__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Listopad 2013

Šestnáct

19. listopadu 2013 v 1:21 | Avis |  Žiju
Stalo se to a děje. No a co. Svět je plný barev a tvarů, různých konzistenců, směrů a ukazatelů, je různorodý i stejný a teče mi žilami, jako by to byla samozřejmost. A já ho neženu, on se žene sám. A víte co? Ona to samozřejmost je. Snad i ta největší.

Svislé stěny mezi sebou rozestřely podlahy a stropy, rohy pavučiny. Přidávám se k nim se svými sítěmi. Sítěmi myšlenek, vztahů, rozečtených vět a přání. Zapadám, patřím, náležím. Voda teče koryty a vzduch zas mými plícemi, krev omývá i tu nejposlednější tepnu a kůže se kroutí do neopakovatelných otisků. Má to tak být a je.

Nemá to háček. Jestli ano, zatím na něm nevisím.

Čas je jen pouhopohé plynutí a osud jen sled dějů. Mám jeden nádech a mám jich sto. Pak můžu nadechnout klidně opět první.
Moje režie, moje rozhodnutí, kdy se nadechnout jinak.

Proměny. Metamorfózy. Jako pod Ovidiovou rukou Dafné, jak Filemón a Baucis, tak se pod taktovkou vnitřního nutkání nebo snad nutné determinace stávám jinačí. Vůně nově vydaných románů neprozrazuje nic o chuti stát se opět rozepsanými větami. Možná proto, že není, co prozradit.
Jestli je, neprozrazujte.

Jako kniha se stránkami, které teprve teď zapomněly chuť polibku tiskárny, které teprve teď vychladly, bych stejně nejspíš neporozuměla.

Inkoust už uschnul, listy při doteku nepálí, nehrozí svým zničením. Takže je otáčím a čtu.

Všechno nejlepší, Šárko.

Avis :)

Smrt

7. listopadu 2013 v 23:26 | Avis |  Žiju
Možná, že umřu na rakovinu. Nebo možná na selhání krevního oběhu. Na prasknutou žilku v mozku. Na prasknutý žaludeční vřed. Možná doma, možná v nemocnici. Možná mi bude sedmdesát, možná osmdesát nebo možná mnohem míň. To, co vím jistě, že umřu.

Mrzí mi to. A příčí se mi o tom přemýšlet. Minulý odstavec bolel a vymyslet ho trvalo déle, než bych si myslela. Když ona hmota... je tak úžasná. Každé ráno ji po probuzení shledávám stejně krásnou, neopakovatelnou a fascinující. Nechci se dostat k poslední tečce, ale neoddálím ji, když budu číst pomaleji. A nepřiblížím, když budu hltat řádky ve spěchu.

Bez výmluv, bez zkratek a bez oklik. Je tu prostě jen jedna čára, na ní dva body a mezi nimi já.

Jenom pár dnů a budu od toho prvního zase o rok dál.

Šestnáct. Číslo, které volá po mnohém. A já, ač stále zoufale nechci, poslouchám. Ba co víc, odpovídám. A můj hlas se line pryč a pak ozvěnou zpátky. Abych si uvědomila, že dospívám. Sbohem malé holčičce. Sbohem rodičům, kteří ji drží za ruce a ukazují jí svět. Teď je tu s ním sama. Ona a svět. S párem jejích let a s miliardami jeho.

Rodí se tu - ne před mýma očima, ale uprostřed mě - dospělost. Straší mi za dveřmi, klepajíc na ně. Špehuje mě střešními okny mého pokoje a dívá se mi přes rameno, aby zkontrolovala zápisky, které si dělám ve školních hodinách. A o kterých přemýšlím, k čemu mi budou. Zabírá mi místo v peněžence, majíc na sobě ještě drze mojí fotku. Vyhazuje mi ze skříně dětské oblečení. A na dopsaný deník ze sedmé třídy se dívá každý den s větším odstupem.

Co bylo, bylo.
A co bude, bude. A to v rychlém sledu, ze kterého se točí hlava a vzpomínky neutvářejí dostatečně silné, aby ulpěly.

Jen to slunce mě bude vítat každé ráno stejně. A každou zimu mi budou mrazem ztrácet ruce barvu a prsty na nohou cit. Každé jaro budou rozkvétat stromy. Každé léto se budu pařit ve třicítkách a stěžovat si na to, zlepší se mi lupenka, aby se mi v zimě mohla zase zhoršit. A tak znova a znova.

Nedřív vyměním tu dospělost ve svojí peněžence. Jednou, dvakrát. Poté mi vyraší vrásky pod očima. Zpomalí se myšlení, klesne pozornost. Otupí zrak. A bude mi padesát. A bude mi sedmdesát...

A pak se jednou všechno zastaví. Přijde skupina pochroumaných buněk a zničí mě. Selže krevní oběh. Praskne žilka. A já budu doma nebo v nemocnici...

...a pak nebudu. Prostě nebudu.

Nikdy. Ani až bude svět zas o pár miliard let dál. Lehkost a tak pomíjivá zodpovědnost se utkává se strachem z toho zániku a snaží se ho převýšit.
A já si tu mezitím v klidu dospívám.

Avis