__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Leden 2014

Nedělní seance

5. ledna 2014 v 20:21 | Avis |  Žiju
Nedělní seance, která by se neměla dít. Už o to víc, že jsem byla objevena rodiči. Noční můra povstala, anonymita prolomena.. Měla bych asi dál mlčet, ono to těmhle stránkám snad začalo slušet. Zvlášť, když absence znamenala, že si žiju a dýchám šťastně a nalézám sama sebe, nepotácím se na okraji propasti a neležím nečinně, zatímco se mi zbabělé myšlenky na nebytí promenádují nad čelem...

Ráno začalo být krásné. Ta příchuť nového dne a dalších 24 hodin, které vyzývají k tomu, aby byly prožity... Pocit, že prostě MŮŽU dělat, co chci, protože to je ostatním vlastně jedno a rozhoně jim tím neubližuji. Začala jsem mít plány a vylézat z ulity. Začínám mít plány a vylézám z ulity.

Konec roku mi hodně dal. Já se nadechla. Opravdu.

A nadechuji pořád. Jenže okolí nezmizelo mávnutím kouzelného proutku, nevypařilo se, nezmizelo. Vzduch mi naplňuje plíce a zvedá hrudní koš, ale srdce stejně nepodlehlo lehkosti a momentálně tíživě leží uprostřed hrudi a bije tak, že se mi chce brečet.

Proč?

Chci svět úsměvů a porozumění. Svět, kdy je vztah ne ošpendlený růžemi a vymodelkovaný divným balastem, ale kdy je funkční a v té funkčnosti krásný.

Ups, bublina praskla. To mě na nich mrzelo už tenkrát, když jsem je jako malá vyfukovala z bublifuku, že praskaly.
Táta se prořekl, že ho mamka podváděla, a prozradil taky, že prý byla duševně nemocná, že jí vlastní máma odmítala dávat prášky a že se bojí, že je nemocná i teď. Sám je absolutně nespokojený se stavem rodiny, s výchovou dětí, svým momentálním pracovním umístěním, s prachem na parapetu i drobečkem na kuchyňské lince. Když se ráno probudí, musí se do vstávání přemlouvat a nutit, což jde pak skvěle poznat, protože kypí naštvaností hned ze sobotního rána...

A teď k pointě?

Jenomže ta je jaká?

Že nevěřím na vztahy a dívám se na ně skrz prsty? Že po nich absolutně netoužím, že jim nevěřím a nechápu, jak někdo může? Nebo že takové není každé manželství a každý partnerský vztah? Že to nemusí skončit tím, že se vám zvedne husí kůže, když slyšíte jeho/její přítomnost? Že ani jeden den za rok, ani jedněch 24 hodin z těch 365 pokusů se s tou osobou čistě neradujete?

Že raději utlačíte sebe, zapomenete na pocity, na vlastní přání. Na vlastní plány na sobotní dopoledne.
Že se objetujete jakési představě řešení problému, který mezi vámi dvěma vznikl?

Pointa. Asi jsem šťastná, protože nepřemýšlím, popřípadě přemýšlím nad správnými věcmi. Uvědomuju si, kdy plním sebe a kdy plním jen role. A je to směšné. Vězměte si: neustále jsem se deptala tím, že jsem špatná dcera, studentka, nedostatečná kamarádka a blabla, zatímco jsem úplně zapomněla postrádat tu roli, kdy mám jako správný šestnáctiletý výrostek v pátek večer v půl dvanácté spoře oděná, ohřívaná vnitřně alkoholem ocumlávat páchnoucího neznámého týpka a pak mu o pár minut zvracet do dlaní....
Takovou roli nechci a nepřijímám. A když kašlu na tuhle, říkám vám taky: nestanu se otrokem těch ostatních.

A že mě - jako teď - dorazí uvědomění, jak na tom jsou moji rodiče a jak na tom s nimi jsem já?
Holka, asi to bude bolet a divím se, že to Tvoje prsty na klávesnici skládají tak lehko, ale to přejde. Ty se přes to dostaneš.

Protože i kdybys teď straště moc brečela a rmoutila se, koneckonců i kdybys tu žiletku o svojí kůži otřela nebo se děsivě přejedla a pak se marně snažila zvracet, ráno se probudíš a bude to pryč.

Protože budeš mít další krásný ráno. Ráno, kdy se usměješ a s úsměvem seběhneš ze schodů. A budeš se těšit na těch dalších 24 hodin. Nebudeš vědět hned z rána, že nakonec skončíš se slzami na podlaze v koupelně nebo že se s někým pohádáš... Nezahodíš ho v prní sekundě. Prostě mu tu šanci dáš. A pak ji uchopíš a proměníš...

A ironicky na závěr, tak, jak tě to baví:
Nevíš hned z rána, že se den posere, zato určitě hned z rána víš, že sis život (zatím) neposrala dvacetiletým svazkem, který se bojíš rozvázat, protože jsi prostě srab. A to ti dává další prostor se hned po probuzení pousmát!

P.S: Už píšu povídky. Jednoduše a bez cavyků jsem do toho skočila po hlavě a bez padáků. A hle, neskončila jsem u první věty. Nobody, jednou Ti na emailu přistane.

Avis ;)