__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Drobeček z hromady smetí hnané pořád stejným směrem

23. listopadu 2015 v 22:39 | Avis |  Žiju
Je to mrazivé, jak je to pořád stejné. Vývoj nezměnou.

Vyhlodává to. Nás všechny. Mně je ale poslední dobou lépe. Ráno už je slušně a lidsky krátké a je víc o dělání než o přemlouvání se k dělání, neodebírám se ke spánku v každé možné (což zde nese širší význam než podobné slovo "volné") chvíli, neutíkám (ani psychicky) od svých přítelkyň a netíží mě pocit, že (ani!) s nimi nedokážu být. Krása. Ne na korunku krásy, ale ano na vydechnutí "vypadáš líp".

Ale ostatní, ti jsou vyklovávaní pořád poctivě. Zevnějšky mají nepozměněné struktury (kdybychom si vedli rodinné album, mohli bychom si samozřejmě všimnout podpisu i na strukturách zevnějšku, ale my a "vést si rodinné album", těžko), ale s vnitřky je to jinačí. Ve chvílích s dobrým osvětlením lze na vnitřcích pozorovat velké promáčkliny, těžko zaměnitelné s hrou světla a stínu. Poslední dobou je vidím, i když není dobré osvětlení. Vidím je, i když je zhasnuto.

To, čeho bývám svědkem, je tak nalomené, že to ani nelze uchopit a ano, automaticky to vytěsňuji, nebo snad spíš se to (samo) automaticky vytěsňuje. Asi proto, že to přetéká přes nastavený rámec. A zároveň se to nevejde do žádného jiného připraveného rámce, protože je to jinačí a mělčí a menší a nestejné, než aby to do tohoto rámce spadalo.
Kupříkladu: není v tom násilí. A když v tom není fyzické násilí, pak... to přece je všechno dobré, že?

A tak to spadá mezi. Do nezachytitelného, hlubokého mezi. A "mezi" je těžký trest, nemyslíte?

Stále je za mnou docházeno pro rady. Explicitně. Domnívám se hlavně proto, že jsem prostě po ruce. Nabízí se to. Ne proto, že bych byla k tomu povolaná, o tom poučená a toho znalá. Nejsem. Prostě nejsem a ještě dlouho nebudu. Bude to tím, že nejsem sice povolaná, ale jsem povolná a tak můj přístup je nutně úrodnější půdou nežli pohazování Thórova kladiva po okolí, jak bych nazvala činnost, které se po naprostou většinu času věnují mí bratři - asi rozumně a sebezáchovně.
Ono je mi to i říkáno. Jsi jediná žena, se kterou se o tom můžu bavit. V té tátově větě je všechno. Rozkaz a prosba, ať se o tom taky bavím, hluboké zklamání z ostatních (a vlastně všech) žen v jeho životě, žen plných chyb, určité přesvědčení o ženské roli, kterou v jeho životě prostě nikdo nenaplnil, vlastní stísněnost a pocit bezvýchodnosti a konečně vědomí, že já si to vyslechnu, třeba i do jisté míry pochopím a dám nějakou zpětnou vazbu.

A já skutečně například chápu, že hledá pomocnou ruku a že to všechno potřebuje být řečeno (i neuváženě... a nebo dokonce právě neuváženě - syrové a čerstvé) a třeba zrovna někomu blízkému. Třeba tedy zrovna mně.

Jenže já, já to nepotřebuju. A ani před lety jsem to tuplem nepotřebovala. Aby mi otec řekl, že jeho manželka a jeho matka selhaly a selhávají a jsou po různých stránkách nedostačující a neschopné a že se ještě jedná o řadu, na jejímž konci stojím já. Ještě já jako žena. To je vtipné a nemůžu si odpustit nadsázku; tušila jsem, že ze slečny se žena stane s mužem, ale že v mém případě půjde o otce, který mě a moji ženskost bude potřebovat při hledání vlastního rozhřešení, to mě nenapadlo. Mohl by přitom za mnou přijít "jen" jako za osobou blízkou - jenže motiv "třech žen v jeho životě" je příliš silný, než aby se dal snadno překročit a nepoužít. A i to chápu.

Jen nevím, nakolik zvládám si z toho nic špatného neodnést.

Ale není to jeho vina, můžu si za to sama. Měla jsem se tehdy, když to začínalo, nebo kdykoli později ukázat a podat to dostatečně důrazně. Ono je to všechno zřejmé, ale asi kvůli okolnostem přehlédnutelné, a proto to mělo být řečeno: že jsem pro pána jenom dcera, malá holka s vývojem spíše pozvolným, do jejíhož světa se v této oblasti a v tom věku víc než zvráceně velká dávka svěřování se a odpovědnosti za rozpadající se vztah čtyřicátníků hodí jenom pozvolně se plížící platonické lásky, těšení se na první pusu a fantazie o všech romantických a sladkých chvílích, které ji teprve - a ještě za dlouho - čekají.
Ve dvanácti ale převažoval pocit odpovědnosti a povinnosti pomoct.


Jsem z toho vlastně unavená, hodně unavená.
Asi je to moc dobře. Únava mě vrací k sobě, vrací mě ke mně samotné. A tam potřebuju být nejvíc. Kupodivu. Moc na to nejsem zvyklá.

Jen se mi to těžko dělá, když doma je bojiště a zákopová válka s praktikami jemnými (a středně hrubými), velmi invazivními. Navíc když v té válce bojuji také, jen bez útočiště v podobě zákopů nějaké strany. Žádnou stranu si vybírat nebudu. Ne ze zásady, ale z rozumu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 8. prosince 2015 v 15:53 | Reagovat

Ach. To mě mrzí, že se to zase zacykluje.
I v zákopové válce prý na Vánoce vyhlásili mír a trávili je společně v radosti.

2 Berry Berry | Web | 19. ledna 2016 v 21:40 | Reagovat

Dneska chvíli sněžilo. Pár minut. Tak jsem vstala od učení a koukala z okna. A vzpomněla si a myslela na tebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama