__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Neučesané povzdechnutí nad časem

31. května 2014 v 21:33 | Avis |  Žiju
Hřejivé sluneční kužele protkávají vzduch jen zvolna a se zřejmou neochotou. Zato světlo je mnohem invazivnější. Je všudypřítomné a odráží se na povrchu každé části chodník tak, že ho sjednocuje v jednolitou blyštivou plochu. Připomíná to podmanivé vlny, které vás přesvědčí, že to nejenom ony brouzdají po povrchu, že to celé moře se vzdouvá a převaluje přes sebe samo.
A hodiny vyzvání a vyzvání dlouho a já vím, že Slunce klopýtá ke svému odsluní a že tu jsou dlouhé dny a že noci z maratonů přešly na krátké tratě.
Na náměstí je rozprostřené ležení bez vojáků - pouť s houpačkami, trampolínami a cukrlaty pro děti, ale bez dětí. Jen posledních pár žoldnéřů hlídá své stany, jsou klidní a smíření. Téměř neznatelně a se stoickým klidem se naklání ze strany na stranu do rytmu dnes o trochu víc oslazené kávy zlatého slavíka. Nevidí ve mně hrozbu, nevidí ve mně dítě. Nelákají mě ani očima ani jinak. Nechávají mě procházet, jako se oddělení knížek pro děti v knihovně nechává míjet dospělými čtenáři.
Je pátek a já jsem najednou ráda, že jsem tam, kde jsem.

Čas je přímka protínající bod mé existence. A snad víc než úvahami nad tím, zdali jsem si na čas dřepla já či jestli on na mě, se trápím tím, co tedy nakonec s ním.

Nechám si ujet autobus. Jeho zadek za zlomek chvíle mizí za zatáčkou. Část mě se zlobí, že v tom autobuse nesedím. Myslí si totiž, že bych v něm sedět měla. Směju se jí. Nestane se totiž vůbec nic. A to jediné, co se nesplnilo tím, že jsem zůstala stát na náměstí, je má vlastní předpřipravená představa (pleonasmus?) přítomného okamžiku.

Plynutí času je mi nepříjemné. Asi proto, že se povaha jeho průsečíku se mnou pořád mění. Čas mnou probíhá nebo snad já se po něm snažím běžet, každopádně si neustále myslím, že je ho buď málo, nebo přehršel, přitom je ho z povahy věci pořád stejně.
Jenže je tu zítřek. Zítřek nikoli pouze s dalším ránem, ale také s hromadou prádla, které se samo zatím ještě nikdy nevyžehlilo (ale nechci tu možnost úplně zazdívat, kdyby přece…), zítřek s neposekaným trávníkem, s nutností proměnit chaos v řád a plány v činy. A je tu také dlouhý a školou nasáklý červen. A já cítím, že se na to všechno musím připravit. A tak se oškubávám tím, co se v budoucnu má stát, o to, co se děje nebo by se mohlo dít teď.

Ta příprava otročí a to kvůli ní tak často nemám čas. Jsem někým, kdo si myslí, že by bez ní něco nezvládl, že je nutná, nepostradatelná. Vzniká seznam toho, co bych právě teď měla dělat, a mě děsí, když ho neplním. Jsem neschopná se spolehnout sama na sebe (třeba i svou improvizaci) a nepřestávám si všude stavět berličky, aby to 'potom všechno klaplo'.

Další autobus nepojede. Loudám se přes město k vlakovému nádraží. Uvědomuji si, že mi to páteční náměstí nepřišlo ošklivé, ačkoli by se mi na něm nic líbit nemělo, bylo přece podivně prázdné a nic mi nepředávalo, nic mi netoužilo předat, vlastně mě mělo nudit. Měla jsem z něj co nejrychleji zmizet, být někde jinde, dělat něco jiného. Ale potrestá mě někdo za to, že jsem to neudělala? Za to, že jsem se teď vlastně jen flinkala kolem?
Bezprostředně ne.

Nepřekvapuje mě, že hledám nějaký přesah, ale šokuje mě, když absolutně žádný nenacházím. Ta příprava končí přesně tam, kde končí, kde ji skončím já. Není bod, kde by měla začít, a není bod, kde by měla skončit. Dá se sice například předpokládat, že po promalovaném a nikoli proučeném víkendu dojde k větší chybovosti ve všech pololetních testech, ale je to více či méně jedno, protože jsem se připravovala zuřivě předtím, takže mě ani totální výbuchy (které nakonec stejně nejspíš nenastanou) nemůžou potopit. Jenom nedoplavu tak suchá, jak jsem chtěla, a budu mít pocit, že jsem stavěla půlroku něco, do čeho se nakonec na poslední chvíli dám zazdít. Ale přítomnost přijde a dopadne, i když si její scénář nepřečtu a nenaučím se ho nazpaměť.

Oddychla jsem si? Vlastně ne. Ale chtěla bych.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 1. června 2014 v 0:03 | Reagovat

Frantischku  Wollu  se zrosilo čelo !!
... hřeben  mu zajel  do  n i č e h o !

" Dříve jsem toho  míval hrstě ! "
cože pak drží ten nešťastník v prstech ??
.... nemilosrdný je čas !
Muž drží poslední vlas !

Neučesané povzdechnutí nad časem :

" Plešatým chlápkem  , - teď já jsem !
...mám se však trápit ?  ale kdež !

Nyní se nechytne  ani  weš
na mojí plešaté lebce ! "

Muž potom vyskočil křepce :
... řve : " Konec je od vší  drbání !!"

... pak rodičům  říci to  ... uhání !

2 Vendy Vendy | Web | 2. června 2014 v 12:06 | Reagovat

Malá změna proti zavedeným rituálům a hle, jak je vše jiné! Najednou je čas podívat se kolem sebe. A kdoví, třeba někoho potkat. A když ne potkat, tak si vychutnat vyšetřený čas... procházkou, zmrzlinou, focením, příjemným nuděním se, pokukováním po okolí, bezmyšlenkovitým přemýšlením...

3 Berry Berry | Web | 3. června 2014 v 7:35 | Reagovat

Je dobré někdy udělat změnu. Uvědomit si, že žijeme. Vzpomněla jsem si tímhle, jak jsem pozorovala, jak nám u školy balily cirkus na jaře. Jaksi zvláštně to na mě působilo. Asi jako na tebe páteční odpoledne na prázdném náměstí.

4 Avis Avis | Web | 4. června 2014 v 18:16 | Reagovat

[1]:
Mohu, ale nechci se nepozastavit se nad pár chvílemi:

Kdo je ‚sakra‘ Frantischek a co ten jeho svět?
On nemůže si prsty do vlasů vjet
(vidí toho ne pouze ruby, ba i lemy!)
a hned uhání k  r o d i č ům ?
Přiběhne k nim snad a vyhrkne: „Čum!“?
Neměl by on radši kámošovi v hospodě bez nevole
říct po pár pivkách: „Hoď mi na to oko, vole!“?
Nebo před svou polovičkou otevřít skus,
otázat se, zda je i bez vlasu pořád kus?
Nebo chtít u pultu „bez předpisu“
nějaký životabudič na tu lebku?
(„Bez předpisu píšu
Vám stravu bez lepku!“)
Nebo říct prostě sám sobě:
„V létě lepší hlavy větrání,
její čistotu i bez vlasů praní,
uši odhalené obě…
Frantischku, čeho víc se Ti zachtělo?“
(prohlásil by a setřel orosené čelo)

Ale on běží k mámino nohám,
k tátovo rukám.
Čest s maminčiným mazánkem mám,
koukám?
Je mu teprv‘ pět a nebo několikrát víc?
Vždyť o něm vím nula krát nic.
Čím, kým, jak a proč
chtěl by být a je,
a když okolí saje,
jde mu oč?

Vzít mu tak hřeben z ruky.
Učesat ho sama, bez záruky,
ale zato s nekončícím odhodláním
složit ten jediný vlas svým děláním
do vlnité kadeře.

-

Ještě než půjdu na blogová kutě
přiznávám,
progooglila jsem si Tě! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama