__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červenec 2013

Vykrystalizovalo

1. července 2013 v 10:41 | Avis |  Žiju
"Všechno je tady podebraný... Ty taky nejsi v pohodě." "Jsem." "Nejsi."

Jedna věc mi přijde zvláštní.
Že se můžete cítit někým opomíjení, ukřivdění a zanedbávaní, aniž byste si někdy uvědomili, co od dotyčného můžete, máte chtít.
Dřív jsem nepřemýšlela, co bych od rodičů měla čekat a požadovat. Přišlo mi, že to je dané. Naučí mě mluvit, zdravit, mýt si ruce před jídlem nebo čistit si zuby, prát si prádlo, žehlit, spát v noci a bdít ve dne. Základní balíček fungování. Ten si pak budu rozšiřovat celý život, zjistím, že sekačka na trávu se nemá čistit vodou, že rýže se má několikrát proprat, než ji dám vařit, jak udělat těsto bez hrudek, jak vyjít s lidmi, jak je nenaštvat, jak je nezabít, jak se jimi nenechat zabít. To je to, co jsem vždy podvědomě čekala, že mi rodiče dají /a taky dali/, impulz k žití. Asi jako když malé bezbranné mládě matka olíže, pomůže mu postavit se na vlastní nohy a ukáže mu, co se papká a co ne.
Nečekala jsem, že mě rodiče naučí radovat se a mít život ráda. To "se mělo stát" samo od sebe, jenže tato idea se - nikoli jen v jedné chvíli - zlomila a já začala být vyrovnávaček tlaku, upouštěčem, alespoň tím jsem se toužila stát. Brala jsem si na svědomí problémy, které jsem nemohla chápat a nechápala, které jsem se zoufale snažila řešit, samozřejmě v myšlenkové rovině. Kdybych se je snažila řešit i v praxi, mohlo mi hned zdravě dojít, že to zkrátka nejsou moje "věci". A že co není moje věc, do toho se nepletu.

Ale dejme tomu, že jsem teď udělala pár kroků. Že jsem třeba sekla s "povinným" smutkem, nekonečným rmoucením se, přemítáním o nesmrtelnosti chrousta a s hlubokým smutkem. Dejme tomu, že se teď na vesmír usmívám a on se usmívá na mě. Že jsem šťastná a miluju každou sekundu, den, slovo, myšlenku, příležitost.
Že jsem tu největší příležitost popadla za pačesy a začala žít ráda.

Dejme tomu, že mám spoustu šrámů a jizev, mezer a propastí, že si vůbec nevěřím a neumím se objektivně vnímat, že se bojím víc, než by bylo zdrávo a že zkrátka mám spoustu schodů, na které musím ještě vystoupit.

Ale dejme tomu, že jsem se sebrala a kráčím svižně po cestě, po které jsem měla kráčet už dávno.

Jenže. Moje rodina je ale stále moje rodina. A ta se vůbec nesebrala a nekráčí svižně po cestě, po které měla kráčet už věky. Ona stále leží, vzteká se a umírá. Prská síru, nadávky a slzy. Většina členů, zvláště pak její základ, samozřejmě s ní.

Já už ne.

Situaci vidím. Subjektivně. Spousta vjemů se přelévá do různých, vracejících se pocitů. Jsou ventilovány a nevyřčeny. Nechci do nikoho dloubat. Chtěla bych, aby se dloubli sami a našli si cestu, po které půjdou svižně a s úsměvem. Bohužel, to se neděje. Místo toho poslouchám dlouhé minuty o tom, jak se všechno rozpadá, jak tu hnijeme, jak jsme nemožní, jak jsme odlišní a jiní, ztracení.
Třeba ten pocit, že to tak táta prostě chce. Jako reflexi na vlastní předchozí vjemy, že mu právě takto popisovaný stav i ty dlouhé minuty samotného popisu přijdou adekvátní. Rozhodně ne natolik nemístné, aby se s nimi něco vážně dělalo.
Slova o tom, jak mi děti jsme zasažení, jak se odkloňujeme a jsme nešťastní. (Ani si nevšiml, že ke mě by tato slova už vážně přiřazovat nemusel?!?) Přitom.. musel k nám vůbec někdy tato slova přiřazovat? Měly jsme my děti nějaký závažný existenční problém? Byly jsem šikanovány nebo jsme umíraly na nemocničním lůžku?
Že by ne?

Ne. Jediné, co se děje, naše rodina se nesmála. Nikdy neměla společné zážitky. Žádné výlety, procházky, cestování, společné večery, společné bytí všech jejích součástek, které by kouzlilo úsměvy na rtech. To nám třem asi chybělo. I když nám to nikdy nepřišlo.

Jak se mělo stát, aby se děti toho, kdo není šťastný, smály z plna hrdla?
Nemělo.
Nestalo.

Nevadí?

Avis