__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Tiše a sobě pod vousy

22. srpna 2017 v 23:23 | Avis
V němčině se "zdůraznit" řekne "betonen". Nosím to nově naučené slovo v pěstičkách celé týdny a hledám k němu kontext. Marně.

Snad to bude tím, že zdůraznění něčeho je už interpretační počin a k tomu se v přímočarých srpnových dnech nemohu pořádně dostat. Nebo ho dokonce s úspěchem dokončit. Je to na starou bačkoru. Jistě nechybí objekt zdůraznění. Jen se subjektu vzdálila potřebná schopnost být konatelem zdůraznění a do jisté míry i být obecně konatelem zpětného pohledu na časování sebe sama - zkrátka se sobě trochu ztrácím. Připouštím, že to může být dobře - možná jen není nic, co by bylo třeba vidět, vědět, řešit. Možná jsem se ztratila sobě z dohledu, protože už nemusím dohlížet, a to nejenom na sebe, ale ani na to kolem.
[Ale dohlédnutí a dohlížení není to samé, že?]

Pocit, že by to takto mělo být napořád, mě naplňuje neklidem. Patřím si plně, jenže tím současným úchopem si nejsem ani prachbídně jistá.

Ve vlaku do Plzně cikánka domlouvá synovi telefonicky odvykačku poté, co měl na vlastní svatbě relaps. Každý obchod s oblečením má jinou politiku navěšování oblečení na ramínka a každý (mě vysilující a připadající mi otřešný) komplex, v němž jsou obchody poskládané, má svou duši nebo přinejmenším její zdání. A taky zákaznice, které kradou. Nejbližší kamarádce připomíná jediný obraz v domě tři kočky, které se navzájem vraždí, zatímco je pozoruje pes - je to ale jen nevinná abstrakce, dárek k svatbě visící v opuštěném obýváku. Oslovuji neoslovitelné neoslovitelným a smýkám se po površích, které by mi měly jít. V přespolní vesnici jsou děti nejvíce ztišené povídáním o stupnicích, které nepočítají s body hlubšími než nula. Pokaždé mě zaskočí bezprostřednost, přirozenost a příhodnost dětského doteku, vysloveného vždy zřetelně a naplno. {Jaký je asi dotek, který dávám nazpátek já?} Předení cvrčků v noci a jemnost stáčeného vína. Ulehčující vědomí, že se nás nesnaží vykreslit jako neschopné a k ničemu, aby nás deptal - že nás takové jen vidí, a ve stejném okamžiku vědomí, že optika je jednou z nejtěžších částí fyziky. Loučení, neloučení. Odvržení. Zpětný chod. Neotřesenost. Mlčení a "budiž".

Přála bych si z toho všeho být moudrá, ale nejsem.

Problém s odstupem a s plnohodnotným objevením a vstřebáním kontextu je tragický o to víc, že se sem tam cítím v důsledku svého sebemrskačského a bezohledného ponechávání se v některých deficitech slušně synsémanticky - neplnovýznamově, s rolí převážně formální, která se stává plnou až právě po připojení k okolí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama