__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Zůstávání vevnitř i odcházení ven

27. září 2015 v 22:03 | Avis |  Žiju
(Tři měsíce beze slova, vím. [Dokonce na den přesně, jaká náhoda!] Snad by se nyní snesl i malý small talk nebo lehké poskakování pěti smyslů po vjemech dnešního dne, ale raději k tomu, co je horké a v čem to tepe.)

Už do toho dokážu nahlédnout o trochu lépe. Do toho zatínání zubů a vůbec do všech těch obětí, které byly a jsou dělány bez rituálu. Cítím, že ten rituál chybí - byl by býval oběti uvedl způsobem, že by je obětující i ten, pro koho je obětováváno, mohli zaznamenat. A třeba se ohradit.

Neříkám, že by to muselo nutně ohrazení se usnadnit, ale myslím, že by to potřebu ohradit se citelně prohloubilo, zvýraznilo a vůbec před vás postavilo takovým způsobem, že byste se k ní nějak postavit museli - byť třeba zády.
Kdyby obětování doprovázel obřad, byla by to náhle transakce, a to transparentní. Bylo by snazší spatřit, že o transakci nestojíte, a zařídit se podle toho.


Hodně škody nadělá to, co se neřekne. [Asi ne nadarmo se říká, že pojmenovaný démon už není démonem.] Vnímám doma tu haldu nevyřčeností. Ty udělané oběti, které byly vypočítané ve stínu a udělané (nevědomky) až vypočítavě - když já udělám toto, pak ty jistě…
Jenomže ty ne.
A následné reklamace, ach. (Jak to? Jak to, že jsi onehdy neto a od tamté doby netamto? Já čekal/a, že… Vždyť já…!) Reklamace žalostné, pochopitelné, vymáhané (opět neuvědoměle, bez pojmenování) též z pochopitelných důvodů, ale neoprávněně.

A řeč je o vztahu, který plný nechutenství ukousává z třetí dekády. To se toho stihlo obětovat! A byly to jedinečné, závažné oběti. To, co bylo obětováno, nejde vrátit zpátky, a na místo obětovaného už se nestaví nic dalšího, s čím by šlo podobně nakládat.
(Že by prokletí jistého věku?)

Jak se mohli dostat až do tohoto bodu?
Inkrementalismus. Inkrementalismus.
Plíživost.

Znáte tu o žábě a o tom, jak není schopná vyskočit z hrnce, když vodu v něm ohříváte pomalu?
Jenže v tom příběhu není mnoho pravdy - žába vyskočí, když jí začne být nesnesitelno.

Chápu, že i v nesnesitelnosti můžete chtít setrvávat, že i nesnesitelnost je možné upozadit a ospravedlnit kvůli něčemu nebo pro něco. Zasypat okolnostmi, které ošálí zrak, který pak tu nepřijatelnost není schopen plně spatřit. A že to není špatné (a dokonce to může přinášet radost) - protože máte o něco zájem nebo vám na něčem záleží. A nebo protože to prostě pořád nějak přece jenom jde, i když už to stojí za starou belu.

Ale někdy by to přece jen mělo být cítit jako příliš velký úskok. Úlitba, kterou už můžete udělat leda za cenu neschopnosti s tím a zároveň se sebou pak vyjít. Nebo ne?

Chtěla bych si myslet, že mým rodičům stojí naopak za to v té bolesti a obětech zůstávat, ale obávám se, že jim jenom chybí odvaha. I když i ta absence odvahy je samozřejmě legitimním, lidským, pochopitelným a poprávu rozhodujícím závažím na vahách.
Odvaha chybí možná. Vzájemná úcta určitě.

Ale je to... neutěšivé. Hrozné. S někým už tak moc nemoci být, a přesto s ním setrvávat. Bojím se si plně přiznat tu skutečnost, že zrovna tento "vztah" jsem potkala jako první, vzala ho nejspíš jako archetypální a ještě kvůli potřebě obou rodičů se někomu svěřit a hledat porozumění poznala tu ohyzdnost poměrně poctivě, takže si o ní opravdu nemůžu příliš lhát a dělat nějaké iluze.

Doufat, že toto alespoň nikdy nepoznám zevnitř, můžu.

(Přistoupila jsem na slovo "oběť", protože tak se mi nabízí doma, ale uznávám, že jinak je použití zrovna tohoto slova diskutabilní.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 23. října 2015 v 8:13 | Reagovat

Rituály z nás dělají lidi. Oběti nám dodávají city.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama