__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červen 2017

Ztracena v uličkách vývojové lahůdkářství

6. června 2017 v 20:26 | Avis
Úplně jiný kamarád, úplně jiné místo v úplně jiném čase, ale totožné svěření se: při rekonstrukci jsme pod kobercem objevili Rudé právo.

Déjà vu.

Myslím na psa, který pudově rozzuřen vytrhal parkety, aby mohl lapit, vyhodit do vzduchu a ještě v letu plně zakousnout potkana, kterého cítil pod nimi. Chci se úplně stejně střemhlav vrhnout k podlaze a rvát každé jednotlivé vlákno svého koberce a bez odkladů obnažit, co je pod ním. To chci, jenže v tu chvíli jedeme velmi civilizovaným způsobem tramvají, a když před mýma očima psí čelist osazená krásnými, sklovinou vyleštěnými zuby konečně obejme najednou víc než kdy jindy hmotné tělo hlodavce, povídáme si už vlastně o něčem úplně jiném. Já již tímto jiným žiju, obraz psa i mě samotné na podlaze zůstává pouze obrazem a neškodně se rozplývá…

Ale téma vývoje se mě drží. Vývoj pro mě nikdy nebude jen suchopárná (samozřejmá, očekávaná a předvídatelná) přeměna něčeho v něco, nýbrž právě i šťavnaté pozadí, podloží všeho současného - tiché a bohužel mnou povětšinou nepovšimnuté.
Jako ta vrstva pod kobercem.

Roli vývoje podceňuji a naopak naivně přeceňuji současný stav věcí (zdá se mi téměř "nadčasový" a s patentem na dokonalost… směšná iluze přítomnosti jako čehosi trvalého a nadřazeného).
Pobavila jsem se třeba tím, jak jsem měla za velmi vzdálenou dobu, kdy měla auta vnější zrcátka pouze na levé straně.
Umístění zrcátek na obou stranách vozu mi přišlo a vlastně pořád přijde tak samozřejmé a elementárně přirozené, že se zdráhám věřit, že vůbec muselo být otázkou vývoje.
Ukázková chyba zpětného úsudku, Šájo.

Mrzí mě, že jsem tak… uvězněná ve svém synchronním dívání se na svět. Přitom se ani nedá říct, že bych měla k synchronnímu pohledu lepší předpoklady - jen je to pro mě jednodušší. Dívat se kolem místo za.
Přitom diachronní řezy umí být tak obohacující. [A pro mě budou vždy vyloženě luxusní záležitostí, protože přestože se dá řezat do všeho, já do všeho řezat nedokážu, takže se velmi těším každou malou těžce vydobytou dávkou.]

Abych zůstala u aut, vezměme si nešťastnou nehodu policejního BMW i8.V původní zprávě stálo, že vůz sjel z komunikace a následovala srážka se stromem.
Srážka se stromem není bohužel nic neobvyklého.

Až v osmnáctém století ale najdeme odpověď na otázku, kterou si neklademe, ačkoli by nás při míjení četných pomníčků u pat stromů kolem silnice mohla a snad i měla napadat, totiž: Kde a z jakého popudu se tu ty stromy vzaly?
V působivé zkratce za to může Marie Terezie. Panovnice, jejímž výročím narození jsme v květnu žili podobně jako zapůjčeným BMW, patentem nařídila výsadbu ovocných stromů podél silnic. Stromy - němí poskytovatelé stínů, nástroj modelování krajiny, způsob hierarchizování cest, koneckonců zdroj ovoce a dřeva… Stromové aleje začínaly myslím být tehdy trendy i tak, ale nařízení jim pomohlo ke slávě věčné - nebo přinejmenším trvající ještě v době, kdy už důvody pro zavedení alejí pominuly. A dokonce se obrátily naruby - trny proti současným potřebám.

Rčení, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, mě dříve iritovávalo. Nechápala jsem ho správně. Není přece vůbec divu, že to, co sloužilo před třemi stoletími, už dnes sloužit nebude. A dokonce to bude překážet. A to třeba i nehorázným způsobem.
Zásluhy stromových alejí jsou pryč. Ale stromové aleje ne. A tak je tu trest: všichni mrtví s pomníčky u pat ovocných stromů pečlivě rámujících silnice.

Je přitom fascinující, jak velké zlo zel se mohlo stát z požehnaného původně ochranného opatření, jak velké nebezpečí, a přitom vzniknuté úplně samovolně a nepozorovaně. Stromy ve stromořadí mají mezi sebou takové rozestupy, že při vyjetí ze silnice je téměř nemožné se do stromu nestrefit, a zároveň úhel, pod jakým má auto šanci ze silnice vylétnout, připravuje střetnutí se stromem v nepříznivém scénáři pro cestující.
… u 15-20 % smrtelných nehod asistuje strom. Třeba ve Finsku nebo Švédsku mají stromořadí v bezprostřední blízkosti silnic zakázaná - ale nedokážu říct, jestli je to jednoduše tím, že tam neměli Marii Terezii, nebo tím, že se s dědictvím své tamější Marie Terezie již stihli vypořádat - tedy při výměně koberce vyměnit i vrstvu pod ním tak, aby všechny vrstvy podloží byly spolu v souhře a harmonii.

Jenže takové vypořádání a taková výměna vyžaduje silně pragmatický a souhrnný přístup, zároveň exaktnost a rozum. A ještě přesvědčení, že je toto vypořádání se správné, a víru, že je rovněž možné.
Ať už jde nakonec v první řadě o vývoj a jeho roli, minulost a její právo na zachování nebo současnost a právo na její dominanci, já zákonitě ztroskotám ve svých úvahách na tom, že zde mám svou slepotu, netušení vrstvy pod kobercem a sladce jemný synchronní pohled plochých popisů, svět obstarávání, koneckonců i tu už jen nezaznamenatelnou vidinu psa trhajícího parkety, plynule jedoucí tramvaj a vlastní program na odpoledne.

Ztroskotám na svojí průběhovosti, slabosti a omezenosti, což mi nepřipadá zase tak zlé. Ztroskotat na nich znamená ocitnout se zpátky na původním ostrově. Na dobrém ostrově, kde se také žije a kde se dá vydobýt solidní štěstí a kde stromy kolem silnic jen nevinně propouští svými korunami hřející paprsky na tváře řidiřů a hrou střídavě se objevujících stínů řidiče střídmě unavují...