__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Duben 2015

Jedenáctého čtvrtý

11. dubna 2015 v 12:36 | Avis |  Žiju
Převrácená. Špatná. Úplně špatná. Už zase nebo spíš: pořád jsem byla a tak jsem i nyní.

A já to už znám. Tak moc to znám. Jestli mi to pomáhá? Vůbec ne. Jen to přichází známě, skoro důvěrně. Je to druhý vstup do té samé řeky. Zdražili mi vstup. Jdu skrze to všechno podruhé a platím za to víc.

Už vím, co (u)vidím. O druhých pohledech se toho dá říct hodně, například v souvislosti s filmy, s obrazy, s lidmi, s knihami, s čímkoli. O tomto druhém pohledu mě nenapadá, co říkat. Je jako ten první, což potvrzuje a dokazuje stálost výjevu; obvykle se přece skutečnosti s druhým pohledem zdají jiné. Tady je to ale samá stejnost. Zrůdné.

Je ve mně cosi skleslého, smutného a hrozně stabilního. A to je dobře, protože jinak by mě ovládly ty druhé tendence, které jsou impulzivní, silné a podmanivé a co hůř, mnou samotnou chtěné a toužené. Takhle se jim směju. Je to tragikomické, k čemu toužím utíkat. Tedy dokud k tomu neutíkám. Pak by to byl průser.

Držím se na vodítku jako zuřivého psa, který se chce vrhnout pod vlak (jen přirovnání!), ale nevedu se vlastně nikam. Hledám, kam se vést a proč. Někam pryč. Tady je dokonáno. Brr. Je z toho chladno. A ospalo. Dušno. Nejvděčnější je v tomto ohledu ale kůže; vede mi přesnou mapu mých propadů.

Jsem špatná, protože vyrůstám ze své matky a jsem jako ona, a jsem špatná, mám-li něco společného s otcem. Nemůžu se svěřit, ale mám být dostupná k svěřování. Mám posilovat, aniž bych se sama mohla posílit a sama být silná. Je špatně, projevím-li se, a mé projevy nejsou především ode mě, ale jsou k němu, což je ode mě vyděračství a mám si to nechat. Nechávám si to. Svěřovat jsem se přestala už velmi dávno a je pro mě vždy šokující zjistit, že se svěřování rodičům a sdílení s nimi někde normálně praktikuje.

Omylem jsem se zapsala na jiný kurz, než bych chtěla - učím se o znesvěcování mateřské role, role partnerky a o kvaziotcovství, o nenávisti, nechuti a o žití v konstantním provizoriu. O tom, jak z pozice otce poštvat syna proti matce a neuvědomit si, co dělám a jaké to má důsledky. O tom, jak se neustále ohánět sebou a vlastním zraněním bez soudnosti, ač s velkou snahou o ni. O tom, jak spoustu věcí neříkat a jak říkat jiné.

Slyšela jsem spoustu nových zpráv, o kterých nemůžu svědčit a nemůžu je říkat. Před vámi kvůli nějakému pocitu, že bych neměla, a před sebou proto, že to bohužel zatím nedokážu.

Je ve mně cosi skleslého a smutného.
Jestli je ve mně ještě něco jiného, raději bych to měla brzy najít.