__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Pojedenácté

13. září 2014 v 20:23 | Avis |  Žiju
Budova, přestože sem tam popošťouchnutá nějakým tím zásahem k lepšímu vzezření nebo delší budoucnosti. Skříňka, ač už několikrát změnila svůj vzhled i umístění. Lavice, i když každým rokem víc rozhrkaná. Rozvrh. Informace i způsob, jakým poslouchám a dělám si výpisky. Učení. Zapomínání. Hodnocení. Každý bod děje.

Je to staré a to je nové. Za svůj dosavadní (biologickým, psychologickým i sociologickým vývojem otřásaný) život jsem moc dlouho trvajících období zažít nestihla, díky/kvůli čemuž mi toho moc nemohlo před očima zestárnout. Samozřejmě kromě rodičů, kteří (vyjádřeno expresivně) sešli pěkně, alespoň soudě podle fotek, kde jim vesele hovím na klíně coby naprostý prcek.

Asi by se dalo pomocí fráze pronést, že to uteklo jako voda, ale přesnější je, že toho uteklo tolik, kolik by proteklo vody korytem řeky za deset let. Prostě spoustu. Jsem do toho pěkně namočená a to aniž bych dokázala vypočíst, do čeho přesně a po jak dlouhou dobu jsem se to (na)máčela.


Ona se dekáda let navíc nevyjevuje jako do jisté míry naplněná kádinka, abych z její rysky mohla přečíst, kolik jsem si toho ze školy odnesla, ani jako poměr dosažených bodů k maximálnímu možnému, abych mohla konstatovat, kolik jsem si toho nechala uplavat. Nemůžu se bránit tím, že jsem "do toho dala všechno, co jsem mohla", protože to jsem zcela určitě nedala. Kdybych se chtěla vydat tímto směrem, dostala bych se k tomu, že jsem tomu dávala právě tolik, kolik se mi zdálo nejlepší vzhledem k tehdejšímu úsudku, okolnostem a ostatním tužbám. To znamená, že jsem se flinkala, když jsem se flinkat chtěla, a zabrala jsem, když se mi chtělo táhnout. Chtělo a chce se mi sice táhnout častěji a víc než je "obvyklé", ale přesto se nijak nepřetrhávám.

Nechávám tomu volný průběh nebo - s ohledem na vznesenou (ne už vznešenou) metaforu - průtok.

A najednou znám vše tak důvěrně nebo spíš podrobně jako tělocvikář, který oznámí pelotonu, že za zatáčkou je louže ještě dřív, než ji může vidět. Je to přeci každý rok stejné. Po mapách se jezdí prstem tak snadno a Hunové jsou v jednom okamžiku tam a o pár sekund později někde o pár centimetrů představujících x-krát delší vzdálenosti dál. Obrysy zemí se mění, jakoby to byly usychající mokré fleky na bavlněné utěrce. Letopočty se míhají s ladem a skladem a zcela organizovaně. To, co se časovému plánu vymklo, se zuřivě dohání za ještě většího zmatku. Slova se tulí ke svým doslovným překladům nebo k vlastnoručně splácaným neohrabaným definicím. Na okolní stromy nováčci každý rok vyvěsí krmítka pro ptáky z PET lahví a stěžují si, že dělají na laborkách neoceněné přesčasy. Překvapení neexistují a já už to na rozdíl od nich vím.

Je to uklidňující. Nehlídat si instinktivně tolik záda a to, zdali náhodou někdo přes moje rameno nezírá, co dělám, a soustředit se přirozeně raději na to, aby se mi to povedlo udělat co nejlíp.

Je tu září, opět. Velké vzepjetí vždy s ním přicházející se neobjevilo a dá se říct, že mám stále svým způsobem prázdniny. Čtyřicátého čtvrtého srpna mě tak překvapuje akorát to, že se stromy svlékají svých vrstev a já si jich naopak musím vzít pár navíc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 21. října 2014 v 16:20 | Reagovat

Kašlat na září.

2 Berry Berry | Web | 2. listopadu 2014 v 9:43 | Reagovat

Jejda ten poslední odstavec je úžasně kouzelný :)
Chybí mi střední škola - jak píšeš, člověk věděl, co očekávat, byl v jistotě, v klidu a vlastně si to užíval, i když to nikdy nepřizná. Co jsem na vysoké, je to pro mě zmatek, nejistota, neřád, mnoho negativ a už vůbec jsem nenašla ten úžasný studentský život plný volného času a tak, co tvrdí jiní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama