__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Na zúžené vozovce (z obou stran)

16. března 2016 v 23:45 | Avis |  Žiju
Zajímalo by mě, jestli bude moje tělo někdy umět prožívat slast a rozkoš tak, jako umí prožívat bolest. Chtěla bych, aby tomu tak bylo. Všechna ta opravdovost, syrovost, zostřené smysly a obecné, hluboké zjitření, co přichází s bolestí… i ta nevědomost, zdali a případně jak moc to bude v příští chvíli hroznější a jestli to vůbec může jít ještě dál, hlouběji, a konečně ta podvědomá bázeň k tomu všemu...

Není to teď úplně dobré.
A není to úplně zlé.
A je v tom čím dál tím víc sarkasmu, tedy i smíchu, tedy i lehkosti.

Je to zase jenom citelně znatelnější. A tak to cítím. Zároveň přichází otupělost: vjem dorazí věrně zachycený a v plné síle, jenže co s ním? Asi je v tom něco z ekonomické vypočítavosti, prostě není výhodné a nevyplatí se mnohdy se tím jednotlivým vjemem ani všemi vjemy jako celkem zabývat, nebo snad na jeho zpracování nejsou zdroje, třebaže by takové zpracování dalo vznik nějakým hodnotám.
Vím, že není třeba panikařit: toto není deprese, jenom jakási vnitřní vymlácenost. Normální. K vzteku, ale normální. Slabota. Reakce na to, co se děje a co je dočasné. Ono to člověka trochu vezme a musí vzít.

Uvědomuji si, že ačkoli já sama nemyslím (nebo možná popírám), že by na mě měl současný stav nějaký masivnější dopad, je to nejspíš díky/kvůli absenci porovnání se stavem, v jakém bych mohla být, kdyby na mě působily vlivy jiné, a to ať už od prvopočátku nebo jen třeba poslední měsíc. Vybarvuju se a neuvědomuji si plně, že bych se mohla vybarvovat úplně jinak. Ale víte, jak to je: kdyby moje babička měla kolečka, byly by z ní brusle.

A moje babička teda kolečka určitě nemá a nikdy neměla.

Pozitivní je, že jsem v tom už sama. Byla jsem v tom asi sama pořád, ale teď to už je velmi rozumné a k něčemu mi to je. Dospívání mou pozici zlepšilo. Už se umím (slušně, jak jinak) vzepřít a nebýt tlačena do diskuzí, které mi nepřísluší, a hádek, do kterých nepatřím. A rodiče přestávají patřit do řešení mých problémů, na kterém se stejně už věčnost nepodílí
(ne snad proto, že by nechtěli, ale protože jsem jim k tomu nedala šanci, jsouc sama zahlcena jimi a pro jejich zahlcení sebou - navíc jako vzory padli už dávno, tak tak nějak nebylo proč a jak...).

Zůstávají otisky. Neschopnost ukázat některé emoce, strach z citů a vztahů, nechuť, obavy z poznamenanosti a proto i vlastní (nepřijatelné) bezprostřednosti,... Blablablabla. Každý má něco. Já toto. A tak občas mívám psychické průjmy. Co staví?
Neodpovídejte. Já snad vím a už to užívám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 10. dubna 2016 v 21:44 | Reagovat

Zajímavé. Psychický průjem, další nové sousloví, které dává smysl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama