__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Zrcadlení pocitů

7. prosince 2012 v 22:06 | Avis |  Žiju
(Pokrok. Konečně osobněji než v druhé osobě jednotného čísla.)

Mlha ztěžkla, vysrážela se v slzy, v slzy olova, v slzy, jež trhají pavučiny mých horoucích přání. Stejně lehce, jako když košťaty smýkáme po stěnách, abychom se zbavili pavučin v rozích.

Za horami mého vnímání svítí slunce. Lidé se tam nezastavují před vchodovými dveřmi, srdce jim v tom okamžiku nezatíží strach, obavy a chronická stísněnost z osob, které za dveřmi žijí. Lidé tam mají rádi Vánoce. Vánoční výzdobu ve městech, kádě s kapry a vůni horkého grogu nemají spojenou s ničím, co by je dělalo zesmutnělými. Mohou se procházet mezi stánky, mohou zdobit stromečky, mohou se dívat na betlémy, mohou Vánoce milovat.

Hory mého vnímání jsou strmé, neobroušené větrem, mladé. Jsou mi problémem i řešením.
Zabraňují, abych viděla do krajin, kde svítí slunce a kde se lidé dívají na betlémy.
Ale nedovolují, aby se kyselost děšťů, kterou důvěrně znám, dostala ode mě přes hory, ode mě k ostatním.
A nedovolují, abych si myslela, že sluncem osvětlené místo neexistuje. Protože za těmi horami musí být. Musí a je.

Představte si obraz. Obraz dokonale uklizeného domu, domu, kde má všechno systém a řád, představte si dům, kde se smetí zametá ještě dřív, než dopadne na podlahu, kde musí být všechno dokonalé.
A divte se, v tom domě se nežije. Ten dům obývají trosky, zbytky celistvých lidských existencí. Zbytky krásných existencí, zbytky, které se míchají s potrhanými pavučinami a tvoří tak střípky vzácné velkorysé reality, střípky, které se musí taky uklidit.
Aby dům zůstal stále stejně uklizený a stále stejně dokonalý a aby se ze zbytků lidských existencí stávaly ještě větší trosky.

Vítejte na palubě letadla, které se řítí k zemi. Pod námi je moře, nekonečně moře bez začátků, bez konců a bez cílů. Moře, na jehož hladinu dopadneme. A ta hladina bude tvrdší než beton. Není tu žádná řeka Hudson, na níž bychom mohli přistát, bezchybně a bezpečně.
Přesto si nikdo nezouvá boty, přesto si nikdo nesedá do nouzové pozice. Nikdo se nepřipravuje na náraz. Nikdo se nepřipravuje na přežití.
Snad proto, že nouzové východy nejdou otevřít.

Avis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carmen Carmen | Web | 7. prosince 2012 v 22:19 | Reagovat

v tvém komentáři jsem našla něco, co souvisí hodně i se mnou a s mými pocity. někdy jen tak sedím na posteli a říkám si, že jsem psychicky narušený člověk. možná ano, možná ne. život je natolik složitý, že člověk nemá čas na to, říct si jaký je a kým chce být.

je pro mě těžké zvednout se ze země a začít na sobě makat. většinou se lituju, a celý den nikam nejdu, protože se za sebe stydím. mám velice ' smysluplný ' život.

2 pavel pavel | Web | 7. prosince 2012 v 23:22 | Reagovat

Hezké sny. :)

3 Carmen Carmen | Web | 8. prosince 2012 v 8:46 | Reagovat

mám to úplně jako ty. i když školu svým způsobem vážně nesnáším, tak kdykoliv jsem tam, jsem s kamarády, jsem veselá a pubertálně blbnu, jako ty.
jenže když přijdu domů je to na nic. pořád nad vším přemýšlím, píšu blog, a nudím se. někdy jdu ven, protože i můj pokoj ze mě začíná být negativní. myslím, že je to o tom, že jsem doma hodně sama. byla jsem i v dětství hodně sama. ve škole člověk nemá moc čas na přemýšlení. doma ano. a pořád to jde za ním.

4 Carmen Carmen | Web | 8. prosince 2012 v 8:46 | Reagovat

[3]: a nevím, ale asi to má něco společného s mým vnitřním já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama