__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Duben 2018

Patnáctého čtvrtý a dvě stě devět dnů předtím

15. dubna 2018 v 15:52 | Avis
Za čím vším asi stojí to neprůchozí v nás a souběžná neprůkaznost všeho ostatního. Za čím vším asi…

Rozkrájela jsem svůj čas překvapeně, nadšeně a s takovou vervou, že mi notně ubylo času na dosazování do proměnných, a tak zůstává u otázek a povzdechnutí, jako je toto. Alespoň je ale místo na ně. Nevnímám jako nepravděpodobnou možnost, že by tyto hltavé, šťastné dny udusaly i je, a jsem ráda, že se jim to nepovedlo. Hltavé, šťastné dny…V té hltavosti není chamtivost nebo do sebe zahleděné a nafrněné pospíchání nebo bez ladu a skladu provedené nahňácání. Ovšem i uspořádaná vyplněnost, spokojené a uctivé přijímání a dychtivost vybírají poctivě svou daň (možná proto nejsme bohové) a mé bohaté, hltavé a obdařené dny zůstávají o něco ochuzené:

Co se týče delších a závažnějších úvah, usebírání se, reflexí a rozjímání, jsou téměř holé.
(pokročile prořídlé)

A přitom se tolik vydávám!

Jenže když píšu, mluvím nebo přemýšlím, narážím na tu jinakost: je to spokojené psaní, mluvení nebo přemýšlení - a mám pocit, že u něj nemůže být vysloveno něco, co jsem se vždy snažila vyslovovat, a proto že sice něco vyslovovat můžu a něco vyslovuji, ale že toho neříkám tolik. (A že vlastně nemám moc co říct.)

A ve stínu toho (spíš než ruku v ruce s tím) přichází oněmění a mlčenlivost.
(A ovšem také občas unavenost mluvením.)

Nemyslím si, že bych tím, že jsem šťastná, oslepla a neviděla kolem sebe nic, co by nestálo za řečení… Jsem to stále já se svými sklony a způsobem uvažování. Vidím, že tu bývá mezi harmonickými obrazy a různými příběhy méně harmonický, nějaký zastrčený a o nejposlednější stěnu opřený náčrt zasmušilých barev a naznačených obrysů, který je paradoxně hlasitější než to všude kolem, čemu cítím právě rozpaky přiznat právo na bytí napsaným. Tento zastrčený obraz křičívá tím vším, co chce, potřebuje být vysloveno: všechno stáří deponované do panelákových krasů u konečných stanic tramvají; neštěstí úrazů a nemocí; vyhlídky méně šťastných a obdařených; vztahy, kterými se lidé dusí; zabředlosti; sepse; dluhy; problém výběru a nabrání směru téměř v čemkoli; možnosti, rizika a omezení; křivdy; a i kdyby vůbec, ale vůbec nic, tak stejně pořád smrt…

Nemyslím si tedy, že by moje štěstí vypálilo moje zorničky a sebralo mi chuť, motivaci nebo dokonce možnost se zaobírat něčím a objevovat něco, co přesahuje (vnímání) tady a teď a jaro překvapující užaslé Brno a touhu si uvařit večer cibulačku a přečíst si nového Kunderu, a to nejlépe v parku na dece, a vyprat si o víkendu zase bílé prádlo a zachycovat vše, čím žijí a dýchají přátelé, a trávit 20 h týdně na stáži a spoustu chvilek v knihovnách a běhat, …

Nemyslím si to.

Jen mě štěstí naprosto vyvedlo z konceptu.

V tom konceptu totiž bylo vše tak zmuchlané, zhroucené a nepřehledné a především štěstí v něm bylo tou směsicí pocitů, která stála na dotecích, které sice nemohly pohladit na potřebných místech, ale alespoň laskaly jinde; na relativizaci; na oblibě smutku a jeho tichých, houpavých odleskách; na klidném odebírání si pravomoci po sobě a své dráze žádat komplexní pozitivní cit; na přijmutí vlastního chřadnutí a slabosti a na jisté stydlivé neoblibě sebe sama; na smířenosti a oblibě propastí, propastiček, pastiček a pastí.
(A to dokážu s určitostí pojmenovat, protože se do toho konceptu sem tam o víkendu vracím.)

Vedle jak ta jedle.

V těchto dnech nejsem ztracená. Jen nedokážu nic říci o své poloze. (Bývávalo to naopak.) Jsem zmatená tím, že mě nic nebolí, že je štěstí samostatné a soběstačné a není (alespoň přímočaře) na dluh, že mě za mě, někoho dalšího nebo něco dalšího nikdo neprůhledně neviní. Zmatení samo o sobě je pořád jenom zmatením, a necítím se tedy úplně s to ho označit za příjemné, ale to, co za ním je, to je příjemné, příjemné, příjemné.
A spíš než nad tím, zdali a čím jsem si ten přerod a to štěstí zasloužila (na zásluhách toho v minulém konceptu stálo tolik a v nové konstelaci to už není tolik produktivní prvek), se pozastavuji a žasnu nad tím, jak a kudy se to stalo a vůbec mohlo stát. Vím, že za tím musí stát ještě něco víc než dobře načasované vypuštění do vzdáleného a předtím mnou neobydleného prostoru Brna. A tuším dokonce, i když si to ještě částečně před sebou zastírám, kdo za tím vším je - budu to já sama.

A to, to je síla.

To se pak nelze divit, že (v důsledku ohromení tímto poznatkem a obklopeností nepoznaně pohodovými dny) se netrýzním a zůstávám spokojena i bez odpovědí, jen s otázkami, které se v mysli převalují tu činně, tu o něco líněji…


Do těch plných, hltavých a šťastných dnů by se nacházení odpovědí vešlo jen nepoctivě a o něco okradeně. A cítím, že toho, za čím vším, za čím vším asi stojí to neprůchozí v nás a souběžná neprůkaznost všeho ostatního, stejně jako mnoho dalšího, toho se můžu dobrat později.