__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červen 2013

Krátce zmatená v úterní předvečer

25. června 2013 v 17:29 | Avis |  Žiju
"Nikdy nezachraňuj své rodiče," mělo by být vysprejováno nevzhledným, zbrklým písmem na stěně každého kanálu, kam kromě krys a splašků nikdo a nic celé roky nezavítá. Říkejte písničce, aby se zpívala bez melodie, ospalosti, aby existovala bez klížení víček, tělu, aby žilo bez jídla.
Mám za sebou základní vzdělání. Už se nemusím vzdělávat. Už můžu být vyhozena mezi dav, který mě pohltí a zničí, už nejsem malá, ta, pro kterou se pořádají dětské dny, akce v obchodech, ta, pro kterou v restauraci dávají poloviční porce.
Už jsem tu sama za sebe. Slyším být svoje srdce klidně a pravidelně, chce se říct dospěle. Nepotřebuju ani sát z matčina prsu, ani ruku pomáhající při prvních krůčcích, ani slovo povzbuzení, ani neustálou podporu. Dívky v mém věku v Africe umírají při porodech a já, kdybych chtěla, mohla bych taky.
Věci se chrlí moc rychle. Odevšad.
Že prý má brát prášky a nebere. A já vidím, co to způsobuje. A dál nic. Jen vidím a nezavírám oči, očekávám a nezastírám si to. Ale neřeším. Nechávám kypět a překypovat. Řešíc příznaky, ignoruji příčinu. Tu neznám a bojím se jí. Nechci ji vidět, nechci ji znát. Nechci se hádat. Zmítám se, nevím, co si počít.
A srdce si bije dál.
Jediné, co zůstává dané, jsou ty jemné chomáče mraků na obloze. Přesouvají se, plují, mění se mi před očima. Samé smutné výjevy, přestože se chci smát. Sloni sunoucí se k svému vlastnímu hřbitovu, malá sýkorka zuřivě mávající křídly ve snaze uniknout před mohutným lvem, matka s dítětem, cáry zmíněné sýkorky, pak zmizí v dálce, aby přestaly být odrazem a obrazem mého duševního stavu.
Že prý viděl, řešil, nevyřešil a potopil sám sebe. A jestli tehdy umřelo něco, co umřít mělo později, pak to teď, když to mělo žít, nežije. Vítr skučí v prázdných slujích, slunce bez emocí pálí kůži na zátylku schýlené postavy, jen krev se dál přelévá. Znamená život.
Jako bychom všichni byli střepy, které nelze sesbírat a poskládat, slepit, jako bychom byli diamanty, které nelze vybrousit, které už teď ztratily hodnotu.
Nevím, co chci, a nevím, zda mi něco chybí. A mělo by chybět?

Avis

Nataháno ze školy (:D)

4. června 2013 v 22:53 | Avis |  Žiju
Opakovat si stále dokola, že je lidské dělat chyby, a pak si to konečně připustit.

Už dlouho tu nebyla komplexní úvaha na určité téma a nebude; nepřekvapím ani dnes. Dovoluji si útlum své tvůrčí i přemýšlivé mozkové kůry, ordinuji si jen nezatíženě být (ale zatěžuje vůbec tvorba a zatěžuje přemýšlení?). Myslím, že snad i zabíjím myšlenky, vytlačuji je, opomíjím, nevšímám si jich.
A zdálo by se, že mě to nevšímání si jich, ta ignorace svědčí. Nemá to důvod, ale necítím se teď jako ozonová díra, která ničí a je ničivou silou, cítím se spíš jako zahojující se ozonová díra i jako to, co ji nahradí.