__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Vztah k sobě samé

1. března 2014 v 20:55 | Avis |  Žiju
Uzel je zavázaný složitě, rozplést ho je nad mé síly. Tou svojí neustálou stoustředěností všechno ještě zhoršuji, jsem detailistka, co zapomněla na hlavní předmět, ta, co už chronicky vidí jen střípky a nikoli celistvost.

Přímka, jen pár bodů v mých očích.
Kniha, stoh znásilněných stránek.
Svět, shluk jader a jejich obalů.
A já, stejně tak roztříštěná.

Nemám se ráda. Rozumíte? Nemám se ráda. Nevážím si sebe, své kůže, hlasu, myšlenek. A i když to nevede přímo k sebepoškozování, zraňuje mě to a omezuje. Podkopávám si nohy už sama, protože stejně vím, že padnu, že padat mám.

Přitom bych snad mohla, třeba jen skoro jako mimochodem a vlastně omylem, zmínit, že možná, někdy a někde, za určitých podmínek nejsem tak ztracená bytost. Racionálně: mé ruce mnohé dovedou a můžou pomoct, můžou okopávat silnice, rovnat jogurty do regálů, svírat se kolem hadru a mopu.... Dokáží mnohem víc, ano, ale i kdyby dokázaly "jen" toto, stejně bych je měla mít ráda, milovat je a ctít, ne?

Co teprve mozek. Jako bezedná studna, v které zůstane, co do ní naháží, jako houba, která nasákne okolí, jako nahrávací páska. Můžu snad být nepoužitelná při tom objemu dat, které s sebou všude tahám? Ta kvantová čísla, kvadratické rovnice, data historických bitev, cizojazyčné pojmy...., nepovyšuje mě to na jedince, který "má smysl"?

Jenže mě to nespasí. Žádné pojmy, žádná gutace, hydatody, reminiscence, Vietovy vzorce nebo zákony pana Newtona, výpravy Peršanů proti Řekům, Koroibos z Elidy ani sonety mistra Shakespeara. Nic.

Bez ohledu na to, jak dobrá budu dcera, kamarádka, studentka, sestra, kolemjdoucí, dobrovolnice, holka, spolužačka, bez ohledu na to se neuznám.

Lpěla jsem na plnění těch rolí tak, tak moc. A uniklo mi, že jejich plněním se sama k sobě nepřiblížím ani o centimetry, že zůstanu naopak míle vzdálená.

Čas na sebe. (Na tom teď pracuji.)
Asi si budu muset dávat soukromé terapie. Intenzivní. Nebudu si lhát.

Ve světle toho, co už bylo napsáno, je zřejmé, že nadpis nebyl míněný jako povzbuzení neexistujícího tajného ctitele či nekonkrétní prosící žádost směrem ven.
Že je to můj výkřik patřící mně samotné.

Nebojte, při dnešním sezení téma výkřiku otevřu a obsah, motivy i jeho formu podrobíme s klientkou důkladnému rozkladu.

Avis
(ano, v poslední větě se sice autorka vrací k tématu rozkladu a uzavírá tak svůj výlev smyčkou, neboť na začátku sama pronesla, že rozkládá moc a že je to v jejím případě chorobné a nikam nevedoucí, ale v kontextu můžeme vycítit, že autorka nakonec našla klid a vyústění problému, i když paradoxně dalším rozkládáním :) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hendur hendur | 2. března 2014 v 17:42 | Reagovat

Vždycky jsou období kdy se nemáme rádi - ale pokud se nemáme rádi my sami, může nás mít rád někdo jiný?

Jedna část mi trochu připomněla citát, už nevím od koho:
Neztrácejme kvůli jiným sami sebe.

Ať už je o roli holky, sestry či spolužačky, role jsou jen role a neměli by jsme zapomínat kdo (nebo čím?) ve skutečnosti jsme.

Nicméně pěkně napsáno ;)

2 Vendy Vendy | Web | 15. března 2014 v 18:25 | Reagovat

Do této smyčky se tak dobře a rychle padá a tak těžko se z ní dá vymanit.
Mít se ráda je někdy hodně těžký. Když má k sobě člověk negativní přístup. Zkus to vzít zlehka, menšími krůčky. Zeptej se sama sebe, jestli jsi horší než ti ostatní a v čem že jsi horší než ti ostatní. Nemyslím si totiž, že bys byla horší než ti ostatní, spíš jsi normální osůbka, která má dobré vlastnosti i chyby. Bez chyb není nikdo, skutečně NIKDO. První krok - nechtěj být bez chyb. Chyby patří ke každému z nás, protože nás polidšťují, ukazují, že nejsme dokonalí. A taky nás učí.
Druhý krok - jak velké si myslíš, že ty chyby jsou? Jsou normálně velké, obří, nesnesitelné, nebo naopak maličké a rostou do obřích rozměrů jenom občas? Dají se napravit? Dá se s nimi žít? Nebo co víc, dá se jich nějak využít?
Nechci si tady hrát na psychoznalce, jen vím, jaké to je, protože s těmito projevy nelásky sama k sobě se peru už několik desítek let. A není to nic povzbudivého, věř mi. Takže, čím dřív začneš, tím líp to půjde...

3 Berry Berry | Web | 22. března 2014 v 23:17 | Reagovat

Nevím, jestli to sem zapasuje, ale zkusím to: Ježíš v Bibli říká, abychom milovali své bližní jako sami sebe. Ne více, ne méně. Z čehož mi plyne, že si mám sebe vážit, ale nebýt narcistkou. Což mi připadá neuvěřitelně těžké, také mám dny, kdy si až příliš uvědomuji, že se nenávidím, jaká jsem, že bych chtěla tolik věcí změnit. A sama také poznávám, jak to někdy ubližuje, když nejsem vyrovnaná sama se sebou, v některých jiných mých vztazích. Tak také hledám cestu... A myslím, že jak sama říkáš, udělat si čas sama na sebe, na svou terapiii, je něco neuvěřitelně důležitého, co je výborné pro začátek. Tak ať se ti to daří!
(a to tvé zhodnocení v poslední podvětě, suprové ;-) přijde mi to strašně kouzelné)

4 Martin Martin | 28. března 2014 v 22:20 | Reagovat

Poctivá reflexe i snaha, mínil bych, jen mne tak napadá k větě : „Dokáží mnohem víc, ano, ale i kdyby dokázaly "jen" toto, stejně bych je měla mít ráda, milovat je a ctít, ne?“ – a mělo by to být něčím podmíněno ? Totiž: pokud by nedokázaly vůbec nic, kdyby byly neužitečné (víme, že nejsou, jen abstrahujeme v rámci myšlenkového experimentu), pak by jim „milost“ nepříslušela?

5 Avis Avis | Web | 31. března 2014 v 22:49 | Reagovat

[1]: Řekla bych, že může. Pokud by mě mělo mít rádo množství lidí úměrné tomu, jak se mám ráda já, a hloubka té náklonnosti by byla též přímo úměrná, pak bych ve svém světě měla mít mnohem méně lidí. A to nemám, ač se občas obávám, že je tu mám jen omylem.
Moje kamarádka (kterou bych v případě, že by mě nemohl mít nikdo rád, když se já sama nemám ráda, neměla vůbec mít) jednou řekla, že role nejsou vůbec na škodu, protože nás uklidňují. Sociální role jako očekávané chování (a teď patrně beru slova z úst profesorky na ZSV) zbavuje naprosto nutnosti (a možnosti) se rozhodnout, jak se tvářit.
Pak bych chtěla ale role zvládat bravurně, ne pro ostatní, ale pro sebe; abych mohla být duševně tak "uklidněná", jak jen to jde.
Takže bych si citát měla poupravit, totiž abych neztrácela kvůli sobě sama sebe. :)
Za poděkování děkuji a jako umělec od dvora (či herec na konci představení) se ukláním. Děkuji též!

[2]:  Bohužel při rozebírání chyb jsem naprosto neobjektivní, dialog pak vypadá , jako by na jeho stranách byly malé děti a ne dvě tváře dospívající (a to už taky jenom rok a 7 měsíců!) dívky.
"Mám nějaké chyby?" "Ano?"
"Kde?" "Všude!"
"Co se s nimi dá dělat?" "Nic!"
Ale na ty malé zvyklosti, kvůli kterým se na sebe čertím, už recept mám: ořezávat je pomalu a po kouskách.
Což mi připomíná koncept malých změn, každý den jedna změna a za rok jste o 365 změn bohatší. :)

[3]: Potěšilo mě, že poslední podvěta vyzněla kouzelně, ač jsem to tak prvotně nezamýšlela a byl to jen impuls ("Sice jsem se už podepsala, ale něco mi ještě chybí." :)) Děkuji.
Zatím se mi docela osvědčilo se dvě minuty zastavit a prostě těch 120 sekund prodýchat. Beze stresu, jakékoli činnosti, spěchu a i bez myšlenek. Úžasně zklidňující. :)

6 Avis Avis | Web | 1. dubna 2014 v 7:18 | Reagovat

[4]: Občas si před usnutím jen tak řeknu, že „tohle jsem já“. A pak nechám ta tři slova, aby ode mě skrze tmu a stěny nemohla utéci, ztratit se mezi dalšími podněty, zmizet mi z mysli. Jenže i pak mi připadá, že jsem je pouze naprázdno vystřelila do prostoru, že se ke mně vlastně nedostala. (Snad proto, že jsem prostě neposlouchala?) Pokud poodstoupím (či se o to pokusím) o krůček zpět a podívám se na celou popsanou situaci, nutí mě to se zakabonit a pousmát, neboť napadá, co by se dělo v hlavách ostatních, pokud by si před spaním vyslovili stejnou větu. Jinými slovy, možná je nadhozená chvíle prostě příliš absurdní a příliš málo „nastávající“, než aby mohla mít u mě či kohokoli jiného vypovídací hodnotu.

Ať už je to tak či tak, pro mě představuje chvíle před usnutím nejlepší modelovou situaci a vlastně nejčistší „laboratorní podmínky“. Pokud se (ach, opět!) pustím do pitvání, chce se mi napsat, že je to takové psychologické autoimunitní onemocnění. Při jakémkoli záchvěvu sebe uznání (nebo sebepoznání?) volejte poplach.
Bojím se, že volám poplach ne kvůli (vyděšenému, vyjukanému, překvapenému a z míry vyvádějícímu) zjištění „Ježíši, tohle jsem já!“, nýbrž kvůli klidnému uvědomění si, že už to vlastně dlouho vím. A že si právě taková, jaká už jsem, musím stačit.

Je horší nevědět, kdo jste, nebo si nepřipustit, že to víte?

(Zbaběle?) se kloním pro tento případ k druhé možnosti. Na cestě k řešení pak nečekají žádná velká překvapení: neprobudím se jednoho dne jako někdo jiný, jako někdo, s kým by se mi žilo líp. Musím prostě ukázat na sebe, na to sebe, které je právě tady a teď přítomno i se všemi svými resty, kulišárnami, nepěknostmi a strachy, a právě takovou osobnost přijmout.
Nejdřív by to ale chtělo vypnout tu funkci autoimunitní obrany. Protože jinak je mi asi k ničemu, že si odepnu pás, když je na dveřích dětská pojistka a z auta se tím pádem stejně nedostanu.
A při tom vypínání (že bych se konečně dostávala k jádru?) by se mohl Tebou trefně vznesený argument hodit (nebo by mohl rovnou být uhozen jako hřebík na hlavičku :)). Něco na způsob: „Už jsem dost velká a vím, že z auta se za jízdy nevystupuje.“ Myslím tím, že pokud si přiznám význam svých rukou i v případě, že by byly zcela neužitečné (=bezvýznamné), měl by to být šachmat (…ta obliba ve figurkách se nezapře!). Šachmat pro mě samotnou ode mě samotné…
Taky se mi to chtělo nejdřív udělat: prostě jen poskočit a říct ano, samozřejmě, zaslouží si milost, zaslouží si být líbány a opěvovány! Ale pak se to zase zlomilo.
Kdyby nic nedokázaly, bylo by (přiznávám) nemilé a podlé se jich kvůli tomu zbavit („Nesloužíš mi, tak zmiz.“) Ale v přírodě to tak funguje, co není potřebné, není. Samozřejmě, pokud by ruce nepřekážely, proč ztrácet energii s jejich odstraňováním. (Nemyslím to nijak naturalisticky, spíš… proč se jimi pak vůbec zabývat? /Nehas, co tě nepálí./) Ale pojmout k nim lásku (přestože nedokážou nic, právě proto či bez ohledu na to)?
Nevím.

Jsou  chvíle, kdy jsem se svým tělem (a to dokonce s ním jako s celkem, tudíž i s těma rukama, ale nejen s nima!) a jeho možnostmi spokojená. Ale spokojenost má charakter spíš další odškrtnuté zkoušky toho, že jsem silná, funkční a užitečná potažmo i něčemu jinému než že se o víkendu vyženu brzo ráno běhat a nepoloží mě cíl položený poměrně nesmyslně daleko vzhledem k dosavadním dovednostem (a k tomu faktu, že sobotní výběh jinak beru jako relaxační bod programu) a podobně. To se pak poplácám po zádech a řeknu si: Nejsi tak úplně nanic.
Ale bezfunkčních pět prstů na bezfunkční dlani? (K čemu pak taková hnáta?)
Nevím jak se k tomu postavit osobně ani jak nadhodit obecný postoj.
Výsměšným paradoxem ale každopádně je, že se sice snažím pořád nacházet kdovíjaký smysl a kdovíjakou funkčnost, ale přitom by mě asi pořádně pobuřovalo, pokud by někdo bez cavyků přišel a dožadoval se, ať mě (přeci tak funkční a prospěšnou) může používat.
Bylo by zajímavé, jak by vůbec taková ruka vznikla, jak by se stala rukou, když by neexistovala potřeba chytat předměty a držet je pevně a bez zaváhání, dělat to se sílou a přesností….
Byl jen jeden okamžik, kdy jsem si myslela, že jsem kápla na věc, kterou udělala příroda jen tak. Protože prostě proto. Ale i to byl planý poplach a zbytečně urychlený závěr; (nejenom) lidský plod se jednoduše vyvíjí do určitého stádia stejně bez ohledu na (zatím „neprobuzené“ pohlaví), takže proto má sousedův pes stejně jako každý muž na planetě bradavky (dokonce s teoreticky funkčními žlázami). Takže žádné: „Ženě jsem je dala, tak ať je má i muž, i když dítě kojit nebude.“ Nebo „Dobře, muži, nečerti se, dám ti je taky, vždyť o nic nejde!“  Spíš bych to tedy označila za „nedostatek“, který vznikl, když chtěla příroda šetřit úsilí jinde. („Bez diskuze, teď dělám mozek, tady máte všichni jednu sadu, já to rozliším později…“ – „Hm. Co s nimi, vždyť tady nemají žádný význam? No tak ať tu už zůstanou…“)
Proces, jakým by vznikla ruka, která by nic nedokázala, by byl jistě zajímavější. Ale jestli bych ji měla ráda? Pokud si teoreticky představím, že bych byla muž, tak by mi bylo jedno, jestli se vyvíjím nejdřív jako žena a pak mi z ní i něco zbude, ale kdybych s tím pak měla potíže…, to bych zuřila! :)

Mít tu ruku, která nic nedokáže, ráda jen tak? To je jako přijmout lásku obecně a široce a polít se jí bez skrupulí tak, aby pronikla až do morku kostí. Jen kde jí najít takový kýbl a jak se přestat bát vedlejších účinků a neočekávaných tím způsobených ztrát...

7 Martin Martin | 18. dubna 2014 v 23:27 | Reagovat

[6]: [Už jsme to spolu na pitevním stole měli (mezitím se Botičem provlnilo hnedle celé moře vody), ale proč si to klidně neklidně nedat ještě jednou – a třeba zase trochu jiným způsobem? Kdo ví, co bude pod placákem ležet tentokrát.]

Skupiny převažujících momentů, ve kterých se poznáváš nejčastěji, určitě můžeš nějak popsat, popsané následně roztřídit (sociologicky, psychologicky, esteticky apod.) a každý takto vzniklý soubor nakonec opatřit příslušnými visačkami, ale když pak uděláš ten zmíněný „krůček zpět“, co dostaneš ze získaného materiálu?
Píšeš, že „musím prostě ukázat na sebe, na to sebe, které je právě tady a teď“. Ale jsme „to“ nebo „osobnost“, kterou by bylo třeba přijmout? A pokud ano (ale odklepnuto fakt jen zdráhavě), tak nepracujeme potom jen s něčím takovým, co bylo vytvořený právě jen proto, aby se to vešlo do tohohle „to“, a nebo třeba do pojmu „osobnost“?
Jenže nevyjdou pak ty dvě varianty nastejno? Totiž bude pak ještě rozdíl mezi: „nevědět, kdo jste, nebo si nepřipustit, že to víte?“, tedy jestliže pracujem něž jen s nějakým konstruktem?

Pokud by tomu takto mohlo být (modelově modelujeme), tedy pokud bychom tomu vzali moc působit na naše soudy, pak bychom třeba nemuseli pracovat s otázkou užitečnosti či neužitečnosti. Protože tenhle přístup jakési ekonomické směny navrhuji ponechat jen v řádu věcí, právě i v té rovině užitečnosti vykazatelné potřebností té které věci.

I Ty v textu přece píšeš, že by Tě řádně hnětlo, kdyby na Tebe někdo chtěl uplatňovat kritéria funkčnosti.

A nebyly by to právě ony výše uvedené konstrukty, které by si nárokovaly „používat Tě“, jen když (nebo pokud) jsi „funkční a prospěšnou“?

Navíc jak můžeme vědět, že co v přírodě není potřebné, tak není?
Nebo když to vezmeme z druhé strany: k čemu je nám dobrý např. smysl pro krásu? Nebo naše schopnost vidět na hvězdné obloze i něco jiného než jen mihotavě puntíkatou nudu?
Dokazuje nám nějaká zkušenost, že je vůbec možné klást podmínky existenci? A mohli bychom navíc takovou podmínku ospravedlnit jednou provždy? Protože jak např. víme, že levá ruka, která právě nýčko rozvaleně zevluje na stole, zatímco pravačka vskutku účinně podpírá těžkou hlavu, neb oči znavené zápasí s aktuálně co do složitosti nečitelně napsaným textem, nevykáže svou potřebnost tím, že zadrží můj pád, k němuž podle všeho dojde, jestliže se pokusím vstát od stolu, totiž bez toho, aniž bych vzal v potaz, že jsem si při čtení téhle nesmyslně dlouhé věty podle všeho přeseděl nohu?
Stejně tak např. i takový (celou partii zdánlivě marný) pěšec může v určitém momentu hry nabýt na významu jako kámen, který náhle hraje klíčovou úlohu v rámci nově se vynořující strategie. (Mimochodem možnost rozestavení šachovnice např. někde na Vyšehradě zůstává nadále v platnosti, jen bychom se museli domluvit, pokud bys měla zájem, přes nový email, ten kdysi tu uváděný už migroval jinam.)

Ale vůbec, dejme raději pohov příkladům – každý příklad bude beztak nutně kulhat, chuděra malej; a příklad navíc určitě nebude mít ani ruce, aby ono kulhání mohl vyrovnávat – a zkusme to spíše vzít od konce toho, co píšeš. Proč se namísto hledáním kýblu nezabývat otázkou toho, jak dosáhnout, aby potřeba užitečnosti (nebo užitečnost potřebou?) nehrála vůbec žádnou roli?

[Ale třeba je to otázka na jinej stůl nebo na docela jiný sál. Nebo není?]

8 Avis Avis | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 16:33 | Reagovat

[7]:  Začnu od těch stolů a sálů, které levitují v závorkách až úplně na konci Tvojí reakce. :) Připouštím, že počet sálů (o množství stolů nemluvě) je tak vysoký, že to k otázce náležitosti právě k tomuto přímo vybízí. Možná bych ani neměla vymýšlet žádné argumenty pro obhájení, proč je otázka zrovna na stole, u kterého stojíme my dva; možná bych ji místo toho měla popadnout za pačesy a odtáhnout tedy někam jinam. Ale nebylo by takové jednání ukvapené a vlastně prázdné, neboť by bylo jen (ach, to zrádné slovo jen!) nepromyšlenou reflexí, hluchou ozvěnou výpovědi, která takovou reakci ani nutně nechtěla vyvolat? Protože by se to tak mým očím jevilo, dostávám se přeci jenom k obhajobě, proč leží ta věta s otazníkem a stoupavou intonací zrovinka tam, kde leží.

„No přeci proto, že jsme ji tam položili!“ (Proč hledat složitosti tam, kde být nemusí? :) ) Samozřejmě jsme si mohli touto vlastní iniciativou zadělat na problémy, mohli jsme jednoduše udělat chybu. Vzít si moc velké sousto, přecenit se, neodhadnout situaci.
Navléknout si například svým jednáním chirurgické rukavice, obléknout bílé pláště a propašovat se na místo, na které jsme příliš krátcí, na místo, kde se vzduchem táhne dezinfekce a přístroje tiše kloktají a syčí, na místo, kde se řeže, sešívá, nahrazuje nebo vyndává to, o čem většina populace nemá ani ponětí. Stavíme se před něco, co není v našich sílách – alespoň mohu potvrdit, že v mých ne [ačkoli mám za sebou úctyhodnou řadu shlédnutých seriálů a přečtených knih z lékařského prostředí (a ano, samozřejmě i ročník biologie věnovaný lidské anatomii, málem bych zapomněla! :D)].
Pak bychom svůj přešlap jistě velmi brzy objevili (ale ono by nám to asi bylo jasné od začátku, přišlo by nám to divné asi už ve chvíli, kdy bychom se plížili chodbami nemocnice a hledali místnost pro zaměstnance kvůli těm hloupým bílým plášťům, bez kterého je jinak chudák civilista-výtržník hned odhalen). Mohlo by samozřejmě být už pozdě, otázka by už ležela zcela mrtva na operačním stole a nedalo by se s natropenou situací už dělat vůbec nic.
Žádný strach z prozrazení, stres ani výbuchy adrenalinu v žilách necítím a (protože vloupavší se na sál by takové pocity měli, popř. měli mít) usuzuji tedy, že spolu nestojíme nad otázkou, u které by šlo o život. A pokud přeci, pak to nejsem schopná vycítit a nezbývá než nade mnou pokrčit rameny a nechat mě dělat, co dělám…
Možná jsme si ji prostě jen posadili na kadeřnické křeslo, ač kadeřníci nejsme (opět si tím mohu být jistá jen u sebe, ale uvažujme, že nestříháme pracovně ani jeden, ačkoli bychom pár účesů asi vykouzlili). Tak jí trochu pocucháme vlasy nebo vykouzlíme ten náš účes a ona se naštve a odejde naštvaná a bez placení. Ale přežije to – a my taky.
A možná by přišla stejně zase – to až by si uvědomila, že sice existuje spoustu jiných stolů (v tomto případě salonů), ale že jen v jednom ji přijali, i když ji zrovna nikde jinde stříhat nechtěli. Co pak z toho, že ji jinak při pohledu na ty dva nešiky, co se kolem ní neobratně míhají s nůžkami, jímá jen lítost?
Za to hlavní, co z předchozích vět pomalu a dlouze vyplývá, považuji přesvědčení (se), že nehrozí žádné největší nebo velké ztráty, což mi dává povolení vnímat náš stůl i otázku na něm ležící jako zdravou výzvu, kterou si můžeme na stole nechat a nepřesouvat ji dalším stolům.

‚K čemu nám je smysl pro krásu?‘ je skvělá (chtělo se mi nejdřív napsat krásná :)) otázka. Nejdřív jsem se jen tak porozhlédla kolem sebe, abych se ujistila, že ta krása, kterou jinak v okolí shledávám, tam je i tentokrát – a byla. Viděla jsem ji a bylo mi úplně ukradené, k čemu mi to bylo a jestli vůbec k něčemu.
Jenže pak se probudil záškodníček, který přiskočí s nějakým tím „ale“. Když se podívám zpátky napříč stoletími (a to že v mé hlavě jsou ta století značně prořídlá), vidím spoustu věcí, které byly označovány za krásné. Vezmu si třeba budovy, literární žánry a postupy nebo ženskou postavu a každé století mi nabízí svůj vlastní výklad krásy, přičemž vždy nesouhlasí se svým předchozím a ani následujícím. Navzájem se vylučují…. takže nebude nakonec na místě sarkastická odpověď: Vždyť právě krása ani smysl pro ni neexistuje (je jen znáním, přeludem?), takže je to jen další důkaz, že co není potřebné, není!?
Abych trochu upozadila to „ale“, hvězdy na obloze jsem skutečně našla (i přes světelné znečištění) a rozhodně ne jako nudnou scenérii. A zatímco má imaginace řádila mezi řádky hvězd (astrologii a jejím souhvězdím jsem nějak nepodlehla, navíc mi přišlo barbarské, že si zabraly celou oblohu pro sebe :D), přišlo ke mně takovéto lehké „aha“, které v tomto případě mělo podobu „Ne, je nesmyslné klást podmínky existenci.“, a rozmlouvalo se mnou, ať ho vezmu na milost.

No jo. Ale co mám pak ksakru dělat se svým životem? Když si prostě jen tak jsem a nejsem, abych „něco“ (ale když musím zároveň „žít v“ a to hned v několika ‚v‘!)

Mohla bych, můžu čekat na chvíli, až se projevím jako levá ruka, co je náhle potřebná, nebo jako pěšec, co se dočkal své velké repliky. Moment, vždyť to už stejně dělám! (Ale co se strachem, že jako pěšec zemřeš v čekání, v čekání na chvíli, co nepřijde a jen se jako opar vznáší nad šachovnicí?)

Každopádně shledávám, že nemít se rád jen kvůli tomu, že momentálně celou šachovnicí neotřásáš, je nechytré, vždyť levá ruka si také neodpírá okysličení, když zrovna leží a nic nedělá. (A měla by? Jistě ne, vždyť pak by nedokázala v případě potřeby rychle zasáhnout!)
Hm. Nevyklíčili jsme právě a nezasadili něco, co mělo růst už dávno?
(teď ještě aby to nesežrali slimáci, ty mají širokospektré chutě a nedělají si cavyky…)
Možnosti rozestavět si šachovnici se rozhodně nebráním, naopak! :) Co se domluvy týče, za sebe můžu uvést platný email [nechť zůstane nezmíněn], který můžeme bez obav použít. Můžeš mi napsat rovnou tam nebo mi zanech ten svůj tady a propojíme komunikační kanál. :)

Takže co vlastně pod tím placákem leželo tentokrát? Byla to jen udusaná hlína nebo hnízdo mravenců, svinek a dalších brouků? Nebo něco úplně jiného?

9 Vendy Vendy | Web | 5. května 2014 v 13:45 | Reagovat

Vidíš, rozvíjejí se tu zajímavé filozofické úvahy. Jsme už skoro o dva měsíce dál, jak to vypadá dnes? Cítíš se stejně nebo o kousek, o kousínek jinak? Já si někdy říkám, když se dívám na některé lidi (včetně mých příbuzných)- o co jsem horší než oni? Jsem zatraceně dobrá! Někdy si říkám, že jsem lepší než oni. Jenže když se nenajde někdo, kdo to ocení, je to jak plácnutí do vody. Přesto to neznamená, že ty myšlenky z hlavy vyženu a vrátím se tam, kde jsem byla, tedy na dno malověrnosti, na dno sebedůvěry, na dno nevíry k sobě samé. Někdy je to hodně těžké, taky mám stavy a nálady, kdy si říkám, pro koho vůbec něco znamenám? A jindy si říkám, proč se s takovými myšlenkami vůbec zabývám, je to mrhání času a energie a jdu raději něco udělat. :-)
Teď mám v záhlaví blogu jednu myšlenku - dokud jsme živi, žijme. Trochu to připomíná starou dobrou větu od Wericha, když už člověk je, tak má koukat, aby byl. Myslím, že máš šikovné ruce, které dovedou pohladit, něco vytvořit, vyrobit, i koneckonců vzít hadr do ruky a umýt regál, pult, stůl, podlahu. Vždyť nebýt rukou, kdo by to udělal, kdo by uvařil večeři, umyl nádobí, nalil do hrnku kávu, rozmixoval vanilkový krém, namazal chleba máslem, vyšil srdíčko, zalepil ránu náplastí, učesal vlasy, přerovnal zavařeniny, vyžejhlil tričko... zkrátka, ruky jsou ohromně šikovné nástroje. Někdy taky dokážou střelit pohlavek, když je třeba.
A vůbec, nemluvě jen o rukách. Oči, těma se umíš dívat, srdce, kterým cítíš, ústa, kterými můžeš vyslovit někdy nepěkné věci, ale jindy pěkné, pohladit se dá nejen rukama, ale i slovem. Můžeš si zazpívat i zanadávat. Poprosit, přikázat, poděkovat. Ale nejdůležitější je začít, tak jak jsi plánovala, kousek po kousku, nemusí to být každý den, ale třeba každý týden. Přeji ti krásné dny a spokojenost sama se sebou. Přece máš právo být se sebou spokojená, zvláště ve chvíli, kdy se ti něco povede.

10 Ellis Ellis | Web | 9. května 2014 v 12:08 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím.

Mimochodem, moc pěkný blog, líbí se mi ten design - je takový zvláštně netypický, což ho činí zajímavým.
Oceňuju kvalitu článků: jsou dlouhé, ale přesto mají myšlenku a nejsou rozhodně zdlouhavé či nudné. ;)

11 Avis Avis | Web | 2. června 2014 v 23:13 | Reagovat

[9]: Dokonce to budou (musím konstatovat, i když s nepokojným pohledem na kalendář) už tři měsíce. To bylo spoustu času a myslím, že to vypadá trochu jinak. Je samozřejmě to "vědět jistě" nebo se pod to podepisovat, ale nějaké to "o kousíček jinak", tu určitě je. Samozřejmě nelze vyloučit, že je to o kousíček nikoli dopředu, ale pouze úkrok do strany, ale i tak, jak se říká: i pád na držku je pohyb dopředu.
Nejvíc mi pomohlo nikoli uvědomování si, jak jsem dobrá a v některých věcech výkonnější než jiní, ale spíš uvědomění si nenutnosti taková být. Asi bych řekla, že se učím asertivitě sama k sobě...
Příjemně (ač na první pohled nepříjemnou cestou) mě posunulo uvědomění si původní samoty mojí existence. Jistě, mám rodinu a přátele, ale za svoje bytí si odpovídám sama - a zkrátka, až se budu odpovídat za to, jaká jsem (byla), tak vedle mě nebudou rodiče ani přátelé, aby řekli, že jsem byla dobrá a že jsem se měla mít ráda. Naopak, ti všichni můžou kdykoli odejít a někteří to jistě s postupujícím časem nějakým způsobem udělají, takže si z nich už jen z tohoto hlediska nelze dělat opěrné body vlastního bytí. (Nehledě na to, že by mi to nepřipadalo zrovna správné, počítat takto s lidmi, kteří jsou okolo...) Zkrátka si zakazuji myslet (zjednodušeně) stylem "jsem dobrá, protože se se mnou přátelí tak skvělí lidé (a nemohu tedy asi být tak protivně děsně strašná" a definovat se tak poněkud externě...
Takže ano, jsou tu krůčky. :)
Děkuji za zeptání.

[10]: Také děkuji za ojedinělou pochvalu vzhledu. Vzhledem k tomu, že toto je asi vrchol mých schopností, je příjemné slyšet, že to není úplný propadák, že se to dá přežít a že to ještě zaujme. :)

12 Berry Berry | Web | 3. června 2014 v 7:45 | Reagovat

[5]: Chápu. Jednou mě kamarád vzal do lesa, posadil, kde foukal jemně vítr a chtěl, abych se zklidnila. Nádech - uvědomění dobrého, výdech - to špatné ven. Nejdřív jsem to nechápala, ale postupně jsem se ponořila do meditace a modliteb a došla takového pokoje. Někdy je to více než dost v klidu "jen" dýchat. Zastavíme se tímt totiž :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama