__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

(Světem) strhnutá

22. července 2014 v 14:21 | Avis |  Žiju
Hydrodynamické paradoxon v praxi znamená, že když budu stát na perónu moc blízko kolejišti a nádražím proletí rychlík, (kupodivu se s rychlostí tlak nezvýší, ale sníží natolik, že se vytvoří podtlak a) vcucne mě a vplete mezi svištící kola. Někdy si říkám, že svět nabral takovou rychlost, že je nemožné, aby mě taky nevcucl. Svět navíc není nástupiště, nemá na sobě žádnou žlutou čáru, totiž alespoň nějakou vidinu a kulhavý příslib bezpečné zóny a zároveň varování, ať se držím dál.

Nevadí mi, že mě strhne a strhává s sebou, a navíc se na to ještě (polapená mládím, které se zatím nerozcucalo jako bonbon, nepřilepilo na zuby a nebylo náhle pryč) někde uvnitř sebe - a možná i zcela zjevně navenek - těším. Nové koště se nejspíš taky tetelí nedočkavostí, aby s ním bylo zametáno, ale už v té chvíli se ve vzduchu vznáší únava a roztřepenost, která na něm jednou bude vidět, a snad i ono si je vědomo toho, že jednou ztratí svůj lesk.


Ale je těžké si (jistě nejenom v šestnácti letech) přiznat, že mi toho v životě hodně nevyjde a že nepůjde o prkotiny, ale o věci pro mě důležité. A že nevyjdou i přesto, že je budu opečovávat vědomě a s největší pečlivostí, jakou lidé obvykle věnují věcem, na kterých jim záleží. Že je to pořád tak, jak to bylo vždycky a jak je to správně, ale jak se nám to nelíbí a snažíme se to změnit. Ale navzdory vší té snaze zakrýt skutečnost technologiemi a tomu, že zalijeme prostředí betonem a na vypočítaná místa postavíme květináče a cingrlátka, se realita nezměnila. Jen její poznání je těžší. Jsme omilostněni lží pohodových konců, které k nám mají přiťapkat sami, protože prostě mají.

Realita je ale pořád taková, že jsme cácorky krepového papíru, které se třepotají ve větru a z kterých déšť smívá barvu a z kterých ji nakonec smyje. Že jsme pod tlakem a že podtlakem jsme vrháváni někam, kde tomu nikdy úplně nerozumíme a kde nebudeme pány situace, kteří cílovou páskou probíhají s rukama nad hlavou ve vítězném gestu.
Že štěstí není sáček čaje, který ponoříme do horké vody a on sám (s pomocí difuze) uvolní svůj obsah. Aby stačilo tři minuty čekat a pomalu si všímat, jak vzduch začíná vonět a jak se voda zvolna zbarvuje. (Ale kdyby to tak bylo, představte si, s jakou láskou by lidé luhovali čaj, jak by nakonec pomalu povytáhli sáček nad hladinu a počkali, až se i poslední kapka vody zformuje na jeho těžším konci a spadne do hrníčku…)
Taková anebo úplně jiná je realita, do které jsem vcucnutá a ve které se potácím. Buď se můžu snažit toho široce otevřenýma očima pochytit co nejvíc nebo zaklonit hlavu a užívat si závrať, nenadálost a dezorientovanost.

Hlavně se skálopevně nepřesvědčovat, že to hlavní je stát dvě míly vzdálená od všeho, a nenechávat se v tom, že mě právě takové koukání se z dálky nejvíc naplňuje, a zároveň se ne(za)prodat čemukoli, co by mě mělo dostat do toho nejtěžšího, nejrychlejšího proudu, který slibuje, že budu unešená (což v nejrychlejším a nejtěžším proudu samozřejmě budu) a v něm šťastná (což je pouze možné).

Na-konec je konec všech, které svět pevně svíral v tanečním držení při šíleném trysku po parketu, a všech, kteří stáli v rozhodující chvíli na špatné straně žluté čáry nástupiště, stejný jako je stejný konec těch, kteří se napjatě dívali kolem, a těch, kteří víčka se zakloněnou hlavou zavřeli. Totiž se zatlačenýma očima s hrudním košem, který už nemá nádechů, které by ho zvedaly.

To mi sice nepomáhá ve volbě způsobu života, ale zase (a to je cennější) mě to jasně nabádá k tomu, abych se ty žluté čáry, které leží nikoli na světě, ale ve mně, nebála překročit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 22:46 | Reagovat

Čáu, zapojila jsem tě do Liebster Award...info u mě na blogu :)

2 Únorová Únorová | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 10:58 | Reagovat

Moc pěkně napsané! Nutí to lidi se nad svým bytím pořádně zamyslet. Musím se přiznat, že i já (poměrně často) řeším otázku způsobu života. Věřím na osud, ale někdy je lepší to ponechat náhodám. Ale opravdu jen NĚKDY. :D

3 Berry Berry | Web | 2. listopadu 2014 v 9:47 | Reagovat

Avi, toto je asi nejlepší článek, který jsem od tebe četla, a důvodem není jen dokonalé propojení fyziky a myšlenek a vše tak.. Splynulo..
Ty máš tak úžasně jasno, dokážeš to zformulovat a jiní na toto nepřijdou ani za 10 let po tvém věku...
Člověk někdy musí překonat strach a nechat se vtáhnout - může ztratit, ale také velmi získat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama