zprostředkovat, jsou poznamenány tím, že táta sám je odkazem svých rodičů. A přestože říká, že ví, že jeho rodiče v mnohých věcech dělali chybu, kořeny jsou hluboko a tak je dělá sám.
S tím nic nenaděláme, ne?

Naštěstí pro nás v době, kdy jsme byli tak malí, že jsme nechápali, že jediný zdroj, tedy naše rodiče, bychom měli filtrovat, byl táta po valnou většinu času v práci. Naneštěsí pro Tebe, tati, a naštěstí pro nás, teď v našich skoro patnácti letech a bráchových jedenácti už to chápeme!

Moji rodiče spolu nikdy nebudou šťastní, neboť si nejsou schopni uvědomit, že jejich vztah je nerovnoprávný. A že by rovnoprávný být měl. Mamka bude vždycky na pozici té míň rovnoprávné, ba co hůř, pravděpodobně bude rovnoprávná čím dál míň. A táta jí bude dál práva upírat, protože sám si nikdy neuvědomí, že to, co provádí on, by nedovolil mamce, a mamka mu to nikdy neřekne, protože si zvykla podvolovat se, přestože je to podvolování se utahováním oprátky. A neřekne mu to ani žádný z psychologů, ke kterým dochází. Zvlášť párová psycholožka by mohla. Nebo možná tisícový Jeroným, co já vím.

Ale to se nestane. Mamka se bude dál vymlouvat na nás, děti a táta bude pořád víc a víc nabývat dojmu, že jdeme proti němu. A to bez toho, aby ho napadlo, že je to on, kdo jde proti nám. A nám, to nejsme my jako celek, to jsme my jednotlivě jako jedinci, kteří jsou vadní a potřebují zprostředkovat etické a morální normy.

Tati, víš, jak mě štveš, že jsi mamku ani neobjal, když jí umřela vlastní máma? (Chtěla bych dodat: Ty šmejde!")

Otázka je, jestli by mohli být šťastní, kdyby s tím manželstvím konečně sekli. Táta asi těžko. Pro tenhle svět je slovo "dokonalost" příliš umělé, než aby mohl. Mohl by si vytvořit místo na Zemi, kde by uplatňoval etické a morální normy, které byly vtisknuty jemu. A kde by dokonalost spatřoval.
Ale chyběli bychom mu. A to strašně moc. (Checht.)
Mamka možná. Chtělo by to asi pěknou chvíli na sebevzpamatování se. Ale už (jen?) to by ji nejspíš udělalo šťastnější.

A co já? Budu taky neschopná mít s lidmi okolo hlubší vztah než povrchní? Bude moje dětství sžírat všechny moje budoucí já? A když budu mít děti, jak se k nim budu chovat? A budu taky v padesáti zcela nešťastná?

A nebudu umět cítit radost ani při bezvýznamných krásných okamžicích, když ty velké zpatlám?

Nevím, sakra, nevím!
Karty vyložené na stůl, jenže nejsi kartářka, abys z nich uměla číst...
Avis.

Posranej patník zůstane posraným patníkem

23. srpna 2012 v 23:51 | Avis
A já si říkám, k čemu tohle je. Bude taková celá moje chvilka na světě? Ano, řekl by mi Leon ze stejnojmenného filmu. A přitom je obloha bez mraků tak krásná, a přitom je i obloha s mrakama tak krásná… a já tu zas trčím a snítka jasmínu nechvěje se v mojí ruce. Jen další večer, jen o dalších čtyřiadvacet hodin blíž k smrti, jen další naprosto nechtěný pocity.

Snad kdyby mi neříkali, že štěstí je štěstí a smutek je smutek, mohla bych se teď radovat. Ze smutku, který by už nebyl smutkem. Člověku by se chtělo vzít tu pěknou píšťalu s dobrým zvukem a zapískat na ni plným dechem, aby nejenom krysy vyšly za městečko Hameln…

Nůž s keramickou čepelí

16. června 2012 v 20:01 | Avis
Keramické ostří nožů. Nožů, které mě provokují, protože vypadají, jako by ani nebyly ostré, jako by nehrozilo, že se jimi pořežeš, jako by snad byly na hraní.
Ne, že bych se jich bála a chorobně je odmítala, ale jsou jako předzvěst budoucnosti, jako první vlaštovka.
Která sice sama jaro nedělá, ale dává tušit, že přiletí další - a s nimi jaro.

Neutopená, leč topící se

12. dubna 2012 v 23:25 | Avis
Proč pořád ještě doufám? Proč se směju, proč si nepodřežu žíly nebo neskočím pod vlak, proč se nezadávím jídlem a proč jsem pořád hloubš a hloubš? Proč je mi na každou větu, slovo, argument říkáno, že manipuluju, zveličuju, lžu, přetvářím si a jedu podle své taktiky?

Každý další nádech je těžší. A každým nádechem doufám, že se mi uvolní sevřené plíce, že ucítím takovou tu starou lehkost na srdci, tu vyrovnanost z minulých let. Štěstí, které sice nebylo vůbec štěstím, ale vnímala jsem ho jako štěstí... Ale ne. Jen jsou plíce pořád sevřenější.

Šedá želatina, kaluže inkoustu, vodotrysky lávy. Pořád šedší, inkoustovější, lávovější. Horší. Měl by přece přijít zlom. Nebo nám lhaly pohádky, nebo může nastat stálá vláda zla a můžem pořád plakat? Nevidím cest ven. Nevidím cest, z kterých jsme přišli a nevidím ani místo, kde stojíme.

Nevidím nic.

Klid. Třeba to skutečně neexistuje, třeba si všechno jenom vymýšlí. Třeba je skutečně pravda to, co říkají. Třeba jsem špatná. Úplně. Možná, že jsem taková. Sobecká, jako embryo, co si píchá do žil dávky internetu, co si schválně zhorší průměr ve škole, co utlačuje okolí, co se nechce podílet na chodu domácnosti. Konečně, mám důkaz, že jsem něco jiného?

Nejde to ignorovat. Je to všude, když vstaneš, když přijdeš ze školy, když vidíš jeho kartáček vedle toho tvého, když žehlíš její džíny a skládáš jeho ponožky. Když slyšíš jeho hlas, když podle zvuku poznáš, kdo jde po schodech.

Pořád to bolí. Kruci. A to se nezlepší, Šárko.

Šájo, vážně by mě zajímalo, co teď uděláš. Taky by mě zajímalo, jestli nezačneš kouřit a nezkusíš -a zkoušet nepřestaneš- trávu, jestli nezačneš šlapat chodník a nakonec neskončíš ufetovaná v příkopě, jak se zdálo tvé matce, když tě porodila. (A že to byl porod, bojovalo se tekrát o tři životy!)

Víš, vážně by mě to zajímalo. Vypadáš teď jako úplně stržená. Nejsi? Hmm.

Zkouším psát povídky. Nejde mi to. Ale mám první větu a taky spoustu pocitů, které chci zobrazit, které chci namalovat do slov a strašit jimi... Všechny moje postavy jsou zlomené, říkají jenom smutné věci a líčení východu slunce je kýčovitě plastové (nedokážu si ani připravit ideální krásné sobotní dopoledne, abych pak mohla spustit blesky, hromy a liják). Všechny osoby jsou pesimistické, mluví jazykem, který se k nim nehodí /mluví tím mým jazykem/, ale to je koneckonců jedno, protože nakonec všichni umřou, že.
Nebo možná, že nechám toho nejhoršího (a asi taky nejvíc zlomeného, hádám) přežít, aby zlo vyhrálo. To nemáme rádi... Proč asi?

Co budu dělat? Dýchat dál... a dál naivně doufat v uvolnění sevření.
Zamčená v Pandořině skříňce. Naděje je tichá, děsně tichá. Nemluví, takže čekáš, až promluví, protože myslíš, že ti pomůže. Už jenom tím, že promluví, protože teď je tma a ona nemluví. A až promluví, tak by pak mělo být světlo...

Avis
Nekoncentrovaně. Ve spěchu. Bez myšlenky. A teď už i bez slz, no...

A do 'dospělosti' zbývá víc než tisíc dnů.

27. února 2012 v 22:06 | Avis
Jako v široké láhvi s úzkým hrdlem, přičemž ani nevíš, jestli je to hrdlo další komplikace nebo řešení. Jen cítíš strašnou touhu dostat se k němu, protože je jedinou cestou ven. Noční obloha bez hvězd, u kterých bys čekal, až začnou padat, aby sis mohl něco přát. Lapání po dechu, které je víc než snaha dodat tělu kyslík.

Táta. Kapesní důvod k slzám. A že to jsou velké kapsy, vlastně ty největší. Přísun lží, kterým uvěřil. Pocit, že zná okolní (=správný) svět. Argumentace, kterou nemůžeš porazit, protože ti nedává ani nejmenší právo porážet. Protože jsi špatná. Jsi uražené, trucující dítě, jsi utlačující výrostek, jsi nezvládnutá dcera. Jsi ta, co jednou pochopí, co bude ještě děkovat.
Ničí, mstí se, láme, uráží, deformuje a neuvěřitelně moc tě podceňuje a přitom říká, že vůbec k ničemu takovému nemá potřebu se snižovat.
Ne, já se snažím komunikovat. Nepomáhá to, jen další důvody k slzám. K slzám, které vážně tečou. Bulím jako z konve. A on si myslí, že přeháním, že vydírám, že se snažím manipulovat, že se snažím ovládat ostatní... Víte jak těžkosmutně se cítím, když se snažím (a že to není lehké) vyjadřovat to, jak moc špatně mi je a on mi na každou větu říká "to je manipulativní" (I kdyby, je to snad důvod k zastavení poslouchání? :'( ), že "přeháním" a že "to mě nezajímá, to je tvůj problém".
Bože!, jako že v Tebe vůbec nevěřím (ale jako posluchač mých dlouhých výlevů jsi skutečně jedin(ečn)ý ), on si ještě myslí, že je minimálně dobrý táta.

No jasně! Šíleně sarkasticky a vůbec šíleně bych se smála, kdybych mohla. On je přeci skvělej táta, co na tom, že má dceru, co kvůli němu přemýšlí, že se nevrátí domů, že by si nejraději do levé ruky napíchla stříkačku s něčím halucinogenním, co se týrá dennodenně myšlenkou, kam se poděje, až bude oficiálně dospělá...
Jestli tohle dělá otce dobrým otcem, pak se lehce odvažuji svého otce označit za KLASU. Protože tohle, tohle je pak vážně kvalita. Je to kvalita, co je každým soustem kvalitnější, hořčejší, sušší a hustější.
Zraje každou vteřinou, jako víno, a je čím dál tím lepší.

Už dávno přemýšlím, že manželství je vlastně nesmysl. Moji rodiče jsou spolu dvacet let a jediné, co je nyní spojuje, jsou minulost, tři děti, společný dům (domov fakticky napsat nemůžu) a problémy spojené se soužitím jich dvou. Je to samozřejmě jediný příklad, který mám, ale na pochybování mi to stačí.
Nevěřím, že by se mnou někdo chtěl strávit celý život. Nevěřím, že bych já chtěla s někým strávit celý život. (Spíš než celý snad "zbytek".) Neumím si představit, že bych s úsměvem a s radostí dobrovolně šla k oltáři (samozřejmě bez táty) k muži, se kterým bych pak byla 'harmonicky' až do smrti. Probouzet se pořád vedle něho a usínat, aniž bych ho nudila, aniž by mě začal nesnášet, aniž by začal přemýšlet, jak utéct (ode mě).
Kamarádka poznamenala, že se přece můžu nechat rozvést. Hm, to můžu. Ale není zbytečné se pak brát?
Připadá mi to tak a část mě, která křičí, že je to pitomost, je stále menší a menší.

Moji rodiče spolu nikdy nešli za zábavou, nikdy se nenazývali sladčími jmény než "mámo" a "taťka", nikdy se nelíbají, nepřemýšlí, jak se cítí ten druhý, nesoucítí s ním, přetlačují se sami se sebou, jednostranně se hádají, dokazují si a zraňují se.
Kéž bych mohla napsat, že jsou tohle jen povrchní příznaky, že ve skutečnosti je mezi mými rodiči láska. Jenomže to se mi, přinejmenším, vůbec nezdá.

Věřím v lásku?


Nechci vidět, co ze mě bude, co ze mě je za trosku.

Vždyť nejsem špatná.
Tak jako tak, přichází den, kdy budu věřit tomu, že jsem.
Začínám si přát, aby mě rodiče vzali a zavřeli do psychiatrické léčebny a tam mě zdopovali tak, abych si napamatovala kým jsem (či snad kým jsem byla).
Zase mi nabízeli, abych šla k doktorovi. Jasně. To potřebuji, sednout si před člověka, co už byl dokonale spraven o mém stavu a "špatnosti" a povídat si s ním. Jak by mi to mohlo pomoct?
Když se topíš a máš vodu v plicích, nemáš sílu na nadechnutí, aby sis mohla povídat...

Šílenství se stává stále kulatějším, stále prostornějším a beznadějnějším.
A na kulatém šílenství se těžko hledá záchytný bod.
Už si přijdu jako odpad.

Avis.
(Nenapsáno najednou, zato psáno vždy ve stavu vysoké rozloženosti a proto prosím ignorujte nesouvisející odstavce, špatně vytvořené věty, špatně zvolená slova a jiné prohřešky proti komukoli a čemukoli.)

Vzpomínky

29. ledna 2012 v 22:55 | Avis
Nejstarší konkrétní vzpomínka, kterou mám, je ta z karnevalu ve školce, šla jsem za princeznu se zlatou hvězdou na čele, šlapala jsem s modrýma šatama do prudkého kopce (vždycky jsem se mučila myšlenkou, že se z vrcholu kopce rozeběhnu nejrychleji jak můžu a dole si namlátím) a byla jsem čistě šťastná. A těšila jsem se.

Jenomže už vůbec nevím, na co. Taky si nedokážu vzpomenout, za co šel můj brácha, jak toho dne voněl vzduch, co jsme na karnevalu vlastně dělali - samozřejmě nejspíš to, co se na karnevalech obvykle dělává - a nepamatuji si na okamžik, kdy balím modré šaty do krabice, přikládám velkou zlatou hvězdu, krabici zavřu - rychlý výlet mezi čerstvé vzpomínky - a vracím ji zpátky do půjčovny. Aby si další holčičky mohly hrát na princeznu se zlatou hvězdou na čele, aby si další holčičky mohly po pár letech nepamatovat vůbec nic.

Ztráta hodnot

9. prosince 2011 v 21:16 | Avis
Jít.

Jít a šlapat po všem, co se Ti ocitne pod nohama. Šlapat po všem a nevědět o tom. Nevšímat si toho. Nepřemýšlíš nad tím, jdeš. Jdeš. A za sebou necháváš zlomené zbytky lidí, zničenou krajinu, obraz zkázy. A je ti to jedno - a to šlapeš i po svých snech.

Ach, ty už vlastně žádné sny nemáš. Už nejsi člověk. Jen lidská schránka, zvíře, tvor. Tvor, co existuje. A ničí. Nebo snad někde hluboko, hluboko uvnitř jsou zbytky tvé lidskosti? Ale jakápak lidskost, jestliže ničíš, lámeš a opouštíš a činíš tak bez jediné emoce v tváři? Pláčeš snad tiše, zloměně... bez slz?

Ne.

Nebo možná, ano. Trpcící člověk svázaný snad předsudky, snad návodem na žití, snad sám sebou nebo celým vesmírem. Co ztratil své tělo. Duše připoutaná k tělu jako traumata z dětství, kterých se člověk nikdy nezbaví. Jako jizvy po ránách. Nesmažeš je. Máš možnost smířit se s tím. S tím, že duše už neumí poručit tělu, s tím, že jsi tím, kým jsi. Nebo spíš nejsi?

Máš jenom tu cestu. Cestu co Ti bere a nic nedává. To jediné, co máš, to jediné, co přece nemůžeš ztratit.

Jít a nevědět kam. Jít a nevědět odkud. Jen víš, že jdeš, protože jdeš. A to je to jediné, co doopravdy víš, tohle je ta jediná skutečná hodnota, jediná skutečnost. Všechno ostatní může být, možná je lež. Ale jedno je jisté. Ty právě teď jdeš.

Jdeš a nevíš proč. Nepotřebuješ vědět proč, neptáš se proč. Jdeš a ta cesta, nekončící a prostá cesta bez cíle, pro Tebe znamená všechno. Máš jen tu cestu, o všechno ostatní jsi přišel. Nevíš, kdy jsi všechno ztratil, nevíš, kým jsi byl. Tušíš, že teď jsi nikdo a máš jen tu cestu.

Cesta. Bezohledná, smutná a nekončící. Destruktivní, dlážněná neštěstím, krví pokrytá. Jediná.
Příčina, důvod i následek.

Jdeš, jdeš, jdeš, jdeš, jdeš... Jdeš.



A najednou, znenadání, nečekaně...
... zjistíš, že jsi celou dobu stál.
Avis.

Čas je jako oxidační číslo - ve skutečnosti neexituje

1. listopadu 2011 v 23:09 | Avis
...

Páni, měla bych se stydět. Aktivitou teda zrovna nepřekypuju. Nejspíš syndrom vyhoření, co se týče mých výlevů a lehkého uvažování tady na blogu. Občas chci tak moc něco říct, jenomže pak zjistím, že už jsem to tady řekla...

Vůbec mě unavuje ten stereotyp! Každý týden se podobá tak děsivě moc tomu předchozímu... "V životě se nemůžeš vrátit a udělat něco jinak." - ale mě momentálně přijde, jako by můj život byl páska, co se pokaždé v neděli smaže a přehrává novou, naprosto shodnou nahrávkou...
Už zase vyčnívám, snad - možná - určitě, že i vyčnívat chci (asi si tím něco řeším, protože k řešení toho mám mraky!), ale baví mě věci zpochybňovat, pokládat otázky, které podkopávají to, v co tak pevně věříš. Otázky, co tě nutí přemýšlet.
Fascinuje mě a zároveň šokuje, jak se lidí kolem mě tak moc upínají k myšlenkám, které jim byly opakovány, jak si nejsou ani schopni připustit, že je třeba všechno jinak. Proč se někteří lidé bojí i experimentovat v hlavě?
Proč jsme uvězněni sami v sobě? K čemu by nám byla křídla a ploutve, když bychom se je stejně báli použít?
Proč někteří lidé nejsou ochotni ani mluvit o tom, že smůla a štěstí neexistuje, že my sami možná nejsme sebou, že se Země netočí kolem Slunce?
Lidstvo je lidstvo a každý z nás je pro lidstvo ničím, jenom my sami pro sebe máme hodnotu. Tak proč se bojíme přemýšlet víc, než jak by přemýšlela figurka na šachovnici?
"Nemůžeš říkat, že oxidační číslo neexistuje. Oxidační číslo prostě EXISTUJE! Bez něho by prvky..."
Proč si myslíme, že je tu vesmír pro nás? Copak nám nestačí, že jsme tu sami pro sebe? Bez nás by se vesmír klidne obešel, my jsme jenom další bojovníci v řadě. Je krásné, že my jako lidstvo jsme bestie toužící po poznání, že jsme posedlí touhou vše vysvětlit, zaškatulkovat a zapsat do vzorců..
Ale co z toho, lidi, co z toho?
P.S.: Můžu ztratit i toho, koho jsem nikdy neměla?
Avis

Víc než jen smutná a lhostejná

16. září 2011 v 23:42 | Avis
Je smutné, že v naší rodině není nikdo šťastný. Ani ten, kvůli kterému jsem aspoň já pořád na dně, není šťastný. Je to ale jeho chyba. Nemůžu zato, že neumí ve svých padesáti letech konečně pochopit, že život není o dokonalosti všeho, na co šáhneš, že život není jenom o tom, že se někam ženeš. Nemůžu za to, že se neumí smířit s tím, že lidé kolem něj jsou takoví, jací jsou a ne takoví, jaké by je rád viděl. A nemůžu za to, že jsem jeho dcera...

Říkám sama sobě, ať nebrečím kvůli němu, že si moje slzy "nezaslouží". Jenomže pak stejně propuknu v pláč, už je to prostě tak, ubližuje mi. Ubližuje mi a dělá to rád, rád se do mně naváží, rád se na mě obořuje, rád se mi snaží něco dokázat.

Jo, přátelé, to jsem taky chtěla. Chtěla jsem mu dokázat, že se nezměním jak by chtěl, že se před ním nebudu přetvařovat, že se mu nepodřídím. Teď už nechci. Je to ztráta času, slov... nemá to cenu. Tahle rodina je prostě jeho. On přece na tohle všechno vydělal, on ty děti splodil, je to JEHO rodina a má právo říct, jak to tady bude. Já se samozřejmě také MŮŽU VYJÁDŘIT.

Ztratila jsem zájem být skutečnou součástí toho spolku. V mých skoro čtrnácti letech je to ztracené. Dívám se na fotky, kde jsem byla malé dítě tahající za sebou kočárek a nepřemýšlela jsem nad ničím a ptám se: "Nebylo mi tehdy líp?"

On si myslí, že vztah rodič-dítě je synchronní se vztahem nadřízený-podřízený. A ani já to už ani jinak brát neumím. Je pro mě otrava hrát s nima karty, zavírám se do svého vlastního světa, nesnáším otevřené dveře svého pokoje, jsem nejradši sama, sama se svým životem a problémama. Nesvěřuju se jim, proč bych taky měla? Jeho zájem je povrchní a neopravdový a na ní, na ní nezáleží.

Nechápu, jak si ho mohla vzít? Jak s ním mohla randit, bavit se, pane bože! Jak se s nim mohla líbat, jak mohla svůj život svázat s tím jeho? Jak něco takového mohla udělat? Proč teďka nemůže být šťastná?

Je mi líto, že kvůli němu nebudu mít s Ní nikdy takový vztah, jaký bych chtěla mít. Nikdy to nebude takový ten opravdový vztah matka-dcera. Nikdy. Možná, že až budeme starší a otupělejší, všichni budeme společně drkotat zubama a řekneme si, že to vlastně bylo pěkný dětství a že jsme měli všechno.Jenomže ne, každou minutu přicházím o dětství v rodině, která skutečně je rodinou.

Jako bychom se propadli na nižší úroveň. Náš domov je tak neosobní. Jsou mi tak cizí. Můj otec, má matka, mí bratři. Tak cizí. Nemůžu udržet slzy. Možná jsem změkčilá, nemožná a tak dále, ale nemůžu. Ničí mě to, spaluje.. Je zvláštní dívat se, jak to spaluje ostatní.

Starší brácha, dvojče, se tátovi podřídil, změnil se k jeho obrazu a teď neumí nikomu říct ne. Také si něco kompenzuje tím, že nechce doma vůbec jíst. Mladší brácha se chová, jako by měl IQ o 60 stupňů nižší než má, chrochtá, nechápe nebo nechce chápat souvislosti, nikam nepostupuje. Jako vy každá část naší rodiny měla rostoucí kaz.

Moje dětství tu mizí každou minutou a vlastně už zmizelo - tedy za předpokladu, že tu někdy bylo.

Tohle pro mě totiž není dětství. Dostala jsem se do stavu, že je mi VŠECHNO TOTÁLNĚ JEDNO. Tedy doma, ve škole jsem úplně jiný člověk, ve škole jsem to já. Skutečně já. Doma bloudím po domě jako tělo bez duše, bezbarvě čumím na stěny, hypnotizuju detaily, mozek mám vypnutý a je mi totálně jedno, co se stane, co řekne, co ode mě bude chtít.

Je mi jedno, co a jak se mi bude snažit dokázat. Může vzít počítač a rozmlátit ho, může mě zfackovat, může mi začít vyhrožovat, může říct, že mě dá zpátky na základku, že mi zakáže všechno, JE MI TO PROSTĚ JEDNO. Ani nehnu brvou. Jako bych byla strašně daleko. Jenom pořád koukám do zdi a říkám si "No a co?" a jsem šťastná, svým způsobem. Jsem mimo a on tim svým ředitelským tónem vysvětluje že řídit čtyři lidi není jednoduché (tím myslí zbytek rodiny a ano, je přeci jeho povinností nás ORGANIZOAT, že..) a že chce, abych to udělala HNED... Jenomže já ho vlastně ani neposlouchám.

Někdy si říkám: "Sebevražda? No, jestli ano, tak kdy jindy než teď?" Jenomže je pak vždycky ještě hůř. Nesnáším jeho tvář, jeho výrazy, jeho slovní zásobu, jeho mluvu, jeho citoslovce, jeho projevy. Skutečně mi běhá nenávist po zádech, když ho spatřím.
Unavuje mě, jak se mi snaží dokázat, že jsem špatná a že se mu já něco snažím dokázat? Jemu? A propánakrále, k čemu by mi to tak asi bylo?

Jen vyhrožuj, zkaž mi dětství, jo, dupej po mé tváři. Do toho. Znič mi startovací rampu ke štěstí.
Avis

Zpověď ze dna

5. září 2011 v 19:29 | Avis
Přišlo takové zvláštní období. Nejradši bych od všeho utekla a byla tak nějak.. sama. Jenomže utíkat není dovoleno. Když se podívám na blog, mám takový zvláštní abstraktní pocit. Mám chuť teď napsat, že někteří lidé jsou skutečně povedení přátelé, ale to se sem nehodí.. No, zpátky k věci. Přidávám článek, který píšu vždycky, když mě rodina totálně dožere. Zrovna před chvílí mě opět dožrala a dala tak vznik tomuto "vylití".
Chci, abyste věděli, že tak se necítím pořád a že je jsem to psala tak, jak se mi to zdálo ve chvílích, kdy mi nebylo nejlíp. ;-)
Cítím se sama, tak sama. Jo, nemám právo si na cokoliv stěžovat. Jsem materiálně zajištěná, nic mi nechybí. Jenomže pak je tu citová péče. Nevím, co přesně čekám jako citovou péči od rodiny v mých téměř čtrnácti letech, ale rozhodně víc, než co dostávám teď. Připadám si v rodině zbytečně, jako odpad nebo jako špatná součástka. Nebo spíš jako cizí těleso.

Je mi vážně MOC líto, že se mě rodiče NIKDY neptají, jaký je můj názor na "rodinné záležitosti". NIKDY se mě nezeptali, jak bych si já představovala naši zahradu, jestli se mi líbí nové kytky, jestli mi náhodou nevadí, že několik příštích víkendů nebudeme doma. Nečekám, že by se můj názor stal jediným a vše by bylo podle mě… Ale mohli by se snad aspoň zeptat! Nebo je jim skutečně jedno, co si myslím? Je jim snad úplně jedno, co si myslím, jaké mám plány a kým vlastně jsem?

Chci zastavit čas

18. července 2011 v 15:01 | Avis
Chci, aby se nic nezměnilo. Nechci změny. Chci se zastavit na místě, na kterém stojím právě teď. Chci být tím, kým nyní jsem. Chci si dalších pár let užívat téhle role, chci dál milovat rýžový jogurt, chci dál nemít občanku a zastavit stárnutí všech lidí kolem.

Nechci, aby se něco změnilo. Nechci teď projít změnou, nechci, aby se to krásné co v životě mám vytratilo a bylo nahrazeno něčím jiným. Nechci, aby jakákoli součást mého života odešla...

Vím, že se měním každý den a mrazí mě z toho, že to ani nevnímám... Bojím se okamžiku, kdy najednou budu stát na nějakém mezníku a nebudu tušit, jak jsem se tam vlastně dostala. A budu vědět, že jsem jiná než jsem byla v těchle letech.

(Při cestě domů) Vlastní
Nechci se zaseknout do konce života na tomhle bodě, nechci se zastavit a nepoposunovat se vpřed. Ale zároveň chci, aby věci zůstaly takové, jaké jsou teď. Není to možné, některé okolnosti se přece musí změnit. Ale já nechci, aby někteří lidé odešli z mého života navždycky, nechci, aby zbyly jen vzpomínky. Nechci NIKDY ztratit možnost obejmout je a říct jim, jak moc je mám ráda a jak moc mi na nich záleží.

Nesnáším, jak rychle dokážu pro nové zážitky zapomenout na staré. Jak málo vzpomíne zůstane. Jak moc rychle zapomínám. V adresáři mám jména lidí, která mi nic neříkají, která neponávám. Ať se snažím jak moc, prostě nevím, kdo ten danej člověk je. A už vůbec bych neřekla, že jsem ho někdy potkala.



A to nejsem ani trochu stará. A už teď letech zírám na jméno a nevim, kdo to ksakru je. Už teď si nedokážu VŮBEC vybavit svojí vedoucí na jednom táboře před dvouma rokama. Ani už nevim, jak vypadala, kolik jí bylo a jak dobrá to byla vedoucí. Natož její jméno. Pamatuju si jenom ty "dvě další" vedoucí z dalších roků. Ale jak jsem na ní mohla zapomenout, když "na mě dohlížela" tři týdny??? Nechápu.

Nechci ztrácet ponětí o dalších lidech, se kterými se teď stýkám, nechci zapomínat a nechci, aby lidi, pro které teď něco znamenám, zapoměli na mě.

Jednoho dne mi bude padesát. Budu jiná než jsem dnes, třeba budu vychovávat děti a bydlet v menším rodinným domku na pokraji města a budu nevýslovně šťastná. Ale když mi někdo řekne rok 2011, pokrčím rameny. Celé tohle období mýho života se mi sleje do jednoho snad velkýho pytle. Osmiletý gymnázium. Podívám se na zašedlou školní fotografii a zavzpomínám, kdo ti lidé vlastně jsou.
Kdo jsou ti lidé, kteří se mnou kdysi - tedy teď - chodili do třídy? Kolik se mi toho asi vybaví?

Vím, že se mi "někteří nesmažou". Oni se smazat nemůžou, to prostě nedovolím.

Oni, tedy naše čtyřka. Moje BF, kamarádky navždy.... :) Vy víte ♥.

Chci zastavit čas. Protože, jak řekl Marcus Tullius Cicero; Časy se mění a my se měníme s nimi.

Splácanina

12. června 2011 v 22:42 | Avis
Černé reliéfy stromů zřetelně vystupovali z tmavé večerní oblohy bez mraků. Neděle, 21:45. Nestíhám. Ale kdy jsem za poslední dny stíhala?

Je to nanic. Na tohle zkouškové období jsem se vážně učila, ne že ne. Pořádně, celých 14 dní jsem nedělala nic jiného než že jsem inhalovala odstavce učebnic, filtrovala důležité a nedůležité a zanášela si mozek informacemi, které mají věcnou hodnotu nula a tři čtvrtě.

A výsledek? Fjú. Možná bych měla radši pomlčet nebo lhát, třeba by mi to zvedlo náladu, vylhat si úspěchy. Úspěchy, co se nekonaly. Naprostým důkazem je pětka z chemie. Z pololetky, chápete to? A nejhorší je, že jsem se na to vážně učila! Mohla jsem se na to totálně vysrat a dopadlo by to stejně! >shit< Pitomých pět bodů...

Byla to samozřejmě nejhorší známka ze třídy, ale úplně nejhorší na tom bylo, jak se většina lidí otočila a dívala se na mě. Nevím, jestli čekali, že se třeba sesypu nebo budu zadržovat slzy, tak to se pekelně spletli. Mě samotné je mi někdy až příliš bolestně líto, jak se prostě neumím rozbrečet.
Někdy to situace přímo vyžaduje, ale já se prostě ne a ne rozbrečet. A teď jsem za to byla ráda. Koneckonců jsou pro mě známky spíš otravnou částí školy a života vůbec a dokud nepropadám, tak mě to zas až tak nebere.

Ale nemůžu říct, že mě to nebere vůbec, protože mě samozřejmě mrzí, že celej rok dřu jak ručička na hodinkách a pak přepísknu pár testů a je to všechno v prd... Však vy víte kde.

Představte si, už mi zbývá jenom 29 hodin školy a pak, 20. června... Hurá do Chorvatska na tři týdny s Mořským koníkem. :D Jsem z toho úplně hepy. Ale ještě nemám všechno co potřebuju (+chci xD) a ani si nezvykla na to, že jsem sekundánka a už mám být v tercii, tak z toho mrazí.

Jsem teď kvůli těm ďábelským dvacetidevíti hodinám pěkně na nervy, protože se toho ještě může tolik přihodit, že se mi ani nechce jít lehnout si, abych se zítra probudila a šla do školy...

A aby mě život pořádně dožral, dosloužil mi notebook. Možná mě ale život nechtěl naštvat, jen mi pomoct. Protože asi dostanu stolní počítač, kde jsou hry a spousta místa a myslím, že mě ta hlasitá klávesnice uklidňuje....
Jenomže zatím se musím dělit o počítač s další částí naší rodiny, což mě sice štve, ale taky to má světlou stánku.

Můžu se totiž nerušeně věnovat učení, aniž by mě lákalo probrouzdat nekonečně dlouhé chvíle na počítači...

Něco vám řeknu. Škola mi v těchle dnech připadá vážně jako bezkonkureční hnípárna, nebo taky jako totální vojeb, jak se říkalo v knížce Případ nevěrné Kláry. Zvláštní knížka. Našla jsem jí v knihodně a ještě jsem jí nečetla, takže jsem jí "zblajzla" sobotní dopoledne celou najednou.
Není to sice můj šálek kafe, ale koneckonců já kafe nepiju, a měla jsem absťák kvůli (ne)čtení, takže to byla SOS úniková cesta. Pěkná cesta.

Ten konec se mi nelíbil a zároveň tak líbil... :)

Doufám, že ve čtvrtek bude ta stávka. Mě se to TAK hodí. Navíc já stejně nemám jak bych se tam dostala. Nebo spíš jak bych se dostala zpátky, protože pak doma nikdo s řidičákem nebude. Kdyby tak bylo volno... Byla bych za to vážně šťastná.

Zrovna jsem se naučila mít šílenou radost ze spánku. úplně neuvěřitelnou. A právě teď ho zrovna dostatek rozhodně nemám a mít nebudu.

Ach jo.

Avis.

Plíživé otázky

24. května 2011 v 22:33 | Avis

Cesta (vlastní)

Chci splynout s ranní mlhou, stát se živlem a slunečním paprskem. Chci se podívat do zrcadla a



vidět někoho lepšího, než koho vidím teď. Chci mít křídla. Chci nemyslet, jen zavřít oči a cítit. Srdcem.

Chci se stát neštěstím, aby lidé byli šťastní, že odcházím místo toho, aby plakali.

Chci si znovu přečíst knihu s názvem Doktoři. Znovu se podívat na film Pána prstenů. Dát si k snídani vařená vajíčka. Vědět, jestli opravdu žijeme jenom jednou, jestli jsou lidé kolem mě doopravdy takoví, jakými se zdají být.

Chci vědět, proč si lidé myslí, že jenom oni mají tajemství. Proč někteří nevěří v zázraky. Chci mít "jiskřivý pohled" a "perlivý" smích, prohnat se v řepkovém poli, vstáhnout ruce k nebi a vědět, proč na světě není mír, proč mezi sebou musíme soupeřit a proč nemluví všichni lidé na zemi stejným jazykem?

Proč někteří nemají smysl pro humor. Proč se musí i v kabinetech pomlouvat? Proč jsou jedna a jedna dvě? Proč se nepíše přátelství a láska s velkými písmeny? Proč se nemůžou všichni smát?

Proč si nepamatuji všechny své sny? Proč se moje oči nerozpláčou vždy, když moje srdce pláče? Proč musíme všichni umřít?

Proč je život místy tak trpký? Proč si >Stvořitel< myslí, že je třeba poznat smutek, abychom docenili štěstí? A proč si to myslím i já?

Chci splynout se západem Slunce, stát se podzimem, jarem, zimou, vzduchem..

Proč se zrovna já nestanu věčností?
Avis
 
 

Reklama