__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Listopad 2012

Puella timet

22. listopadu 2012 v 22:47 | Avis |  Žiju
Strach. A nikoli úderný, vyhraněný a krátkodobý. Nýbrž mazlavý, táhnoucí se po Tvém já, strach, co leptá Tvou důvěru. V sebe sama, v ostatní, ve svět a ve smysl. Věrný stín, věčný společník. Nepřítel, který se snad stává přítelem, neboť při Tobě pořád stojí.

Bojím se. Asi bloudím. Tápám. Škobrtám. Padám. A nevstávám, abych šla dál, ale snad abych mohla znovu upadnout. A další a další otazníky se lepí na stěny. A schovávají pod polštářem. Zabijáci sladkých snů. Snů a iluzí.

A všechny otázky na stěnách a odpovědi v uzavřených krabicích polepených samolepící páskou vlastního nepochopení, všechny chvíle padání, všechny srdeční jizvy, všechny sdílím jen sama se sebou.
To mi nevadí. Dokážu si nahradit posluchače i vypravěče a nechci lít asfaltově smrdutou lávu do hlavy někomu dalšímu. Mlčet je snazší nežli mluvit. A pak se div nepochopení. Nenapsala jsem si na čelo, jak se hroutím a jak se cítím zhroucená, a tak to z něho nikdo nemohl vyčíst.

Jsem pleva označená za zrno. A po výrobním pásu hrnu se dál a dál. A nikdo netuší, nikdo - a tak se s tím trápím jen sama já -, že ze mě dobrej chleba nikdy nebude.

Prohlédněte, zbavte se clon sebeklamů, stoupněte si na špičky a nahlédněte za obzor. Zvyšte kontroly u výrobních pásů. Aby se vám takové chyby už nestávaly, abyste objevili tu plevu, jež sama ví, že maskou, kterou nosí, se stejně nikdy nestane.

Chtěla bych, aby věděl, že když brečím, tak ho nezkouším vydírat. Že brečím, protože už nemůžu dál s kamennou tváří, která snad jako by říkala, že se stále nic neděje. Chci, aby věděl, že můj pláč není obchodní trik. Že to je čisté zrcadlení toho, co cítím.
Aby věděl, že mě situace, která trvá a která se zhoršuje, opravdu, opravdu ničí.
Aby si uvědomil, že jsem jeho dcera, že jsem to já, že žiju teprve patnáct let a že jsem mu nijak neublížila. Aby věděl, že nejsem jeho vlastní matka vrácená v čase. A že si se mnou nemusí vyrovnávat účty. Že mi nemusí nic dokazovat. A že mám právo na svůj volný čas. A že to, jak si vybírám já, nesouvisí a neovlivňuje to, jak si vybírá on.
Že nejsem jeho soupeřem.

Chci, aby poslouchal a mohla jsem mu všechno tohle říct.

Avis

(Narozeninová) vzpomínka na Prahu

19. listopadu 2012 v 1:21 | Avis |  Žiju
U Albertova bývala pekárna. Se strašně dobrými koblihami. Vážně jsem je zbožňovala. Bylo mi tak šest, sedm, nenosila jsem brýle, natož čočky, neuměla jsem vyškrábat svůj podpis a velké psací e jsem tvořila zásadně osově obráceně.

Ta pekárna tam už není. A já taky ne. Už je to šest let. Na den přesně. A já si nevybavuju jména všech svých spolužáků, všech svých učitelek a jediné, co snad bezpečně vím, je má bývalá adresa. Bez přemýšlení tak můžu říct, že mi Praha i s děním v ní utekla.

Stěhovali jsme se přesně na moje deváté narozky. Což je náhoda, ale aspoň si to díky tomu pamatuju. A pamatuju si i to, že jsem tehdy byla ještě tak naivní, že jsem si myslela, že mi svět padne k nohám. Stejně, jako mi k nim do té doby padal v Praze.

Stěhování mi tím pádem otevřelo oči. A už bylo na čase. Taky se mi zdá, že mě přestěhování strašně změnilo. Jenže protože nevěřím, že by se moje osobnost mohla přesunutím o pár kilometrů dál tak moc přeformovat, říkám raději, že jsem se víc objevila.

Váhám, jestli jsem se objevila ke svojí radosti. Ta devítiletá holčička byla víc pozitivní, víc žila právě přítomným okamžikem, o kterém o to míň přemýšlela, neměla propady nálad, byla víc extrovertní a neříkalo se jí Šája.

Samozřejmě nemůžu říct, že bych s tehdejším svým já neměla už nic společného, ale je mi vzdálené. I pro vzpomínky z té doby se musím probíjet přes zakaleně čirou zeď dálek. Jako by snad ta malá holčička ani nebyla mnou.

Miluju Prahu. Nuselák. Rotundu sv. Martina. Malou stranu. Dům Popelky Biliánové na Vyšehradě. Výhled na Prahu z něj. Náš malý byteček. I auta rozléhající se podél celé ulice. A tohle všechno, to jsou vzpomínky.
Je ze mě cizinec. Hlubinná znalost města proměnila se s grácií v povrchní. A stejně mě umí Praha uchvátit, stejně mě umí utahat a stejně mi umí nalít energii do žil.

....a v den, který na Prahu vzpomínám, si můžu uvědomit, že jsem o další rok starší. S dnešním dnem je mi patnáct. Zapomínám tedy na poloviční jízdné a na ježdění po Praze zdarma. Uvědomuju si, že pokud provedu zločin, už mě za něj můžou postihnout. Přemýšlím, jak si zařídím občanku a beru na vědomí, že mi stát povoluje, abych měla sex.
Nemůžu říct, že by uběhlý rok byl nějak promarněný nebo dokonce tak prázdný, že kdybych ho ze svého života vyškrtla, nic by se netalo. Posunula jsem se dál. Ale to, co mě děsí, je, že za tři roky budu muset být posunutá mnohem, mnohem víc.
A já, nesamostatná, troskovitá a struskotvorná se mám proč bát, že to nezvládnu. A že se v tom všem utopím.

Nechci, aby i závěrečné vyznění tohohle článku bylo negativní. Jenže je. Možná, že jsem už zapomněla, jak psát sladké konce utopené ve vlastním štěstí. Ale měla bych se to znovu naučit. Pomoct by mi mohlo to, že jsem se přesně v téhle minutě, přesně v tuchle chvíli poprvé nadechla. V jednu hodinu dvacet jedna minut 19. listopadu 1997. V Praze Podolí.
A možná, že, ač si to nepřipouštím, mi právě tehdy svět padl k nohám.

Za náhody a jejich pomíjivost

10. listopadu 2012 v 23:29 | Avis |  Žiju
Článek je přiřazen k tématu týdne "Náhoda je blbec".
Podstatná jména rozdělujeme na abstraktní a konkrétní. Konkrétní jsou ta, která si můžeme ohmatat a která můžeme vnímat svými smysly. Abstraktní jsou ta, která nazývají pocity a děje. Mezi nimi je hodně těch, o jejichž smyslu můžeme dlouho a dlouho spekulovat. A protože tématem týdne je náhoda (respektive její bytí blbostí), musím si pro začátek zaspekulovat i já.

Náhoda je shodou okolností. Takovou shodou, kterou neočekáváme. To my totiž děláme velmi rádi, očekáváme a děláme ze světa očekávatelnou partii se slabým soupeřem. Jenže svět není slabý soupeř.
Nechává nás hrát svou hru, nechává nás, abychom si mysleli, že můžeme všechno naplánovat, aby pak mohl přidat jen jednu dvě docela malinkaté náhody a vyvést nás omylu.

Občas říkáme, že náhoda není náhodou, ale osudem. Pro mě je osud jen pojmem. Není předem určeným výsledkem partie, je jejím průběhem. A o průběhu rozhodujeme my, my se
světem.

Včerejší depka má taky právo tu být, ne?

5. listopadu 2012 v 21:42 | Avis |  Žiju
Cítím se prázdně, vyčerpaně, nesmyslně. Jako vysátá fraška, jako imitace svého já, které už je pryč. Jako podvodník sebe sama i ostatních. Jako podvodním už jen tím, že existuju a nejsem lepší, než jsem. A že se zdám být lepší, zatímco nejsem.

Je konec podzimu. A mě táhne na patnáct a je mi to jedno, jen dál utíkám vedle kolejí plná nechuti sama k sobě. Zakomplexovaná, neopravitelná, nezajímavá, obludná a plná bludů. Podávám Ti ruku, podávám ruku celému světu a přeju si, abys vyčetl z mých očí, jak zkažená jsem, abys ode mě nic neočekával, abys mě nepřeceňoval. Jenže nikdo nedokáže vyčíst z mých očí to, co v nich čtu já.

Nemít tak tyhle zasraný pocity. Umět se bez nich obejít. Cítit teplo uvnitř sebe. Nebo za ním jako vlaštovka moct odletět.
Jenže já se vážně vidím jako bezcennou trosku. A v temnotě a chladu nocí stejně vynikám jako největší zlo a do prosvětlených rán se nehodím. A sama sobě soudcem dávám si doživotí. Tak lehce, tak s grácií, jakoby snad o nic nešlo, jakoby to bylo fuk. Jenže pro mě by být nemělo.

Je konec podzimu. A já obdivuju nynější přírodu, soucítím s ní a mám pocit, že cítím úplně to samé, co prožívá ona. Když nechává hnít plody své práce, ba co hůř, nejen své. Když všechny krásné barvy promění v hnědou jednolitou plochu. Když odchází a ví, že po ní zbyde to, co se hodí už jen pro sníh a ledovou krásu.
Pro Zimu, která promění podzim v prah, aby z něj pak mohla stvořit jaro.
Jenže já nechci padnout v prach, aby ze mě mohlo vzejít něco lepšího.
Já chci tím lepším být, já se chci tím lepším stát.

Avis