__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

(Narozeninová) vzpomínka na Prahu

19. listopadu 2012 v 1:21 | Avis |  Žiju
U Albertova bývala pekárna. Se strašně dobrými koblihami. Vážně jsem je zbožňovala. Bylo mi tak šest, sedm, nenosila jsem brýle, natož čočky, neuměla jsem vyškrábat svůj podpis a velké psací e jsem tvořila zásadně osově obráceně.

Ta pekárna tam už není. A já taky ne. Už je to šest let. Na den přesně. A já si nevybavuju jména všech svých spolužáků, všech svých učitelek a jediné, co snad bezpečně vím, je má bývalá adresa. Bez přemýšlení tak můžu říct, že mi Praha i s děním v ní utekla.

Stěhovali jsme se přesně na moje deváté narozky. Což je náhoda, ale aspoň si to díky tomu pamatuju. A pamatuju si i to, že jsem tehdy byla ještě tak naivní, že jsem si myslela, že mi svět padne k nohám. Stejně, jako mi k nim do té doby padal v Praze.

Stěhování mi tím pádem otevřelo oči. A už bylo na čase. Taky se mi zdá, že mě přestěhování strašně změnilo. Jenže protože nevěřím, že by se moje osobnost mohla přesunutím o pár kilometrů dál tak moc přeformovat, říkám raději, že jsem se víc objevila.

Váhám, jestli jsem se objevila ke svojí radosti. Ta devítiletá holčička byla víc pozitivní, víc žila právě přítomným okamžikem, o kterém o to míň přemýšlela, neměla propady nálad, byla víc extrovertní a neříkalo se jí Šája.

Samozřejmě nemůžu říct, že bych s tehdejším svým já neměla už nic společného, ale je mi vzdálené. I pro vzpomínky z té doby se musím probíjet přes zakaleně čirou zeď dálek. Jako by snad ta malá holčička ani nebyla mnou.

Miluju Prahu. Nuselák. Rotundu sv. Martina. Malou stranu. Dům Popelky Biliánové na Vyšehradě. Výhled na Prahu z něj. Náš malý byteček. I auta rozléhající se podél celé ulice. A tohle všechno, to jsou vzpomínky.
Je ze mě cizinec. Hlubinná znalost města proměnila se s grácií v povrchní. A stejně mě umí Praha uchvátit, stejně mě umí utahat a stejně mi umí nalít energii do žil.

....a v den, který na Prahu vzpomínám, si můžu uvědomit, že jsem o další rok starší. S dnešním dnem je mi patnáct. Zapomínám tedy na poloviční jízdné a na ježdění po Praze zdarma. Uvědomuju si, že pokud provedu zločin, už mě za něj můžou postihnout. Přemýšlím, jak si zařídím občanku a beru na vědomí, že mi stát povoluje, abych měla sex.
Nemůžu říct, že by uběhlý rok byl nějak promarněný nebo dokonce tak prázdný, že kdybych ho ze svého života vyškrtla, nic by se netalo. Posunula jsem se dál. Ale to, co mě děsí, je, že za tři roky budu muset být posunutá mnohem, mnohem víc.
A já, nesamostatná, troskovitá a struskotvorná se mám proč bát, že to nezvládnu. A že se v tom všem utopím.

Nechci, aby i závěrečné vyznění tohohle článku bylo negativní. Jenže je. Možná, že jsem už zapomněla, jak psát sladké konce utopené ve vlastním štěstí. Ale měla bych se to znovu naučit. Pomoct by mi mohlo to, že jsem se přesně v téhle minutě, přesně v tuchle chvíli poprvé nadechla. V jednu hodinu dvacet jedna minut 19. listopadu 1997. V Praze Podolí.
A možná, že, ač si to nepřipouštím, mi právě tehdy svět padl k nohám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Skrz záplavu mlhy...


Komentáře

1 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 22. prosince 2012 v 0:52 | Reagovat

Možná to je tím, jak člověk roste, tak se vyvíjí. Některé věci najednou vidí jinak než dřív. Teď se možná bojíš budoucnosti, ale třeba na to budeš za rok zase pohlížet jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama