__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Uvědomění

5. května 2013 v 18:04 | Avis |  Žiju
Svět jsou struktury, na které se nemohu zlobit jen proto, že je nechápu. Ať už se snažím je pochopit či nikoli, musím mít stále na paměti, že jsou mě jako pavoukovi sítěmi, jejichž podstatu nikdy nezměním a to nejen proto, že nemůžu, ale i proto, že jenom díky nim mám svoje místo v prostoru.
Musím existovat právě kdesi uvnitř těchto struktur, otázkou tedy není prostor a má spokojenost s ním, ani bytí samotné. Stačí najít kousek pavučiny a na něm se uchytit k vlastní spokojenosti. Vzhledem k mojí nedospělosti zatím nemám možnost volby kousku pavučiny, tudíž to jediné, co mi zbývá udělat a co jsem měla racionálně udělat už dávno - vymezit se vůči tomu kousku pavučiny, vzít na vědomí, že jsem zcela oprávněně jeho součástí. Že nejsem jen vrstva prachu, která se tiše zvětšuje, čekajíc na to, až bude utřena. Nejsem, abych vyrovnávala tlak, abych byla zosobnění ústupků svých rodičů, abych chápala všechny problémy a řešila je. Jsem, abych byla.
A když jsem, měla bych si klást otázku - a to mnohem častěji a dříve než po patnácti letech života - co mi chybí ke štěstí.


Ke štěstí mi chybí, že si moji rodiče nejsou milenci, přáteli, blízkými, kamarády nebo známými, se kterými se vám obličej nezmění v utahanou, rezignovanou grimasu. Možná kdysi byli spolu šťastnější, ale nyní je to mezi nimi takové, jaké to je, a takové to mezi nimi nejspíš i zůstane. Nemůžu vázat svoje štěstí na jejich, nemůžu své štěstí podmiňovat tím jejich. Je hloupé čekat na vlak, který nemá přijet...? Dovoluji si zavírat dveře a oči, neslyšet. Ať už jde o ně jako o pár nebo o ně jako jedince.
Můžou mít problémy, mají je, můžou je řešit a nemusí. Nic z toho není ani moje vina, ani můj byznys.
Pokud se mám ve svém životě zabývat problémy, tak ať jsou to moje vlastní.
Ke štěstí mi chybí vědět, že nepotřebuji, aby má rodina splňovala normy ideální nebo obvyklé rodiny. Vždyť je to pojem mně vnucený, ke kterému se nemusím upínat a mít pak pocit, že jsem součástí celku pokrouceného, divného, nemocného nebo ztraceného. Nemusím se cítit opožděně, nemusím se dívat do tabulek a prohlubovat pocit bytí pod tlustou černou čárou. Čárou rozdělující úspěšné od neúspěšných.
Můžu brát rodiče jako médium, které mi umožnilo tady být, jako osoby, kterým jsem a budu vždy zavázaná a něco dlužící. Pokud přijmu tuto myšlenku jako základ našeho vztahu, soužití by mohlo být jednodušší. Čerpající z nevyčerpatelného. Z dluhu k matce, z dluhu k otcovi.
Ke štěstí mi chybí pocit zázemí. Domov, jaký vídám v knížkách, o kterém slýchávám ve filmech a o kterém čtu v knížkách a slyším ve slovech známých, domov, který je natolik harmonický, že se před jeho dveřmi nezastavíš a nepočítáš do tří, aby ses ujistil, že všechno je a bude v pořádku. Přicházím na to, že domova - nebo exaktněji, té budovy se žlutou fasádou a dvěma terasami - se nebojím. Bojím se táty. Domov mi poskytuje zázemí na mnoha úrovních. A na úrovně, na které nestačí, mám - nebo můžu dosadit - kamarády, každodenní rituály, tužku a papír nebo i svou kočku. Tak co - a proč - bych chtěla víc. Vždyť to, že jsem nevypila všechny řeky světa, ještě neznamená, že mám žízeň.
Ke štěstí mi chybí cítit, že mám právo být šťastná, i když se mnou zbývajících sedm miliard nesouhlasí, i když štěstí necítí všichni okolo mě. Nemusím být nešťastná preventivně, pořád, nemusí to pro mě být základní stav. Nemusím to nikomu vysvětlovat ani se obhajovat, můžu být šťastná i z odporných a hnusných důvodů, stejně jako z ryzích a rytířských. Je to má věc.

Svět jsou struktury, na které se nemohu zlobit jen proto, že je nechápu. Měla bych je právě proto zbožňovat. Můžu je pojmenovávat jmény, která mi k nim nesedí, ale která pomáhají. Můžu v nich vidět to, co vidět potřebuju. Můžu si existovat tak, jak chci, postavit si cesty, překážky i cíle. A to všechno při tanci po strukturách, které mi stanovují rámce, které musím mít. Rámce, které mi nedovolují být umělcem s neutuchající inspirací, který ale neví, co dřív uchopit.

Avis
(...fotka nesouvisející, London Eye :D)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama