__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Smrt

7. listopadu 2013 v 23:26 | Avis |  Žiju
Možná, že umřu na rakovinu. Nebo možná na selhání krevního oběhu. Na prasknutou žilku v mozku. Na prasknutý žaludeční vřed. Možná doma, možná v nemocnici. Možná mi bude sedmdesát, možná osmdesát nebo možná mnohem míň. To, co vím jistě, že umřu.

Mrzí mi to. A příčí se mi o tom přemýšlet. Minulý odstavec bolel a vymyslet ho trvalo déle, než bych si myslela. Když ona hmota... je tak úžasná. Každé ráno ji po probuzení shledávám stejně krásnou, neopakovatelnou a fascinující. Nechci se dostat k poslední tečce, ale neoddálím ji, když budu číst pomaleji. A nepřiblížím, když budu hltat řádky ve spěchu.

Bez výmluv, bez zkratek a bez oklik. Je tu prostě jen jedna čára, na ní dva body a mezi nimi já.

Jenom pár dnů a budu od toho prvního zase o rok dál.

Šestnáct. Číslo, které volá po mnohém. A já, ač stále zoufale nechci, poslouchám. Ba co víc, odpovídám. A můj hlas se line pryč a pak ozvěnou zpátky. Abych si uvědomila, že dospívám. Sbohem malé holčičce. Sbohem rodičům, kteří ji drží za ruce a ukazují jí svět. Teď je tu s ním sama. Ona a svět. S párem jejích let a s miliardami jeho.

Rodí se tu - ne před mýma očima, ale uprostřed mě - dospělost. Straší mi za dveřmi, klepajíc na ně. Špehuje mě střešními okny mého pokoje a dívá se mi přes rameno, aby zkontrolovala zápisky, které si dělám ve školních hodinách. A o kterých přemýšlím, k čemu mi budou. Zabírá mi místo v peněžence, majíc na sobě ještě drze mojí fotku. Vyhazuje mi ze skříně dětské oblečení. A na dopsaný deník ze sedmé třídy se dívá každý den s větším odstupem.

Co bylo, bylo.
A co bude, bude. A to v rychlém sledu, ze kterého se točí hlava a vzpomínky neutvářejí dostatečně silné, aby ulpěly.

Jen to slunce mě bude vítat každé ráno stejně. A každou zimu mi budou mrazem ztrácet ruce barvu a prsty na nohou cit. Každé jaro budou rozkvétat stromy. Každé léto se budu pařit ve třicítkách a stěžovat si na to, zlepší se mi lupenka, aby se mi v zimě mohla zase zhoršit. A tak znova a znova.

Nedřív vyměním tu dospělost ve svojí peněžence. Jednou, dvakrát. Poté mi vyraší vrásky pod očima. Zpomalí se myšlení, klesne pozornost. Otupí zrak. A bude mi padesát. A bude mi sedmdesát...

A pak se jednou všechno zastaví. Přijde skupina pochroumaných buněk a zničí mě. Selže krevní oběh. Praskne žilka. A já budu doma nebo v nemocnici...

...a pak nebudu. Prostě nebudu.

Nikdy. Ani až bude svět zas o pár miliard let dál. Lehkost a tak pomíjivá zodpovědnost se utkává se strachem z toho zániku a snaží se ho převýšit.
A já si tu mezitím v klidu dospívám.

Avis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 12. listopadu 2013 v 22:37 | Reagovat

Milá Avis, takovéto myšlenky vyháněj z hlavy. Ono se to sice do té hlavy občas nacpe, ale jsou to myšlenky neužitečné, už proto, že smrt je jedna z věcí, kterou neovlivníme, neobejdeme, snad ji jen vzdálíme. A ty máš vážně před sebou spoustu spoustu let. Mezi narozením a smrtí je život, a ten by se měl žít. Oslav své šestnáctiny s kamarády, s tancem, ať šampus bouchá a konfety lítají. Taky je oslav s rodinou, protože oni jsou a budou vždycky tvoji nejbližší. A až ti bude šestnáct a jeden den, zjistíš, že se vůbec nic nezměnilo, že jsi pořád stejná, že máš pořád stejné plány, nápady, nadšení.
Krásné narozeniny!

2 hendur hendur | 15. listopadu 2013 v 17:14 | Reagovat

Všechno nejlepší ;)

3 Avis Avis | Web | 19. listopadu 2013 v 21:15 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za povzbuzení i popřání! :)

[2]: Děkuju moc. :)

4 hendur hendur | 25. listopadu 2013 v 15:59 | Reagovat

[3]: Není zač, dlouho ses neozvala ;) Snad ti všechno vychází!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama