__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Patnáctý červenec

16. července 2014 v 9:14 | Avis |  Žiju
Dnes se rodiče pěkně viděli, jak stojí na cestě k cíli, ale každý čelem a špičkami bot nasměrovaný někam jinam.

Možná proto, že z mé pozice to bylo vidět už někdy předevčírem, to se mnou neudělalo nic. Když mi to přišlo podivné a smýčila jsem duši se snahou objevit aspoň něco, cokoli, neobjevila jsem ani předpokládané prázdno a stísněnost z něho. Možná jsem byla ještě utlumená z přejezdu z Řecka domů, možná jsem si připustila úžasně k tělu radu, že to není moje věc, nebo jsem možná konečně objevila čudlík, kterým se "to všechno" vypíná.

Ať už je to ale tak či onak, pokud se někdy rodiče rozvedou, budu vědět, že krasopisnou smyčku prvního písmene vlastních příjmení položili na rozvodové papíry ve skutečnosti právě dnes, patnáctého července, ve dni, který dojedl první čtvrtinu prázdnin a který v kalendáři padl na úterý.



Zeptal se mě, jestli si já myslím, že by se to nějak ještě mohlo slepit, jestli to má cenu zkoušet, jestli si myslím, že by se měli rozvést. Shovívavě jsem odvedla všechny myšlenky, které se samy skládaly do slov a do zástupů, aby se mi byly bývaly dobře chrlily, a udělala jsem to, čemu se říká vypadnout z domu. Pak jsem si každou z nich vzala stranou a vysvětlila jim, že nejsou komplexní, že jsou nešikovně zformulované každá svým způsobem a že se hlavně zformovat vůbec neměly, protože otázka, na kterou odpovídají, mi neměla být položena.
Jenže ony sklesle seděly dál kolem mě.

Bylo mi jich líto a bylo mi líto mě samotné. Tak jsme se spolu snažily přijít na společné řešení a rozšifrovat vše, co se kolem válelo bez ladu a skladu, podívat se tomu na zoubek a přijít tomu na kloub. Jenže jsme byly moc naivní, mladé, neznalé a vůbec naše snahy byly groteskní a směšné. Tak jsme jenom letním horkým vzduchem rozdýchaly nitěrní křik a jednotlivé fragmenty našeho (ne)názoru uznaly za nedokonalé prototypy.

Myšlenky svěsily hlavu a trousily se pryč ruku v ruce s pojmy jako Párovost, Partnerství, Vztahy, Manželství a Láska, až nakonec zmizely za obzorem a kdo ví, možná, že zapadly za okraj Zeměplochy, svezly se po chobotu jednoho ze slonů, kteří ji drží a kteří stojí na krunýři želvy, na jejíž hlavě pak mé myšlenky přistály.
Každopádně byly pryč.

Zůstal letní den, který mi nabízel ruku, ale ne pomocnou, abych se o ni opřela a zvedla, nýbrž mě vyzýval k tanci, skotačivému a pravému prázdninovému tanci. Nedalo se netančit. A byl tu cirkus, jehož stan zacláněl ve výhledu, když jsem seděla s přáteli v trávě, ale nám to bylo fuk. A bylo tu ospalé náměstí, které spalo, ač byl pracovní den. A byl tu kluk, který se místo zamávání na pozdrav postavil na motorku a nezastavil ho ani fakt, že motorka sjížděla kopec nebo že bych víc ocenila to zamávání. A byla tu sleva na růže v květinářství, na ty, které vypadaly už poněkud smutně a bez elánu. A byl tu smích a zuby, které se při něm mohly ukázat světu. A byl tu pocit, kvůli kterému a pro který lidé vypadávají z domu.

A pak jsem stála sama na cestě mezi poli a ze záplavy klasů vystoupily všechny myšlenky, které jsem předtím odmítla, a obstoupily mě s tím, že tentokrát jim neuteču. Neutíkala jsem. Nechala jsem, ať tam stojí se mnou a představují si stejně jako já osobu, která bude jednou stát na cestě se mnou a jejíž nos a špičky bot budou obráceny jinam než ty moje.

Osobu, vedle které mi bude těžko a nevolno, osobu, která mi bude cizí bez ohledu na děti a léta soužití a na kterou se budu dívat tak, jak se nechcete dívat na někoho, kdo nosí stejný prstýnek jako vy. Osobu, s níž ztratím zbytky rozumu, racionálnosti, sebeúcty i k-ní-úcty, takže nebudu schopná jí říct ani to poslední "Ahoj". Možná se zeptám dětí, jestli si myslí, že bychom si to "Ahoj" měli říct.

Jenomže takové dítě neví, i když je dítětem už jen málo. Takovému dítěti přijde líto, že je promrháván čas, který je drahý, ale zase si není jisté, jestli je čas skutečně promrháván nebo jestli by to všechno přeci jen nakonec nemohla být kulisa k něčemu, co by se zbořit nemělo. Takové dítě nevidí, jak by se situace měla zlepšit, aby otázka rozvodu nebyla aktuální (a visela by pak stejně ve vzduchu, kdyby byla neaktuální?), protože nemá o co se s touto úvahou opřít. Vždyť společné štěstí rodičů tu bylo předtím, než ono samo přišlo na svět nebo předtím, než získalo paměť nebo než si začalo vztahu svých rodičů všímat. Takové dítě se ztrácí, protože samo Partnera ještě nemělo, protože ani neví, co všechno to obnáší a "jak to chodí". Takové dítě tápe, protože se učí nápodobou od rodičů, přemýšlí, proč spolu zůstávají, a přemýšlí také, zdali bude mít ono samo sklony zůstávat ve vztazích, ve kterých by měla přijít poslední tečka. Nebo dokonce, zdali nebude rovnou taky budovat vztahy tak, aby dospěly do neutěšivé situace, protože jinou z domova nezná...

Odešly jsme s myšlenkami z polní cesty i z patnáctého července, který s sebou přinesl hádku, která z mnoha hledisek konečně za něco stála a něco se jí (z)měnilo. Vykročila jsem z něj v klidu, beze spěchu, smutku nebo zoufalství; nebyl to pro mě špatný den.

Když jsem usínala, myslela jsem na červené a žluté pruhy cirkusového stanu, na zvířata v něm a na to, že bych se měla naučit vařit polévky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 21. července 2014 v 13:46 | Reagovat

Díky ti za komentář...
Doufám, že tuhle situaci dobře zvládneš, moje máma s tátou vydržela kvůli mně aspoň do mých 12ti let a pak jsme se odstěhovali. Teď jsem se s tátou viděla snad zas po půl roce. Je to vždycky strašně zvláštní a podivný.. Nemám ráda, když na sebe nadávaj.. Snad to budeš mít případně lepší, než já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama