__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Nataháno ze školy (:D)

4. června 2013 v 22:53 | Avis |  Žiju
Opakovat si stále dokola, že je lidské dělat chyby, a pak si to konečně připustit.

Už dlouho tu nebyla komplexní úvaha na určité téma a nebude; nepřekvapím ani dnes. Dovoluji si útlum své tvůrčí i přemýšlivé mozkové kůry, ordinuji si jen nezatíženě být (ale zatěžuje vůbec tvorba a zatěžuje přemýšlení?). Myslím, že snad i zabíjím myšlenky, vytlačuji je, opomíjím, nevšímám si jich.
A zdálo by se, že mě to nevšímání si jich, ta ignorace svědčí. Nemá to důvod, ale necítím se teď jako ozonová díra, která ničí a je ničivou silou, cítím se spíš jako zahojující se ozonová díra i jako to, co ji nahradí.


DAV
Svět je plný lidí, kteří jsou předurčeni k tomu, aby se každodenně míjeli a přitom nikdy nepoznali. Civilizace nám tyto role napsala už na svém počátku. Máme si v sedmi miliardách utvořit realitu a navzájem si při tom důvěřovat, aniž bychom se seznámili.
Co víme o paní zachumlané v bílé bundě, která vám u stánku nabízí čerstvou zeleninu? Nejspíš nic. Kdyby nám v dávných dobách sousední kmen nabídl mamuta, ocitli bychom se v dilematu, zda přijmout mamuta a doufat v jeho nezávadnost či zda podlehnout instinktu, který vidí za přijmutím cizího jídla hromadu rizik. Dnes nám ani na mysl nepřijde, že bychom o naší prodavačce nebo daném produktu mohli nebo dokonce měli něco vědět.
Společnost nás uspává, jsme její věrné ovečky, které se nebojí vlka, neboť nevěří v jeho existenci ve svých řadách. Jak jinak si vysvětlit, že klidně vytvoříme dav, aniž bychom se obávali svojí zranitelnosti v něm, aniž bychom po sobě vrhali podezíravé pohledy a neustále se kontrolovali. Předpokládáme, že se všichni budou držet scénářů, které ale nejsou původní a na kterých svět rozhodně nestojí a nikdy stát nebude. Někdo může mít šílený nápad a zabít nás uprostřed tramvaje, otráveným jídlem nebo při vykrádaní banky. Každý den nám může ublížit tolik lidí a my přesto víme, že se to nestane.
Víme, že pro nás ostatní nejsou hrozbou. A víme, že pro nás nejsou důležití, že je zbytečné pamatovat si míhající tváře. Odcizili jsme se a vměstnali do velkých měst, přestali jsme si pomáhat osobně a necháváme společnost, aby byla prostředníkem mezi námi.
Chtěli jsme to tak, chceme to tak. Máme rádi dav, to, co s sebou přináší. Prahli jsme a prahneme po snadných cestách a cílových rovinkách, po velkolepých formách a honosných prostředcích, po dosahování vzdálenějších a vzdálenějších met.
Společnost, ten největší dav na světě, nám poskytuje vše, co jsme od ní žádali. Stojíme nyní každým rokem na vzdálenější metě. Nepřestáváme hledět dopředu a doufat v rychlé posuny, v to, že budeme jako dav ještě lepší a že to přinese štěstí i nám, jedincům. Není ale čas na chvíli se zastavit a položit si otázku, zda se s každou vzdálenější metou nevzdáváme něčeho, co bychom si chtěli ponechat?


SOUTOK
Za mým městem se stékaly dvě řeky. Mluvilo se o nich jako o kuriozitě, což jsem nejdříve nechápal. Když jsem je však spatřil, zůstal jsem zírat na ten dechberoucí přírodní úkaz.
První řeka byla plná bahna, krajinou plynula těžce, s obtížemi. Druhá byla čistá, bleděmodrá, tekoucí snadno a bez námahy.
"Pokloň se mým zkušenostem," promlouvala jedna řeka k druhé, "a přenech tyto břehy mně."
"Necítím úctu k tvým zabláceným vodám, necítím úctu k cestě, kterou jsi musela vykonat, aby ses zčeřila. Tobě neustoupím. Ustup ty před mou mladistvou ctižádostí," mínila druhá.
"Směju se tvé ctižádosti, pohrdám lehkostí, s jakou protékáš a o které si myslíš, že si podmaňuje celý svět."
Poslouchal jsem tu věčnou hádku řek, které se mají spojit v jedinou, tu věčnou hádku řek, jejíž výsledek je předem dán. Vzduch nasákl vodou a dýchal se lehce, mé uši slyšely jen burácení nesmiřitelných sokyň a vůbec celá má mysl se upínala, musela upínat k tomu výjevu, před nímž jsem už notnou chvíli stál.
Staly se jednou. Novou, jednolitou řekou, která bez námitek proudila krajinou až k dálkám obzoru, staly se řekou znalou a přitom dětsky naivní, blátivou a čistou zároveň. Stejně se stále ve svém soutoku, na tom obdivovaném místě za městem, hádaly a přely. Snad proto, že musely, snad proto, že lpěly na svých individualitách, snad proto, že se nemohly jen poddajně smířit se svým osudem.
Mé myšlenky se od těch dvou řekn nevzdálily, ani když jsem odcházel ke svému autu a vracel se do města.

Napsala jsem i (hroznou, na poslední chvíli z ničeho splácanou) úvahu na téma ""Životní postoje a osud divizního generála Bohuslava Všetičky", ale tu sem dát nemůžu a (není divu) ani nechci. :D

P.S:
Avis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 20. června 2013 v 20:15 | Reagovat

Ty úvahy jsou velice oslovující - tím myslím i to líčení. Moc se mi líbí. Mám nad čím přemýšlet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama