__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Jak těžké je jednodušeji

9. února 2017 v 23:45 | Avis
Byl tu delší dobu mnou nezaznamenán. Ale už je ten požadavek na zjednodušení a srozumitelnost (všeho a pro všechny) zřejmější.
Volání, abych zůstala na místě, kde se mi ještě dá rozumět.

Možná to chce návrat k deníkové formě. Vyprávění, víc nezpracovanou a myšlenkami nezničenou všednost, pokus o alespoň slaboučký odpich prózy. Zkusíme to?


Středa: Ráno se teplota zhluboka nadechla a ponořila se pod nulu, kde potom zamrzla a zaraženě zůstala celý den. Přišla jsem na chuť sukním, takže si užívám tu dnešní i poctivě izolující punčocháče. Na vlak jako obvykle spěchám, dnes společně se sousedem, jsme k sobě vřelí a jsme také sblížení tím společným nestíháním a neuposlechnutím rozkazu, abychom k příchodu na nástupiště použili (laskavě) nadchod. Všimnu si, že mi vyká, a překvapí mě to, znal mě jako malou holku a teď mi najednou vyká a malou holku ve mně rozhodně nevidí. Vývin tedy opravdu naprosto dokončen. Vývoj snad ne. Ve škole je nějaký 106. den před maturitou a neděje se vůbec nic obohacujícího. Po škole do mě v metru narazí paní, a když se mi omlouvá, prohmátne mi fortelně prsa. Cítím se okradena, ale nejsem. Rozhodně ne o peníze. O pocit integrity asi ano, ale tuto ztrátu jsem schopná identifikovat až zpětně. Nevadí. Alespoň dnes nakonec ne jen jedna, ale dokonce dvě osoby doznaly, že je na tom můj vývin dobře. Představení mé osoby coby osoby dospělé zůstává jediným představením dne, protože to v divadle se bohužel ruší. Domů jedu starým panťákem. Nejdřív se špatným pocitem (želení odvolaného divadla, dotek cizí ruky na hrudníku, chlad a oprýskanost panťáku, úkoly a resty,…), pak se spolužákem, který mě také vymění za svůj špatný pocit z podobně zkaženého večera. Hrozivě se společně rozezlíme na scia, mně štvou z principu a jemu kazí cestu na vysoké školy, pak se raději těšíme na ples a after party. S tím se loučíme.

Šlo to? Určitě asi snáz než jindy, než když (se) rozpitvávám. Jenže mám potřebu toto psát? A je na tom něco… něco, cokoli (hezkého, zajímavého, znechucujícího, dráždivého, zaplňujícího)?

Možná ta složitost vězí jen ve formě. A potřebuji jednoduché věty. Oznamovací. A jádro slovní zásoby, ne její periferie.

Nebo je chyba v předpokladu, že plození bolí. Pak nad něčím sedím a je v tom hodně zvažování, předělávání, ohýbání, broušení. Sedím nad tím vznikajícím často velmi dlouho. A dostatek času je základní předpoklad pro zesložiťování. Podívejte na vesmír, ten je toho úplně exemplárním důkazem, měl tolik času, že nic stihl zesložitit na všechno. Stejně tak Bůh. I on potřeboval čas. Jak by svět vypadal, kdyby měl o pár dnů méně?

Určitě to ale musí jít: vytrousit potřebná slova lehce, rychle, skoro mimoděk. Jenom nevím, jestli to musí jít mně.

racionálně pasivní
krátíme
kradmo a trpělivě
do znechucení

nezbude nic
překážejícího

Jedenáct slov za deset sekund. Bylo to úrodných deset sekund? Nedokážu posoudit, nestihla jsem si všimnout.

Takže jaké klíčové momenty se nám vyjevují: tvorba, složitost, kvalita, účinnost, srozumitelnost, účel a prostředek, role času,…

Kéž by šlo jen o tvorbu. V menší míře jsem se ale odcizila i mimo ni. Jako by mě něco (chvíle nefunkčnosti, pod závojem, v mlze, pokusy o vyjádření vlivu těchto chvil) odsunulo dál, pryč. O to víc, že nějak zapadlo, že tu jsou protiváhy nebo že tu alespoň pro ty protiváhy je místo. Ale zase je to teď všechno alespoň zábava a všeobecně nové a vzrušující. Jsem úplně normální, jsem maso a kosti, jde na mě dosáhnout, je možné se mě dotknout (vidíte: dokonce i v tom metru úplně cizí rukou) a v dobrém slova smyslu mě použít.

Jsem spokojená. Hlavně, že je porozuměno mně více spíš než méně a že jsem přijímána já. Tak nějak s tím vším, i s tím nepochopitelným a blbým. Na porozumění tvorby si nezakládám ani se nezakládám. Píšu povětšinou jenom pro sebe (někdo pije, někdo píše), bolestný a asi odůvodněný strach z nepochopení mě proto nepotkává tak často. Občas pocit nepochopení brání samotnému psaní a především ukončování toho tvořeného, pak je to nepříjemné.
I tady pomáhá číst, čtu a vidím, jak jednoduše, efektivně a efektně se dá vyjadřovat.

S tím požadavkem na zjednodušení vlastně vnitřně souladím. Mám období čistých ploch, minimalismu, jednoduchých jídel a kombinací, péče i o nižší stupně Maslowovy pyramidy. Tak třeba se to nakonec prolne i do té tvorby. A nebo ne. Tolik na tom právě nezáleží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B. B. | Web | 11. února 2017 v 17:20 | Reagovat

Slovíčka v mojí aktuálně předpřipravené slovní zásobě jsou:
tíhnu
vyklubal se
nelichotivě
ploužím
Zrovna se mi nikam nehodí, i když hodit by se mohly.. tak aspoň tady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama