__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

(Ne)odpuštění si

27. prosince 2014 v 16:40 | Avis |  Žiju
Zamýšlela jsem si odpustit a objevila jsem, že za to, co si chci odpouštět, ani nenesu vinu.

To asi ta bezbranná dětská vztahovačnost, bezbranná proto, že si nemůže pomoci, že neumí přestat konat. To asi ta mi v záchvatu víry, že mezi mnou a děním kolem mě je přímá linka, začala nakládat na bedra mnohé. A bedra rostla a rostla i hromádka závaží a náhle je z hromádky hromada a z kupičky kopa…

Taková tíha není pro záda zdravá. Taková tíha ničí, nutí se hrbit a prohýbat. Snadno přikvačí pocit slabosti a vlastní neschopnosti.

Smetla jsem to. Všechno. Jako ze stolu. Vysypalo se to jako z poličky naplněné nesourodou změtí věcí, která se obrátí dnem vzhůru. Možná by se to mělo dělat raději postupně… ale… jaká úleva. Stůl a polička jsou prázdné.

Jenže tím to nekončí. Začíná to přebírání, to třídění, to oprašování nové odpovědnosti. Co mi na stůl patří? Co nemám nést a co se mi jen nechce nést?



Je to zaboření se do sebe sama, ale ne chvástavé, lichotivé, vychloubačné, sebehladící. Je to vlastně špinavá práce, ačkoli dobře špinavá.

…co by na tom vůbec mohlo být odsouzeníhodného a špatného, zašpinit si ruce při uklízení, při spravování? Horší je nechat si ruce čisté a špíny se nedotknout (ač o ní vědět). A přesto… je tu stud. Je u každé rány, kterou otevřu, zvlášť u té, kterou jsem si způsobila opravdu na plné pecky sama.

Uměla bych si představit příjemnější study, ale i na tomto shledávám něco pěkného. Něco se mi na něm líbí. Možná to, jak je upřímné - to sklopení uší a to raději dveře téhle skříně neotvírejte, já tam toho kostlivce ještě mám! Možná to, jak ho "beru". Nepředstírám, že není, nebo že není objekt, ke kterému se vztahuje.

Ale nejspíš se mi nejvíc líbí, že si navzdory podvědomému pocitu selhání nelžu, že to není má rozbitá sklenička, to nejsou mé střepy, že ani nemám chuť to udělat a že si prostě připíšu na účet to, co tam patří.

A to pak nechci setřást nebo vymazat rozsáhlou amnestií. Chci to nést a zaplatit si za to tak, jak se za to platit má a jak se za to obvykle platí. Nechci je jen tak vytlačit z vědomí a bezodkladně se omilosrdnit.

A to mi přijde krásné - že si na těch svých chybách vlastně trvám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 27. prosince 2014 v 18:37 | Reagovat

A to je obrovská moudrost... Tu by ti leckdo mohl závidět. Budeš skvělá ženská do nepohody jednou, vážně...

2 stuprum stuprum | Web | 27. prosince 2014 v 19:07 | Reagovat

Odpouštět se má všechno nebo nic. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama