__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červen 2015

(Hypo)mánie

27. června 2015 v 22:40 | Avis |  Žiju
Začalo to už před čtrnácti dny a mě stale napadají vlastně jen tři slova: deus ex machina.

Smířenost s dlouhodobou dřinou přinášející nepatrné pokroky se ukázala být… jaká vlastně? Jak ji vůbec ohodnotit ve světle nově se vyjevujícího? A je to vůbec třeba, zaobírat se popisem něčeho, co nyní nestraší? [Ano.] Smířenost s dlouhodobou dřinou a hodnocení stavu a hodnocení okolí a vnímání veškerenstva, to vše bylo zvráceně nikoli vyvrácené, ale vevrácené do uzoučkého rámce, do černobílého černého. Uvykla jsem (vyjíc úzkostí a kdoví ještě čím). Bylo mi to vlastní a bylo mi to jediné.

A pak najednou - a to prosím já na takové zvraty vůbec nevěřím, ony se v mém světě nedějí, nemají proč a jak, je to příliš hrrr a snivé, aby se tlesklo a vše bylo naopak, vzhůru nohama (nebo jako v mém případě naopak náhle na nohou)… A přeci jsem v sedle, nadechnutá, živá. Nikoli opět, poprvé (zcela)!

Deus ex machina, náhlé rozhřešení, znovuzrození v prostoru, který je stejný a zároveň jiný, protože užívá zcela jiné termíny. Ukázková dichotomie. Nebe a dudy. Já a… já.

Proto se mi tak těžko zacházelo s pojmem Štěstí a Spokojenost, proto byl Den takový nijaký a bylo nutno se jím prokousávat, zatímco jedna ruka pořád spočívala na vypínači počínání, proto tamty obrazy a ony úvahy! Neměla jsem ponětí… Zoufale tomu chyběla druhá strana mince a především celistvost, která obě strany mince spojuje právě v jednu celou minci. Ta tomu cítím chybí stále, ale: toto je tedy ranní veselost, toto je chuť objímat a mít se, toto je radost vycházející z čehosi uvolněného (ne z myšlenek táhnoucích se za okamžikem)!

Je to ohromné výskání. Wow. Zůstávám bez dechu (na několik způsobů). Vlastně jedu stále na té vlně a není to ledajaká jízda; je to tryskání, stříkání a let. Zpomaluje mě pouze únava pramenící odjinud, z něčeho nepojmenovaného, snad z rychlého vyspravování známek na konci školního roku. Vlastně je to otravné a pere se to nehorázným způsobem, ale aspoň to vydatně tlumí a umožňuje přemýšlet.

Nebylo by asi radno nechat se bez dozoru. Nemyslím si, že by moje radování bylo v jakémkoli ohledu moc, jde spíše o ten velký výškový rozdíl překonaný skokově. A ještě přesněji řečeno: překonaný jedním skokem. S tím souvisejí obavy. Vím o horolezcích a o jejich problémech, když se nezvyknuti ocitají na vrcholech příliš rychle, a vím i o potápěčích, kteří umírají, když se vynoří z velké hloubky za příliš krátkou dobu bez aklimatizačních zastávek. Tuším, že podobně i překotný vývoj mého cítění s sebou přináší rizika, například pád z té ohromné výšky opět na zadel.

Ale jak říkám, myslím, že to, co subjektivně vnímám jako nehoráznou výšku, je ve skutečnosti normální nadmořská. Ta obvyklá. Vypadá v mých očích velmi medově. Fanfárově.

Okolo plno zákoutí. Je to pořád hodně o ortelu A nebo ortelu B, o příliš uzavřených celcích a vyhraněných postojích. Nepropojenost. Všeobecná dvoupolohovost? Ale co. Ale aťsi. "Se to přeci nějak dá."

Že po otočení se ke slunci čelem padnou všechny stíny za tebe? Já bych byla dokonce schopná tvrdit, že zcela zmizí. Vím, že to tak není, ale i jen cítit to tak je bezva. I jen to tak cítit je žúžo.