__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Říjen 2016

Za zorným polem a vedle něho

15. října 2016 v 16:53 | Avis |  Žiju
Místo podléhání klamavému dojmu, že díky zraku všechno v(id)ím, se nechávám oslňovat tím, jak málo je toho poznat navenek a jak řídká je praxe si viděné propojovat v celistvější obrazy. Kladení důrazu na proces poznávání a vědění se podílí na složitějších konečných strukturách, na jejichž pobrání bohužel nemám kapacitu ani ostrozrak.
Snaha o lepší úchop vede k jeho ztrátě.

Ale to už asi bude úděl přijímaný s úmyslem překročit rámec běžně se mi dávajících zkušeností.

Mrzí mě, že pod tímto jemným a do jisté míry delikátním ústrojím zostřeného vnímání je schovaná rozpolcená bytost, která trpí minulými i stávajícími deficity a která je nějakému ošklivému vyhřeznutí pořád asi blíž, než by byla ráda. Jenže ono by to bez té bolesti nešlo. "Nevím, jestli bolest zlepšuje, ale rozhodně prohlubuje."
Už si nemyslím, že bolest je normální a povinná a je mi souzená, ale zmodelovala (zdemolovala?) mě tak, jak by to těžko dokázalo něco jiného.

Je nepravděpodobné, že by ve mně něco teď přeteklo. Mohlo by a víc bych se nyní odvážila se tomu poddat, ale jsem tomu vzdálenější.
Překáží mi už jen drobnosti. Ale zaléčování je i tady citelné a nemohu se divit, že je pořád potřeba.

Příliš dlouho jsem si o sobě myslela, že jsem plebs, než aby se to nikde neprojevilo. A tak se teď vůbec nedivím, že mám nestrojený strach, že se nenaučím řídit, neudělám maturitu ani přijímačky na vysokou školu, neseženu si další brigádu, že nejsem schopná projít naprosto standardními situacemi a naučit se sebetriviálnější činnosti atd. atp. apod. Zkrátka že mě trápí subjektivní pocit neschopnosti, kterou objektivně nemohu vykazovat, protože vykazovala-li bych ji, nemohla bych se dostat do bodu, ve kterém jsem dnes.
A přesto…

Myslím, že mému okolí přijde podivné, jak se stavím ke svým úspěchům. Nedivím se. Jsou přeci pěkné a zasloužené a já bych na ně měla být právem pyšná a neschovávat je a nesnižovat; nemusím se přece stydět, že dokážu udělat něco nadprůměrného a obdivuhodného. A měla bych být sakra pyšná i na sebe. Jenže já vidím něco jiného, když se na své úspěchy podívám. Jsem ráda, že jsem se o něco snažila a něco dokončila, to ano. Ale nevidím tu skvělost.
Vidím jednak chyby (sám sobě největším kritikem) a jednak a hlavně to, že mě ty úspěchy nepohladily na místě, na kterém bych chtěla být (po)hlazena.
Nejsem sice schopna dělat cokoli vypočítavě a tak třeba ani pokoušet se svojí prací si něco vědomě kompenzovat, ale zpětně si prostě všimnu: že jsem byla příjemně pohlazena, ale jinde a jinak.

Tedy není to černobílé, zůstává ve mně místo pro radost a příjemný pocit, jenže zároveň zůstává i ten neukojený výhled na to ostatní a s tím související hlad.
Všechno je to nástavba, která nemá být na(d) co dost dobře postavena.

Zároveň si nelžu ani v tom, že když už jsem si na tento koloběh dokazování si (a následné pochopitelné nebytí uspokojenou) zvykla, dělá mě nejspíš svým způsobem klidnější a spokojenější, přestože - a i v tom se snažím být k sobě upřímná - mě nedělá klidnou a spokojenou a nepřibližuje mě k zaplnění míst, která by bylo záhodno zaplnit.

Alespoň nějaké jistoty a opěrné body ale přece jenom poskytuje.

Ulice a procházející

5. října 2016 v 20:55 | Avis |  Žiju
(Čtvrtého desátý dva tisíce šestnáct.)

Ulice dnes zvlhly až na kost, naštěstí ne až na podloží domů, a světlo se po nich ráno smýkalo opatrně a kradmo. Ještě před probuzením se obléknout do kůže, která je trochu velká, ale která přece padne více než kdysi, a pak před zbytkovými pocity stísnění, nepatřičnosti a abstraktní viny utíkat právě těmito ulicemi. A zatímco doprovázející myšlenky se mění, cesty, na kterých mě doprovází, zůstávají a ještě chvíli zůstanou stejné.

Jen na konci cesty vedoucí k nám přibyl nový dům a soused přes ulici už není.

Myšlenky se lepí do chuchvalců.

Co když je touha špinavá, jen ruce má čisté, s nehty, pod nimiž nic není? O čem nám naši rodiče neřekli, co bez nich nikdy nemůžeme objevit? Šlo by zasáhnout do pořádků, jimž jsme dali souhlas k bytí (skřípějíce zuby), a to jen a právě proto, že pořád ještě chceme? Dá se vyvléci z područí přítomného okamžiku něčím jiným než spánkem? Třeba nudou, naprostým odevzdáním se, hrou nebo monotónní činností (proniknutím přes samý střed přítomného okamžiku)?

Nebo prozaičtěji: Proč se měnil oficiální název kraje Vysočina na Kraj Vysočina? Jak vytváří izolační jazyky množná čísla? A kde vězí tajemství onemocnění, které mi přes zimu kreslí mapy na kůži a přes léto je nechává mazat? Proč je mé písmo zběsile klátící se na řádcích (jako by umíralo)? Jak to, že mi jde zarazit si sluchátka do uší a nepřemýšlet vůbec o ničem, a jak to, že je to tak lehké? A proč "je první láska jako kometa", jak hlásá plakát v metru?