__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Duben 2014

Devítiletému já

18. dubna 2014 v 22:10 | Avis |  Žiju
Mé devítileté já mě v něčem děsí. Rozhodně nemůžu říct, že by se mi příčilo, ale zároveň ve mně nevzbuzuje horké sympatie. Vlastně ve mně probouzí ostych, který cítíme k cizincům, pokoru, kterou vyjadřujeme zemřelým a rozpaky, které míváme z nepochopení. Ta holčičí, ta časem již zsinalá tvář schovaná pod sloupcem prachu je tolik cizí, ač je má.
Poznávám ji jen s obtížemi.

Kým jsi byla? Co pro Tebe znamenal svět a kde jsi v něm stála Ty? Co byla první věc, která Ti po probouzení přicházela na mysl? Co Ti nejvíc pilo krev, co jsi nemohla vystát a na co ses těšila?

Chtěla bych, abys mi odpověděla, a zároveň toužím, abys ponechala rty pevně sevřené. Bojím se, že bych nerozuměla. Způsobu, jakým smýšlíš, směru, jakým se úvahy ubírají, ani slovní zásobě, kterou používáš. Vím, že by mi Tvé problémy byly vzdálené, že bych měla nutkání se jim smát a snižovat je, ač by v Tvých očích měly velkou cenu. Tuším, že bych mlčky sledovala každý Tvůj krok a snažila se neupozorňovat na propastný rozdíl mezi tím, jak se chováš Ty a jak bych se ve stejných situacích zachovala já.

Zároveň si nedělám iluze, že bys byla nadšená ze mě, kdybych Tě potkala u automatu na čaj a oslovila Tě. Chvíli by sis myslela, že vůbec nemluvím na Tebe, pak bys vystrašeně vzhlédla a nechápala, proč si s Tebou chci povídat. Ani by Tě nenapadlo, že jsem Tvé starší já.
Byla bych pro Tebe neznámá, tajuplná a trochu nebezpečná stejně jako ten hlouček deváťáků, co se opírá o bílou stěnu před učebnou a co se každou chvíli hluše zasměje. Ba byla bych ještě děsivější, ta starší, ta vzdálenější, ta, co v Tvém dni nemá co pohledávat.

Tak je možná dobře, že jsi už mrtvá. Že jen z hlubin vytahuji Tvé staré zápisky a jsem jejich nová čtenářka. Čtenářka, co čte pomalu a laská řádky pohledem, co občas nerozumí tomu, co čte, nebo se za to stydí. Co si přijde nepřirozeně, když si sama sebe představí na Tvém místě, ve Tvé přirozenosti.

Je ten rozdíl mezi mojí a Tvojí přirozeností jedinou odlišností, která ční mezi námi?

Vím, nedokážeš odpovědět. Nevíš, jaká jsem. Nevíš, kdo jsem. Víš jen, že jsem byla Tebou, a to je příliš málo, aby sis mohla být jistá, kým jsem teď, když stojím vedle Tebe u automatu na čaj. Ale toužíš to zjistit, proskenovat mě pohledem a prokouknout, ale to Ti nedovolím, nechci.
Protože zatímco já už svoje devítileté já nezměním, ono by to svoje šestnáctileté klidně mohlo.

A to, že nechci své mladší tváři dovolit, aby změnilo tu současnou, prozrazuje o mém přítomném já víc věcí. Možná je srab a příliš necharakterní a vzpurné, než aby uhnulo z cesty lepším variantám, možná jen smýšlí realisticky a nechce riskovat, že by devítileté děvče pokazilo svůj vývoj v druhém pokusu více než v prvním. A nebo je možná s tím prvním pokusem spokojené.

Možná bych se měla odvážit jít troufale ještě dál: Možná by mé devítileté já nechtělo nic měnit, chovalo by se naprosto stejně, aby z něho vyrostlo přesně a právě takové já, jaké potkalo u automatu o první velké přestávce.

Avis