__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Žiju

Žádné, a lepší

28. prosince 2016 v 23:27 | Avis
Vánoce mě minuly jako kulka v roce 1918 Karla Kramáře, když se mu zachytila v zimníku - totiž úplně, kupodivu a naštěstí.

Úplně snad proto, že doba, ve které se nabízely mě zastihnout, notně žila z jiných událostí, a to jak minulých, tak budoucích. Necítila jsem sílu ani vůli tyto události rozmetat a udělat tím místo pro Vánoce, o jejichž chuti vím, že není ve svém principu špatná nebo zraňující, ale která mě za současného stavu není schopná oslovit a vytvořit se mnou harmonickou dvojici.

Kupodivu proto, že si ještě živě pamatuji ten třeskutý a vážný zájem o Vánoce z doby třeba před deseti lety, takže to, jak nedotčená jsem jimi dnes, aniž by mě to alespoň trochu bolelo, je do jisté míry nové. (Je tohle prvek, který lemuje všechny okraje postupujícího času, potažmo stáří?)

Konečně naštěstí. Jsem zproštěna podléhání přesvědčení, že Vánoce mají požadovanou krycí schopnost. Že dokážou být dostatečně velkým sloním můstkem, který běžné dny s tím vším nepohodlím, vraže(d)nými klíny a trpěním (se) spojí s nadýchanou, sladkou a snovou krajinou Vánoc, a to ještě tak, že ty hádky, výhrůžky i prosby a Damoklovy meče nebudou za stromečkem a cukrovím vidět, a dokonce nebudou ani nechávat pachovou (pachuťovou!) stopu.

Setkání

17. prosince 2016 v 23:15 | Avis
Lavička postavená mimo čas a prostor a běžné perspektivy.

Měla jsem zrovna jednu z těch propustek, které dostáváme nádavkem na místech, kde nás nikdo nezná - tu propustku, že můžeme být kýmkoli, a obzvláště dobře pak sami sebou, a to intimněji; o samotě a v klidu, aniž bychom zakopávali o jakýkoli dřívější dojem okolí z naší identity.

A to je velké zproštění.

A tak jsem odlehčená v přítomném okamžiku jako v tom nejkrásnějším vězení.

Čeká mě v něm návštěva: Mohamed ze Senegalu při cestě z práce vidí na lavičce ženu, která se mu líbí (budiž), a tak ji osloví - jeho angličtina je poctivě šlehnutá francouzštinou - a rozhovor je na světě. Poznání kyne utěšivě, ale vy jste právě díky nezvyklým okolnostem schopni se sami zeptat, co je to poznání, a pak si odpovědět, že je to fikce - stejně jako to poznávané.

A tak si vychutnáváte, jakým (ne záměrně, ale prostě nutně) vyfabulovaným objektem se stáváte. Musí to být o to víc, že mezi našima očima je rozdíl prohloubený pocházením odjinud - z jiného kulturního okruhu.
Avšak není to tak černobílé jako naše kůže (ale ta je, abych byla přesná, černo-bílá). Poznáváme se, jen se nepoznáme. Je to spíš o skepticismu než o agnosticismu, cítím, jak jsou naše interpretace částečně pravé a pravdivé, jen silně ovlivněné a posunuté tím, z čeho jsme sami vyrostli. Je to zároveň o to zvláštnější - nastavuje to velmi poutavá zrcadla.

Za zorným polem a vedle něho

15. října 2016 v 16:53 | Avis
Místo podléhání klamavému dojmu, že díky zraku všechno v(id)ím, se nechávám oslňovat tím, jak málo je toho poznat navenek a jak řídká je praxe si viděné propojovat v celistvější obrazy. Kladení důrazu na proces poznávání a vědění se podílí na složitějších konečných strukturách, na jejichž pobrání bohužel nemám kapacitu ani ostrozrak.
Snaha o lepší úchop vede k jeho ztrátě.

Ale to už asi bude úděl přijímaný s úmyslem překročit rámec běžně se mi dávajících zkušeností.

Mrzí mě, že pod tímto jemným a do jisté míry delikátním ústrojím zostřeného vnímání je schovaná rozpolcená bytost, která trpí minulými i stávajícími deficity a která je nějakému ošklivému vyhřeznutí pořád asi blíž, než by byla ráda. Jenže ono by to bez té bolesti nešlo. "Nevím, jestli bolest zlepšuje, ale rozhodně prohlubuje."
Už si nemyslím, že bolest je normální a povinná a je mi souzená, ale zmodelovala (zdemolovala?) mě tak, jak by to těžko dokázalo něco jiného.

Je nepravděpodobné, že by ve mně něco teď přeteklo. Mohlo by a víc bych se nyní odvážila se tomu poddat, ale jsem tomu vzdálenější.
Překáží mi už jen drobnosti. Ale zaléčování je i tady citelné a nemohu se divit, že je pořád potřeba.

Příliš dlouho jsem si o sobě myslela, že jsem plebs, než aby se to nikde neprojevilo. A tak se teď vůbec nedivím, že mám nestrojený strach, že se nenaučím řídit, neudělám maturitu ani přijímačky na vysokou školu, neseženu si další brigádu, že nejsem schopná projít naprosto standardními situacemi a naučit se sebetriviálnější činnosti atd. atp. apod. Zkrátka že mě trápí subjektivní pocit neschopnosti, kterou objektivně nemohu vykazovat, protože vykazovala-li bych ji, nemohla bych se dostat do bodu, ve kterém jsem dnes.
A přesto…

Myslím, že mému okolí přijde podivné, jak se stavím ke svým úspěchům. Nedivím se. Jsou přeci pěkné a zasloužené a já bych na ně měla být právem pyšná a neschovávat je a nesnižovat; nemusím se přece stydět, že dokážu udělat něco nadprůměrného a obdivuhodného. A měla bych být sakra pyšná i na sebe. Jenže já vidím něco jiného, když se na své úspěchy podívám. Jsem ráda, že jsem se o něco snažila a něco dokončila, to ano. Ale nevidím tu skvělost.
Vidím jednak chyby (sám sobě největším kritikem) a jednak a hlavně to, že mě ty úspěchy nepohladily na místě, na kterém bych chtěla být (po)hlazena.
Nejsem sice schopna dělat cokoli vypočítavě a tak třeba ani pokoušet se svojí prací si něco vědomě kompenzovat, ale zpětně si prostě všimnu: že jsem byla příjemně pohlazena, ale jinde a jinak.

Tedy není to černobílé, zůstává ve mně místo pro radost a příjemný pocit, jenže zároveň zůstává i ten neukojený výhled na to ostatní a s tím související hlad.
Všechno je to nástavba, která nemá být na(d) co dost dobře postavena.

Zároveň si nelžu ani v tom, že když už jsem si na tento koloběh dokazování si (a následné pochopitelné nebytí uspokojenou) zvykla, dělá mě nejspíš svým způsobem klidnější a spokojenější, přestože - a i v tom se snažím být k sobě upřímná - mě nedělá klidnou a spokojenou a nepřibližuje mě k zaplnění míst, která by bylo záhodno zaplnit.

Alespoň nějaké jistoty a opěrné body ale přece jenom poskytuje.

Ulice a procházející

5. října 2016 v 20:55 | Avis
(Čtvrtého desátý dva tisíce šestnáct.)

Ulice dnes zvlhly až na kost, naštěstí ne až na podloží domů, a světlo se po nich ráno smýkalo opatrně a kradmo. Ještě před probuzením se obléknout do kůže, která je trochu velká, ale která přece padne více než kdysi, a pak před zbytkovými pocity stísnění, nepatřičnosti a abstraktní viny utíkat právě těmito ulicemi. A zatímco doprovázející myšlenky se mění, cesty, na kterých mě doprovází, zůstávají a ještě chvíli zůstanou stejné.

Jen na konci cesty vedoucí k nám přibyl nový dům a soused přes ulici už není.

Myšlenky se lepí do chuchvalců.

Co když je touha špinavá, jen ruce má čisté, s nehty, pod nimiž nic není? O čem nám naši rodiče neřekli, co bez nich nikdy nemůžeme objevit? Šlo by zasáhnout do pořádků, jimž jsme dali souhlas k bytí (skřípějíce zuby), a to jen a právě proto, že pořád ještě chceme? Dá se vyvléci z područí přítomného okamžiku něčím jiným než spánkem? Třeba nudou, naprostým odevzdáním se, hrou nebo monotónní činností (proniknutím přes samý střed přítomného okamžiku)?

Nebo prozaičtěji: Proč se měnil oficiální název kraje Vysočina na Kraj Vysočina? Jak vytváří izolační jazyky množná čísla? A kde vězí tajemství onemocnění, které mi přes zimu kreslí mapy na kůži a přes léto je nechává mazat? Proč je mé písmo zběsile klátící se na řádcích (jako by umíralo)? Jak to, že mi jde zarazit si sluchátka do uší a nepřemýšlet vůbec o ničem, a jak to, že je to tak lehké? A proč "je první láska jako kometa", jak hlásá plakát v metru?

Modlitby a rozkazy

18. září 2016 v 7:20 | Avis
Přiblížila jsem se pochopení významu modliteb, avšak toto přiblížení mě nepřiblížilo k nim samotným. Kupodivu. Asi mi chybí pokora - nikoli k bohu (s ním stále nepracuji), ale vůbec k té chvíli a aktu modlení, ať už modlitbu naplňujeme čímkoli. Možná to souvisí se zvykem, který nemám.

Možná nejsem naučena na tu potřebu (myslím, že jen pro málo lidí je potřeba doopravdy se modlit vrozená) a mám jen občas nutkání, u něhož nevím, jak ho ukojit - a možná je to nutkání k činnosti s takovými parametry, jaké zrovna modlitba může mít.

Nejspíš jsem rovněž příliš roztěkaná, než aby mi modlitba šla na ruku. Přitom události běží stále tím stejným tempem a víceméně pořád po těch samých kolejích, ale stejně si nezvykám a neotupuji se ani neusebírám, a zvykám-li si a otupuju-li se, pak mě ta skutečnost rozruší a mysl je opět zčeřená. Zatím. Ta vlna jistě pokročí (to totiž vlny dělají) a proces se posune dál; doufám jen, že zůstanu 'živá' dlouho.

Vystrašení z umrtvení smyslů (ono zčeření mysli po jejím znecitlivění) je děsivé. Postoj "je to, jak to je", co to vůbec je? Chápu, že je běžnou naší součástí, ale když se objeví na místě, kde předtím nebýval, nebo když je kolem něho prázdno a je dominantou výhledu…

Jistě, lze ho (snad) podkopat a vyrvat z kořenů, je-li považován za plevel, jenže co když se zděšením zjistíte, že vám možná jako plevel nepřipadá, že ho tak uvnitř sebe nevnímáte? A ještě když ho přece v případě, že se jedná o jeho izotop "bylo to tak, jak to bylo", vnímáte jako přívětivý zázrak, protože to vychladnutí, smíření či nestrojený nezájem o to mrtvé umí být vysvobozující?
Pak si poručte…

A já si mnohdy poroučím.

Bylo by snad slušivé ukončit větou, že si poroučím a že je to dobře, protože rozkazy mi šly vždy více než modlitby, ale nebyla by to nejspíše pravda. Přesto přese všechno, co jsem poznamenala výše, mám asi založením předpoklady spíše pro povedenou modlitbu než pro řádně prosazený rozkaz. Bez ohledu na domnívané předpoklady se ale učím obému.

Neposun

27. června 2016 v 19:40 | Avis
Překvapivý neposun nabádá k odmlčení se. Zamlčení.

Je to stále stejné a s kynoucí dobou kyne i obtížnost si z toho stále stejného něco vzít. Vymílá se schopnost čtení a následné interpretace. To, co mi nešlo na mysl zpočátku, mi nejde na mysl stále, jenže když mi na to ni nepřišlo tolikrát, je to závažnější (závaznější). Mezi "nevědět jednou" a "nevědět mockrát" je citelný rozdíl.

Můžeme tomu také říkat bídná nerůznorodost podmětů - vlastně je to (minimálně v důsledku) to samé.

Je tu nějaké převalování, přešlapování, přesouvání květináčů (vrhlíků!), ale s nosníky se nehýbá. A tak chápání přelomových okamžiků prošlo vývojem, který končí nakonec tam, kde začal. Od podvědomého očekávání výrazných, překotných změn přes protlačované pojetí změny jako pocitu, který získáme zpětně při ohlednutí se přes rameno za plynulou a kontinuální činností, došlo opět na změnu jako na zázrak vázaný na okamžik.

Plynulost je stejně jen pomůcka nedokonalého mozku. Linie vytvořená kvůli neschopností všímat si menších dílků. Blažená, nebo jenom prokletá iluze.

To žití (vnímané jako) v linii a na hladké přímce je vůbec k zbláznění. Kdybych byla naučená na svět jako na kvantující se prostor, jisté věci by mi zkrátka dávaly větší smysl, jejich běh by mi přišel opodstatněnější, jejich vývoj srozumitelnější.
Kvanta s sebou nesou úplně jinou dynamiku než lineárnost.
Čekání na dosažení určité míry, jaká je v tom lehkost!
Ale budiž: už žiju v přímce.

Cosi supivého a dýchavičného mám pořád v zádech (občas v celé hrudi). Přistihuji se, že se nezaobírám tím co s tím, ale považuji to za běžné, normální, určené k strpění.

Myslím na všechna evropská národní obrození (a vybuzení) a napadá mě, že bych si je měla vzít za příklad. Jenom nevím za jaký.

Na zúžené vozovce (z obou stran)

16. března 2016 v 23:45 | Avis
Zajímalo by mě, jestli bude moje tělo někdy umět prožívat slast a rozkoš tak, jako umí prožívat bolest. Chtěla bych, aby tomu tak bylo. Všechna ta opravdovost, syrovost, zostřené smysly a obecné, hluboké zjitření, co přichází s bolestí… i ta nevědomost, zdali a případně jak moc to bude v příští chvíli hroznější a jestli to vůbec může jít ještě dál, hlouběji, a konečně ta podvědomá bázeň k tomu všemu...

Není to teď úplně dobré.
A není to úplně zlé.
A je v tom čím dál tím víc sarkasmu, tedy i smíchu, tedy i lehkosti.

