__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Listopad 2017

Exkurz za prázdné stránky & Noční inventura vnitřností

3. listopadu 2017 v 23:39 | Avis
Ne ticho, ale neverbalizovaný hluk. Hluk mých nevyjádřených myšlenek.

Už měsíc a půl v novém městě. Neustále s sebou nosím nový zápisník. Jenže v něm po měsíci a půl není napsán ani řádek, ani slovo, ani litera - a on je tak pořád novým, přestože už novým není, přestože jsem s tím zápisníkem sžitá a jeho blízkost mě uklidňuje a vlastně do něj všechno píši - i když nikoli.

Chci o tom všem psát, ale nedělám to - a ono to bolí. Vím, že si nelžu, ale stejně dobře vím, že si se sebou nepovídám. Alespoň ne nahlas, na úplnou rovinu a ne s využitím slov. Jenže já o tom všem chci (i když - a to mě také děsí - asi existenčně nepotřebuji) se sebou více otevřeně a nahlas mluvit.

Všechny ty mé pocity jsou samozřejmě konkrétní a pravé, jenže pakliže je nesepíši a nezachytím v jejich formě a obsahu, tak se jejich konkrétnost jeví jako pořád příliš abstraktní a jejich pravost je neautorizována. Ty pocity jsou pak "jakési něco" - a co s tím.

Nejhorší není skutečnost, že to, co nepojmenuji nyní, už nepojmenuji nikdy, protože to k pojmenování se již poté nebude nabízet a nebude mi to stát modelem při mých pokusech tomu přiřadit název a to přiřazení tak nebude dostatečně dosažitelnou možností. Ne to, nýbrž fakt, že nepojmenování něčeho se může významnou měrou podílet na přivození si nějakých důsledků, které se mi nebudou líbit.

Ano, jsem spokojená a díky (a potažmo kvůli) tomu je ta nutnost vše pojmenovávat menší - to bolavé a hnisající bylo nutné fačovat (prioritní úkon), kategorizování zdravé nebo relativně zdravě se jevící tkáně je zbytné (úkon žádaný, ale zbytný a odsunutelný).
Uvědomovat si sebe bylo v bolesti snazší. Přímočařejší. Možná je to ve slasti nebo v průměrné (krásné) pohodě stejně snadné a přímočaré, jen to tolik nevyhledává vlastní (konkrétní a zapsaný) výraz.

Pak možná zakopaný pes spočívá v tom, že jsem zvyklá pracovat s operacemi, které ten (konkrétní a zapsaný) výraz vyžadují - a ano, tato hypotéza se zdá jako pravděpodobná. Mé úpravy bolesti a nepříjemných pocitů byly efektivní a do jisté míry strojové a podle (velice produktivního) mustru, kde hrálo pojmenování zásadní roli. Proto ten mustr nemůžu nyní použít pro stavy z opačné strany škály, stavy pohody a zdravých možností směrování se někam - protože nemám situaci popsanou v potřebném kódu.

A možná ještě z jednoho důvodu: smutek, otlačeniny a komplexy jsem zvnějšňovala spíše "za sebe", to hezké a veselé a pozitivně vyboulené ven se má zvnějšňovat "před"; zvnějšněním nepříjemného jsem se v pokoře zmenšovala, zvnějšněním příjemného mám pevně a sebevědomě růst a nabývat tvaru.
Tane mi na mysl teze: sebezáchova a seberealizace se evidentně v něčem liší.

Další tušené neurotické místo: autenticita a bezprostřednost - jsem totiž autentická ve svém strachu být plně bezprostřední (ne ve všem, ale na ukázkový příklad co se týče projevení vlastních i jen námětů na přání a nepřání) a je pro mě přirozené okamžitě přemýšlet více, než je pro mě přirozené okamžitě jednat.
[Vím, kde jsem se toto nápodobou naučila, ale nevím, nakolik dokážu ten poznatek vytěžit a jestli na něm vůbec záleží.]

Něco jsem dělala a stále dělám špatně, protože projevit se v souladu se sebou samou pro mě bývá těžké (zdravím, stude). Ale jsem na správném místě: jsem více než kdy jindy bombardována příležitostmi se v tomto zlepšit (zlepšit rovnou nebo selhat, a poté se zlepšit), a to tak moc, že se v tom zlepšit téměř musím.
Snad i bez pojmenovávání, i když s ním by to dle mého šlo lépe.

Co se sebou?

Na těch prázdných stránkách zápisníku ale nechybí jenom toto. Chybí tam i zmínka o skutečnosti, že miluji to město a miluji svou univerzitu a jsem zblázněná (a snad i miluji) svůj obor (ačkoli pár mých důležitých já téměř neoslovuje) a vše je pro mě velmi přirozené a bezbolestné (i bolest, která k VŠ taky patří, alespoň v mém pojetí) a nestýská se mi (protože má, a nemá po čem - nic z toho, po čem by se mi mohlo stýskat, na tomto místě nemá definiční obor). V tom zápisníku chybí zmínka o tom, že je tu vše, co potřebuji; že jsem ráda za propracované prázdniny; že je tu nutno zelenou na přechodu interpretovat jako "vyjdi" na rozdíl od Prahy, kde jistojistě znamená "jdi" - a trvá úměrně tomu mnohem déle; že jsem čekala nájem mnohem dražší a bydlení s třemi dalšími lidmi na pokoji mnohem obtížnější; že ráda usínám za zvuku nočního rozjezdu, co projíždí dole ulicí; že se tu dá sehnat jídlo v jakoukoli denní dobu; že tu o nic nezakopávám (jen občas o sebe). A že se musím naučit, jak vařit hezky pro sebe samu (a že za to stojím). A že bych se možná, možná měla i více učit, jak se vracet (do toho "druhého") domů.