__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červenec 2017

I.

Včera v 22:46 | Avis
obličej se vyvinul z konce trávicí soustavy
(kamenná tvář mi proto přijde důstojná
a moje city podlejší)

mluvíš z hladu
říkávala babička a ta věta zesivěla časem
k odvěké platnosti

všichni mluvíme z hladu
po blízkosti
nejčastěji o počasí

čím menší obsah slova, tím větší rozsah
sdílet plytké a s nejplnějším zbýt zbitý
sám

s přáním zabíjet ještě s někým stalaktity dotykem mastných dlaní
s plánem být svým smutkům nestvůrcem nebo aspoň nestvůrou
s domněnkou že když děti padají
nenatáhnou se jak široké tak dlouhé
ale jak drobné tak krátké
(krátké na to všechno kolem sebe)
nebo s tabuizovaným náznakem traumatu
můj dědeček byl elektrikář
jednoho dne si napustil vanu
a místo pěny si do ní přidal proud

Mezi zítřkem a pozítřím aneb Ve (v)nitrobloku

8. července 2017 v 23:37 | Avis
Možná si potřebuji odložit.
Nevím ale co a ubylo míst kam.

Sedíme na lavičce v jednom pražském vnitrobloku a kolem nás je všechno - nevinný letní čas, chrchlavý průvan bouřek, tušení drážek kol vyjetých na kost gumy, bez následků dostupná blažení i prázdnost všech takto snadno se k dání nabízejících obrysů, prázdnost, která mi ale není na obtíž.
To, co dokážu v té chvíli pojmout, je překvapivě čisté a v pořádku.
(Až na ženu těžce postiženou anorexií, co jsme potkaly před chvílí na hlavním nádraží.)

Léto. Léto po maturitě. Mezičas. Chvíle mezi, chvíle mimo.

Není jak se z těchto dnů vykoupit a po většinu času není ani v nejmenším proč mít potřebu se o to snažit. Vylhat se z léta, ještě z tohoto léta, proč bych po tom bažila?
Protože je pitomě poznamenané těmi "nepříjemnými zásadnostmi", které jsou létem a mezičasovostí skryté, ale o to hladověji číhají u obou jeho konců - a tam bohužel dohlédnu (pouze dohlédnu, dosáhnout na ně nemůžu)? A protože je mi často chladněji?

[Táta měl dnes narozeniny a jakkoli je to naprosto pominutelné, neboť narozeniny neslavíme a (naštěstí) ani nejsme teď jako rodina pohromadě (hah, pohromadě), obešlo mě to a uvědomění si dalšího ublíženého roku mě přivedlo k novotvaru, co spíš může člověk mít a má: smrtiny. Smrtiny. Kdyby mě byly bývaly napadly na konci listopadu, snad by to bylo místnější…]

Vnitroblok je klidný a důstojně řešený - podle kamarádky se o to zasazují jednoduše pouze stromy. Vzrostlé, mohutné platany tiše stínící město a to ostatní rušivé kolem. Podle mě je v tom mnohem víc; především spasení se z časté prostorové stísněnosti města, lidské střídání různých materiálů, obnaženost cihel vhodně místy užitých, uzavřenost prostoru z pěti stran a otevřenost do té šesté - do nebe.

Ne. Je to skvělé léto a já ráda nechávám za sebou nepohlazenost a neschopnost hladit a být pohlazen, obraz sdírání se z kůže někoho blízkého, pokřivenosti a nalomená, exponovaná místa, svou nedostatečnost v očích, které mi bohužel nejde úplně pominout, i uklouzávání směrem dolů a podobně. Všechno je to zanedbatelné a hodné zanedbání.
Všechno ať se jeví čisté a v pořádku.
Ať je toto jeden z přirozeně šťastných nitrobloků.

Utíkám a schovávám se. Do jiných pokojů, měst a k práci. Utíkám velmi úspěšně a je to pro mě dobrý běh.
Jen se o mě někdy něco otře. Něco, čehož obrysy pouze tuším, ale co si potřebuju odložit - a ta potřeba je zřejmá na rozdíl od předmětu, k němuž se vztahuje.

I proto je práce skvělá - tam se to ke mně nemůže vloupat. Jen je potom smutné, když si to najde cestu do vnitrobloku uprostřed Prahy uprostřed krásného dne s kamarádkou, do klidné noci nebo mezi dva nadějeplné nádechy mezi něčím letním a vyloženě příjemným.
Většina chvil ale zůstává tímto kazem, pokusem o kaz netknutá.