__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Pevný balanc

28. srpna 2013 v 22:43 | Avis |  Žiju
Neocitla jsem se na tomto světě proto, abych zde vykonala něco slovutného a nezapomenutelného, nejsem zde proto, abych vyřešila nebo alespoň na svých bedrech nosila všechny trable a otázky, a dokonce zde nejsem ani proto, abych se chovala správně, dobře nebo normálně. Já tu prostě jsem.

A to je to nejlepší, co se mi mohlo stát. A stalo.

Nemusím vyhledávat pískot, podle kterého bych skákala. Můžu si pískat sama.

Stejně jako se dvě stěny se stropem potkávají v rohu a jako elektrony obíhají kolem jádra, stejně tak přirozeně můžu já krčit rameny a říkat, že nevím, že mě to nezajímá, že je mi to ukradený a že to není moje věc. Nemusím si skládat v mysli schémata problémů a mapy propastí mezi mými rodiči. Ani mezi mými rodiči a jejich rodiči. Na otázku "No a řekni…, není to tak?" nemusím hlesat tichá zádumčivá "hm", za kterými se schovává hledání diplomatických, kloudných odpovědí.

Neřeš, co Tě nepálí.

Mně nejde o to být zlá. Mně jde o to vědět, že nejsem zlá, když jsem neproměnila kazy manželství v růže bez trní, když ode mě někdo něco očekával a já požadavky nesplnila, když se odlišuju od ostatních, když se s někým bavit přestávám a s jiným začínám, když dna neproměním ve vrcholy a nezaobírám se vším.

Vědět, že moje štěstí nikomu nevadí, že svým štěstím jiným neubírám.

A to je svoboda.

Milovat přítomný okamžik. Teď a tady a né za padesát nebo dvě stě let. Zbourat všechny klenby a lešení, všechny kulisy zakrývající sladkou realitu. Realitu, která se děje sama. Nemusím a nejsem žádoucí jako pomocný nebo dokonce hlavní scénárista. Jsem prostou součástí toho velkého celku, který se děje sám.

Tak se i já "děju", nebo ještě líp, "nechávám se dít", "jsem děna".

A to je, pánové, teprve svoboda.
(Proč mi paradoxně největší volnost dává vědomí, že nejsem semaforem největší křižovatky?)


Co se změnilo? Nic. Jen já.

Není bolesti, jež chce ven a prchá s každou slabikou, jen radosti, která zůstává.

Velké díky všem, kteří mi pomohli si to uvědomit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 2. září 2013 v 22:49 | Reagovat

Zrovna tento týden jsem na tebe myslela, jak se ti asi daří a že mám vlastně radost z toho, jak se mění tvé pocity (neumím přesně říct, co se mění, ale je to příjemné).
Souzním s tímto článkem - před pár dny jsem se bavila s človíčkem o smyslu života a líbila se mi jeho odpověď - stačí, abych žil, kdybych nežil, způsobil bych tím zbytečnou bolest některým lidem... A mě se to hrozně líbí, někteří v tom hledají strašně hluboké pravdy a přitom toto je pravda nejhlubší.

2 Vendy Vendy | Web | 10. září 2013 v 22:15 | Reagovat

Žiješ svůj život. Sice se naše životy protkávají, tedy život tvůj a tvých nejbližších, ale pořád je to tvůj život a ne život tvých rodičů. Je dobré, že sis to uvědomila a rozhodla se nenechat uvláčet pocity a přáními někoho druhého. Myslím, že to zvládneš! Že vydržíš být neústupná, když budeš přesvědčena o užitečnosti neústupnosti, a stejně tak určitě pomůžeš, když bude pomoc na místě (a nebude to vynucování pozornosti). Ale hlavně budeš žít sama za sebe, plnit si svá přání, snít své sny a dělat věci, které chceš udělat. Držím palce, ať se ti daří!
Je to tvůj život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama