__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Ulice a procházející

5. října 2016 v 20:55 | Avis |  Žiju
(Čtvrtého desátý dva tisíce šestnáct.)

Ulice dnes zvlhly až na kost, naštěstí ne až na podloží domů, a světlo se po nich ráno smýkalo opatrně a kradmo. Ještě před probuzením se obléknout do kůže, která je trochu velká, ale která přece padne více než kdysi, a pak před zbytkovými pocity stísnění, nepatřičnosti a abstraktní viny utíkat právě těmito ulicemi. A zatímco doprovázející myšlenky se mění, cesty, na kterých mě doprovází, zůstávají a ještě chvíli zůstanou stejné.

Jen na konci cesty vedoucí k nám přibyl nový dům a soused přes ulici už není.

Myšlenky se lepí do chuchvalců.

Co když je touha špinavá, jen ruce má čisté, s nehty, pod nimiž nic není? O čem nám naši rodiče neřekli, co bez nich nikdy nemůžeme objevit? Šlo by zasáhnout do pořádků, jimž jsme dali souhlas k bytí (skřípějíce zuby), a to jen a právě proto, že pořád ještě chceme? Dá se vyvléci z područí přítomného okamžiku něčím jiným než spánkem? Třeba nudou, naprostým odevzdáním se, hrou nebo monotónní činností (proniknutím přes samý střed přítomného okamžiku)?

Nebo prozaičtěji: Proč se měnil oficiální název kraje Vysočina na Kraj Vysočina? Jak vytváří izolační jazyky množná čísla? A kde vězí tajemství onemocnění, které mi přes zimu kreslí mapy na kůži a přes léto je nechává mazat? Proč je mé písmo zběsile klátící se na řádcích (jako by umíralo)? Jak to, že mi jde zarazit si sluchátka do uší a nepřemýšlet vůbec o ničem, a jak to, že je to tak lehké? A proč "je první láska jako kometa", jak hlásá plakát v metru?


A tak se táhnu, obvykle velmi svižnou rychlostí, těmi dlouhými a křížícími se ulicemi, aniž bych je procházela celé nebo se mi dařilo je dobře znát. Je nebo sebe. A každé ráno znovu a čím dál tím častěji.

S posmutněním konstatuji, že se na svých štrekách zrychluji, ale nezesložiťuji. Myšlenky se lepí do chuchvalců, ale jejich kvalitu přesto rozpoznám; dokážu zhodnotit, že nejsou bohatší, košatější, podloženější (a zároveň samostatnější) a krásnější. A je to moje vina a vina neadekvátního rozdělování času a sil vzhledem k prioritám (priority… prý to bylo původně slovo jen v singuláru).

Ubíhající čas se dotýká mě i těch ulic jen lehce bříšky prstů (a někdy jsou to tvarující ruce citlivé sochařky a jindy drsné ruce vedené úmysly demoličního dělníka) a vytrvale zkonkrétňuje naše příběhy. Vše se stává určitější, zřetelnější, dokonce prohlédnutelnější. Obrysy, působící síly, nabírané směry. Směry moje i jiných.

A tak začínám vědět, že tyto své ulice opustím.

Když jsem jimi dnes ráno procházela a pršelo způsobem, který prosil o vzdání se práva hledat popisné metafory, vzdala jsem se. Jsou chvíle, které umožňují dotýkání se více než jiné, a toto byla jedna z nich. Představa o budoucích krocích se mi za chůze deštěm dala snadno a celistvá, bez doprovodu stísňujících (a v té chvíli nezodpověditelných) otázek a bujících obav.

A tak se mi ty ulice vlhké až na kost zdály najednou opuštěnější - protože už mnou vlastně opuštěné, přestože zatím ještě ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 9. října 2016 v 18:31 | Reagovat

Jejda toto bylo krásné čtení.
Nostalgické, oduševnělé, překrásné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama