__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Březen 2014

Vztah k sobě samé

1. března 2014 v 20:55 | Avis |  Žiju
Uzel je zavázaný složitě, rozplést ho je nad mé síly. Tou svojí neustálou stoustředěností všechno ještě zhoršuji, jsem detailistka, co zapomněla na hlavní předmět, ta, co už chronicky vidí jen střípky a nikoli celistvost.

Přímka, jen pár bodů v mých očích.
Kniha, stoh znásilněných stránek.
Svět, shluk jader a jejich obalů.
A já, stejně tak roztříštěná.

Nemám se ráda. Rozumíte? Nemám se ráda. Nevážím si sebe, své kůže, hlasu, myšlenek. A i když to nevede přímo k sebepoškozování, zraňuje mě to a omezuje. Podkopávám si nohy už sama, protože stejně vím, že padnu, že padat mám.

Přitom bych snad mohla, třeba jen skoro jako mimochodem a vlastně omylem, zmínit, že možná, někdy a někde, za určitých podmínek nejsem tak ztracená bytost. Racionálně: mé ruce mnohé dovedou a můžou pomoct, můžou okopávat silnice, rovnat jogurty do regálů, svírat se kolem hadru a mopu.... Dokáží mnohem víc, ano, ale i kdyby dokázaly "jen" toto, stejně bych je měla mít ráda, milovat je a ctít, ne?

Co teprve mozek. Jako bezedná studna, v které zůstane, co do ní naháží, jako houba, která nasákne okolí, jako nahrávací páska. Můžu snad být nepoužitelná při tom objemu dat, které s sebou všude tahám? Ta kvantová čísla, kvadratické rovnice, data historických bitev, cizojazyčné pojmy...., nepovyšuje mě to na jedince, který "má smysl"?

Jenže mě to nespasí. Žádné pojmy, žádná gutace, hydatody, reminiscence, Vietovy vzorce nebo zákony pana Newtona, výpravy Peršanů proti Řekům, Koroibos z Elidy ani sonety mistra Shakespeara. Nic.

Bez ohledu na to, jak dobrá budu dcera, kamarádka, studentka, sestra, kolemjdoucí, dobrovolnice, holka, spolužačka, bez ohledu na to se neuznám.

Lpěla jsem na plnění těch rolí tak, tak moc. A uniklo mi, že jejich plněním se sama k sobě nepřiblížím ani o centimetry, že zůstanu naopak míle vzdálená.

Čas na sebe. (Na tom teď pracuji.)
Asi si budu muset dávat soukromé terapie. Intenzivní. Nebudu si lhát.

Ve světle toho, co už bylo napsáno, je zřejmé, že nadpis nebyl míněný jako povzbuzení neexistujícího tajného ctitele či nekonkrétní prosící žádost směrem ven.
Že je to můj výkřik patřící mně samotné.

Nebojte, při dnešním sezení téma výkřiku otevřu a obsah, motivy i jeho formu podrobíme s klientkou důkladnému rozkladu.

Avis
(ano, v poslední větě se sice autorka vrací k tématu rozkladu a uzavírá tak svůj výlev smyčkou, neboť na začátku sama pronesla, že rozkládá moc a že je to v jejím případě chorobné a nikam nevedoucí, ale v kontextu můžeme vycítit, že autorka nakonec našla klid a vyústění problému, i když paradoxně dalším rozkládáním :) )