__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Žiju

Vykrystalizovalo

1. července 2013 v 10:41 | Avis
"Všechno je tady podebraný... Ty taky nejsi v pohodě." "Jsem." "Nejsi."

Jedna věc mi přijde zvláštní.
Že se můžete cítit někým opomíjení, ukřivdění a zanedbávaní, aniž byste si někdy uvědomili, co od dotyčného můžete, máte chtít.
Dřív jsem nepřemýšlela, co bych od rodičů měla čekat a požadovat. Přišlo mi, že to je dané. Naučí mě mluvit, zdravit, mýt si ruce před jídlem nebo čistit si zuby, prát si prádlo, žehlit, spát v noci a bdít ve dne. Základní balíček fungování. Ten si pak budu rozšiřovat celý život, zjistím, že sekačka na trávu se nemá čistit vodou, že rýže se má několikrát proprat, než ji dám vařit, jak udělat těsto bez hrudek, jak vyjít s lidmi, jak je nenaštvat, jak je nezabít, jak se jimi nenechat zabít. To je to, co jsem vždy podvědomě čekala, že mi rodiče dají /a taky dali/, impulz k žití. Asi jako když malé bezbranné mládě matka olíže, pomůže mu postavit se na vlastní nohy a ukáže mu, co se papká a co ne.
Nečekala jsem, že mě rodiče naučí radovat se a mít život ráda. To "se mělo stát" samo od sebe, jenže tato idea se - nikoli jen v jedné chvíli - zlomila a já začala být vyrovnávaček tlaku, upouštěčem, alespoň tím jsem se toužila stát. Brala jsem si na svědomí problémy, které jsem nemohla chápat a nechápala, které jsem se zoufale snažila řešit, samozřejmě v myšlenkové rovině. Kdybych se je snažila řešit i v praxi, mohlo mi hned zdravě dojít, že to zkrátka nejsou moje "věci". A že co není moje věc, do toho se nepletu.

Ale dejme tomu, že jsem teď udělala pár kroků. Že jsem třeba sekla s "povinným" smutkem, nekonečným rmoucením se, přemítáním o nesmrtelnosti chrousta a s hlubokým smutkem. Dejme tomu, že se teď na vesmír usmívám a on se usmívá na mě. Že jsem šťastná a miluju každou sekundu, den, slovo, myšlenku, příležitost.
Že jsem tu největší příležitost popadla za pačesy a začala žít ráda.

Dejme tomu, že mám spoustu šrámů a jizev, mezer a propastí, že si vůbec nevěřím a neumím se objektivně vnímat, že se bojím víc, než by bylo zdrávo a že zkrátka mám spoustu schodů, na které musím ještě vystoupit.

Ale dejme tomu, že jsem se sebrala a kráčím svižně po cestě, po které jsem měla kráčet už dávno.

Jenže. Moje rodina je ale stále moje rodina. A ta se vůbec nesebrala a nekráčí svižně po cestě, po které měla kráčet už věky. Ona stále leží, vzteká se a umírá. Prská síru, nadávky a slzy. Většina členů, zvláště pak její základ, samozřejmě s ní.

Já už ne.

Situaci vidím. Subjektivně. Spousta vjemů se přelévá do různých, vracejících se pocitů. Jsou ventilovány a nevyřčeny. Nechci do nikoho dloubat. Chtěla bych, aby se dloubli sami a našli si cestu, po které půjdou svižně a s úsměvem. Bohužel, to se neděje. Místo toho poslouchám dlouhé minuty o tom, jak se všechno rozpadá, jak tu hnijeme, jak jsme nemožní, jak jsme odlišní a jiní, ztracení.
Třeba ten pocit, že to tak táta prostě chce. Jako reflexi na vlastní předchozí vjemy, že mu právě takto popisovaný stav i ty dlouhé minuty samotného popisu přijdou adekvátní. Rozhodně ne natolik nemístné, aby se s nimi něco vážně dělalo.
Slova o tom, jak mi děti jsme zasažení, jak se odkloňujeme a jsme nešťastní. (Ani si nevšiml, že ke mě by tato slova už vážně přiřazovat nemusel?!?) Přitom.. musel k nám vůbec někdy tato slova přiřazovat? Měly jsme my děti nějaký závažný existenční problém? Byly jsem šikanovány nebo jsme umíraly na nemocničním lůžku?
Že by ne?

Ne. Jediné, co se děje, naše rodina se nesmála. Nikdy neměla společné zážitky. Žádné výlety, procházky, cestování, společné večery, společné bytí všech jejích součástek, které by kouzlilo úsměvy na rtech. To nám třem asi chybělo. I když nám to nikdy nepřišlo.

Jak se mělo stát, aby se děti toho, kdo není šťastný, smály z plna hrdla?
Nemělo.
Nestalo.

Nevadí?

Avis

Krátce zmatená v úterní předvečer

25. června 2013 v 17:29 | Avis
"Nikdy nezachraňuj své rodiče," mělo by být vysprejováno nevzhledným, zbrklým písmem na stěně každého kanálu, kam kromě krys a splašků nikdo a nic celé roky nezavítá. Říkejte písničce, aby se zpívala bez melodie, ospalosti, aby existovala bez klížení víček, tělu, aby žilo bez jídla.
Mám za sebou základní vzdělání. Už se nemusím vzdělávat. Už můžu být vyhozena mezi dav, který mě pohltí a zničí, už nejsem malá, ta, pro kterou se pořádají dětské dny, akce v obchodech, ta, pro kterou v restauraci dávají poloviční porce.
Už jsem tu sama za sebe. Slyším být svoje srdce klidně a pravidelně, chce se říct dospěle. Nepotřebuju ani sát z matčina prsu, ani ruku pomáhající při prvních krůčcích, ani slovo povzbuzení, ani neustálou podporu. Dívky v mém věku v Africe umírají při porodech a já, kdybych chtěla, mohla bych taky.
Věci se chrlí moc rychle. Odevšad.
Že prý má brát prášky a nebere. A já vidím, co to způsobuje. A dál nic. Jen vidím a nezavírám oči, očekávám a nezastírám si to. Ale neřeším. Nechávám kypět a překypovat. Řešíc příznaky, ignoruji příčinu. Tu neznám a bojím se jí. Nechci ji vidět, nechci ji znát. Nechci se hádat. Zmítám se, nevím, co si počít.
A srdce si bije dál.
Jediné, co zůstává dané, jsou ty jemné chomáče mraků na obloze. Přesouvají se, plují, mění se mi před očima. Samé smutné výjevy, přestože se chci smát. Sloni sunoucí se k svému vlastnímu hřbitovu, malá sýkorka zuřivě mávající křídly ve snaze uniknout před mohutným lvem, matka s dítětem, cáry zmíněné sýkorky, pak zmizí v dálce, aby přestaly být odrazem a obrazem mého duševního stavu.
Že prý viděl, řešil, nevyřešil a potopil sám sebe. A jestli tehdy umřelo něco, co umřít mělo později, pak to teď, když to mělo žít, nežije. Vítr skučí v prázdných slujích, slunce bez emocí pálí kůži na zátylku schýlené postavy, jen krev se dál přelévá. Znamená život.
Jako bychom všichni byli střepy, které nelze sesbírat a poskládat, slepit, jako bychom byli diamanty, které nelze vybrousit, které už teď ztratily hodnotu.
Nevím, co chci, a nevím, zda mi něco chybí. A mělo by chybět?

Avis

Nataháno ze školy (:D)

4. června 2013 v 22:53 | Avis
Opakovat si stále dokola, že je lidské dělat chyby, a pak si to konečně připustit.

Už dlouho tu nebyla komplexní úvaha na určité téma a nebude; nepřekvapím ani dnes. Dovoluji si útlum své tvůrčí i přemýšlivé mozkové kůry, ordinuji si jen nezatíženě být (ale zatěžuje vůbec tvorba a zatěžuje přemýšlení?). Myslím, že snad i zabíjím myšlenky, vytlačuji je, opomíjím, nevšímám si jich.
A zdálo by se, že mě to nevšímání si jich, ta ignorace svědčí. Nemá to důvod, ale necítím se teď jako ozonová díra, která ničí a je ničivou silou, cítím se spíš jako zahojující se ozonová díra i jako to, co ji nahradí.

Uvědomění

5. května 2013 v 18:04 | Avis
Svět jsou struktury, na které se nemohu zlobit jen proto, že je nechápu. Ať už se snažím je pochopit či nikoli, musím mít stále na paměti, že jsou mě jako pavoukovi sítěmi, jejichž podstatu nikdy nezměním a to nejen proto, že nemůžu, ale i proto, že jenom díky nim mám svoje místo v prostoru.
Musím existovat právě kdesi uvnitř těchto struktur, otázkou tedy není prostor a má spokojenost s ním, ani bytí samotné. Stačí najít kousek pavučiny a na něm se uchytit k vlastní spokojenosti. Vzhledem k mojí nedospělosti zatím nemám možnost volby kousku pavučiny, tudíž to jediné, co mi zbývá udělat a co jsem měla racionálně udělat už dávno - vymezit se vůči tomu kousku pavučiny, vzít na vědomí, že jsem zcela oprávněně jeho součástí. Že nejsem jen vrstva prachu, která se tiše zvětšuje, čekajíc na to, až bude utřena. Nejsem, abych vyrovnávala tlak, abych byla zosobnění ústupků svých rodičů, abych chápala všechny problémy a řešila je. Jsem, abych byla.
A když jsem, měla bych si klást otázku - a to mnohem častěji a dříve než po patnácti letech života - co mi chybí ke štěstí.

Duševní aneurysma

19. března 2013 v 22:06 | Avis
Pokud by byla víra v poznání lidí dechem, pak vím jistě, že v posledních dnech se ten můj zastavuje víckrát, než by bylo zdrávo. Celé dětsví si přeju umět číst scénáře a když se mi to jen trochu, vážně trochu daří, tak to je takové Pyrrhovo vítězství, tak to bolí, že si přeju, abych tak pošetilé přání nikdy neměla.
Říká se, že život je hra. Pokud ano, tak jediná slova, která se mi s tímto typem her vybavují, jsou scénáře, role, scénáře a zase scénáře. Pokud je život boj, tak jedině ve smyslu košaté, strašně rozsáhlé strategie, která nikdy nekončí a která ve výsledku unaví všechny zúčastněné tak, že se ženou do spárů smrti s úsměvem na rtech.
Druhý největší kámen úrazu je, že jsem nevyléčitelně posedlá hledáním vzorců lidského chování. Jako největší problém pak vidím to, že je taky skutečně nacházím. Pak se jich držím jako tonoucí záchranného kruhu, jako hovnivál své kuličky, jako žvejkačka přilepená k chodníku. Pevně, křečovitě a úpěnlivě.
A zcela, zcela iracionálně. Iracionalita je krásná, jenže bolí. Tuhle v pátek bolela určitě. Jsem nucená (sebou i okolím), abych se stávala dospělou, respektive dospělejší, abych chápala, abych rozuměla. Jenže já nemůžu, nemůžu to udělat správně. Hrabu se se zákony poezie v motorech a s křížovým šroubovákem v ruce se ženu na spravování lidských bolestí.
Nechápu jaká síla mě nutí vědět, že vím a že vím správně, přestože jsem zatím zažila jen patnáct zim. Přestože ničemu nerozumím a pořád jsem ta, co by měla jen stát v rohu a dívat se. A místo toho už stojím uprostřed sálu, v ruce skalpel a z úst musí plynout slova rozsudků, žalob a obhajob. A nikdo mi nevěří, nikdo mi nemá věřit. Ani já si nevěřím a stejně mi nikdo z rukou skalpel nevezme. Nechají mě tam se sklánět nad tělem a přemýšlet, kde říznu. Je jenom jedna možnost, jen jedna odpověď na otázku, proč mě nezastaví v zájmu pacienta. Tím pacientem si jsem já sama.
Jsem strašně malá a strašně blbá. A mám chuť se za to potrestat, za to i za stovky dalších věcí, které jsou nevyřčené, které nikdy nebudu schopna vyřknout, ale kterých se nikdy nezbavím. Za věci, které se vynořují, aby se už nikdy nepotopily.
Mám chuť se vyhnat do mrazu, nespat, nesmát se, nejíst, nedýchat. Chci nedokázat mluvit, neslyšet otázky, nevidět scénáře. Chci být vločkou, která v březnu padá na zem, aby mohla hned roztát. Chci být osmou vlnou, kterou hned překryje devátá. Mám se dost. Svých slov i vět, myšlenek i myšlenkových toků. Problémů, jichž jsem součástí, řešení, jichž součástí nejsem a nikdy nebudu. Mám dost smíchu, který není smíchem, smutku, který není smutkem.
Chci abdikovat na post člověka. Už jenom z té drzosti, že jsem schopná a tak necitelná, že dokážu napsat tohle, přitom můj život je samozřejmě v pořádku, je vzácný ve svojí podstatě a tohle bych dělat ani říkat neměla. Chci abdikovat na post člověka už jenom z toho důvodu, že se sama sobě tak moc nelíbím.
Nepomáhá mi prodýchávání, sakra.
Proč je cesta k nemoci tak krátká?
A víra v budoucnost tak nemožná?
Doufám, že vy budoucnost máte, že v ní věříte, že se za ní ženete a není nic, co by vám sebralo vítr z plachet, není nic, čemu byste dovolili, aby vám ten vítr sebralo. Že jste lidi jako z filmů a z knížek, jako z představ, jako ze snů, jako z iluzí.
A slova smršťují se v ostny, které mě bodají, zatímco se prostor a čas rozpadají v pochybně směšné kousky reality, která je ještě směšnější než součástky, ze kterých je poskládaná.


Psala bych ještě dlouho, tak dlouho, až by mi zdřevěněly ruce, až by mi došla pojmenování a slzy, až bych tímhle vyblitím dospěla nakrátko k pochybnému klidu duše. Jenže nemám čas. Nemám čas, abych se vypsala z poklesnutí na mysli, nemám čas se věnovat sobě. Promiňte, musím se zapojit do několika scénářů, které se mi hnusí a kterých musím být součástí.

Avis

P.S: Kašlu na sebe. A ještě jsem za to se sebou spokojená.

Bolavost nostalgie

15. února 2013 v 21:29 | Avis
Vyzdvihování cesty jen proto, že bláto, do kterého jste se při kráčení po ní bořili, už zaschlo. Jako byste se snad mohli vrátit a jít po té cestě znova. Bez obtíží, bez problémů. Snad jako by ta cesta byla dokonalá právě tím, že už je minulostí.
Začínám si idealizovat minulost. Asi mě znervózňuje rozmanitost a košatost možností, které všichni máme a které formulují současnost, které ovlivňují běžící okamžik i všechny následující. Přitom tu neuniformitu mám ráda. Hle, záminka k osobní rozepři.
Minulost je fascinující tím, že je neměnná. Nelze nic opravit, žádnou větu napsat jinak, žádné slovo vyškrtnout. Minulost, pokud chce, může zjistit, jaká je. Stačí sečíst stopy v blátě, které už zaschlo. Stačí spočítat letokruhy vrásek, číst z vrstev prachu. Minulost jen pokrčí rameny a uvědomí si, že přesně taková je. A tečka. Žádné přemazávání. Žádné ztrácení vlastní identity jen kvůli (cizím) ideálům.

"Jsem svobodou zavřenou v prázdné láhvi od okurek, alkoholem bez ethanolu, vesmírem bez galaxií.
Chci to udělat.
Jenomže nemám tělo. Nemám dech, který bych mohla zastavit, ruku, kterou bych mohla odjistit zbraň, krk, kolem kterého bych si uvázala provaz. Už ale nedokážu čekat na den, kdy začneš zapomínat, že jsi mě, myšlenku, měl."

Současnost bolí. Nezáleží na tom, jak moc jste s ní smíření a nakolik vám vyhovuje, stejně je plná nejistoty, mračen a nezodpovězených otázek.
A ještě víc bolí taková minulost, na které bláto zatím nezaschlo. Stát nad vlastním marným úsilým, mazat si neúspěch na tváře a slzy (zklamání) si kapat do očí, aby víc zářily. Už jen z vět, které jsem napsala dřív - nedávno, je mi poněkud nevolno. Proč mě má nedávná já mrzí víc než to současné?

Mám takový hloupý pocit z toho, že pořád věřím v morální hodnoty nebo v pravidla a že stále odmítám věřit v lidi s pokrouceným cítěním, v utrpení a bolest a v to, že každému z nás nevadí bolest a utrpení přivádět.
Asi od každého očekávám dokonalost, sakra. A v každém ji taky vidím. Jenomže někteří berou to, co je dělá dokonalými, a zbaví se toho jen proto, aby se víc podobali vyretušovaným představám dnešní společnosti. Někteří podlehnou iluzi, že žijeme na filmových plátnech.
Kterou tvář z mnoha mám považovat za původní? A záleží vůbec na té původní, když je překrývána dalšími?

Asi od každého očekávám dokonalost. Jen u sebe nedokážu najít ani jednu věc, na které by se dala dokonalost vystavět, ani jednu věc, která by se za dokonalou dala považovat.

"Beru ten jediný nůž, který mám, a nořím ho dál a dál, hlouběji a hlouběji. Blíž ke konci, který je cílem. Pyrrhovo vítězství, sarkasticky si uvědomím a uchopím rukojeť ještě pevněji.
Já neumírám. Jen ztrácím sebe sama a stávám se beztvarou, neosobní, univerzální."
A pak poznávám, že i já podléhám iluzi, že žijeme na filmových plátnech. A při pokusu odmítnout "nutnost" přikrýt svou tvář dalšími ji raději nikomu neukazuju. Což je ještě horší, že?

"Myšlenky mají velmi nízký práh bolesti. A trpí bezmezně."
Možná si minulost neidealizuju. Možná jenom chápu, že to, co už stejně nelze změnit, je do jisté míry jedno.

Avis
(ve dnech, kdy všichni odpadávají jako přezrálé štvestky ze stromů, jen já jsem pořád zdravá, ve dnech, kdy si uvědomuju, že samota je nejjednoduší formou nutného šílenství a zároveň je tak zábavná, a ve dnech, kdy se krystalizační soustavy stávají jedním z mých největších bodů programu)

Slohy ze školy

10. února 2013 v 23:19 | Avis
Myšlenky se ne a ne vysrážet do slov, tak přidávám pár slohových prací ze školy.

LÍČENÍ: RÁNO V JAVORNÍKÁCH
Časně z rána vysoupám na rozhlednu vrchu Stratenec v Javorníkách. Znenadání se mi tak otevírá pohled na krásnou scenérii.
Zbytek ticha spícího lesa ještě ulpívá na stromech kolem a na vzdálených kopcích, a tak můžu, obklopena přirozenou mlčenlivostí rán, vdechovat chladivý a svěží vzduch, jenž voní po kůře jehličnanů a jenž je radost vdechovat do plic.
Za barikádou z vrcholků kopců utápí moře husté bílé mlhy tamější krajinu. Tuším tam hučet, šeptat a hlaholit řeku Váh a zpívat ptáky o kráse dnešního rána, o mlze, obyvatelích lesa i o nás, poutnících, kteří sem zavítali, aby se pokochali zdejší krajinou a mohli nad ní zaplesat.
Ze záplavy mlhy vystupují na obzoru Strážovské vrchy a Malá Fatra a s majestátností vysokých hor se dotýkají nebe.
Nebe pak bez váhání jmenuji klenotem svého výhledu. S příchodem rána se nechalo zbarvit štětcem nejlepšího malíře do tisíce odstínů teplých barev. Nyní s křehkou důstojností spojuje všechny dílky skládanky a s nadýchanou jemností dává vyniknout jim i sobě.
Jsem zaskočena celistvostí a dokonalostí obrazu, jenž se přede mnou vykreslil, a cítím se být zrazená, zklamaná tím, že se s přicházejícím dnem vytratí, aby se možná mohl opět vykreslit příštího rána nebo se už nikdy nevrátit.
Ale i kdyby se dnešní krása neměla nikdy, nikdy opakovat, mně se neztratí, neboť si ji vrývám do paměti, zatímco rozhlednu opouštím.
Fotografie: Pavel Sušeň - Ráno v Javorníkách, časopis Příroda

LÍČENÍ: CESTA DO ŠKOLY
Jedna z těch, které důvěrně znám. Jedna z těch, která je dlážděná mnohdy tíživými myšlenkami, a přesto na ni vstupuji, zase a zase. Každé ráno, pět dní v týdnu. A tak se mi dostala pod kůži, stala se denním rituálem. Hrníčkem, který upřednostňujete před ostatními, plyšákem, kterého berete všude s sebou.
Není příliš malebná. Zbytky silnice obklopené blátem táhnou se líně mezi domky mých sousedů, později pár vysokých jehličnanů smutně zpívá ódu na zašlou slávu již neexistujícího lesa, do očí mi bije šeď zdi obepínající železnici a do nosu rozespalý dech maloměsta.
Možná je to tak lepší. Po té cestě chodívám, abych se dostala odněkud někam, nechodím na ni snít, ani obalovat myšlenky dalšími myšlenkami. Ona to ví, nehraje si přede mnou na krásku krás, na div divů, na cestu cest. Je prostá a ve své prostotě krásná.
Musíte ji mít rádi. Když po ní chodíte každý den, až ji znáte nazpaměť, když vás pohlcuje svou praktičností a pro tu si vás získá, když vás nenutí zastavovat se a zdržovat. Když chápe mou nervozitu, nesměje se mým spěchajícím nohám nebo když mrzne společně s mým dechem.
Jednou, až po ní přestanu chodit, zapomene na mě a já na ni. Obě víme, že není cestou, kterou si vrýváte do myšlenek nadosmrti a že já nejsem pocestným, na kterého se nezapomíná. Obě - i beze slov - víme, že jediné, co máme společného, je přítomnost. A obě víme, že i to je dost.

P.S: Co by bylo, kdyby se děti nebály tmy, zatímco dospělí ano?

(mám období relativního prázdna, demotivace, těstovin, opakujících se těhotných snů a věčných pohledů skrz okno v prvním mezipatře školy)

Obraz dnešní společnosti

2. ledna 2013 v 20:24 | Avis
Cik cak, cik cak,
šlápoty dopadají na asfalt,
tik tak, tik tak,
opilcům šplouchá na maják.

Bylo pozdě, prostor pohltila tma, ticho a mé nevyřčené výčitky. Na stěnách neběhaly stíny, protože žádné auto nesvištělo ulicí. A tak se mezi stěnami odrážely opravdu jen ty výčitky. Za všechny bratrovraždy, vraždy, sebevraždy, lži a sebeklamy, za jízdy bez zapnutých pásů... Za všechny křivdy světa.

Zkrátka taková noc velkých myšlenek, které nepřicházejí. A taková noc má cenu tak velkou jako obraz, který nebyl namalován. I když, někdy je nejlepší právě to, co neuděláme.
A já pořád a pořád nemohla usnout.

Ozval se dialog, který byl ve skutečnosti jen dvěma monology. Monology se proplétaly a propojovaly, aby spolu mohly souviset, ale přesto se nespojit ve skutečný dialog. Byla to skvělé vyobrazení lidské komunikace, která prostě nemůže spět ke společným závěrům nebo cílům. Byl to obraz lidské společnosti, která chce být pospolitá a spět někam společně, přestože se to vylučuje s její podstatou.

Viděla jsem celý východ otročící západu, plebejce posluhující patriciům, děti padající do pasti výrobního průmyslu, mloky sloužící lidem, struktury podniků, mapy měst, nové bankovky, obličeje, stopy v písku. A písečnou bouři, která semele všechno - stopy, obličeje i mapy měst.
A přitom to byl jen nevinný rozhovor mezi dvěma lidmi, kteří si rozumějí jen povrchně. A možná ani tak ne. Snad bylo hloupé v tom hledat a nacházet něco víc. Měla jsem snad v tu chvíli jen zavřít oči, přitlačit si na hlavu polštář a počítat ovečky, abych konečně usnula?

I my jsme ovečkami. Které pomalu - do rytmu dunění bubnů společnosti - jdou v řadě a jedna po jedné přecházejí přes most. A poslední ovečka v řadě jde stejně rychle jako první. Jenže některé ovečky jsou za mostem, přestože nejsou o nic lepší, o nic rychlejší než ty, které se k němu ještě nedostaly. Je to nespravedlnost. A je to věčná nespravedlnost, neboť každý večer začínáme počítat znova, od začátku číselné řady. A tak se stále stejné ovečky dostávají za most, a stále stejná většina zůstává na špatné straně mostu.

Na světě je vždy rovnováha. Jen je značně posunutá od naší představy. My, jako ovečky na té lepší straně mostu toužíme, aby na naší straně byly všechny ovečky, aby ani jedna z nich nemusela být na té straně druhé. Ale pokud chcete pít víno, někdo musí pěstovat hrozny, někdo je musí trhat, zpracovávat, lít do lahví a vyrovnat do regálů. Úděl oveček na druhé straně mostu.

Nemůžete všechny ovečky nechat přejít přes most. Zástup oveček je přece nekonečný. Nebo jsi zapomněl, jak pohádka začíná? Jeden pastýř měl veliké, převeliké stádo ovcí. Nemohl se jich dopočítat, snad jich snad nekonečně mnoho. Jediná příležitost, kdy mohl ovečky spočítat, byla, když musely po jedné přecházet most. Ten most byl příliš úzký, než aby se na něj vešly vedle sebe dvě. A tak musely jít za sebou, jedna po jedné, a pastýř je tak mohl spočítat... Jedna ovečka přešla most, druhá ovečka přešla most, třetí ovečka přešla most...
Vždy budou ovečky i na druhé straně mostu. Na té straně, kterou bychom nejraději neviděli. Je jen jedna možnost, jen jeden únik, jen jeden lék, jak si obrázek mostu a ovcí s pastýřem vymazat z hlavy, jak ho nevidět, jak mu uniknout.

Usnout. A tak zavírám oči. A usínám. Opět tím, tak jako každý večer, vzdávám hold dnešní společnosti, jejímu systému i mostu, který nás všechny rozděluje na dvě části.
Na vykořisťované a vykořisťovatele, oběti a násilníky, plebejce a patricije, otroky a pány, chudé a bohaté, plačící se a smějící.

A bez téhle společnosti by nebylo mě. Rozhodně ne mě takové, jaká jsem.
Takže přes tu všechnu bolest ve mně i v ně si klekám před oltář systému, spínám ruce a přes trpké pocity na srdci vlastně děkuji.

(Hledání) štěstí

18. prosince 2012 v 22:19 | Avis
Princ políbí Šípkovou Růženku, která se probudí, zamiluje se bezmezně do svého rytířského zachránce, koná se svatba a veselí se Růženka i princ, celý zámek, celý kraj. A jejich štěstí trvá dvě minuty , přesně do chvíle, než doběhnou závěrečné titulky.
A holčičky chtějí být princeznami a chlapečci touží stát se rytíři, aby byli také šťastní a veselil se s nimi celý svět. Jenže mnohem déle než dvě minuty. Nejlíp napořád.

Jenže štěstí, ať už si to uvědomujeme nebo ne, je zbožím s krátkou dobou trvanlivosti. Narazí na Tebe - jak se říká: "Když je štěstí unavené, narazí i na vola." Ale byl bys mnohem větším volem, kdybys byl uvěřil, že u Tebe může vydržet, že u Tebe vydrží.

Nabývám dojmu, že štěstí není ani hodnotou, ani smyslem nebo cestou, nabývám dojmu, že dokonce není ani závěrečným vyzněním. Že není ničím, že možná vůbec není.
Že je jen ideálem, k němuž se nelze přiblížit, ale přesto se o to pořád snažíme. Tím pádem se potom štěstí stává prostředkem. K pokračování v cestě, k obnovení víry, ke krátkému zvednutí tepu. A je jen slovem, které znovu a znovu převalujeme na jazyku, jen slovem, za nějž jsme skryli význam, který jsme už sami zapomněli.

Naprosto hloupé se ukázalo hledat štěstí v tom, co nemáme, co bychom mohli mít, popřípadě v tom, co mají ostatní. Je to jako ptát se sami sebe, koho máme rádi, a pak tu odpověď hledat v srdci někoho jiného. Jako chtít zjistit svou finanční situaci a dívat se do cizí peněženky. Jako být nemocný a prášky dávat někomu jinému a přesto doufat, že vás to vyléčí.

Logicky by se nabízelo hledat štěstí v tom, co máme. Vím, že ho takhle nalézt můžu, pokud nebudu nevelkoryse chamtivá, opovrhující dvojmístnými čísly jen proto, že existují čísla vícemístná, pokud nebudu zavrhovat komáry jen proto, že existují velbloudi.
Protože vím, že se dokážu radovat z pěkných rán, z chutě vody s citrónem, z povrchu nalakovaného dřeva. Z bělosti sněhu a černoty soumraků. Už jen pozastavit se, na čerstvém vzduchu se pořádně nadechnout, uvědomit si, že ani ten tak zautomatizovaný děj, jako je dýchání, není samozřejmým. Že i on je malým zázrakem. Důvodem ke štěstí.
Uvědomme si, že, ač si to za žádnou cenu nechceme připustit, jsme stále zvířata. A tím, že si říkáme lidé, jsme nepovýšili, nestali jsme se polobohy. Nevytvořila se pro nás nějaká vrstva vyšších hodnot. Nevznikla pro nás nová, vyšší sféra štěstí.

Takže pokud vůbec nějakou sféru štěstí chceme najít, nehledejme v nebesích, hledejme při zemi. A až na těch štěstích, jež najdeme v přízemí, stavme větší štěstí v dalších patrech. Nezapomínejme ale na to, že čím vyšší stavba, tím hůř ona stavba dopadne po zemětřesení. A protože štěstí rozhodně není trvalé, můžeme si být jisti, že takové zemětřesení přijde. Ale neznamená to, že bychom kvůli tomu neměli stavět. Jen bychom si měli být vědomi, že štěstí může kdykoli a jakkoli skončit. Že štěstí jednou taky skutečně skončí. A že, až přijdete o štěstí, které jste nacházeli v láskách, přátelství nebo v úspěších, vám stále zůstanou ta jednoduchá štěstí.

A jednoduchá neznamená povrchní. Stále se Vám bude líbit vůně právě uvařeného čaje, stále se budete rádi dívat na jemné reliéfy krajin, na kontrasty, na výrazy ve tvářích ostatních lidí, pořád budete stejně ujíždět na praskání zmrzlých kaluží, na vůni čerstvého pečiva, na srážení se vašeho dechu v mrazech.

Mám pocit, že při nekončící honbě za štěstím se chováme jako zlatokopové, kteří sice ví, jak používat rýžovací pánev, ale kteří nevědí a ani nepřemýšlí o tom, co vlastně chtějí rýžovat.
Protože to zkrátka tak často vypadá, že se honíme za něčím úplně jiným.

Avis.

Vánoční hibernace

14. prosince 2012 v 23:39 | Avis
Úlomky vánoční atmosféry mi ulpěly snad ve vlasech, snad pod víčky, a tak peču cukroví, nakupuju dárky, neděsím se, když zaslechnu koledy a vůbec se nechávám pohltit tím zvláštním celospolečenským unesením, které začíná pravidelně se začátkem adventu, v nákupních centrech samozřejmě už na konci října.

Vadou na kráse je, že jediné Vánoce, kterými se nechávám pohltit, jsou ty komerční. Možná ze setrvačnosti, možná je to jen další snaha běhat za kopačákem tak, jako běhají ostatní. Každopádně na Vánocích je pěkné, že o svých přátelích a blízcích lidé začínají uvažovat jako o duších, chtějí potěšit je a ne sebe sami, je to trochu jako divadlo, jako předstírání, že nejsme sobecké svině. Milé předstírání.

Jsem opět vyřazená figurka, s kterou se nehraje. Jasně, spousta lidí říká, že Vánoce nemá ráda, jenže když nastane Štědrý večer, tak si drtivá většina z nich sedne kolem stromečku se svou rodinu, pijou horkej grog, nechají toho nejmladšího, aby s nepřebernou radostí rozdal dárky, smějou se a na to, že Vánoce vlastně nemají rádi, vůbec nemyslí.

Ne tak já. Bolestivé na našich Vánocích je to, že se snažíme dělat je rodinně, udržovat a navozovat atmosféru skutečné milující se rodiny, která slaví společně to, že jsou další rok šťastně spolu. Jenže to je jako pokoušet se žralokovi srovnat zuby do jedný řady. Beznadějný a nebezpečný.

Chci být na vánoční prázdniny nemocná. Chci prospat Vánoce, chci dělat, že spím, a jen se dívat na strop nad postelí a představovat si lepší místa s lepšími lidmi, s lepší rodinou, kde bych i já byla lepší dcerou a kde bych Vánoce mohla oslavit tak, abych po celé jejich trvání jen neprohlubovala svůj už tak bezedný pocit troskovitosti a beznaděje.

Nesnáším se za tu morální zkaženost, kterou se začínám plnit. Chtěla bych být čistě kladnou postavou, abych mohla stoprocentně naivně věřit, že skončím dobře, neboť v dobrých pohádkách a špatné literatuře dobří vždy dopadnou dobře.

A ušlapaný sníh pod tíhou mých kroků už ani nekřupe.

Avis.

Zrcadlení pocitů

7. prosince 2012 v 22:06 | Avis
(Pokrok. Konečně osobněji než v druhé osobě jednotného čísla.)

Mlha ztěžkla, vysrážela se v slzy, v slzy olova, v slzy, jež trhají pavučiny mých horoucích přání. Stejně lehce, jako když košťaty smýkáme po stěnách, abychom se zbavili pavučin v rozích.

Za horami mého vnímání svítí slunce. Lidé se tam nezastavují před vchodovými dveřmi, srdce jim v tom okamžiku nezatíží strach, obavy a chronická stísněnost z osob, které za dveřmi žijí. Lidé tam mají rádi Vánoce. Vánoční výzdobu ve městech, kádě s kapry a vůni horkého grogu nemají spojenou s ničím, co by je dělalo zesmutnělými. Mohou se procházet mezi stánky, mohou zdobit stromečky, mohou se dívat na betlémy, mohou Vánoce milovat.

Hory mého vnímání jsou strmé, neobroušené větrem, mladé. Jsou mi problémem i řešením.
Zabraňují, abych viděla do krajin, kde svítí slunce a kde se lidé dívají na betlémy.
Ale nedovolují, aby se kyselost děšťů, kterou důvěrně znám, dostala ode mě přes hory, ode mě k ostatním.
A nedovolují, abych si myslela, že sluncem osvětlené místo neexistuje. Protože za těmi horami musí být. Musí a je.

Představte si obraz. Obraz dokonale uklizeného domu, domu, kde má všechno systém a řád, představte si dům, kde se smetí zametá ještě dřív, než dopadne na podlahu, kde musí být všechno dokonalé.
A divte se, v tom domě se nežije. Ten dům obývají trosky, zbytky celistvých lidských existencí. Zbytky krásných existencí, zbytky, které se míchají s potrhanými pavučinami a tvoří tak střípky vzácné velkorysé reality, střípky, které se musí taky uklidit.
Aby dům zůstal stále stejně uklizený a stále stejně dokonalý a aby se ze zbytků lidských existencí stávaly ještě větší trosky.

Vítejte na palubě letadla, které se řítí k zemi. Pod námi je moře, nekonečně moře bez začátků, bez konců a bez cílů. Moře, na jehož hladinu dopadneme. A ta hladina bude tvrdší než beton. Není tu žádná řeka Hudson, na níž bychom mohli přistát, bezchybně a bezpečně.
Přesto si nikdo nezouvá boty, přesto si nikdo nesedá do nouzové pozice. Nikdo se nepřipravuje na náraz. Nikdo se nepřipravuje na přežití.
Snad proto, že nouzové východy nejdou otevřít.

Avis

Samota

4. prosince 2012 v 23:13 | Avis
(Téma týdne: /Samota/. :))
Pod tíhou nových poznatků, pod tíhou vývoje stává se svět stále větším paradoxem. Divíme se, jak mohli žít naši předci bez vymožeností, bez elektřiny, bez dopravních prostředků, bez internetové a mobilní sítě, bez kravat a beze slov. Naivně děkujeme, že sami nežijeme v té době, že máme peníze, zákony a průmysl. A pak nám o všechno přeroste přes hlavu a začneme závidět kmenům v Africe. Kmenům, jejichž život se nevzdálil, nezrychlil se jsa poháněn systémem, kmenům, které se starají sami o sebe, kmenům, které si můžou dovolit dlouhé chvíle radostně tancovat kolem ohně se všemi okolo.

Dalo by se říct, že hra, kterou jsme si udělali ze životy my, nás odcizuje. Přestože jejím účelem byl pravý opak - aby nám na sebe samotné zbývalo víc času. Snad jsme na původní účel zapomněli, snad proto už neumíme dlouhé chvíle tancovat u ohně se všemi okolo. Ať už je ráno nebo noc, ať prší nebo ne, ať už se žije nebo umírá.

Svět se změnil. U ohňů se už netančí, možná ohně ani nehoří. V přeplněných městech zůstáváme osamoceni. A lidé kolem vás jsou vám na míle, strašlivě dlouhé míle vzdáleni, přestože mají zřejmě úplně stejné problémy, otázky k řešení, přání a touhy jako vy.

To je ta smutnější samota. Samota, která není skutečností k ničemu se nevázající. Neznamená jen, že se zavřeš do pokoje a jsi sám, neznamená, že se jdeš projít do lesů, sám. Ona jen vyplňuje místo, na kterém by měl plát oheň, jen vyplňuje místo, na kterém by byly africké kmeny tancovaly kolem ohně.
To je ta smutnější, trýznivější samota. Kyselá, s hořkostí uvědomění, že některé hodnoty do Tvého života můžou vnést jen ostatní. A ne Ty sám.

Je tu i samota s milejší tváří, samota, na kterou se hněvat snad ani nemůžeš. Je to ta samota, která je družičkou duševního vývoje, družičkou posouvání se dál. Ta samota, která dává člověku možnost být sám se sebou. Jen se dívat do zrcadla a nechat myšlenky volně plynout, klidně a bez zábran.
Nemusíte přemýšlet, jestli ostatní neobtěžujete tím, že s nimi jste. (Ne, že byste sám sebe obtěžovat nemohl, ale když se tak stane, víte to snadno a hned.) Nemusíte dělat kompromisy v tom, o čem budete přemýšlet, dumat nebo nepřemýšlet a nedumat. Dokonce nemusíte svoje myšlenky ani vkládat do slov, můžete je nechat plynou tak, jak jsou, nahé, neobalené slovy, jež jen zakalují jejich podstatu.

Je sice pravda, že víc hlav víc ví. Jenže v hloučku hlav asi těžko jedna hlava může uvažovat sama o sobě. A že by celý hlouček uvažoval velmi osobním způsobem o jedné (přítomné) hlavě, na to je třeba příliš mnoho shod, než aby se to stávalo často.

Potřebujeme aspoň občas, třeba jen v malém hloučku, společně tancovatkolem ohně. Tancovat, protože by tenhle tanec neměl nikdy skončit, tancovat, protože by nemělo existovat nic, co by ten tanec mohlo přerušit, tancovat, protože nás to spojuje.
A potřebujeme trávit čas sami se sebou. Přemýšlet, kým jsme byli, kým jsme a kým budeme, čím byl, je a bude svět okolo, přemýšlet o ranních paprscích, o slovech a gestech, o slzách a o citech.Protože občas musíme zavítat k ohni, u kterého zrovna nikdo netančí, a sedět tam jen tak sami, dívat se do ohně a hřát se u něj.

A být tak členem toho kmenu v Africe, kmenu, jehož život se nevzdálil ani nezrychlil, kmenu, který nemá systémů, kmenu, ve kterém se každý stará sám o sebe. A kmenu, kde můžeš kdykoli jít a tančit s lidmi okolo ohně a kde kdykoli můžeš zůstat sedět opodál jsa unášen proudem svých myšlenek.

Puella timet

22. listopadu 2012 v 22:47 | Avis
Strach. A nikoli úderný, vyhraněný a krátkodobý. Nýbrž mazlavý, táhnoucí se po Tvém já, strach, co leptá Tvou důvěru. V sebe sama, v ostatní, ve svět a ve smysl. Věrný stín, věčný společník. Nepřítel, který se snad stává přítelem, neboť při Tobě pořád stojí.

Bojím se. Asi bloudím. Tápám. Škobrtám. Padám. A nevstávám, abych šla dál, ale snad abych mohla znovu upadnout. A další a další otazníky se lepí na stěny. A schovávají pod polštářem. Zabijáci sladkých snů. Snů a iluzí.

A všechny otázky na stěnách a odpovědi v uzavřených krabicích polepených samolepící páskou vlastního nepochopení, všechny chvíle padání, všechny srdeční jizvy, všechny sdílím jen sama se sebou.
To mi nevadí. Dokážu si nahradit posluchače i vypravěče a nechci lít asfaltově smrdutou lávu do hlavy někomu dalšímu. Mlčet je snazší nežli mluvit. A pak se div nepochopení. Nenapsala jsem si na čelo, jak se hroutím a jak se cítím zhroucená, a tak to z něho nikdo nemohl vyčíst.

Jsem pleva označená za zrno. A po výrobním pásu hrnu se dál a dál. A nikdo netuší, nikdo - a tak se s tím trápím jen sama já -, že ze mě dobrej chleba nikdy nebude.

Prohlédněte, zbavte se clon sebeklamů, stoupněte si na špičky a nahlédněte za obzor. Zvyšte kontroly u výrobních pásů. Aby se vám takové chyby už nestávaly, abyste objevili tu plevu, jež sama ví, že maskou, kterou nosí, se stejně nikdy nestane.

Chtěla bych, aby věděl, že když brečím, tak ho nezkouším vydírat. Že brečím, protože už nemůžu dál s kamennou tváří, která snad jako by říkala, že se stále nic neděje. Chci, aby věděl, že můj pláč není obchodní trik. Že to je čisté zrcadlení toho, co cítím.
Aby věděl, že mě situace, která trvá a která se zhoršuje, opravdu, opravdu ničí.
Aby si uvědomil, že jsem jeho dcera, že jsem to já, že žiju teprve patnáct let a že jsem mu nijak neublížila. Aby věděl, že nejsem jeho vlastní matka vrácená v čase. A že si se mnou nemusí vyrovnávat účty. Že mi nemusí nic dokazovat. A že mám právo na svůj volný čas. A že to, jak si vybírám já, nesouvisí a neovlivňuje to, jak si vybírá on.
Že nejsem jeho soupeřem.

Chci, aby poslouchal a mohla jsem mu všechno tohle říct.

Avis

(Narozeninová) vzpomínka na Prahu

19. listopadu 2012 v 1:21 | Avis
U Albertova bývala pekárna. Se strašně dobrými koblihami. Vážně jsem je zbožňovala. Bylo mi tak šest, sedm, nenosila jsem brýle, natož čočky, neuměla jsem vyškrábat svůj podpis a velké psací e jsem tvořila zásadně osově obráceně.

Ta pekárna tam už není. A já taky ne. Už je to šest let. Na den přesně. A já si nevybavuju jména všech svých spolužáků, všech svých učitelek a jediné, co snad bezpečně vím, je má bývalá adresa. Bez přemýšlení tak můžu říct, že mi Praha i s děním v ní utekla.

Stěhovali jsme se přesně na moje deváté narozky. Což je náhoda, ale aspoň si to díky tomu pamatuju. A pamatuju si i to, že jsem tehdy byla ještě tak naivní, že jsem si myslela, že mi svět padne k nohám. Stejně, jako mi k nim do té doby padal v Praze.

Stěhování mi tím pádem otevřelo oči. A už bylo na čase. Taky se mi zdá, že mě přestěhování strašně změnilo. Jenže protože nevěřím, že by se moje osobnost mohla přesunutím o pár kilometrů dál tak moc přeformovat, říkám raději, že jsem se víc objevila.

Váhám, jestli jsem se objevila ke svojí radosti. Ta devítiletá holčička byla víc pozitivní, víc žila právě přítomným okamžikem, o kterém o to míň přemýšlela, neměla propady nálad, byla víc extrovertní a neříkalo se jí Šája.

Samozřejmě nemůžu říct, že bych s tehdejším svým já neměla už nic společného, ale je mi vzdálené. I pro vzpomínky z té doby se musím probíjet přes zakaleně čirou zeď dálek. Jako by snad ta malá holčička ani nebyla mnou.

Miluju Prahu. Nuselák. Rotundu sv. Martina. Malou stranu. Dům Popelky Biliánové na Vyšehradě. Výhled na Prahu z něj. Náš malý byteček. I auta rozléhající se podél celé ulice. A tohle všechno, to jsou vzpomínky.
Je ze mě cizinec. Hlubinná znalost města proměnila se s grácií v povrchní. A stejně mě umí Praha uchvátit, stejně mě umí utahat a stejně mi umí nalít energii do žil.

....a v den, který na Prahu vzpomínám, si můžu uvědomit, že jsem o další rok starší. S dnešním dnem je mi patnáct. Zapomínám tedy na poloviční jízdné a na ježdění po Praze zdarma. Uvědomuju si, že pokud provedu zločin, už mě za něj můžou postihnout. Přemýšlím, jak si zařídím občanku a beru na vědomí, že mi stát povoluje, abych měla sex.
Nemůžu říct, že by uběhlý rok byl nějak promarněný nebo dokonce tak prázdný, že kdybych ho ze svého života vyškrtla, nic by se netalo. Posunula jsem se dál. Ale to, co mě děsí, je, že za tři roky budu muset být posunutá mnohem, mnohem víc.
A já, nesamostatná, troskovitá a struskotvorná se mám proč bát, že to nezvládnu. A že se v tom všem utopím.

Nechci, aby i závěrečné vyznění tohohle článku bylo negativní. Jenže je. Možná, že jsem už zapomněla, jak psát sladké konce utopené ve vlastním štěstí. Ale měla bych se to znovu naučit. Pomoct by mi mohlo to, že jsem se přesně v téhle minutě, přesně v tuchle chvíli poprvé nadechla. V jednu hodinu dvacet jedna minut 19. listopadu 1997. V Praze Podolí.
A možná, že, ač si to nepřipouštím, mi právě tehdy svět padl k nohám.

Za náhody a jejich pomíjivost

10. listopadu 2012 v 23:29 | Avis
Článek je přiřazen k tématu týdne "Náhoda je blbec".
Podstatná jména rozdělujeme na abstraktní a konkrétní. Konkrétní jsou ta, která si můžeme ohmatat a která můžeme vnímat svými smysly. Abstraktní jsou ta, která nazývají pocity a děje. Mezi nimi je hodně těch, o jejichž smyslu můžeme dlouho a dlouho spekulovat. A protože tématem týdne je náhoda (respektive její bytí blbostí), musím si pro začátek zaspekulovat i já.

Náhoda je shodou okolností. Takovou shodou, kterou neočekáváme. To my totiž děláme velmi rádi, očekáváme a děláme ze světa očekávatelnou partii se slabým soupeřem. Jenže svět není slabý soupeř.
Nechává nás hrát svou hru, nechává nás, abychom si mysleli, že můžeme všechno naplánovat, aby pak mohl přidat jen jednu dvě docela malinkaté náhody a vyvést nás omylu.

Občas říkáme, že náhoda není náhodou, ale osudem. Pro mě je osud jen pojmem. Není předem určeným výsledkem partie, je jejím průběhem. A o průběhu rozhodujeme my, my se
světem.
 
 

Reklama