__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Slohy ze školy

10. února 2013 v 23:19 | Avis |  Žiju
Myšlenky se ne a ne vysrážet do slov, tak přidávám pár slohových prací ze školy.

LÍČENÍ: RÁNO V JAVORNÍKÁCH
Časně z rána vysoupám na rozhlednu vrchu Stratenec v Javorníkách. Znenadání se mi tak otevírá pohled na krásnou scenérii.
Zbytek ticha spícího lesa ještě ulpívá na stromech kolem a na vzdálených kopcích, a tak můžu, obklopena přirozenou mlčenlivostí rán, vdechovat chladivý a svěží vzduch, jenž voní po kůře jehličnanů a jenž je radost vdechovat do plic.
Za barikádou z vrcholků kopců utápí moře husté bílé mlhy tamější krajinu. Tuším tam hučet, šeptat a hlaholit řeku Váh a zpívat ptáky o kráse dnešního rána, o mlze, obyvatelích lesa i o nás, poutnících, kteří sem zavítali, aby se pokochali zdejší krajinou a mohli nad ní zaplesat.
Ze záplavy mlhy vystupují na obzoru Strážovské vrchy a Malá Fatra a s majestátností vysokých hor se dotýkají nebe.
Nebe pak bez váhání jmenuji klenotem svého výhledu. S příchodem rána se nechalo zbarvit štětcem nejlepšího malíře do tisíce odstínů teplých barev. Nyní s křehkou důstojností spojuje všechny dílky skládanky a s nadýchanou jemností dává vyniknout jim i sobě.
Jsem zaskočena celistvostí a dokonalostí obrazu, jenž se přede mnou vykreslil, a cítím se být zrazená, zklamaná tím, že se s přicházejícím dnem vytratí, aby se možná mohl opět vykreslit příštího rána nebo se už nikdy nevrátit.
Ale i kdyby se dnešní krása neměla nikdy, nikdy opakovat, mně se neztratí, neboť si ji vrývám do paměti, zatímco rozhlednu opouštím.
Fotografie: Pavel Sušeň - Ráno v Javorníkách, časopis Příroda

LÍČENÍ: CESTA DO ŠKOLY
Jedna z těch, které důvěrně znám. Jedna z těch, která je dlážděná mnohdy tíživými myšlenkami, a přesto na ni vstupuji, zase a zase. Každé ráno, pět dní v týdnu. A tak se mi dostala pod kůži, stala se denním rituálem. Hrníčkem, který upřednostňujete před ostatními, plyšákem, kterého berete všude s sebou.
Není příliš malebná. Zbytky silnice obklopené blátem táhnou se líně mezi domky mých sousedů, později pár vysokých jehličnanů smutně zpívá ódu na zašlou slávu již neexistujícího lesa, do očí mi bije šeď zdi obepínající železnici a do nosu rozespalý dech maloměsta.
Možná je to tak lepší. Po té cestě chodívám, abych se dostala odněkud někam, nechodím na ni snít, ani obalovat myšlenky dalšími myšlenkami. Ona to ví, nehraje si přede mnou na krásku krás, na div divů, na cestu cest. Je prostá a ve své prostotě krásná.
Musíte ji mít rádi. Když po ní chodíte každý den, až ji znáte nazpaměť, když vás pohlcuje svou praktičností a pro tu si vás získá, když vás nenutí zastavovat se a zdržovat. Když chápe mou nervozitu, nesměje se mým spěchajícím nohám nebo když mrzne společně s mým dechem.
Jednou, až po ní přestanu chodit, zapomene na mě a já na ni. Obě víme, že není cestou, kterou si vrýváte do myšlenek nadosmrti a že já nejsem pocestným, na kterého se nezapomíná. Obě - i beze slov - víme, že jediné, co máme společného, je přítomnost. A obě víme, že i to je dost.

P.S: Co by bylo, kdyby se děti nebály tmy, zatímco dospělí ano?

(mám období relativního prázdna, demotivace, těstovin, opakujících se těhotných snů a věčných pohledů skrz okno v prvním mezipatře školy)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 21. února 2013 v 19:51 | Reagovat

Píšeš moc krásně, nezvykle :-) První líčení se mi líbí moc - Javorníky znám, jen ta konkrétní místa už zase ne.
Druhé mě také velmi oslovilo.
A se třetím souzním - zralé myšlenky, a to jste v té horší půlce poznávání se. Uvidíš za dva, tři roky, kdy vám začne docházet, že se za pár let rozejdete do jiých škol, měst a republik... A že jste vlastně kolektiv nejvíce spjatý ze všech škol a budoucích profesí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama