__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Říjen 2012

"To je moje" aneb Svět není náš

14. října 2012 v 17:09 | Avis |  Žiju
(Článek přiřazen k tématu týdne: "To je moje!")

Přestože jsme stále znova a znova zraňováni mizením věcí, lidí i vztahů z našich životů, přestože víme, že cílem našeho života nebude shromáždit co nejvíce materiálního bohatství, přes to přese všechno stále jsme a budeme konzumní společnost.
Kupíme kolem sebe spousty věcí, věcí, které ani nepotřebujeme, věcí, které ani nechceme, spousty věcí, které mají vytvořit iluzi, že by svět mohl být, že je náš.

Když mi bylo devět a my, rodina, jsme se rozhodli, že se zapojíme do procesu suburbanizace a Prahu (vše máš po ruce) vyměníme za zápraží (třicet minut vlakem a vše máš po ruce), nastal složitý proces balení všeho do krabic. Bylo to jako "sbal celou svojí existenci a pojď".
Jenže celá moje existence nebyla jenom moje tělo a moje duše. Doma byly spousty věcí, které byly mých a přestože jsem je ani nechtěla, ani nevyužívala a k ničemu mi nesloužily, přesto doma byly.
Hromada věcí, která mi už k vývinu posloužila a přestože už mi k ničemu nebyla a místo měla jen ve vzpomínkách, přesto jsem nebyla dostatečně vyspělá, abych si to uvědomila a poslala je dál. Zpátky.
Držela jsem si tu hromadu věcí, zoufale pevně.

A pod tou hromadou věcí, kterou si všichni kolem sebe nashromáždíme, pod tou nevidíme, pod tou jsme zapomněli vidět podstatu. Že totiž nejsme stálou součástí světa, že tu louky nejsou proto, abychom je přeměnili v pole a lesy né proto, abychom je pokáceli a proměnili v sídliště, že totiž svět není náš.
Že žádná, žádná věc a žádná zvířata nemohou být naše.
Nepopírám existenci vlastnictví. Vlastnictví jako hodnoty, kterou c(í)tíme uvnitř nás, kterou potřebujeme obhajovat a obhajujeme. I včely staví úly, i jezevci mají nory, i vlci si vybírají teritoria.
To je vlastnictví, o které je opřena existence, to jsou prostředky, které bereme za své, abychom měli kde a jak žít.
Jenže lidé už nežijí ve smečkách proto, aby přežili a zabili dostatek potravy. Nežijí ve smečkách proto, aby zachovali druh.
Změnili jsme sféru hodnot, neboť tu první, prvotní sféru hodnot už máme odfajfkovanou. A proto máme čas posunout se (možná výš, ale určitě) dál, do další sféry hodnot. Nejsme si jisti, nevíme, jaký vyšší smysl by měla mít naše existence. A tak ho zoufale hledáme. Snažíme se povýšit na sféru nadlidskosti a dokonalosti, toužíme se vyvíjet, růst a ohromovat.

A my se vyvíjíme. Poznáváme svět kolem sebe. A děláme z něj svůj. Těžko říct, proč se nebrání. Když kácíme lesy, když zamořujeme ovzduší, když zabíjíme velryby ve velkém, když stavíme směšně vysoké mrakodrapy a rozlehlá sídliště... Když měníme svět, který nepatří nikomu, na svět, který je náš. O kterém si myslíme, že je náš.

A to není jen kámen tížící srdce lidstva jako takového. Je to kámen nás všech. A to teď nemluvím o tom, že my, jsouce vychováváni reklamami, chodíme do obchodů a vyprazdňujeme regály (a svoje peněženky) třeba jen proto, že na obalu je značka.
Mluvím o chápání všech věcech kolem nás. Chápání, které je snad správné, pokud ho používáme jen pracovně a uvědomujeme si, že pracovní. Ale které mi nepřipadá správné, pokud ho chápeme jako jediné, pokud pod ním neustále nevnímáme skutečnost.

Skutečnost, že knihovna, která stojí v Tvém obýváku, knihovna z dubového dřeva (které mělo dál nerušeně růst v lesích), není Tvá, že pozemek, na kterém stojí dům, není Tvůj, že materiál, z kterého je dům postaven, nemůže být skutečně Tvůj. Že Ti nepatří ani nebe, ani listí a plody stromů ani půda, na které stojíš.

Uvědomme si, že jen dvě věci patří nám. Tělo a duše.
Že to je to jediné, co můžeme ztratit.
Že pokud jsme ztratili něco jiného, neztratili jsme.

Avis. :)