__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Prosinec 2012

(Hledání) štěstí

18. prosince 2012 v 22:19 | Avis |  Žiju
Princ políbí Šípkovou Růženku, která se probudí, zamiluje se bezmezně do svého rytířského zachránce, koná se svatba a veselí se Růženka i princ, celý zámek, celý kraj. A jejich štěstí trvá dvě minuty , přesně do chvíle, než doběhnou závěrečné titulky.
A holčičky chtějí být princeznami a chlapečci touží stát se rytíři, aby byli také šťastní a veselil se s nimi celý svět. Jenže mnohem déle než dvě minuty. Nejlíp napořád.

Jenže štěstí, ať už si to uvědomujeme nebo ne, je zbožím s krátkou dobou trvanlivosti. Narazí na Tebe - jak se říká: "Když je štěstí unavené, narazí i na vola." Ale byl bys mnohem větším volem, kdybys byl uvěřil, že u Tebe může vydržet, že u Tebe vydrží.

Nabývám dojmu, že štěstí není ani hodnotou, ani smyslem nebo cestou, nabývám dojmu, že dokonce není ani závěrečným vyzněním. Že není ničím, že možná vůbec není.
Že je jen ideálem, k němuž se nelze přiblížit, ale přesto se o to pořád snažíme. Tím pádem se potom štěstí stává prostředkem. K pokračování v cestě, k obnovení víry, ke krátkému zvednutí tepu. A je jen slovem, které znovu a znovu převalujeme na jazyku, jen slovem, za nějž jsme skryli význam, který jsme už sami zapomněli.

Naprosto hloupé se ukázalo hledat štěstí v tom, co nemáme, co bychom mohli mít, popřípadě v tom, co mají ostatní. Je to jako ptát se sami sebe, koho máme rádi, a pak tu odpověď hledat v srdci někoho jiného. Jako chtít zjistit svou finanční situaci a dívat se do cizí peněženky. Jako být nemocný a prášky dávat někomu jinému a přesto doufat, že vás to vyléčí.

Logicky by se nabízelo hledat štěstí v tom, co máme. Vím, že ho takhle nalézt můžu, pokud nebudu nevelkoryse chamtivá, opovrhující dvojmístnými čísly jen proto, že existují čísla vícemístná, pokud nebudu zavrhovat komáry jen proto, že existují velbloudi.
Protože vím, že se dokážu radovat z pěkných rán, z chutě vody s citrónem, z povrchu nalakovaného dřeva. Z bělosti sněhu a černoty soumraků. Už jen pozastavit se, na čerstvém vzduchu se pořádně nadechnout, uvědomit si, že ani ten tak zautomatizovaný děj, jako je dýchání, není samozřejmým. Že i on je malým zázrakem. Důvodem ke štěstí.
Uvědomme si, že, ač si to za žádnou cenu nechceme připustit, jsme stále zvířata. A tím, že si říkáme lidé, jsme nepovýšili, nestali jsme se polobohy. Nevytvořila se pro nás nějaká vrstva vyšších hodnot. Nevznikla pro nás nová, vyšší sféra štěstí.

Takže pokud vůbec nějakou sféru štěstí chceme najít, nehledejme v nebesích, hledejme při zemi. A až na těch štěstích, jež najdeme v přízemí, stavme větší štěstí v dalších patrech. Nezapomínejme ale na to, že čím vyšší stavba, tím hůř ona stavba dopadne po zemětřesení. A protože štěstí rozhodně není trvalé, můžeme si být jisti, že takové zemětřesení přijde. Ale neznamená to, že bychom kvůli tomu neměli stavět. Jen bychom si měli být vědomi, že štěstí může kdykoli a jakkoli skončit. Že štěstí jednou taky skutečně skončí. A že, až přijdete o štěstí, které jste nacházeli v láskách, přátelství nebo v úspěších, vám stále zůstanou ta jednoduchá štěstí.

A jednoduchá neznamená povrchní. Stále se Vám bude líbit vůně právě uvařeného čaje, stále se budete rádi dívat na jemné reliéfy krajin, na kontrasty, na výrazy ve tvářích ostatních lidí, pořád budete stejně ujíždět na praskání zmrzlých kaluží, na vůni čerstvého pečiva, na srážení se vašeho dechu v mrazech.

Mám pocit, že při nekončící honbě za štěstím se chováme jako zlatokopové, kteří sice ví, jak používat rýžovací pánev, ale kteří nevědí a ani nepřemýšlí o tom, co vlastně chtějí rýžovat.
Protože to zkrátka tak často vypadá, že se honíme za něčím úplně jiným.

Avis.

Vánoční hibernace

14. prosince 2012 v 23:39 | Avis |  Žiju
Úlomky vánoční atmosféry mi ulpěly snad ve vlasech, snad pod víčky, a tak peču cukroví, nakupuju dárky, neděsím se, když zaslechnu koledy a vůbec se nechávám pohltit tím zvláštním celospolečenským unesením, které začíná pravidelně se začátkem adventu, v nákupních centrech samozřejmě už na konci října.

Vadou na kráse je, že jediné Vánoce, kterými se nechávám pohltit, jsou ty komerční. Možná ze setrvačnosti, možná je to jen další snaha běhat za kopačákem tak, jako běhají ostatní. Každopádně na Vánocích je pěkné, že o svých přátelích a blízcích lidé začínají uvažovat jako o duších, chtějí potěšit je a ne sebe sami, je to trochu jako divadlo, jako předstírání, že nejsme sobecké svině. Milé předstírání.

Jsem opět vyřazená figurka, s kterou se nehraje. Jasně, spousta lidí říká, že Vánoce nemá ráda, jenže když nastane Štědrý večer, tak si drtivá většina z nich sedne kolem stromečku se svou rodinu, pijou horkej grog, nechají toho nejmladšího, aby s nepřebernou radostí rozdal dárky, smějou se a na to, že Vánoce vlastně nemají rádi, vůbec nemyslí.

Ne tak já. Bolestivé na našich Vánocích je to, že se snažíme dělat je rodinně, udržovat a navozovat atmosféru skutečné milující se rodiny, která slaví společně to, že jsou další rok šťastně spolu. Jenže to je jako pokoušet se žralokovi srovnat zuby do jedný řady. Beznadějný a nebezpečný.

Chci být na vánoční prázdniny nemocná. Chci prospat Vánoce, chci dělat, že spím, a jen se dívat na strop nad postelí a představovat si lepší místa s lepšími lidmi, s lepší rodinou, kde bych i já byla lepší dcerou a kde bych Vánoce mohla oslavit tak, abych po celé jejich trvání jen neprohlubovala svůj už tak bezedný pocit troskovitosti a beznaděje.

Nesnáším se za tu morální zkaženost, kterou se začínám plnit. Chtěla bych být čistě kladnou postavou, abych mohla stoprocentně naivně věřit, že skončím dobře, neboť v dobrých pohádkách a špatné literatuře dobří vždy dopadnou dobře.

A ušlapaný sníh pod tíhou mých kroků už ani nekřupe.

Avis.

Zrcadlení pocitů

7. prosince 2012 v 22:06 | Avis |  Žiju
(Pokrok. Konečně osobněji než v druhé osobě jednotného čísla.)

Mlha ztěžkla, vysrážela se v slzy, v slzy olova, v slzy, jež trhají pavučiny mých horoucích přání. Stejně lehce, jako když košťaty smýkáme po stěnách, abychom se zbavili pavučin v rozích.

Za horami mého vnímání svítí slunce. Lidé se tam nezastavují před vchodovými dveřmi, srdce jim v tom okamžiku nezatíží strach, obavy a chronická stísněnost z osob, které za dveřmi žijí. Lidé tam mají rádi Vánoce. Vánoční výzdobu ve městech, kádě s kapry a vůni horkého grogu nemají spojenou s ničím, co by je dělalo zesmutnělými. Mohou se procházet mezi stánky, mohou zdobit stromečky, mohou se dívat na betlémy, mohou Vánoce milovat.

Hory mého vnímání jsou strmé, neobroušené větrem, mladé. Jsou mi problémem i řešením.
Zabraňují, abych viděla do krajin, kde svítí slunce a kde se lidé dívají na betlémy.
Ale nedovolují, aby se kyselost děšťů, kterou důvěrně znám, dostala ode mě přes hory, ode mě k ostatním.
A nedovolují, abych si myslela, že sluncem osvětlené místo neexistuje. Protože za těmi horami musí být. Musí a je.

Představte si obraz. Obraz dokonale uklizeného domu, domu, kde má všechno systém a řád, představte si dům, kde se smetí zametá ještě dřív, než dopadne na podlahu, kde musí být všechno dokonalé.
A divte se, v tom domě se nežije. Ten dům obývají trosky, zbytky celistvých lidských existencí. Zbytky krásných existencí, zbytky, které se míchají s potrhanými pavučinami a tvoří tak střípky vzácné velkorysé reality, střípky, které se musí taky uklidit.
Aby dům zůstal stále stejně uklizený a stále stejně dokonalý a aby se ze zbytků lidských existencí stávaly ještě větší trosky.

