__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Únor 2013

Bolavost nostalgie

15. února 2013 v 21:29 | Avis |  Žiju
Vyzdvihování cesty jen proto, že bláto, do kterého jste se při kráčení po ní bořili, už zaschlo. Jako byste se snad mohli vrátit a jít po té cestě znova. Bez obtíží, bez problémů. Snad jako by ta cesta byla dokonalá právě tím, že už je minulostí.
Začínám si idealizovat minulost. Asi mě znervózňuje rozmanitost a košatost možností, které všichni máme a které formulují současnost, které ovlivňují běžící okamžik i všechny následující. Přitom tu neuniformitu mám ráda. Hle, záminka k osobní rozepři.
Minulost je fascinující tím, že je neměnná. Nelze nic opravit, žádnou větu napsat jinak, žádné slovo vyškrtnout. Minulost, pokud chce, může zjistit, jaká je. Stačí sečíst stopy v blátě, které už zaschlo. Stačí spočítat letokruhy vrásek, číst z vrstev prachu. Minulost jen pokrčí rameny a uvědomí si, že přesně taková je. A tečka. Žádné přemazávání. Žádné ztrácení vlastní identity jen kvůli (cizím) ideálům.

"Jsem svobodou zavřenou v prázdné láhvi od okurek, alkoholem bez ethanolu, vesmírem bez galaxií.
Chci to udělat.
Jenomže nemám tělo. Nemám dech, který bych mohla zastavit, ruku, kterou bych mohla odjistit zbraň, krk, kolem kterého bych si uvázala provaz. Už ale nedokážu čekat na den, kdy začneš zapomínat, že jsi mě, myšlenku, měl."

Současnost bolí. Nezáleží na tom, jak moc jste s ní smíření a nakolik vám vyhovuje, stejně je plná nejistoty, mračen a nezodpovězených otázek.
A ještě víc bolí taková minulost, na které bláto zatím nezaschlo. Stát nad vlastním marným úsilým, mazat si neúspěch na tváře a slzy (zklamání) si kapat do očí, aby víc zářily. Už jen z vět, které jsem napsala dřív - nedávno, je mi poněkud nevolno. Proč mě má nedávná já mrzí víc než to současné?

Mám takový hloupý pocit z toho, že pořád věřím v morální hodnoty nebo v pravidla a že stále odmítám věřit v lidi s pokrouceným cítěním, v utrpení a bolest a v to, že každému z nás nevadí bolest a utrpení přivádět.
Asi od každého očekávám dokonalost, sakra. A v každém ji taky vidím. Jenomže někteří berou to, co je dělá dokonalými, a zbaví se toho jen proto, aby se víc podobali vyretušovaným představám dnešní společnosti. Někteří podlehnou iluzi, že žijeme na filmových plátnech.
Kterou tvář z mnoha mám považovat za původní? A záleží vůbec na té původní, když je překrývána dalšími?

Asi od každého očekávám dokonalost. Jen u sebe nedokážu najít ani jednu věc, na které by se dala dokonalost vystavět, ani jednu věc, která by se za dokonalou dala považovat.

"Beru ten jediný nůž, který mám, a nořím ho dál a dál, hlouběji a hlouběji. Blíž ke konci, který je cílem. Pyrrhovo vítězství, sarkasticky si uvědomím a uchopím rukojeť ještě pevněji.
Já neumírám. Jen ztrácím sebe sama a stávám se beztvarou, neosobní, univerzální."
A pak poznávám, že i já podléhám iluzi, že žijeme na filmových plátnech. A při pokusu odmítnout "nutnost" přikrýt svou tvář dalšími ji raději nikomu neukazuju. Což je ještě horší, že?

"Myšlenky mají velmi nízký práh bolesti. A trpí bezmezně."
Možná si minulost neidealizuju. Možná jenom chápu, že to, co už stejně nelze změnit, je do jisté míry jedno.

Avis
(ve dnech, kdy všichni odpadávají jako přezrálé štvestky ze stromů, jen já jsem pořád zdravá, ve dnech, kdy si uvědomuju, že samota je nejjednoduší formou nutného šílenství a zároveň je tak zábavná, a ve dnech, kdy se krystalizační soustavy stávají jedním z mých největších bodů programu)

Slohy ze školy

10. února 2013 v 23:19 | Avis |  Žiju
Myšlenky se ne a ne vysrážet do slov, tak přidávám pár slohových prací ze školy.

LÍČENÍ: RÁNO V JAVORNÍKÁCH
Časně z rána vysoupám na rozhlednu vrchu Stratenec v Javorníkách. Znenadání se mi tak otevírá pohled na krásnou scenérii.
Zbytek ticha spícího lesa ještě ulpívá na stromech kolem a na vzdálených kopcích, a tak můžu, obklopena přirozenou mlčenlivostí rán, vdechovat chladivý a svěží vzduch, jenž voní po kůře jehličnanů a jenž je radost vdechovat do plic.
Za barikádou z vrcholků kopců utápí moře husté bílé mlhy tamější krajinu. Tuším tam hučet, šeptat a hlaholit řeku Váh a zpívat ptáky o kráse dnešního rána, o mlze, obyvatelích lesa i o nás, poutnících, kteří sem zavítali, aby se pokochali zdejší krajinou a mohli nad ní zaplesat.
Ze záplavy mlhy vystupují na obzoru Strážovské vrchy a Malá Fatra a s majestátností vysokých hor se dotýkají nebe.
Nebe pak bez váhání jmenuji klenotem svého výhledu. S příchodem rána se nechalo zbarvit štětcem nejlepšího malíře do tisíce odstínů teplých barev. Nyní s křehkou důstojností spojuje všechny dílky skládanky a s nadýchanou jemností dává vyniknout jim i sobě.
Jsem zaskočena celistvostí a dokonalostí obrazu, jenž se přede mnou vykreslil, a cítím se být zrazená, zklamaná tím, že se s přicházejícím dnem vytratí, aby se možná mohl opět vykreslit příštího rána nebo se už nikdy nevrátit.
Ale i kdyby se dnešní krása neměla nikdy, nikdy opakovat, mně se neztratí, neboť si ji vrývám do paměti, zatímco rozhlednu opouštím.
Fotografie: Pavel Sušeň - Ráno v Javorníkách, časopis Příroda

LÍČENÍ: CESTA DO ŠKOLY
Jedna z těch, které důvěrně znám. Jedna z těch, která je dlážděná mnohdy tíživými myšlenkami, a přesto na ni vstupuji, zase a zase. Každé ráno, pět dní v týdnu. A tak se mi dostala pod kůži, stala se denním rituálem. Hrníčkem, který upřednostňujete před ostatními, plyšákem, kterého berete všude s sebou.
Není příliš malebná. Zbytky silnice obklopené blátem táhnou se líně mezi domky mých sousedů, později pár vysokých jehličnanů smutně zpívá ódu na zašlou slávu již neexistujícího lesa, do očí mi bije šeď zdi obepínající železnici a do nosu rozespalý dech maloměsta.
Možná je to tak lepší. Po té cestě chodívám, abych se dostala odněkud někam, nechodím na ni snít, ani obalovat myšlenky dalšími myšlenkami. Ona to ví, nehraje si přede mnou na krásku krás, na div divů, na cestu cest. Je prostá a ve své prostotě krásná.
Musíte ji mít rádi. Když po ní chodíte každý den, až ji znáte nazpaměť, když vás pohlcuje svou praktičností a pro tu si vás získá, když vás nenutí zastavovat se a zdržovat. Když chápe mou nervozitu, nesměje se mým spěchajícím nohám nebo když mrzne společně s mým dechem.
Jednou, až po ní přestanu chodit, zapomene na mě a já na ni. Obě víme, že není cestou, kterou si vrýváte do myšlenek nadosmrti a že já nejsem pocestným, na kterého se nezapomíná. Obě - i beze slov - víme, že jediné, co máme společného, je přítomnost. A obě víme, že i to je dost.

P.S: Co by bylo, kdyby se děti nebály tmy, zatímco dospělí ano?

(mám období relativního prázdna, demotivace, těstovin, opakujících se těhotných snů a věčných pohledů skrz okno v prvním mezipatře školy)