Je to zase jenom citelně znatelnější. A tak to cítím. Zároveň přichází otupělost: vjem dorazí věrně zachycený a v plné síle, jenže co s ním? Asi je v tom něco z ekonomické vypočítavosti, prostě není výhodné a nevyplatí se mnohdy se tím jednotlivým vjemem ani všemi vjemy jako celkem zabývat, nebo snad na jeho zpracování nejsou zdroje, třebaže by takové zpracování dalo vznik nějakým hodnotám.
Vím, že není třeba panikařit: toto není deprese, jenom jakási vnitřní vymlácenost. Normální. K vzteku, ale normální. Slabota. Reakce na to, co se děje a co je dočasné. Ono to člověka trochu vezme a musí vzít.

Uvědomuji si, že ačkoli já sama nemyslím (nebo možná popírám), že by na mě měl současný stav nějaký masivnější dopad, je to nejspíš díky/kvůli absenci porovnání se stavem, v jakém bych mohla být, kdyby na mě působily vlivy jiné, a to ať už od prvopočátku nebo jen třeba poslední měsíc. Vybarvuju se a neuvědomuji si plně, že bych se mohla vybarvovat úplně jinak. Ale víte, jak to je: kdyby moje babička měla kolečka, byly by z ní brusle.

A moje babička teda kolečka určitě nemá a nikdy neměla.

Pozitivní je, že jsem v tom už sama. Byla jsem v tom asi sama pořád, ale teď to už je velmi rozumné a k něčemu mi to je. Dospívání mou pozici zlepšilo. Už se umím (slušně, jak jinak) vzepřít a nebýt tlačena do diskuzí, které mi nepřísluší, a hádek, do kterých nepatřím. A rodiče přestávají patřit do řešení mých problémů, na kterém se stejně už věčnost nepodílí
(ne snad proto, že by nechtěli, ale protože jsem jim k tomu nedala šanci, jsouc sama zahlcena jimi a pro jejich zahlcení sebou - navíc jako vzory padli už dávno, tak tak nějak nebylo proč a jak...).

Zůstávají otisky. Neschopnost ukázat některé emoce, strach z citů a vztahů, nechuť, obavy z poznamenanosti a proto i vlastní (nepřijatelné) bezprostřednosti,... Blablablabla. Každý má něco. Já toto. A tak občas mívám psychické průjmy. Co staví?
Neodpovídejte. Já snad vím a už to užívám.

Asi

13. března 2016 v 21:16 | Avis
bolestně kulaté okapy
příliš nízko nad zemí
taková je vina

polévka leží na dně
__________________talíře
hlavu si opírá o jeho okraje
hlavu už chladnoucí
už litující

všichni to známe
jen někteří ne moc často

Drobeček z hromady smetí hnané pořád stejným směrem

23. listopadu 2015 v 22:39 | Avis
Je to mrazivé, jak je to pořád stejné. Vývoj nezměnou.

Vyhlodává to. Nás všechny. Mně je ale poslední dobou lépe. Ráno už je slušně a lidsky krátké a je víc o dělání než o přemlouvání se k dělání, neodebírám se ke spánku v každé možné (což zde nese širší význam než podobné slovo "volné") chvíli, neutíkám (ani psychicky) od svých přítelkyň a netíží mě pocit, že (ani!) s nimi nedokážu být. Krása. Ne na korunku krásy, ale ano na vydechnutí "vypadáš líp".

Ale ostatní, ti jsou vyklovávaní pořád poctivě. Zevnějšky mají nepozměněné struktury (kdybychom si vedli rodinné album, mohli bychom si samozřejmě všimnout podpisu i na strukturách zevnějšku, ale my a "vést si rodinné album", těžko), ale s vnitřky je to jinačí. Ve chvílích s dobrým osvětlením lze na vnitřcích pozorovat velké promáčkliny, těžko zaměnitelné s hrou světla a stínu. Poslední dobou je vidím, i když není dobré osvětlení. Vidím je, i když je zhasnuto.

To, čeho bývám svědkem, je tak nalomené, že to ani nelze uchopit a ano, automaticky to vytěsňuji, nebo snad spíš se to (samo) automaticky vytěsňuje. Asi proto, že to přetéká přes nastavený rámec. A zároveň se to nevejde do žádného jiného připraveného rámce, protože je to jinačí a mělčí a menší a nestejné, než aby to do tohoto rámce spadalo.
Kupříkladu: není v tom násilí. A když v tom není fyzické násilí, pak... to přece je všechno dobré, že?

A tak to spadá mezi. Do nezachytitelného, hlubokého mezi. A "mezi" je těžký trest, nemyslíte?

Stále je za mnou docházeno pro rady. Explicitně. Domnívám se hlavně proto, že jsem prostě po ruce. Nabízí se to. Ne proto, že bych byla k tomu povolaná, o tom poučená a toho znalá. Nejsem. Prostě nejsem a ještě dlouho nebudu. Bude to tím, že nejsem sice povolaná, ale jsem povolná a tak můj přístup je nutně úrodnější půdou nežli pohazování Thórova kladiva po okolí, jak bych nazvala činnost, které se po naprostou většinu času věnují mí bratři - asi rozumně a sebezáchovně.
Ono je mi to i říkáno. Jsi jediná žena, se kterou se o tom můžu bavit. V té tátově větě je všechno. Rozkaz a prosba, ať se o tom taky bavím, hluboké zklamání z ostatních (a vlastně všech) žen v jeho životě, žen plných chyb, určité přesvědčení o ženské roli, kterou v jeho životě prostě nikdo nenaplnil, vlastní stísněnost a pocit bezvýchodnosti a konečně vědomí, že já si to vyslechnu, třeba i do jisté míry pochopím a dám nějakou zpětnou vazbu.

A já skutečně například chápu, že hledá pomocnou ruku a že to všechno potřebuje být řečeno (i neuváženě... a nebo dokonce právě neuváženě - syrové a čerstvé) a třeba zrovna někomu blízkému. Třeba tedy zrovna mně.

Jenže já, já to nepotřebuju. A ani před lety jsem to tuplem nepotřebovala. Aby mi otec řekl, že jeho manželka a jeho matka selhaly a selhávají a jsou po různých stránkách nedostačující a neschopné a že se ještě jedná o řadu, na jejímž konci stojím já. Ještě já jako žena. To je vtipné a nemůžu si odpustit nadsázku; tušila jsem, že ze slečny se žena stane s mužem, ale že v mém případě půjde o otce, který mě a moji ženskost bude potřebovat při hledání vlastního rozhřešení, to mě nenapadlo. Mohl by přitom za mnou přijít "jen" jako za osobou blízkou - jenže motiv "třech žen v jeho životě" je příliš silný, než aby se dal snadno překročit a nepoužít. A i to chápu.

Jen nevím, nakolik zvládám si z toho nic špatného neodnést.

Ale není to jeho vina, můžu si za to sama. Měla jsem se tehdy, když to začínalo, nebo kdykoli později ukázat a podat to dostatečně důrazně. Ono je to všechno zřejmé, ale asi kvůli okolnostem přehlédnutelné, a proto to mělo být řečeno: že jsem pro pána jenom dcera, malá holka s vývojem spíše pozvolným, do jejíhož světa se v této oblasti a v tom věku víc než zvráceně velká dávka svěřování se a odpovědnosti za rozpadající se vztah čtyřicátníků hodí jenom pozvolně se plížící platonické lásky, těšení se na první pusu a fantazie o všech romantických a sladkých chvílích, které ji teprve - a ještě za dlouho - čekají.
Ve dvanácti ale převažoval pocit odpovědnosti a povinnosti pomoct.


Jsem z toho vlastně unavená, hodně unavená.
Asi je to moc dobře. Únava mě vrací k sobě, vrací mě ke mně samotné. A tam potřebuju být nejvíc. Kupodivu. Moc na to nejsem zvyklá.

Jen se mi to těžko dělá, když doma je bojiště a zákopová válka s praktikami jemnými (a středně hrubými), velmi invazivními. Navíc když v té válce bojuji také, jen bez útočiště v podobě zákopů nějaké strany. Žádnou stranu si vybírat nebudu. Ne ze zásady, ale z rozumu.

Bezpečí

7. listopadu 2015 v 23:17 | Avis
Můj příspěvek do projektu MF Dnes "Studenti čtou a píší noviny" na téma "Bezpečí doma, na ulici i na síti".
Naše škola se projektu účastní už druhým rokem, přičemž minulý rok byl jeden můj příspěvek otištěn. Letos jsem si dělala srandu*, že jestli mě znovu otisknou, tak se budu už vážně muset zamyslet, co to znamená. Jestli pochvalu pro mou tvorbu nebo naopak políček, že není nic moc - vzhledem k nevalné úrovni dalších zaslaných příspěvků, které jsem měla možnost číst.
I jinak mám ale v souvislosti se svou tvorbou o čem přemýšlet...

Bezpečí už dávno není tím, čím bývalo. Tento obrat, ač bývá obvykle zoufalou floskulí, se zde vymaňuje z role fráze a nabývá charakteru těžko zpochybnitelné skutečnosti. Jak totiž prozrazuje etymologický slovník, za bezpečné bylo původně označováno to, kvůli čemu si člověk nemusel dělat žádné starosti. Mluvíme-li však dnes o bezpečí, nejde nám přece ani tak o absenci rizik, jako o schopnost obrany proti nim.
Nejedná se o marginální detail. Je rozdíl mezi tím, že vás nic neohrožuje, a tím, že jste schopni se případnému ohrožení ubránit, ač v obou případech jste v bezpečí a obě situace mohou navenek vypadat stejně.
To, že se v současné době přikláníme více k otázce obranyschopnosti, je očividné. Vůbec nejzřetelnější je situace na síti - k (pocitu) bezpečí nám nestačí to, že se vyhýbáme pochybným stránkám a nevíme o zneužití našich dat. Velkou pozornost věnujeme antivirovým programům, zveřejňovaní našich údajů a jejich ochraně.
Tento příklon je vynucený tím, že rizika považujeme za běžnou a trpěnou (ne snad ne akceptovanou) součást prostoru, ať už fyzického nebo virtuálního. Z toho plynoucí stálý strach nás vede ke stálé, aktivní péči o vlastní bezpečí. Vše nově podstatně ztěžuje fakt, že hrozby přicházejí ze všech strach a v podobách, které neznáme, což zhoršuje naše pozice.
Nešťastné ale je, že to v mnohých z nás vzbuzuje dojem, že vše, co je námi nepoznané, je hrozbou. Jak poodhalily mnohé reakce na uprchlickou krizi, někteří z nás dokonce tento dojem povýšili na neochvějný předpoklad.
To, míním, není příkladné. Ale vrací nás to alespoň k tomu, že bezpečí opravdu není, co bývalo. Nedošlo jen k odchylce od etymologického významu. V současné době, ať už přívlastkem "současná" odkazujeme k migrační krizi nebo ke globalizaci nebo k dalšímu jevu, zacházíme s bezpečím jinak. Mluvíme o něm jinak a mluvíme o něm v nových souvislostech. A především s ním - nebo snad raději na něm - stále pracujeme.
A tak bez ohledu na to, co se pod pojmem bezpečí skrývá, se nám to rozhodně nedává - jak by stavba slova mylně napovídala - bez péče.

* Jestli jste nad tím někdy přemýšleli, tak ano, slovo sranda vzniklo opravdu ze slova srát (analogií se slovem švanda)!

Zůstávání vevnitř i odcházení ven

27. září 2015 v 22:03 | Avis
(Tři měsíce beze slova, vím. [Dokonce na den přesně, jaká náhoda!] Snad by se nyní snesl i malý small talk nebo lehké poskakování pěti smyslů po vjemech dnešního dne, ale raději k tomu, co je horké a v čem to tepe.)

Už do toho dokážu nahlédnout o trochu lépe. Do toho zatínání zubů a vůbec do všech těch obětí, které byly a jsou dělány bez rituálu. Cítím, že ten rituál chybí - byl by býval oběti uvedl způsobem, že by je obětující i ten, pro koho je obětováváno, mohli zaznamenat. A třeba se ohradit.

Neříkám, že by to muselo nutně ohrazení se usnadnit, ale myslím, že by to potřebu ohradit se citelně prohloubilo, zvýraznilo a vůbec před vás postavilo takovým způsobem, že byste se k ní nějak postavit museli - byť třeba zády.
Kdyby obětování doprovázel obřad, byla by to náhle transakce, a to transparentní. Bylo by snazší spatřit, že o transakci nestojíte, a zařídit se podle toho.

(Hypo)mánie

27. června 2015 v 22:40 | Avis
Začalo to už před čtrnácti dny a mě stale napadají vlastně jen tři slova: deus ex machina.

Smířenost s dlouhodobou dřinou přinášející nepatrné pokroky se ukázala být… jaká vlastně? Jak ji vůbec ohodnotit ve světle nově se vyjevujícího? A je to vůbec třeba, zaobírat se popisem něčeho, co nyní nestraší? [Ano.] Smířenost s dlouhodobou dřinou a hodnocení stavu a hodnocení okolí a vnímání veškerenstva, to vše bylo zvráceně nikoli vyvrácené, ale vevrácené do uzoučkého rámce, do černobílého černého. Uvykla jsem (vyjíc úzkostí a kdoví ještě čím). Bylo mi to vlastní a bylo mi to jediné.

A pak najednou - a to prosím já na takové zvraty vůbec nevěřím, ony se v mém světě nedějí, nemají proč a jak, je to příliš hrrr a snivé, aby se tlesklo a vše bylo naopak, vzhůru nohama (nebo jako v mém případě naopak náhle na nohou)… A přeci jsem v sedle, nadechnutá, živá. Nikoli opět, poprvé (zcela)!

Deus ex machina, náhlé rozhřešení, znovuzrození v prostoru, který je stejný a zároveň jiný, protože užívá zcela jiné termíny. Ukázková dichotomie. Nebe a dudy. Já a… já.

Proto se mi tak těžko zacházelo s pojmem Štěstí a Spokojenost, proto byl Den takový nijaký a bylo nutno se jím prokousávat, zatímco jedna ruka pořád spočívala na vypínači počínání, proto tamty obrazy a ony úvahy! Neměla jsem ponětí… Zoufale tomu chyběla druhá strana mince a především celistvost, která obě strany mince spojuje právě v jednu celou minci. Ta tomu cítím chybí stále, ale: toto je tedy ranní veselost, toto je chuť objímat a mít se, toto je radost vycházející z čehosi uvolněného (ne z myšlenek táhnoucích se za okamžikem)!

Je to ohromné výskání. Wow. Zůstávám bez dechu (na několik způsobů). Vlastně jedu stále na té vlně a není to ledajaká jízda; je to tryskání, stříkání a let. Zpomaluje mě pouze únava pramenící odjinud, z něčeho nepojmenovaného, snad z rychlého vyspravování známek na konci školního roku. Vlastně je to otravné a pere se to nehorázným způsobem, ale aspoň to vydatně tlumí a umožňuje přemýšlet.

Nebylo by asi radno nechat se bez dozoru. Nemyslím si, že by moje radování bylo v jakémkoli ohledu moc, jde spíše o ten velký výškový rozdíl překonaný skokově. A ještě přesněji řečeno: překonaný jedním skokem. S tím souvisejí obavy. Vím o horolezcích a o jejich problémech, když se nezvyknuti ocitají na vrcholech příliš rychle, a vím i o potápěčích, kteří umírají, když se vynoří z velké hloubky za příliš krátkou dobu bez aklimatizačních zastávek. Tuším, že podobně i překotný vývoj mého cítění s sebou přináší rizika, například pád z té ohromné výšky opět na zadel.

Ale jak říkám, myslím, že to, co subjektivně vnímám jako nehoráznou výšku, je ve skutečnosti normální nadmořská. Ta obvyklá. Vypadá v mých očích velmi medově. Fanfárově.

Okolo plno zákoutí. Je to pořád hodně o ortelu A nebo ortelu B, o příliš uzavřených celcích a vyhraněných postojích. Nepropojenost. Všeobecná dvoupolohovost? Ale co. Ale aťsi. "Se to přeci nějak dá."

Že po otočení se ke slunci čelem padnou všechny stíny za tebe? Já bych byla dokonce schopná tvrdit, že zcela zmizí. Vím, že to tak není, ale i jen cítit to tak je bezva. I jen to tak cítit je žúžo.

Jedenáctého čtvrtý

11. dubna 2015 v 12:36 | Avis
Převrácená. Špatná. Úplně špatná. Už zase nebo spíš: pořád jsem byla a tak jsem i nyní.

A já to už znám. Tak moc to znám. Jestli mi to pomáhá? Vůbec ne. Jen to přichází známě, skoro důvěrně. Je to druhý vstup do té samé řeky. Zdražili mi vstup. Jdu skrze to všechno podruhé a platím za to víc.

Už vím, co (u)vidím. O druhých pohledech se toho dá říct hodně, například v souvislosti s filmy, s obrazy, s lidmi, s knihami, s čímkoli. O tomto druhém pohledu mě nenapadá, co říkat. Je jako ten první, což potvrzuje a dokazuje stálost výjevu; obvykle se přece skutečnosti s druhým pohledem zdají jiné. Tady je to ale samá stejnost. Zrůdné.

Je ve mně cosi skleslého, smutného a hrozně stabilního. A to je dobře, protože jinak by mě ovládly ty druhé tendence, které jsou impulzivní, silné a podmanivé a co hůř, mnou samotnou chtěné a toužené. Takhle se jim směju. Je to tragikomické, k čemu toužím utíkat. Tedy dokud k tomu neutíkám. Pak by to byl průser.

Držím se na vodítku jako zuřivého psa, který se chce vrhnout pod vlak (jen přirovnání!), ale nevedu se vlastně nikam. Hledám, kam se vést a proč. Někam pryč. Tady je dokonáno. Brr. Je z toho chladno. A ospalo. Dušno. Nejvděčnější je v tomto ohledu ale kůže; vede mi přesnou mapu mých propadů.

Jsem špatná, protože vyrůstám ze své matky a jsem jako ona, a jsem špatná, mám-li něco společného s otcem. Nemůžu se svěřit, ale mám být dostupná k svěřování. Mám posilovat, aniž bych se sama mohla posílit a sama být silná. Je špatně, projevím-li se, a mé projevy nejsou především ode mě, ale jsou k němu, což je ode mě vyděračství a mám si to nechat. Nechávám si to. Svěřovat jsem se přestala už velmi dávno a je pro mě vždy šokující zjistit, že se svěřování rodičům a sdílení s nimi někde normálně praktikuje.

Omylem jsem se zapsala na jiný kurz, než bych chtěla - učím se o znesvěcování mateřské role, role partnerky a o kvaziotcovství, o nenávisti, nechuti a o žití v konstantním provizoriu. O tom, jak z pozice otce poštvat syna proti matce a neuvědomit si, co dělám a jaké to má důsledky. O tom, jak se neustále ohánět sebou a vlastním zraněním bez soudnosti, ač s velkou snahou o ni. O tom, jak spoustu věcí neříkat a jak říkat jiné.

Slyšela jsem spoustu nových zpráv, o kterých nemůžu svědčit a nemůžu je říkat. Před vámi kvůli nějakému pocitu, že bych neměla, a před sebou proto, že to bohužel zatím nedokážu.