Vítejte na palubě letadla, které se řítí k zemi. Pod námi je moře, nekonečně moře bez začátků, bez konců a bez cílů. Moře, na jehož hladinu dopadneme. A ta hladina bude tvrdší než beton. Není tu žádná řeka Hudson, na níž bychom mohli přistát, bezchybně a bezpečně.
Přesto si nikdo nezouvá boty, přesto si nikdo nesedá do nouzové pozice. Nikdo se nepřipravuje na náraz. Nikdo se nepřipravuje na přežití.
Snad proto, že nouzové východy nejdou otevřít.

Avis

Samota

4. prosince 2012 v 23:13 | Avis |  Žiju
(Téma týdne: /Samota/. :))
Pod tíhou nových poznatků, pod tíhou vývoje stává se svět stále větším paradoxem. Divíme se, jak mohli žít naši předci bez vymožeností, bez elektřiny, bez dopravních prostředků, bez internetové a mobilní sítě, bez kravat a beze slov. Naivně děkujeme, že sami nežijeme v té době, že máme peníze, zákony a průmysl. A pak nám o všechno přeroste přes hlavu a začneme závidět kmenům v Africe. Kmenům, jejichž život se nevzdálil, nezrychlil se jsa poháněn systémem, kmenům, které se starají sami o sebe, kmenům, které si můžou dovolit dlouhé chvíle radostně tancovat kolem ohně se všemi okolo.

Dalo by se říct, že hra, kterou jsme si udělali ze životy my, nás odcizuje. Přestože jejím účelem byl pravý opak - aby nám na sebe samotné zbývalo víc času. Snad jsme na původní účel zapomněli, snad proto už neumíme dlouhé chvíle tancovat u ohně se všemi okolo. Ať už je ráno nebo noc, ať prší nebo ne, ať už se žije nebo umírá.

Svět se změnil. U ohňů se už netančí, možná ohně ani nehoří. V přeplněných městech zůstáváme osamoceni. A lidé kolem vás jsou vám na míle, strašlivě dlouhé míle vzdáleni, přestože mají zřejmě úplně stejné problémy, otázky k řešení, přání a touhy jako vy.

To je ta smutnější samota. Samota, která není skutečností k ničemu se nevázající. Neznamená jen, že se zavřeš do pokoje a jsi sám, neznamená, že se jdeš projít do lesů, sám. Ona jen vyplňuje místo, na kterém by měl plát oheň, jen vyplňuje místo, na kterém by byly africké kmeny tancovaly kolem ohně.
To je ta smutnější, trýznivější samota. Kyselá, s hořkostí uvědomění, že některé hodnoty do Tvého života můžou vnést jen ostatní. A ne Ty sám.

Je tu i samota s milejší tváří, samota, na kterou se hněvat snad ani nemůžeš. Je to ta samota, která je družičkou duševního vývoje, družičkou posouvání se dál. Ta samota, která dává člověku možnost být sám se sebou. Jen se dívat do zrcadla a nechat myšlenky volně plynout, klidně a bez zábran.
Nemusíte přemýšlet, jestli ostatní neobtěžujete tím, že s nimi jste. (Ne, že byste sám sebe obtěžovat nemohl, ale když se tak stane, víte to snadno a hned.) Nemusíte dělat kompromisy v tom, o čem budete přemýšlet, dumat nebo nepřemýšlet a nedumat. Dokonce nemusíte svoje myšlenky ani vkládat do slov, můžete je nechat plynou tak, jak jsou, nahé, neobalené slovy, jež jen zakalují jejich podstatu.

Je sice pravda, že víc hlav víc ví. Jenže v hloučku hlav asi těžko jedna hlava může uvažovat sama o sobě. A že by celý hlouček uvažoval velmi osobním způsobem o jedné (přítomné) hlavě, na to je třeba příliš mnoho shod, než aby se to stávalo často.

Potřebujeme aspoň občas, třeba jen v malém hloučku, společně tancovatkolem ohně. Tancovat, protože by tenhle tanec neměl nikdy skončit, tancovat, protože by nemělo existovat nic, co by ten tanec mohlo přerušit, tancovat, protože nás to spojuje.
A potřebujeme trávit čas sami se sebou. Přemýšlet, kým jsme byli, kým jsme a kým budeme, čím byl, je a bude svět okolo, přemýšlet o ranních paprscích, o slovech a gestech, o slzách a o citech.Protože občas musíme zavítat k ohni, u kterého zrovna nikdo netančí, a sedět tam jen tak sami, dívat se do ohně a hřát se u něj.

A být tak členem toho kmenu v Africe, kmenu, jehož život se nevzdálil ani nezrychlil, kmenu, který nemá systémů, kmenu, ve kterém se každý stará sám o sebe. A kmenu, kde můžeš kdykoli jít a tančit s lidmi okolo ohně a kde kdykoli můžeš zůstat sedět opodál jsa unášen proudem svých myšlenek.