__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Březen 2015

Co tě nezabije, to tě posílí

16. března 2015 v 21:55 | Avis |  Žiju
"Co Tě nezabije, to tě posílí."
Mě nezabilo hodně věcí. Stojím tu tedy nyní jimi patřičně posílená. Jenže já byla nezabíjena nerovnoměrně, v některých oblastech vůbec a v jiných zase neustále. Posílení je to v důsledku toho nevyvážené; posílily jen některé části a vytvořila se dysbalance.

Mám mnoho možností, co s touto nerovnováhou dělat, a (bohužel) shledávám, že má přirozená (nebo snad raději původní) poloha je o ní zatím vůbec nevědět. Nevědět o ní a tedy ani nevědět, že s sebou nese následky. Ty se stanou zřejmějšími až později. Zatím se s rovnováhou-nerovnováhou nějak žije. Pak to žití začne zlobit a říká se: "Myslel/a jsem, že to mám už v pořádku, že to mám vyřešený, ale nemám."

Přichází návraty do minulosti ke kořenům nerovnováhy. S minulostí se toho jinak nedá dělat zase tak mnoho - řeší se, přenáší se přes ni (tzn., obchází se, akorát vertikálně), smiřuje se s ní.
Také se na ni zapomíná. Chtěla bych říct, že teorie determinismu je tu dostatečně dlouho na to, aby nějaké zapomínání nepřicházelo v úvahu, a že minulosti si musíme být pořád vědomi. U mě bude pravdivější, že tu já nejsem dost dlouho na to, aby nějaké zapomínání vůbec přicházelo v úvahu, a že nelze si být v mém věku a stavu své minulosti nevědom..

To pro mě znamená dobré podmínky pro odhalování nerovnováh a následnou opravu posílením okolních zanedbaných partií. To, co bylo, tu mám pořád hezky před sebou. Překáží ta nevědomost. Také podvědomé zapírání, že bych to, co jsem potkala v minulosti, mohla promítat průrazným - a tak… slušně řečeno hloupým - způsobem do současnosti. Že by něco, co jsem vesele zanechala v dnech minulých, bylo pořád nějak v mých patách. Zvlášť v konkrétních obrysech to vypadá jako naprostá fantasmagorie.
[Na Freuda ale ještě nemám. Zatím nepřemýšlím na úrovni, že jsem si v předškolním věku uvědomila, že nemám penis, vinila jsem matku, že ona dopustila mou kastraci a ještě si uzurpuje jediný penis v okolí pro sebe, a že dosud přirozeně toužím po dítěti s vlastním otcem a za moje chyby může to, že ho zatím pořád nemám. (Ale no tak, Šárko! Takový odstavec sis mohla odpustit, vždyť to je hrůza, takhle vytrhávat z kontextu celku a z kontextu doby, fuj!)]

Není to moc příjemné, ale to návštěva zubaře a vrtání kazů taky není a přesto je to prospívající. A ta těžko porovnatelně větší možnost další práce u dělám to, protože než u verze prostě to dělám za to stojí.

Co nezabilo, posílilo. V tom mi lháno nebylo. Připadám si teď ale jako kluk, co v posilce už pět let maká pouze na rukou, takže mu zatím nohy slušně atrofovaly. Teď ho někdo upozornil, že se normálně od železa neodchází po rukou, tak se probral a řeší, co bude dělat. Samozřejmě nohy. Ale raději by dělal ruce - protože ty už zná a jdou mu (nebo dokonce on jde na nich).
No, ještě, že se probudil teď a ne až za padesát let. To by to šlo mnohem, mnohem hůř.