Je ve mně cosi skleslého a smutného.
Jestli je ve mně ještě něco jiného, raději bych to měla brzy najít.

Co tě nezabije, to tě posílí

16. března 2015 v 21:55 | Avis
"Co Tě nezabije, to tě posílí."
Mě nezabilo hodně věcí. Stojím tu tedy nyní jimi patřičně posílená. Jenže já byla nezabíjena nerovnoměrně, v některých oblastech vůbec a v jiných zase neustále. Posílení je to v důsledku toho nevyvážené; posílily jen některé části a vytvořila se dysbalance.

Mám mnoho možností, co s touto nerovnováhou dělat, a (bohužel) shledávám, že má přirozená (nebo snad raději původní) poloha je o ní zatím vůbec nevědět. Nevědět o ní a tedy ani nevědět, že s sebou nese následky. Ty se stanou zřejmějšími až později. Zatím se s rovnováhou-nerovnováhou nějak žije. Pak to žití začne zlobit a říká se: "Myslel/a jsem, že to mám už v pořádku, že to mám vyřešený, ale nemám."

Přichází návraty do minulosti ke kořenům nerovnováhy. S minulostí se toho jinak nedá dělat zase tak mnoho - řeší se, přenáší se přes ni (tzn., obchází se, akorát vertikálně), smiřuje se s ní.
Také se na ni zapomíná. Chtěla bych říct, že teorie determinismu je tu dostatečně dlouho na to, aby nějaké zapomínání nepřicházelo v úvahu, a že minulosti si musíme být pořád vědomi. U mě bude pravdivější, že tu já nejsem dost dlouho na to, aby nějaké zapomínání vůbec přicházelo v úvahu, a že nelze si být v mém věku a stavu své minulosti nevědom..

To pro mě znamená dobré podmínky pro odhalování nerovnováh a následnou opravu posílením okolních zanedbaných partií. To, co bylo, tu mám pořád hezky před sebou. Překáží ta nevědomost. Také podvědomé zapírání, že bych to, co jsem potkala v minulosti, mohla promítat průrazným - a tak… slušně řečeno hloupým - způsobem do současnosti. Že by něco, co jsem vesele zanechala v dnech minulých, bylo pořád nějak v mých patách. Zvlášť v konkrétních obrysech to vypadá jako naprostá fantasmagorie.
[Na Freuda ale ještě nemám. Zatím nepřemýšlím na úrovni, že jsem si v předškolním věku uvědomila, že nemám penis, vinila jsem matku, že ona dopustila mou kastraci a ještě si uzurpuje jediný penis v okolí pro sebe, a že dosud přirozeně toužím po dítěti s vlastním otcem a za moje chyby může to, že ho zatím pořád nemám. (Ale no tak, Šárko! Takový odstavec sis mohla odpustit, vždyť to je hrůza, takhle vytrhávat z kontextu celku a z kontextu doby, fuj!)]

Není to moc příjemné, ale to návštěva zubaře a vrtání kazů taky není a přesto je to prospívající. A ta těžko porovnatelně větší možnost další práce u dělám to, protože než u verze prostě to dělám za to stojí.

Co nezabilo, posílilo. V tom mi lháno nebylo. Připadám si teď ale jako kluk, co v posilce už pět let maká pouze na rukou, takže mu zatím nohy slušně atrofovaly. Teď ho někdo upozornil, že se normálně od železa neodchází po rukou, tak se probral a řeší, co bude dělat. Samozřejmě nohy. Ale raději by dělal ruce - protože ty už zná a jdou mu (nebo dokonce on jde na nich).
No, ještě, že se probudil teď a ne až za padesát let. To by to šlo mnohem, mnohem hůř.

(Vypiplané) skotačivé rozptýlení

2. února 2015 v 22:21 | Avis
Jen mě tak napadlo. (Mě tedy vždycky všechno napadá "jen tak". Jakmile se cíleně snažím, aby mě něco napadlo, do černého se nikdy netrefím. Jenom žmoulám sebe samu.)

Jestli někdy budu opět bydlet v Praze, budu si domů odnášet vydání Metra. Až jich budu mít hodně, odnesu je zpátky do stojanu. To aby si je mohli přečíst i další spoluobčané (tak se to přeci s Metry dělat má). Odnesu je tam a pěkně srovnám. Ne chronologicky, aby dole byla nejstarší čísla a nahoře nejmladší a aby se čtenář propadal do hloubky času v závislosti na tom, v jaké výšce si plátek vzal. Ne.

Naopak je promíchám. Zatřesu s vnitřním řádem. S trapným řádem jednoduché posloupnosti. 1, 2, 3, 4, 5... To ví každý, že pak bude šestka, sedmička a osmička. Na to jsme si (moc) zvykli. Nezatoužíte někdy po systému, který se tak jednoduše nedává, nebo rovnou po nesystému?
 
 

Reklama