__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Duševní aneurysma

19. března 2013 v 22:06 | Avis |  Žiju
Pokud by byla víra v poznání lidí dechem, pak vím jistě, že v posledních dnech se ten můj zastavuje víckrát, než by bylo zdrávo. Celé dětsví si přeju umět číst scénáře a když se mi to jen trochu, vážně trochu daří, tak to je takové Pyrrhovo vítězství, tak to bolí, že si přeju, abych tak pošetilé přání nikdy neměla.
Říká se, že život je hra. Pokud ano, tak jediná slova, která se mi s tímto typem her vybavují, jsou scénáře, role, scénáře a zase scénáře. Pokud je život boj, tak jedině ve smyslu košaté, strašně rozsáhlé strategie, která nikdy nekončí a která ve výsledku unaví všechny zúčastněné tak, že se ženou do spárů smrti s úsměvem na rtech.
Druhý největší kámen úrazu je, že jsem nevyléčitelně posedlá hledáním vzorců lidského chování. Jako největší problém pak vidím to, že je taky skutečně nacházím. Pak se jich držím jako tonoucí záchranného kruhu, jako hovnivál své kuličky, jako žvejkačka přilepená k chodníku. Pevně, křečovitě a úpěnlivě.
A zcela, zcela iracionálně. Iracionalita je krásná, jenže bolí. Tuhle v pátek bolela určitě. Jsem nucená (sebou i okolím), abych se stávala dospělou, respektive dospělejší, abych chápala, abych rozuměla. Jenže já nemůžu, nemůžu to udělat správně. Hrabu se se zákony poezie v motorech a s křížovým šroubovákem v ruce se ženu na spravování lidských bolestí.
Nechápu jaká síla mě nutí vědět, že vím a že vím správně, přestože jsem zatím zažila jen patnáct zim. Přestože ničemu nerozumím a pořád jsem ta, co by měla jen stát v rohu a dívat se. A místo toho už stojím uprostřed sálu, v ruce skalpel a z úst musí plynout slova rozsudků, žalob a obhajob. A nikdo mi nevěří, nikdo mi nemá věřit. Ani já si nevěřím a stejně mi nikdo z rukou skalpel nevezme. Nechají mě tam se sklánět nad tělem a přemýšlet, kde říznu. Je jenom jedna možnost, jen jedna odpověď na otázku, proč mě nezastaví v zájmu pacienta. Tím pacientem si jsem já sama.
Jsem strašně malá a strašně blbá. A mám chuť se za to potrestat, za to i za stovky dalších věcí, které jsou nevyřčené, které nikdy nebudu schopna vyřknout, ale kterých se nikdy nezbavím. Za věci, které se vynořují, aby se už nikdy nepotopily.
Mám chuť se vyhnat do mrazu, nespat, nesmát se, nejíst, nedýchat. Chci nedokázat mluvit, neslyšet otázky, nevidět scénáře. Chci být vločkou, která v březnu padá na zem, aby mohla hned roztát. Chci být osmou vlnou, kterou hned překryje devátá. Mám se dost. Svých slov i vět, myšlenek i myšlenkových toků. Problémů, jichž jsem součástí, řešení, jichž součástí nejsem a nikdy nebudu. Mám dost smíchu, který není smíchem, smutku, který není smutkem.
Chci abdikovat na post člověka. Už jenom z té drzosti, že jsem schopná a tak necitelná, že dokážu napsat tohle, přitom můj život je samozřejmě v pořádku, je vzácný ve svojí podstatě a tohle bych dělat ani říkat neměla. Chci abdikovat na post člověka už jenom z toho důvodu, že se sama sobě tak moc nelíbím.
Nepomáhá mi prodýchávání, sakra.
Proč je cesta k nemoci tak krátká?
A víra v budoucnost tak nemožná?
Doufám, že vy budoucnost máte, že v ní věříte, že se za ní ženete a není nic, co by vám sebralo vítr z plachet, není nic, čemu byste dovolili, aby vám ten vítr sebralo. Že jste lidi jako z filmů a z knížek, jako z představ, jako ze snů, jako z iluzí.
A slova smršťují se v ostny, které mě bodají, zatímco se prostor a čas rozpadají v pochybně směšné kousky reality, která je ještě směšnější než součástky, ze kterých je poskládaná.


Psala bych ještě dlouho, tak dlouho, až by mi zdřevěněly ruce, až by mi došla pojmenování a slzy, až bych tímhle vyblitím dospěla nakrátko k pochybnému klidu duše. Jenže nemám čas. Nemám čas, abych se vypsala z poklesnutí na mysli, nemám čas se věnovat sobě. Promiňte, musím se zapojit do několika scénářů, které se mi hnusí a kterých musím být součástí.

Avis

P.S: Kašlu na sebe. A ještě jsem za to se sebou spokojená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 21. března 2013 v 22:30 | Reagovat

Někdy nás pokusy nás samých dokonale posunou a mnoho na nich pochopíme, což bychom jinak nikdy nepochopili... Ale je mi líto, že se zase pořád tolik trápíš :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama