__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Prosinec 2016

Žádné, a lepší

28. prosince 2016 v 23:27 | Avis |  Žiju
Vánoce mě minuly jako kulka v roce 1918 Karla Kramáře, když se mu zachytila v zimníku - totiž úplně, kupodivu a naštěstí.

Úplně snad proto, že doba, ve které se nabízely mě zastihnout, notně žila z jiných událostí, a to jak minulých, tak budoucích. Necítila jsem sílu ani vůli tyto události rozmetat a udělat tím místo pro Vánoce, o jejichž chuti vím, že není ve svém principu špatná nebo zraňující, ale která mě za současného stavu není schopná oslovit a vytvořit se mnou harmonickou dvojici.

Kupodivu proto, že si ještě živě pamatuji ten třeskutý a vážný zájem o Vánoce z doby třeba před deseti lety, takže to, jak nedotčená jsem jimi dnes, aniž by mě to alespoň trochu bolelo, je do jisté míry nové. (Je tohle prvek, který lemuje všechny okraje postupujícího času, potažmo stáří?)

Konečně naštěstí. Jsem zproštěna podléhání přesvědčení, že Vánoce mají požadovanou krycí schopnost. Že dokážou být dostatečně velkým sloním můstkem, který běžné dny s tím vším nepohodlím, vraže(d)nými klíny a trpěním (se) spojí s nadýchanou, sladkou a snovou krajinou Vánoc, a to ještě tak, že ty hádky, výhrůžky i prosby a Damoklovy meče nebudou za stromečkem a cukrovím vidět, a dokonce nebudou ani nechávat pachovou (pachuťovou!) stopu.

Setkání

17. prosince 2016 v 23:15 | Avis |  Žiju
Lavička postavená mimo čas a prostor a běžné perspektivy.

Měla jsem zrovna jednu z těch propustek, které dostáváme nádavkem na místech, kde nás nikdo nezná - tu propustku, že můžeme být kýmkoli, a obzvláště dobře pak sami sebou, a to intimněji; o samotě a v klidu, aniž bychom zakopávali o jakýkoli dřívější dojem okolí z naší identity.

A to je velké zproštění.

A tak jsem odlehčená v přítomném okamžiku jako v tom nejkrásnějším vězení.

Čeká mě v něm návštěva: Mohamed ze Senegalu při cestě z práce vidí na lavičce ženu, která se mu líbí (budiž), a tak ji osloví - jeho angličtina je poctivě šlehnutá francouzštinou - a rozhovor je na světě. Poznání kyne utěšivě, ale vy jste právě díky nezvyklým okolnostem schopni se sami zeptat, co je to poznání, a pak si odpovědět, že je to fikce - stejně jako to poznávané.

A tak si vychutnáváte, jakým (ne záměrně, ale prostě nutně) vyfabulovaným objektem se stáváte. Musí to být o to víc, že mezi našima očima je rozdíl prohloubený pocházením odjinud - z jiného kulturního okruhu.
Avšak není to tak černobílé jako naše kůže (ale ta je, abych byla přesná, černo-bílá). Poznáváme se, jen se nepoznáme. Je to spíš o skepticismu než o agnosticismu, cítím, jak jsou naše interpretace částečně pravé a pravdivé, jen silně ovlivněné a posunuté tím, z čeho jsme sami vyrostli. Je to zároveň o to zvláštnější - nastavuje to velmi poutavá zrcadla.

Protokol o nehodě

14. prosince 2016 v 21:54 | Avis
do téměř dokonalé prázdnoty
pár zpřehýbaných míst
rozkošnicky
nelíčeně
umně

bez tušení,
že origami do nich vtlačené
nebude nikdy nazváno hmotou