__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Žiju

Cigaretový chlápek

28. ledna 2015 v 21:40 | Avis
Podchod u nádraží. Muž sbírá nedopalky cigaret. Má tu dobrý rajón - spěchá se, pár rychlých šluků, pak holt zahodit, vždyť ve vlaku se kouřit nesmí. Naštěstí. Jinak by se tu neshromažďovaly, pročež by se tu nedaly sbírat a on by si už vůbec nikdy nezakouřil.

Třeba je to jen tak, z hecu, nebo je to sázka. Možná ho poházené vajgly ničí, prolézají mu žilami (těmi velkými) a drobí za sebou zrnka zčernalého znechucení, až nemůže jinak, než je všechny posbírat. Možná si je večer vyrovnává do řady a přemýšlí, jaké rty se jich dotýkaly. Tyhle byly určitě úzkostné, dívčí a překryté hutnou rtěnkou - jen najít tu šmouhu po ní. Možná to dělá jen kvůli tomu bádání, možná pak těm rtům nadává. Spílá jim, proč kouří a že to není zdravé, a představuje si, jak jsou zase pevně semknuté k sobě. Možná.

Muž sbírá nedopalky cigaret. Později je nejspíš dopálí. Hledá zaujatě, pečlivě, horlivě. Vlastně mechanicky. Má nepřítomný výraz a ruce příliš zmámené na jemnou motoriku. Nevýraznou větrovku. Kšiltem zakryté čelo. A u neforemných džín zadní kapsu plnou zbytků cigaret.

Já mám zadní kapsy u kalhot prázdné, nikdy do nich nic nedávám. Nekouřím. Ale v tom podchodu stojím taky.

(Ne)odpuštění si

27. prosince 2014 v 16:40 | Avis
Zamýšlela jsem si odpustit a objevila jsem, že za to, co si chci odpouštět, ani nenesu vinu.

To asi ta bezbranná dětská vztahovačnost, bezbranná proto, že si nemůže pomoci, že neumí přestat konat. To asi ta mi v záchvatu víry, že mezi mnou a děním kolem mě je přímá linka, začala nakládat na bedra mnohé. A bedra rostla a rostla i hromádka závaží a náhle je z hromádky hromada a z kupičky kopa…

Taková tíha není pro záda zdravá. Taková tíha ničí, nutí se hrbit a prohýbat. Snadno přikvačí pocit slabosti a vlastní neschopnosti.

Smetla jsem to. Všechno. Jako ze stolu. Vysypalo se to jako z poličky naplněné nesourodou změtí věcí, která se obrátí dnem vzhůru. Možná by se to mělo dělat raději postupně… ale… jaká úleva. Stůl a polička jsou prázdné.

Jenže tím to nekončí. Začíná to přebírání, to třídění, to oprašování nové odpovědnosti. Co mi na stůl patří? Co nemám nést a co se mi jen nechce nést?

Non dico

16. listopadu 2014 v 17:16 | Avis
Občas.
Nemůžu tvrdit, že to nedokážu říct, protože nemám potřebná slova. Že se mi nenabalují na myšlenku jako cukrová vata na špejli. Že se proto s tou špejlí tak trápím, dokud ji nezlomím vpůli a neztratím tak i to, co jsem chtěla vyjádřit.

Mám hodně slov. Ne všechna, samozřejmě. Ale dost nejspíš ano. Dalo by se s nimi vyjít. Vystačila bych s nimi. Jádro pudla bude jinde - v zakopaném psovi. Jenže kde jsem ho pohřbila? (A pohřbila jsem ho vůbec? Není místo toho zakopaný třeba nohou pod koberec?)

Pojedenácté

13. září 2014 v 20:23 | Avis
Budova, přestože sem tam popošťouchnutá nějakým tím zásahem k lepšímu vzezření nebo delší budoucnosti. Skříňka, ač už několikrát změnila svůj vzhled i umístění. Lavice, i když každým rokem víc rozhrkaná. Rozvrh. Informace i způsob, jakým poslouchám a dělám si výpisky. Učení. Zapomínání. Hodnocení. Každý bod děje.

Je to staré a to je nové. Za svůj dosavadní (biologickým, psychologickým i sociologickým vývojem otřásaný) život jsem moc dlouho trvajících období zažít nestihla, díky/kvůli čemuž mi toho moc nemohlo před očima zestárnout. Samozřejmě kromě rodičů, kteří (vyjádřeno expresivně) sešli pěkně, alespoň soudě podle fotek, kde jim vesele hovím na klíně coby naprostý prcek.

Asi by se dalo pomocí fráze pronést, že to uteklo jako voda, ale přesnější je, že toho uteklo tolik, kolik by proteklo vody korytem řeky za deset let. Prostě spoustu. Jsem do toho pěkně namočená a to aniž bych dokázala vypočíst, do čeho přesně a po jak dlouhou dobu jsem se to (na)máčela.

(Světem) strhnutá

22. července 2014 v 14:21 | Avis
Hydrodynamické paradoxon v praxi znamená, že když budu stát na perónu moc blízko kolejišti a nádražím proletí rychlík, (kupodivu se s rychlostí tlak nezvýší, ale sníží natolik, že se vytvoří podtlak a) vcucne mě a vplete mezi svištící kola. Někdy si říkám, že svět nabral takovou rychlost, že je nemožné, aby mě taky nevcucl. Svět navíc není nástupiště, nemá na sobě žádnou žlutou čáru, totiž alespoň nějakou vidinu a kulhavý příslib bezpečné zóny a zároveň varování, ať se držím dál.

Nevadí mi, že mě strhne a strhává s sebou, a navíc se na to ještě (polapená mládím, které se zatím nerozcucalo jako bonbon, nepřilepilo na zuby a nebylo náhle pryč) někde uvnitř sebe - a možná i zcela zjevně navenek - těším. Nové koště se nejspíš taky tetelí nedočkavostí, aby s ním bylo zametáno, ale už v té chvíli se ve vzduchu vznáší únava a roztřepenost, která na něm jednou bude vidět, a snad i ono si je vědomo toho, že jednou ztratí svůj lesk.

Patnáctý červenec

16. července 2014 v 9:14 | Avis
Dnes se rodiče pěkně viděli, jak stojí na cestě k cíli, ale každý čelem a špičkami bot nasměrovaný někam jinam.

Možná proto, že z mé pozice to bylo vidět už někdy předevčírem, to se mnou neudělalo nic. Když mi to přišlo podivné a smýčila jsem duši se snahou objevit aspoň něco, cokoli, neobjevila jsem ani předpokládané prázdno a stísněnost z něho. Možná jsem byla ještě utlumená z přejezdu z Řecka domů, možná jsem si připustila úžasně k tělu radu, že to není moje věc, nebo jsem možná konečně objevila čudlík, kterým se "to všechno" vypíná.

Ať už je to ale tak či onak, pokud se někdy rodiče rozvedou, budu vědět, že krasopisnou smyčku prvního písmene vlastních příjmení položili na rozvodové papíry ve skutečnosti právě dnes, patnáctého července, ve dni, který dojedl první čtvrtinu prázdnin a který v kalendáři padl na úterý.

Neučesané povzdechnutí nad časem

31. května 2014 v 21:33 | Avis
Hřejivé sluneční kužele protkávají vzduch jen zvolna a se zřejmou neochotou. Zato světlo je mnohem invazivnější. Je všudypřítomné a odráží se na povrchu každé části chodník tak, že ho sjednocuje v jednolitou blyštivou plochu. Připomíná to podmanivé vlny, které vás přesvědčí, že to nejenom ony brouzdají po povrchu, že to celé moře se vzdouvá a převaluje přes sebe samo.
A hodiny vyzvání a vyzvání dlouho a já vím, že Slunce klopýtá ke svému odsluní a že tu jsou dlouhé dny a že noci z maratonů přešly na krátké tratě.
Na náměstí je rozprostřené ležení bez vojáků - pouť s houpačkami, trampolínami a cukrlaty pro děti, ale bez dětí. Jen posledních pár žoldnéřů hlídá své stany, jsou klidní a smíření. Téměř neznatelně a se stoickým klidem se naklání ze strany na stranu do rytmu dnes o trochu víc oslazené kávy zlatého slavíka. Nevidí ve mně hrozbu, nevidí ve mně dítě. Nelákají mě ani očima ani jinak. Nechávají mě procházet, jako se oddělení knížek pro děti v knihovně nechává míjet dospělými čtenáři.
Je pátek a já jsem najednou ráda, že jsem tam, kde jsem.

Čas je přímka protínající bod mé existence. A snad víc než úvahami nad tím, zdali jsem si na čas dřepla já či jestli on na mě, se trápím tím, co tedy nakonec s ním.

Nechám si ujet autobus. Jeho zadek za zlomek chvíle mizí za zatáčkou. Část mě se zlobí, že v tom autobuse nesedím. Myslí si totiž, že bych v něm sedět měla. Směju se jí. Nestane se totiž vůbec nic. A to jediné, co se nesplnilo tím, že jsem zůstala stát na náměstí, je má vlastní předpřipravená představa (pleonasmus?) přítomného okamžiku.

Plynutí času je mi nepříjemné. Asi proto, že se povaha jeho průsečíku se mnou pořád mění. Čas mnou probíhá nebo snad já se po něm snažím běžet, každopádně si neustále myslím, že je ho buď málo, nebo přehršel, přitom je ho z povahy věci pořád stejně.
Jenže je tu zítřek. Zítřek nikoli pouze s dalším ránem, ale také s hromadou prádla, které se samo zatím ještě nikdy nevyžehlilo (ale nechci tu možnost úplně zazdívat, kdyby přece…), zítřek s neposekaným trávníkem, s nutností proměnit chaos v řád a plány v činy. A je tu také dlouhý a školou nasáklý červen. A já cítím, že se na to všechno musím připravit. A tak se oškubávám tím, co se v budoucnu má stát, o to, co se děje nebo by se mohlo dít teď.

Ta příprava otročí a to kvůli ní tak často nemám čas. Jsem někým, kdo si myslí, že by bez ní něco nezvládl, že je nutná, nepostradatelná. Vzniká seznam toho, co bych právě teď měla dělat, a mě děsí, když ho neplním. Jsem neschopná se spolehnout sama na sebe (třeba i svou improvizaci) a nepřestávám si všude stavět berličky, aby to 'potom všechno klaplo'.

Další autobus nepojede. Loudám se přes město k vlakovému nádraží. Uvědomuji si, že mi to páteční náměstí nepřišlo ošklivé, ačkoli by se mi na něm nic líbit nemělo, bylo přece podivně prázdné a nic mi nepředávalo, nic mi netoužilo předat, vlastně mě mělo nudit. Měla jsem z něj co nejrychleji zmizet, být někde jinde, dělat něco jiného. Ale potrestá mě někdo za to, že jsem to neudělala? Za to, že jsem se teď vlastně jen flinkala kolem?
Bezprostředně ne.

Nepřekvapuje mě, že hledám nějaký přesah, ale šokuje mě, když absolutně žádný nenacházím. Ta příprava končí přesně tam, kde končí, kde ji skončím já. Není bod, kde by měla začít, a není bod, kde by měla skončit. Dá se sice například předpokládat, že po promalovaném a nikoli proučeném víkendu dojde k větší chybovosti ve všech pololetních testech, ale je to více či méně jedno, protože jsem se připravovala zuřivě předtím, takže mě ani totální výbuchy (které nakonec stejně nejspíš nenastanou) nemůžou potopit. Jenom nedoplavu tak suchá, jak jsem chtěla, a budu mít pocit, že jsem stavěla půlroku něco, do čeho se nakonec na poslední chvíli dám zazdít. Ale přítomnost přijde a dopadne, i když si její scénář nepřečtu a nenaučím se ho nazpaměť.

Oddychla jsem si? Vlastně ne. Ale chtěla bych.

Brzičký plk

11. května 2014 v 12:10 | Avis
Čtvrtá hodina ranní. Slabý déšť se lísá k hebkým korunám stromů, dře se o hrubé dlažební kostky a přitom si něco smířlivě šeptá, aniž by zašeptal cokoli, čemu bych rozuměla. Stejně mě v tu chvíli fascinuje a zajímá něco jiného, to ticho, absence neporozumění a vynášených soudů, nepřítomnost nasranosti i věčně přítomných póz. Je zkrátka klid. I když je to jenom proto, že někteří šli spát a jiní ještě nestihli vstá(va)t.

Pak kouzlo mizí. A jsme tu opět my a náš rozečtený příběh, který se už několik stránek rozvíjí stále stejným směrem; čtenář se už ani nedomnívá, že by se snad něco (z)měnilo, uvažuje pouze nad tím, zdali děj bude do nekonečna spět k očekávanému cíli nebo zdali k němu někdy skutečně dospěje.

Co se džbánem, se kterým se dlouho chodí pro vodu, ale kterému se ještě ucho neutrhlo nebo se vůbec netrhá?
A jaktože se netrhá?

Pokládám si tedy otázku, zda se mi nádoba pouze nezdá naplněná, zda míra selhávání není vlastně menší, než za jakou ji považuji. Ale podle jakých měřítek posuzovat? Soudit představu o realitě u nás představou o realitě u někoho jiného? Vzpomínat na funkce, které by rodina měla mít podle občanské výchovy osmé třídy? Brát jako stěžejní do jisté míry mnou poznané požadavky jejích členů?

A když někdo z nich říká "já už neočekávám nic", mám počítat s tím, co dotyčný právě řekl, nebo se pouštět do rozboru toho, co tím nejspíš opravdu myslel? Nebo klást další otázky, aby dotyčný poskytl další data, která bych nějak musela zpracovat a třídit a která by nebyla nejspíš vůbec kloudnější?

Nebo neudělat nic. Ale co nedělání nic v praxi znamená? Předstírání, že nejsem dotýkána a že tu ani žádné dotýkání neprobíhá, kladení min, na kterých se roztříská cokoli, co ke mně půjde, asi schopnost využívat členy své rodiny jako soubory předjímatelmých reakcí, ťukat do nich a hýbat s nimi tak, aby neohrožovali mě a mojí strategii, a také se o ně a jejich potřeby, pocity vůbec nestarat... Zapomenout, že mají nitěrní svět. Napsat tlustou čáru a nepřekračovat ji.
Ve zkratce asi: být stále plná jedu a v případě potřeby (i preventivní) ho chrlit.

...a ono tu něco je chrleno i teď. Něco, co - zdá se - tu ve čtyři hodiny ráno není a pak najednou ano, chtělo by se říct bez důvodu. Něco, co tu doopravdy je přítomné pořád. Nemůžu občasnou absenci příznaků považovat za stav vyléčenosti a brát jejich opětovné propuknutí jako zcela novou nákazu. Takže ani ta chvíle, kdy všichni spí, není tak čistá, jak na první pohled vypadá.
Je to prostě další ráno. Ráno dne, jehož večer je předem poznán.

Není divu, že se jim do takového rána nechce vstávat. Ale proč pak nejdou a neutrhnou džbánu ucho?

Svislý kurzor bliká a bliká. Příliš mnoho otázek. Otázek, které, ať už se je pokusím odpovědět nebo ne, mě stejně nespasí. Jsou mi jen Tantalovými muky a jsou nepříjemné, žalostné. Ale vyzvracet se z nich člověk nemůže.
Stejně jako se z nich nemůže vyspat a nemít je po probuzení na mysli.

Ale i tak je ta čtvrtá hodina bezvadná. Déšť se lísá a ač nerozumím, co šeptá, mám pocit, že se lísám taky, že se lísám s ním. Ke stromům, k té chvíli i světu obecně.

Devítiletému já

18. dubna 2014 v 22:10 | Avis
Mé devítileté já mě v něčem děsí. Rozhodně nemůžu říct, že by se mi příčilo, ale zároveň ve mně nevzbuzuje horké sympatie. Vlastně ve mně probouzí ostych, který cítíme k cizincům, pokoru, kterou vyjadřujeme zemřelým a rozpaky, které míváme z nepochopení. Ta holčičí, ta časem již zsinalá tvář schovaná pod sloupcem prachu je tolik cizí, ač je má.
Poznávám ji jen s obtížemi.

Kým jsi byla? Co pro Tebe znamenal svět a kde jsi v něm stála Ty? Co byla první věc, která Ti po probouzení přicházela na mysl? Co Ti nejvíc pilo krev, co jsi nemohla vystát a na co ses těšila?

Chtěla bych, abys mi odpověděla, a zároveň toužím, abys ponechala rty pevně sevřené. Bojím se, že bych nerozuměla. Způsobu, jakým smýšlíš, směru, jakým se úvahy ubírají, ani slovní zásobě, kterou používáš. Vím, že by mi Tvé problémy byly vzdálené, že bych měla nutkání se jim smát a snižovat je, ač by v Tvých očích měly velkou cenu. Tuším, že bych mlčky sledovala každý Tvůj krok a snažila se neupozorňovat na propastný rozdíl mezi tím, jak se chováš Ty a jak bych se ve stejných situacích zachovala já.

Zároveň si nedělám iluze, že bys byla nadšená ze mě, kdybych Tě potkala u automatu na čaj a oslovila Tě. Chvíli by sis myslela, že vůbec nemluvím na Tebe, pak bys vystrašeně vzhlédla a nechápala, proč si s Tebou chci povídat. Ani by Tě nenapadlo, že jsem Tvé starší já.
Byla bych pro Tebe neznámá, tajuplná a trochu nebezpečná stejně jako ten hlouček deváťáků, co se opírá o bílou stěnu před učebnou a co se každou chvíli hluše zasměje. Ba byla bych ještě děsivější, ta starší, ta vzdálenější, ta, co v Tvém dni nemá co pohledávat.

Tak je možná dobře, že jsi už mrtvá. Že jen z hlubin vytahuji Tvé staré zápisky a jsem jejich nová čtenářka. Čtenářka, co čte pomalu a laská řádky pohledem, co občas nerozumí tomu, co čte, nebo se za to stydí. Co si přijde nepřirozeně, když si sama sebe představí na Tvém místě, ve Tvé přirozenosti.

Je ten rozdíl mezi mojí a Tvojí přirozeností jedinou odlišností, která ční mezi námi?

Vím, nedokážeš odpovědět. Nevíš, jaká jsem. Nevíš, kdo jsem. Víš jen, že jsem byla Tebou, a to je příliš málo, aby sis mohla být jistá, kým jsem teď, když stojím vedle Tebe u automatu na čaj. Ale toužíš to zjistit, proskenovat mě pohledem a prokouknout, ale to Ti nedovolím, nechci.
Protože zatímco já už svoje devítileté já nezměním, ono by to svoje šestnáctileté klidně mohlo.

A to, že nechci své mladší tváři dovolit, aby změnilo tu současnou, prozrazuje o mém přítomném já víc věcí. Možná je srab a příliš necharakterní a vzpurné, než aby uhnulo z cesty lepším variantám, možná jen smýšlí realisticky a nechce riskovat, že by devítileté děvče pokazilo svůj vývoj v druhém pokusu více než v prvním. A nebo je možná s tím prvním pokusem spokojené.

Možná bych se měla odvážit jít troufale ještě dál: Možná by mé devítileté já nechtělo nic měnit, chovalo by se naprosto stejně, aby z něho vyrostlo přesně a právě takové já, jaké potkalo u automatu o první velké přestávce.

Avis

Vztah k sobě samé

1. března 2014 v 20:55 | Avis
Uzel je zavázaný složitě, rozplést ho je nad mé síly. Tou svojí neustálou stoustředěností všechno ještě zhoršuji, jsem detailistka, co zapomněla na hlavní předmět, ta, co už chronicky vidí jen střípky a nikoli celistvost.

Přímka, jen pár bodů v mých očích.
Kniha, stoh znásilněných stránek.
Svět, shluk jader a jejich obalů.
A já, stejně tak roztříštěná.

Nemám se ráda. Rozumíte? Nemám se ráda. Nevážím si sebe, své kůže, hlasu, myšlenek. A i když to nevede přímo k sebepoškozování, zraňuje mě to a omezuje. Podkopávám si nohy už sama, protože stejně vím, že padnu, že padat mám.

Přitom bych snad mohla, třeba jen skoro jako mimochodem a vlastně omylem, zmínit, že možná, někdy a někde, za určitých podmínek nejsem tak ztracená bytost. Racionálně: mé ruce mnohé dovedou a můžou pomoct, můžou okopávat silnice, rovnat jogurty do regálů, svírat se kolem hadru a mopu.... Dokáží mnohem víc, ano, ale i kdyby dokázaly "jen" toto, stejně bych je měla mít ráda, milovat je a ctít, ne?

Co teprve mozek. Jako bezedná studna, v které zůstane, co do ní naháží, jako houba, která nasákne okolí, jako nahrávací páska. Můžu snad být nepoužitelná při tom objemu dat, které s sebou všude tahám? Ta kvantová čísla, kvadratické rovnice, data historických bitev, cizojazyčné pojmy...., nepovyšuje mě to na jedince, který "má smysl"?

Jenže mě to nespasí. Žádné pojmy, žádná gutace, hydatody, reminiscence, Vietovy vzorce nebo zákony pana Newtona, výpravy Peršanů proti Řekům, Koroibos z Elidy ani sonety mistra Shakespeara. Nic.

Bez ohledu na to, jak dobrá budu dcera, kamarádka, studentka, sestra, kolemjdoucí, dobrovolnice, holka, spolužačka, bez ohledu na to se neuznám.

Lpěla jsem na plnění těch rolí tak, tak moc. A uniklo mi, že jejich plněním se sama k sobě nepřiblížím ani o centimetry, že zůstanu naopak míle vzdálená.

Čas na sebe. (Na tom teď pracuji.)
Asi si budu muset dávat soukromé terapie. Intenzivní. Nebudu si lhát.

Ve světle toho, co už bylo napsáno, je zřejmé, že nadpis nebyl míněný jako povzbuzení neexistujícího tajného ctitele či nekonkrétní prosící žádost směrem ven.
Že je to můj výkřik patřící mně samotné.

Nebojte, při dnešním sezení téma výkřiku otevřu a obsah, motivy i jeho formu podrobíme s klientkou důkladnému rozkladu.

Avis
(ano, v poslední větě se sice autorka vrací k tématu rozkladu a uzavírá tak svůj výlev smyčkou, neboť na začátku sama pronesla, že rozkládá moc a že je to v jejím případě chorobné a nikam nevedoucí, ale v kontextu můžeme vycítit, že autorka nakonec našla klid a vyústění problému, i když paradoxně dalším rozkládáním :) )

Úspěch

11. února 2014 v 22:59 | Avis
Válí se jemně, sametově na mých rukách. A já se ho stydím hladit a nemyslím si, že mi to přísluší. Nejraději bych jej položila na podlahu, aby nebyl tolik na očích. Ani na těch mých. Vím, jak reagovat na neúspěch a vím, kde všude můžu svoje selhávání vidět. A vím to tak moc a tak hluboko, že jsem téměř neschopná uznat fakt, že bych se mohla ocitnout i na druhém konci. Na tom lepším, šťavnatějším, čerstvějším, na tom, který všichni prahneme dosáhnout.

Aniž bych kvůli tomu musela umřít nebo aspoň upsat duši, spadne mi do klína. A já se snad zato cítím vinna. Nepříslušná určitě. Neschopná dekódovat, zda kvůli pocitu, že jsem všechny ostatní svým výkonem odvrhla do stínů, zda kvůli mně nepříjemnému odhalení, že jsem asi silnější, chytřejší a lepší, než jsem si myslela.

Což není složité, když se člověk cení tak nízko, jak jen to lze.

I psát o tom mi činí problém. Chci mít radost ze svých úspěchů. A to mám. Jenže někdy jsou ty ostatní, ty dokonce bezejmenné pocity silnější. Věřím, že kdybych kolem nich natáhla pásku jako ve filmech policisté kolem místa činu, zapomněla bych a přebila časem zvyk. Jenže já nevím, čím ho nahradit.

Hladím úspěch ve svých rukách. Hřeje a nutí se vnitřně smát. Povznáší, dává křídla. Odlít tu chvíli do jantaru, vytesat do kamenných destiček nebo aspoň jako had spolknout, aby přes kůži byl aspoň pár dnů vidět. Být s tím pocitem sám a nemuset ho vyjadřovat.

A ukazovat tím, jak jsem z něj nesvá.

Užívám si jeho preciznost a brilantnost. Momentálně i přes tu chuť zahodit ho do rohu a omluvně mlčet, vlastně ho poplivat... Protože vím, že tak rychle, jak mi ho čas přinesl, mi ho taky vezme.

Nedělní seance

5. ledna 2014 v 20:21 | Avis
Nedělní seance, která by se neměla dít. Už o to víc, že jsem byla objevena rodiči. Noční můra povstala, anonymita prolomena.. Měla bych asi dál mlčet, ono to těmhle stránkám snad začalo slušet. Zvlášť, když absence znamenala, že si žiju a dýchám šťastně a nalézám sama sebe, nepotácím se na okraji propasti a neležím nečinně, zatímco se mi zbabělé myšlenky na nebytí promenádují nad čelem...

Ráno začalo být krásné. Ta příchuť nového dne a dalších 24 hodin, které vyzývají k tomu, aby byly prožity... Pocit, že prostě MŮŽU dělat, co chci, protože to je ostatním vlastně jedno a rozhoně jim tím neubližuji. Začala jsem mít plány a vylézat z ulity. Začínám mít plány a vylézám z ulity.

Konec roku mi hodně dal. Já se nadechla. Opravdu.

A nadechuji pořád. Jenže okolí nezmizelo mávnutím kouzelného proutku, nevypařilo se, nezmizelo. Vzduch mi naplňuje plíce a zvedá hrudní koš, ale srdce stejně nepodlehlo lehkosti a momentálně tíživě leží uprostřed hrudi a bije tak, že se mi chce brečet.

Proč?

Chci svět úsměvů a porozumění. Svět, kdy je vztah ne ošpendlený růžemi a vymodelkovaný divným balastem, ale kdy je funkční a v té funkčnosti krásný.

Ups, bublina praskla. To mě na nich mrzelo už tenkrát, když jsem je jako malá vyfukovala z bublifuku, že praskaly.
Táta se prořekl, že ho mamka podváděla, a prozradil taky, že prý byla duševně nemocná, že jí vlastní máma odmítala dávat prášky a že se bojí, že je nemocná i teď. Sám je absolutně nespokojený se stavem rodiny, s výchovou dětí, svým momentálním pracovním umístěním, s prachem na parapetu i drobečkem na kuchyňské lince. Když se ráno probudí, musí se do vstávání přemlouvat a nutit, což jde pak skvěle poznat, protože kypí naštvaností hned ze sobotního rána...

A teď k pointě?

Jenomže ta je jaká?

Že nevěřím na vztahy a dívám se na ně skrz prsty? Že po nich absolutně netoužím, že jim nevěřím a nechápu, jak někdo může? Nebo že takové není každé manželství a každý partnerský vztah? Že to nemusí skončit tím, že se vám zvedne husí kůže, když slyšíte jeho/její přítomnost? Že ani jeden den za rok, ani jedněch 24 hodin z těch 365 pokusů se s tou osobou čistě neradujete?

Že raději utlačíte sebe, zapomenete na pocity, na vlastní přání. Na vlastní plány na sobotní dopoledne.
Že se objetujete jakési představě řešení problému, který mezi vámi dvěma vznikl?

Pointa. Asi jsem šťastná, protože nepřemýšlím, popřípadě přemýšlím nad správnými věcmi. Uvědomuju si, kdy plním sebe a kdy plním jen role. A je to směšné. Vězměte si: neustále jsem se deptala tím, že jsem špatná dcera, studentka, nedostatečná kamarádka a blabla, zatímco jsem úplně zapomněla postrádat tu roli, kdy mám jako správný šestnáctiletý výrostek v pátek večer v půl dvanácté spoře oděná, ohřívaná vnitřně alkoholem ocumlávat páchnoucího neznámého týpka a pak mu o pár minut zvracet do dlaní....
Takovou roli nechci a nepřijímám. A když kašlu na tuhle, říkám vám taky: nestanu se otrokem těch ostatních.

A že mě - jako teď - dorazí uvědomění, jak na tom jsou moji rodiče a jak na tom s nimi jsem já?
Holka, asi to bude bolet a divím se, že to Tvoje prsty na klávesnici skládají tak lehko, ale to přejde. Ty se přes to dostaneš.

Protože i kdybys teď straště moc brečela a rmoutila se, koneckonců i kdybys tu žiletku o svojí kůži otřela nebo se děsivě přejedla a pak se marně snažila zvracet, ráno se probudíš a bude to pryč.

Protože budeš mít další krásný ráno. Ráno, kdy se usměješ a s úsměvem seběhneš ze schodů. A budeš se těšit na těch dalších 24 hodin. Nebudeš vědět hned z rána, že nakonec skončíš se slzami na podlaze v koupelně nebo že se s někým pohádáš... Nezahodíš ho v prní sekundě. Prostě mu tu šanci dáš. A pak ji uchopíš a proměníš...

A ironicky na závěr, tak, jak tě to baví:
Nevíš hned z rána, že se den posere, zato určitě hned z rána víš, že sis život (zatím) neposrala dvacetiletým svazkem, který se bojíš rozvázat, protože jsi prostě srab. A to ti dává další prostor se hned po probuzení pousmát!

P.S: Už píšu povídky. Jednoduše a bez cavyků jsem do toho skočila po hlavě a bez padáků. A hle, neskončila jsem u první věty. Nobody, jednou Ti na emailu přistane.

Avis ;)

Šestnáct

19. listopadu 2013 v 1:21 | Avis
Stalo se to a děje. No a co. Svět je plný barev a tvarů, různých konzistenců, směrů a ukazatelů, je různorodý i stejný a teče mi žilami, jako by to byla samozřejmost. A já ho neženu, on se žene sám. A víte co? Ona to samozřejmost je. Snad i ta největší.

Svislé stěny mezi sebou rozestřely podlahy a stropy, rohy pavučiny. Přidávám se k nim se svými sítěmi. Sítěmi myšlenek, vztahů, rozečtených vět a přání. Zapadám, patřím, náležím. Voda teče koryty a vzduch zas mými plícemi, krev omývá i tu nejposlednější tepnu a kůže se kroutí do neopakovatelných otisků. Má to tak být a je.

Nemá to háček. Jestli ano, zatím na něm nevisím.

Čas je jen pouhopohé plynutí a osud jen sled dějů. Mám jeden nádech a mám jich sto. Pak můžu nadechnout klidně opět první.
Moje režie, moje rozhodnutí, kdy se nadechnout jinak.

Proměny. Metamorfózy. Jako pod Ovidiovou rukou Dafné, jak Filemón a Baucis, tak se pod taktovkou vnitřního nutkání nebo snad nutné determinace stávám jinačí. Vůně nově vydaných románů neprozrazuje nic o chuti stát se opět rozepsanými větami. Možná proto, že není, co prozradit.
Jestli je, neprozrazujte.

Jako kniha se stránkami, které teprve teď zapomněly chuť polibku tiskárny, které teprve teď vychladly, bych stejně nejspíš neporozuměla.

Inkoust už uschnul, listy při doteku nepálí, nehrozí svým zničením. Takže je otáčím a čtu.

Všechno nejlepší, Šárko.

Avis :)

Smrt

7. listopadu 2013 v 23:26 | Avis
Možná, že umřu na rakovinu. Nebo možná na selhání krevního oběhu. Na prasknutou žilku v mozku. Na prasknutý žaludeční vřed. Možná doma, možná v nemocnici. Možná mi bude sedmdesát, možná osmdesát nebo možná mnohem míň. To, co vím jistě, že umřu.

Mrzí mi to. A příčí se mi o tom přemýšlet. Minulý odstavec bolel a vymyslet ho trvalo déle, než bych si myslela. Když ona hmota... je tak úžasná. Každé ráno ji po probuzení shledávám stejně krásnou, neopakovatelnou a fascinující. Nechci se dostat k poslední tečce, ale neoddálím ji, když budu číst pomaleji. A nepřiblížím, když budu hltat řádky ve spěchu.

Bez výmluv, bez zkratek a bez oklik. Je tu prostě jen jedna čára, na ní dva body a mezi nimi já.

Jenom pár dnů a budu od toho prvního zase o rok dál.

Šestnáct. Číslo, které volá po mnohém. A já, ač stále zoufale nechci, poslouchám. Ba co víc, odpovídám. A můj hlas se line pryč a pak ozvěnou zpátky. Abych si uvědomila, že dospívám. Sbohem malé holčičce. Sbohem rodičům, kteří ji drží za ruce a ukazují jí svět. Teď je tu s ním sama. Ona a svět. S párem jejích let a s miliardami jeho.

Rodí se tu - ne před mýma očima, ale uprostřed mě - dospělost. Straší mi za dveřmi, klepajíc na ně. Špehuje mě střešními okny mého pokoje a dívá se mi přes rameno, aby zkontrolovala zápisky, které si dělám ve školních hodinách. A o kterých přemýšlím, k čemu mi budou. Zabírá mi místo v peněžence, majíc na sobě ještě drze mojí fotku. Vyhazuje mi ze skříně dětské oblečení. A na dopsaný deník ze sedmé třídy se dívá každý den s větším odstupem.

Co bylo, bylo.
A co bude, bude. A to v rychlém sledu, ze kterého se točí hlava a vzpomínky neutvářejí dostatečně silné, aby ulpěly.

Jen to slunce mě bude vítat každé ráno stejně. A každou zimu mi budou mrazem ztrácet ruce barvu a prsty na nohou cit. Každé jaro budou rozkvétat stromy. Každé léto se budu pařit ve třicítkách a stěžovat si na to, zlepší se mi lupenka, aby se mi v zimě mohla zase zhoršit. A tak znova a znova.

Nedřív vyměním tu dospělost ve svojí peněžence. Jednou, dvakrát. Poté mi vyraší vrásky pod očima. Zpomalí se myšlení, klesne pozornost. Otupí zrak. A bude mi padesát. A bude mi sedmdesát...

A pak se jednou všechno zastaví. Přijde skupina pochroumaných buněk a zničí mě. Selže krevní oběh. Praskne žilka. A já budu doma nebo v nemocnici...

...a pak nebudu. Prostě nebudu.

Nikdy. Ani až bude svět zas o pár miliard let dál. Lehkost a tak pomíjivá zodpovědnost se utkává se strachem z toho zániku a snaží se ho převýšit.
A já si tu mezitím v klidu dospívám.

Avis

Pevný balanc

28. srpna 2013 v 22:43 | Avis
Neocitla jsem se na tomto světě proto, abych zde vykonala něco slovutného a nezapomenutelného, nejsem zde proto, abych vyřešila nebo alespoň na svých bedrech nosila všechny trable a otázky, a dokonce zde nejsem ani proto, abych se chovala správně, dobře nebo normálně. Já tu prostě jsem.

A to je to nejlepší, co se mi mohlo stát. A stalo.

Nemusím vyhledávat pískot, podle kterého bych skákala. Můžu si pískat sama.

Stejně jako se dvě stěny se stropem potkávají v rohu a jako elektrony obíhají kolem jádra, stejně tak přirozeně můžu já krčit rameny a říkat, že nevím, že mě to nezajímá, že je mi to ukradený a že to není moje věc. Nemusím si skládat v mysli schémata problémů a mapy propastí mezi mými rodiči. Ani mezi mými rodiči a jejich rodiči. Na otázku "No a řekni…, není to tak?" nemusím hlesat tichá zádumčivá "hm", za kterými se schovává hledání diplomatických, kloudných odpovědí.

Neřeš, co Tě nepálí.

Mně nejde o to být zlá. Mně jde o to vědět, že nejsem zlá, když jsem neproměnila kazy manželství v růže bez trní, když ode mě někdo něco očekával a já požadavky nesplnila, když se odlišuju od ostatních, když se s někým bavit přestávám a s jiným začínám, když dna neproměním ve vrcholy a nezaobírám se vším.

Vědět, že moje štěstí nikomu nevadí, že svým štěstím jiným neubírám.

A to je svoboda.

Milovat přítomný okamžik. Teď a tady a né za padesát nebo dvě stě let. Zbourat všechny klenby a lešení, všechny kulisy zakrývající sladkou realitu. Realitu, která se děje sama. Nemusím a nejsem žádoucí jako pomocný nebo dokonce hlavní scénárista. Jsem prostou součástí toho velkého celku, který se děje sám.

Tak se i já "děju", nebo ještě líp, "nechávám se dít", "jsem děna".

A to je, pánové, teprve svoboda.
(Proč mi paradoxně největší volnost dává vědomí, že nejsem semaforem největší křižovatky?)


Co se změnilo? Nic. Jen já.

Není bolesti, jež chce ven a prchá s každou slabikou, jen radosti, která zůstává.

Velké díky všem, kteří mi pomohli si to uvědomit.
 
 

Reklama