__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Květen 2014

Neučesané povzdechnutí nad časem

31. května 2014 v 21:33 | Avis |  Žiju
Hřejivé sluneční kužele protkávají vzduch jen zvolna a se zřejmou neochotou. Zato světlo je mnohem invazivnější. Je všudypřítomné a odráží se na povrchu každé části chodník tak, že ho sjednocuje v jednolitou blyštivou plochu. Připomíná to podmanivé vlny, které vás přesvědčí, že to nejenom ony brouzdají po povrchu, že to celé moře se vzdouvá a převaluje přes sebe samo.
A hodiny vyzvání a vyzvání dlouho a já vím, že Slunce klopýtá ke svému odsluní a že tu jsou dlouhé dny a že noci z maratonů přešly na krátké tratě.
Na náměstí je rozprostřené ležení bez vojáků - pouť s houpačkami, trampolínami a cukrlaty pro děti, ale bez dětí. Jen posledních pár žoldnéřů hlídá své stany, jsou klidní a smíření. Téměř neznatelně a se stoickým klidem se naklání ze strany na stranu do rytmu dnes o trochu víc oslazené kávy zlatého slavíka. Nevidí ve mně hrozbu, nevidí ve mně dítě. Nelákají mě ani očima ani jinak. Nechávají mě procházet, jako se oddělení knížek pro děti v knihovně nechává míjet dospělými čtenáři.
Je pátek a já jsem najednou ráda, že jsem tam, kde jsem.

Čas je přímka protínající bod mé existence. A snad víc než úvahami nad tím, zdali jsem si na čas dřepla já či jestli on na mě, se trápím tím, co tedy nakonec s ním.

Nechám si ujet autobus. Jeho zadek za zlomek chvíle mizí za zatáčkou. Část mě se zlobí, že v tom autobuse nesedím. Myslí si totiž, že bych v něm sedět měla. Směju se jí. Nestane se totiž vůbec nic. A to jediné, co se nesplnilo tím, že jsem zůstala stát na náměstí, je má vlastní předpřipravená představa (pleonasmus?) přítomného okamžiku.

Plynutí času je mi nepříjemné. Asi proto, že se povaha jeho průsečíku se mnou pořád mění. Čas mnou probíhá nebo snad já se po něm snažím běžet, každopádně si neustále myslím, že je ho buď málo, nebo přehršel, přitom je ho z povahy věci pořád stejně.
Jenže je tu zítřek. Zítřek nikoli pouze s dalším ránem, ale také s hromadou prádla, které se samo zatím ještě nikdy nevyžehlilo (ale nechci tu možnost úplně zazdívat, kdyby přece…), zítřek s neposekaným trávníkem, s nutností proměnit chaos v řád a plány v činy. A je tu také dlouhý a školou nasáklý červen. A já cítím, že se na to všechno musím připravit. A tak se oškubávám tím, co se v budoucnu má stát, o to, co se děje nebo by se mohlo dít teď.

Ta příprava otročí a to kvůli ní tak často nemám čas. Jsem někým, kdo si myslí, že by bez ní něco nezvládl, že je nutná, nepostradatelná. Vzniká seznam toho, co bych právě teď měla dělat, a mě děsí, když ho neplním. Jsem neschopná se spolehnout sama na sebe (třeba i svou improvizaci) a nepřestávám si všude stavět berličky, aby to 'potom všechno klaplo'.

Další autobus nepojede. Loudám se přes město k vlakovému nádraží. Uvědomuji si, že mi to páteční náměstí nepřišlo ošklivé, ačkoli by se mi na něm nic líbit nemělo, bylo přece podivně prázdné a nic mi nepředávalo, nic mi netoužilo předat, vlastně mě mělo nudit. Měla jsem z něj co nejrychleji zmizet, být někde jinde, dělat něco jiného. Ale potrestá mě někdo za to, že jsem to neudělala? Za to, že jsem se teď vlastně jen flinkala kolem?
Bezprostředně ne.

Nepřekvapuje mě, že hledám nějaký přesah, ale šokuje mě, když absolutně žádný nenacházím. Ta příprava končí přesně tam, kde končí, kde ji skončím já. Není bod, kde by měla začít, a není bod, kde by měla skončit. Dá se sice například předpokládat, že po promalovaném a nikoli proučeném víkendu dojde k větší chybovosti ve všech pololetních testech, ale je to více či méně jedno, protože jsem se připravovala zuřivě předtím, takže mě ani totální výbuchy (které nakonec stejně nejspíš nenastanou) nemůžou potopit. Jenom nedoplavu tak suchá, jak jsem chtěla, a budu mít pocit, že jsem stavěla půlroku něco, do čeho se nakonec na poslední chvíli dám zazdít. Ale přítomnost přijde a dopadne, i když si její scénář nepřečtu a nenaučím se ho nazpaměť.

Oddychla jsem si? Vlastně ne. Ale chtěla bych.

Brzičký plk

11. května 2014 v 12:10 | Avis |  Žiju
Čtvrtá hodina ranní. Slabý déšť se lísá k hebkým korunám stromů, dře se o hrubé dlažební kostky a přitom si něco smířlivě šeptá, aniž by zašeptal cokoli, čemu bych rozuměla. Stejně mě v tu chvíli fascinuje a zajímá něco jiného, to ticho, absence neporozumění a vynášených soudů, nepřítomnost nasranosti i věčně přítomných póz. Je zkrátka klid. I když je to jenom proto, že někteří šli spát a jiní ještě nestihli vstá(va)t.

Pak kouzlo mizí. A jsme tu opět my a náš rozečtený příběh, který se už několik stránek rozvíjí stále stejným směrem; čtenář se už ani nedomnívá, že by se snad něco (z)měnilo, uvažuje pouze nad tím, zdali děj bude do nekonečna spět k očekávanému cíli nebo zdali k němu někdy skutečně dospěje.

Co se džbánem, se kterým se dlouho chodí pro vodu, ale kterému se ještě ucho neutrhlo nebo se vůbec netrhá?
A jaktože se netrhá?

Pokládám si tedy otázku, zda se mi nádoba pouze nezdá naplněná, zda míra selhávání není vlastně menší, než za jakou ji považuji. Ale podle jakých měřítek posuzovat? Soudit představu o realitě u nás představou o realitě u někoho jiného? Vzpomínat na funkce, které by rodina měla mít podle občanské výchovy osmé třídy? Brát jako stěžejní do jisté míry mnou poznané požadavky jejích členů?

A když někdo z nich říká "já už neočekávám nic", mám počítat s tím, co dotyčný právě řekl, nebo se pouštět do rozboru toho, co tím nejspíš opravdu myslel? Nebo klást další otázky, aby dotyčný poskytl další data, která bych nějak musela zpracovat a třídit a která by nebyla nejspíš vůbec kloudnější?

Nebo neudělat nic. Ale co nedělání nic v praxi znamená? Předstírání, že nejsem dotýkána a že tu ani žádné dotýkání neprobíhá, kladení min, na kterých se roztříská cokoli, co ke mně půjde, asi schopnost využívat členy své rodiny jako soubory předjímatelmých reakcí, ťukat do nich a hýbat s nimi tak, aby neohrožovali mě a mojí strategii, a také se o ně a jejich potřeby, pocity vůbec nestarat... Zapomenout, že mají nitěrní svět. Napsat tlustou čáru a nepřekračovat ji.
Ve zkratce asi: být stále plná jedu a v případě potřeby (i preventivní) ho chrlit.

...a ono tu něco je chrleno i teď. Něco, co - zdá se - tu ve čtyři hodiny ráno není a pak najednou ano, chtělo by se říct bez důvodu. Něco, co tu doopravdy je přítomné pořád. Nemůžu občasnou absenci příznaků považovat za stav vyléčenosti a brát jejich opětovné propuknutí jako zcela novou nákazu. Takže ani ta chvíle, kdy všichni spí, není tak čistá, jak na první pohled vypadá.
Je to prostě další ráno. Ráno dne, jehož večer je předem poznán.

Není divu, že se jim do takového rána nechce vstávat. Ale proč pak nejdou a neutrhnou džbánu ucho?

Svislý kurzor bliká a bliká. Příliš mnoho otázek. Otázek, které, ať už se je pokusím odpovědět nebo ne, mě stejně nespasí. Jsou mi jen Tantalovými muky a jsou nepříjemné, žalostné. Ale vyzvracet se z nich člověk nemůže.
Stejně jako se z nich nemůže vyspat a nemít je po probuzení na mysli.

Ale i tak je ta čtvrtá hodina bezvadná. Déšť se lísá a ač nerozumím, co šeptá, mám pocit, že se lísám taky, že se lísám s ním. Ke stromům, k té chvíli i světu obecně.