__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Zakulacení chutí a ohlédnutí za šťastně ztraceným božstvím

22. dubna 2017 v 23:53 | Avis
Chutě se zakulacují.
Asi to má co do činění s dospělostí nebo spíše tím stavem dovršenosti vývoje v určitých ohledech - tedy tím stavem, který se necítím označit rovnou za dospělost, ale který mě k ní nejspíš výrazně přibližuje.
Diagnóza: dovyvinutý aparát.

Má to své nepopiratelné kouzlo. I nevyhnutelnou cenu: všechno ostatní to o kouzelnost obírá.
[Třeba noci. Bývaly zapovězeným, slepým místem, kde se po úderu půlnoci mohlo dít cokoli. Bývaly. Dnes už jsou viděné a objevené. Byly s pomocí dovyvinutého aparátu prozrazeny a připraveny o veškerá tajemství.]

Obzory jsou široce rozevřené, zbývá už "jen" je nasycovat. Přiblížila jsem se své maximální možné míře dosáhnutí na svět: a to jak fyzicky (dosáhnout na poličky ve výšce), tak mentálně a psychicky (dosáhnout na pochopení a to pochopené unést).
Jiné už to nebude. Toto je konečný pohled a svět jím nazíraný je světem konečným.

Navíc tak, jak se nyní jeví svět mně, se jeví všem ostatním lidem ve věku dospělosti (tedy těm, kteří mají taktéž dovyvinutý aparát). Svým způsobem teprve teď žiji ve světě společně s nimi - s lidmi.
Není mi již vlastní dětská optika, která se světu učí a teprve tím k němu přichází (a dítě je proto samo, samo ve svém pohledu na realitu a tedy i v realitě samotné). Nepřísluší mi parciální vjemy, magická interpretace světa a konečně ani na ten nadřazený a ochraňující princip v podobě rodičů a jejich patentu na vědění.
Nepřísluší mi, neboť patří k vývoji, který se mě už netýká.

Ano, mohu vidět pouze částečně, vysvětlovat si něco velmi naivně nebo vůbec a nárokovat si přítomnost někoho, kdo by schvaloval a dozoroval mé úkony. Nepochybuji, že vše minimálně někdy dělám. Jenže mé chování v takovém případě nepohání raná fáze vývoje, nýbrž omezenost jeho fáze vrcholné.
Zjistila jsem, kde končím. Kde je hranice mých možností, schopností a vlivu. A tehdy jsem přestala být bohem.

Bohem jsem byla, když jsem byla dítětem - opět jsme u toho; dítě je samo, samo si vším a tedy i bohem.
Teď jsem ale konečným člověkem a na svoje božství již nemám. Jednak na něj není místo, protože se prostě nevejde do světa, v němž jsou i ostatní. Dále na něj nejsou síly, protože ti lidé žijící ve světě se mnou mají své vlastní síly, což limituje síly moje.

Za bytím konečným člověkem ale neshledávám slabost, nýbrž naopak sílu a lehkost.
Popořadě:
Uf, nejsem bohem.
Uf, nikdo není bohem.
Uf, je tu mnoho dalších lidí a všichni jsme na tom úplně stejně. Úplně stejně neodhadnutelně a smýkatelně.
Uf, mám dokonce bližší představu - a je oprávněné se domnívat, že ne scestnou -, jak na tom všichni jsme, co je vedle nás, v nás i mezi námi. Jsem schopna to ve zdravé a potřebné míře věrohodně poznávat a uchovávat v paměti.
Uf.
Hurá!

Chutě jsou kulaté. Plné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama