__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Skromný lup z vývojového lahůdkářství

1. května 2017 v 18:49 | Avis
Jeden z nejstarších domů toho města stojí blizoučko náměstí a na první pohled se zdá být nehorázně drzý. Vystrkuje jeden ze svých rohů z hlavní uliční fronty a bez cavyků jím zabírá podstatnou část důležitého chodníku. Vyhání tím chodce k autům na velmi frekventovanou silnici.
Ve svém konání si navíc počíná vyloženě rozmazleně - z chodníku nechává nedůstojný obrubník (připomíná tím lidi, kteří nejedí okraje pizzy a vůbec nechávají směšné zbytky, jako by takové úplné nedojedení mělo nějakou hodnotu).

To město moc neznám, takže mu poprávu mnoho nerozumím, ale tento úsek mě baví. A to ne proto, že by mě bavilo pozorovat obcházení bolavého místa, věcné a věčné, nebo že by mě tolik bral fenomén překážení (i když obojí pro mě umí být jímavé, to přiznávám).
Baví mě důvody, které za tím vším stojí a které nejsou vidět. Nevyřčená a jen tiše a až nepatřičně pokorně přítomná opodstatněnost. Dřívější opodstatněnost, dnes již okoralá a dokonale historická.

To město bylo a je městem průchodů - vzniklo u výhodné cesty a s průchody vždy sílilo i scházelo - a popisované místo je toho důkazem. Zmiňovaný "drzý" dům hrnoucí se do vytížené komunikace byl totiž váženou budovou mýta.
Díky němu a tomu zúžení kdysi město rostlo stejně, jako se dnes kvůli němu zařezává samo do sebe.

Je to epesní.

To dříve případné nyní vyloženě překáží a současnou optikou se téměř nedá pojmout. Potřeby i způsoby využití se příliš změnily.
Možná je vývoj vůbec jediným klínem mezi minulostí a přítomností.

Kamarád při rekonstrukci obýváku (shodou okolností v tom samém městě) našel pod kobercem Rudé právo. Pochopitelné, ale neuvěřitelně groteskní. Máme být a cítíme se být generací zproštěnou zkušenosti s dřívějším nedemokratickým uspořádáním. A jsme přitom vychováni lidmi, které formovala, ještě nám nejsou odcizené tvary třeba komunistické architektury a doma po večerech nevědomky šlapeme po dobovém tisku, který symbolicky dělá podloží jinému povrchu (v tomto případě v doslovné rovině koberci).

To vzájemné zakousnutí minulosti a přítomnosti do sebe přitahuje pozornost. Umí bolet na obě strany - ať je něco už pryč (potřeba mýta) nebo ještě pořád přítomné (stopy po doteku komunismu). Ale vždy je to bolest subjektu, nikdy ne bolest objektivní a obecně platná, že?

Tolik zhruba k libůstkám žití v prostoru, ve kterém je čas, respektive vývoj.

... měla bych se možná se zde nahlíženým městem vzhledem k vlastnímu vývoji loučit, ale necítím potřebu takového rituálu a město ho již tuplem nevyžaduje. Je přece hrdým městem průchodů a s odchody počítá, příliš ho nedrásají.

Umí se nakonec vyrovnat i s mnohem většími změnami než s přelivy lidí...
Prý bude úzký chodník v ulici s budovou mýta letos v létě rozšířen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama