Neocitla jsem se na tomto světě proto, abych zde vykonala něco slovutného a nezapomenutelného, nejsem zde proto, abych vyřešila nebo alespoň na svých bedrech nosila všechny trable a otázky, a dokonce zde nejsem ani proto, abych se chovala správně, dobře nebo normálně. Já tu prostě jsem.
A to je to nejlepší, co se mi mohlo stát. A stalo.
Nemusím vyhledávat pískot, podle kterého bych skákala. Můžu si pískat sama.
Stejně jako se dvě stěny se stropem potkávají v rohu a jako elektrony obíhají kolem jádra, stejně tak přirozeně můžu já krčit rameny a říkat, že nevím, že mě to nezajímá, že je mi to ukradený a že to není moje věc. Nemusím si skládat v mysli schémata problémů a mapy propastí mezi mými rodiči. Ani mezi mými rodiči a jejich rodiči. Na otázku "No a řekni…, není to tak?" nemusím hlesat tichá zádumčivá "hm", za kterými se schovává hledání diplomatických, kloudných odpovědí.
Neřeš, co Tě nepálí.
Mně nejde o to být zlá. Mně jde o to vědět, že nejsem zlá, když jsem neproměnila kazy manželství v růže bez trní, když ode mě někdo něco očekával a já požadavky nesplnila, když se odlišuju od ostatních, když se s někým bavit přestávám a s jiným začínám, když dna neproměním ve vrcholy a nezaobírám se vším.
Vědět, že moje štěstí nikomu nevadí, že svým štěstím jiným neubírám.
A to je svoboda.
Milovat přítomný okamžik. Teď a tady a né za padesát nebo dvě stě let. Zbourat všechny klenby a lešení, všechny kulisy zakrývající sladkou realitu. Realitu, která se děje sama. Nemusím a nejsem žádoucí jako pomocný nebo dokonce hlavní scénárista. Jsem prostou součástí toho velkého celku, který se děje sám.
Tak se i já "děju", nebo ještě líp, "nechávám se dít", "jsem děna".
A to je, pánové, teprve svoboda.
(Proč mi paradoxně největší volnost dává vědomí, že nejsem semaforem největší křižovatky?)
Co se změnilo? Nic. Jen já.
Není bolesti, jež chce ven a prchá s každou slabikou, jen radosti, která zůstává.
Velké díky všem, kteří mi pomohli si to uvědomit.
