__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Nůž s keramickou čepelí

16. června 2012 v 20:01 | Avis |  Žiju
Keramické ostří nožů. Nožů, které mě provokují, protože vypadají, jako by ani nebyly ostré, jako by nehrozilo, že se jimi pořežeš, jako by snad byly na hraní.
Ne, že bych se jich bála a chorobně je odmítala, ale jsou jako předzvěst budoucnosti, jako první vlaštovka.
Která sice sama jaro nedělá, ale dává tušit, že přiletí další - a s nimi jaro.


Teď svět mluví jazykem, kterému dokonale rozumím. Občas sice nabízí myšlenky, které nejsem s to pochopit, ale používá slova a větné konstrukce, které mi nejsou cizí, které znám a které používám taky. Mluví o robotech, strojích ovládané stroji, o stále rychlejších autech, o budoucnosti na Marsu, štěbetá o globálním oteplování, o obrovských haldách odpadků, o úplatcích a neschopných politicích a slunečních elektrárnách. Básní o léku proti rakovině, o zvládnutí krize, o výšce důchodů v našich zemích za padesát let.

Jsem dokonale v obraze. Nechápu sice protikrizová opatření, nepřemýšlím nad tím, jestli je globální oteplování výmysl a nezajímám se o výkonnější motory aut, ale všechno patří do světa, který je můj. Světa, který žije teď a tady, světa, který mluví mým jazykem.

Ale zpátky ke keramickým nožům. Jak jsem řekla, nic proti nim nemám. Ale už to nejsou nože, jak jsem je poznala. Nemají kovovou lesknoucí se čepel, která říká mým jazykem, ať si dám pozor, nebo mě zraní.
To, že se ocelové nože vytratí nahrazeny keramickými, je maličkost. Ale přiletí další vlaštovky. Těžko říct, co ponesou na křídlech. Jestli hlasové ovládání všeho, boty, které budou kráčet sami, jestli prášky nahrazující spánek nebo laky na nehty, které uschnou možná ještě rychleji, než je naneseš.

Svět se bude vzdalovat. Nebo spíš, bude mě nechávat za sebou. Poběžím za ním, nejdřív zdárně poběžím vedle něho, ale pak se začnu zadýchávat, nakonec si vezmu hůl. A jednou se snad zastavím a nebudu už mít zájem doplňovat do slovníku nová slova, učit se stále rozumět světu, který přede mnou bude pořád utíkat. Dál a dál.

Poběží dál, raze si cestu novými vědomostmi, vynálezy, které už já nebudu chtít používat, protože budou tak nové, tak moc odlišné od těch mých. Poběží dál a ta cesta, po které poběží, nebude lepší ani horší než cesta o pár kilometrů zpátky, kde běžívával velkou část mého života.

Keramické nože jsou lepší než ocelové a nerezové. Jsou lehké, věčně ostré (ve srovnání se svými předchůdci), nic se na ně nelepí a nereziví.
Nové lepší než staré. Ale v jednu chvíli už cizí.

A tak si nechám svět utéct. Nenechám si vtlačit nové úžasné věci, vytvořím si prostor, který bude pořád mluvit mým jazykem. Stejně jako teď moje babičky odmítají invazivní zásahy a stávají se mírně rozzuřenými, když jim tlačíme nové návody a nové spotřebiče. Stejně tak budu i já odmítat novosti, jenž mi budou tlačeny reklamami, potomky, lidmi, kteří budou žít ve světě, který mi utekl.

A bude pořád míň a míň lidí, kteří budou můj jazyk taky ovládat. Budou odcházet, na seznamu pořád míň a míň jmen, až jednoho dne budou všechna jména na seznamu také na náhrobních kamenech. Včetně toho mého, samozřejmě.

A pak se přižene doba, kdy svět bude mluvit jazykem, jenž bude náš svět nazývat pravěkem. Noví lidé budou schovívavě přemýšlet, jak jsme mohli v této době žít a zdali jsme dokázali být šťastni bez věcí, které znají oni.

Jo, mohli. A nebyli bychom šťastnější, kdybychom dostaly možnost žít tam s vámi, potomky vzdálených generací. Je lákavé přemýšlet, co asi svět v dalších stovkách a tisících let snese a jak bychom si to snesené užili. Ale vzduch, který naše plíce umí dýchat, je tady. Stejně jako chodníky, po kterých umíme chodit a smutné filmy, po kterých se dokážeme rozplakat.

Děkuju, že můžu žít ve světě, kterému rozumím. Děkuju, že mi pořád zůstává chuť učit se nová slova, že ještě pěknou chvíli svět zůstane mým. Děkuju za keramické nože. Za nové léky, za rychlejší auta, za výkonější spotřebiče, za nové kuchyňské roboty, mixéry a šrotovače, za všechno, co posunuje svět dál.

Za nová slova, která nedají našemu světu možnost pocítit smutek ze šednoucích vlasů, z vrásek, ze stáří. Za slova, která nedovolí, aby se život zastavil.

A díky, že žiju teď a ne někdy jindy, ať už směrem vzad či vpřed po časové přímce.

Avis :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pamatujete si sen, ve kterém Vás někdo blízký zabíjel?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Nobody Nobody | E-mail | 18. června 2012 v 22:55 | Reagovat

Skvěle napsáno! :o)
Jen bych si nesměle dovolil (spíše s ohledem na mou „posedlost“ stále něco nějak „strukturovat“ ;o) pracovně rozlišit slova a věci (ale to Ty ve svém textu vlastně taky děláš); také bych možná ještě přihodil (k tomu záměru strukturovat) i onen zmíněný důvěrně známy svět (jeho „uvedením“ jsi mi v paměti rozezněla povídku Karla Čapka, nazvanou „Klika“ – jsem toho názoru, že by s jejím obsahem /totiž s obsahem té povídky, ne kliky/ souhlasily i „mírně rozzuřené babičky“ :o)
A úplně nakonec (k té přípravě prvků „struktury“) bude jistě dobré „přivalit“ i několik (alespoň prozatím virtuálních) kamenů, abys mě jimi v případě potřeby mohla kamenovat za to, co to zase vnáším mezi Tvé řádky ;o)
Totiž k tomu, co píšeš o slovech.. Některým slovům docela dobře rozumím, ale přesto jsou mi cizí – a nebo mi jsou jen cizí věci, které tato slova reprezentují? I když možná, že tohle není zase až tak podstatné... Určitě není, takže to zkusím ještě jinak.
Např. docela dobře rozumím slovu (slovům) mikrovlnná trouba [třebaže je divné, když trouba chápe troubu (navíc mikrovlnnou) – no ale tak dejme mu šanci, ne? ;o) ] Přitom ale mikrovlnka příliš nezapadá do světa, který bych chtěl považovat za můj vlastní. Mám raději, když si jídlo ohřeju tím „klasickým“ způsobem („konzerva“ co má ráda konzervy?!?). Také rozumím slovu korková, a přestože rozumím také slovu plastová (zátka v sedmičce vína), dám přednost spíše tomu slovu prvnímu. Podobně lampové, digitální, nebo tranzistorové (kytarové kombo), dopis nebo email, a nebo třeba kniha a ebook. Jsem vždy sice dokonale v obraze (v případě těchto slov [a věcí]), ale jazykem, kterým ke mně promlouvají ony uvedené (v textu vždy na druhém místě) „entity“, mám problém nechat mluvit ten „můj“ svět.
A možná to není jen o tom, že bych měl pocit, že se mi (vlastní) „svět těchto slov“ vzdaluje, ale protože je mi cizí (navzdory tomu, že zůstávám v obraze) – a dokonce pak ne vždy platí, že „nové lepší než staré“ (proto zřejmě v Tvém textu ona kurzíva). Jídlo ohřáté na plotně v kovovém hrnci mi prostě chutná víc, než to, co vytáhnu z mikrovlnky po tříminutové „sterilizaci“. A korková zátka při jejím dolování z hrdla láhve „spolupracuje“ úplně jinak, než „inertní“ plastový špunt. Lampové kombo zase skutečně reaguje na hru, kdežto digitální aparát se neurvale „zmocní“ tvých prstů, přechroustá zahrané na jednotvárný proud jedniček a nul a tenhle „studený mišmaš“ vyvrhne ven v bezbarvém chuchvalci umrtvených not – a dokonce v případě, že je tak nastaven, „opraví“ nedostatky zahraného, takže pak každý tón zní „stejně“ (ovšem nic proti muzikantům, kteří „jedou“ přes digitál, případně tranzistor).
Nebo třeba ten dopis: napsala jej konkrétní ruka, tahy písmen v sobě nesou jistoty i nejistoty této ruky, včetně naladění vědomí, které tuto ruku po papíře vedlo. A papír obálky i dopisu procházel celou řadou změn (někdo jej vyrobil [třebas i „něco“, nějaký cyklus v jedné z fází automatické linky – ale už tam někde ten „materiál“ byl, existoval], někdo jej (už jako obálku a dopis) potom někde umístil v nějakém obchodě do regálu, někdo další si jej donesl k pokladně, pak domů, popsal jej atd..). Skoro bych řekl, že ten papír dopisu i ta obálka mají schopnost „stárnout“, tedy že jsou nějak živé, stejně jako ten sklon písma, které v sobě nese moment svého původu. Ale email – co je to email? Jen soubor neosobních jedniček a nul, který lze jednoduše zkopírovat, upravit, smazat.. U emailu může „stárnout“ snad pouze jeho obsah, ale ten patří myšlenkám, které samozřejmě obvykle „živé“ jsou (přestože někdo někdy píše způsobem, který myšlenky „usmrcuje“ – což je nepatřičné a já se za to se samozřejmě omlouvám ;o).
A nebo ty knihy – některá může mít třeba nepatrně ohnutý roh, jiná (z antikvariátu) docela poškozenou vazbu, další knize zase chybí obal, takže vyhlíží jako oškubané kuře, některá má v záhlaví druhého listu ručně vepsané věnování... Každá má svou specifickou váhu, svůj tvar, dokonce může mít i svou vůni. Ve čtečce elektronických knih mám sice k dispozici (dle kapacity čtečky) třeba i značnou část vetší knihovny, ale i kdyby otáčení stránek bylo nevím jak dobře animované a simulace „šustění“ stránek vzorkovaná ve studiové kvalitě, ta kniha v tom ebooku prostě (jak to vnímám já) „nebude“.
Samozřejmě nemám zase až takový problém s plastovými zátkami, elektronickým světem, ani s digitálními simulacemi, ale pokud bych si mohl vybrat, tak -
- a nebo jinak:
děkuju za keramické nože (protože se s nimi lépe krájí ovoce a zelenina, nebo taky protože nereznou – ale i navzdory tomu, že jsou o tolik křehčí než nože klasické a nabrousit je není žádnej med), za rychlejší auta, (protože někdy jejich rychlost může být rozhodující pro záchranu života [např.] – ale i přestože jestliže každý bude mít rychlé auto, nikdo už nikam nedojede, protože prostě neprojede), za výkonnější spotřebiče (protože mohou ušetřit čas, ačkoliv třeba kaše z ovesných vloček z mikrovlnky chutná jako.. [jako co..?]) - tedy za všechno, co posunuje svět dál, ale pokud to svět skutečně dál posunuje, tedy pokud to svět jen a pouze nezrychluje a jen a pouze nevzdaluje (vlastně re-akce na Tvé: „A tak si nechám svět utéct“? ;o)

Rozhodně ale díky za nová slova, „která nedají našemu světu možnost pocítit smutek ze šednoucích vlasů, z vrásek, ze stáří. Za slova, která nedovolí, aby se život zastavil“ – k tomu si nedovoluji dodat vůbec nic – s tím totiž jednomyslně souhlasím (a mlčky se tomuto Tvému vyjádřeni obdivuji :o)

Nu a k tomu, že žiješ „teď a ne někdy jindy, ať už směrem vzad či vpřed po časové přímce“ – nu tak za to také díky ;o)

2 Avis Avis | Web | 24. června 2012 v 23:55 | Reagovat

[1]:  Jestli jsem rozdělila slova a věci, které ta slova označují, pak se to stalo samo a bez přemýšlení (což by taky o něčem mohlo svědčit). Nenapadlo mě totiž, že bych se mohla vydat do takové hloubky a zkrátka (proč taky zdlouha, když jsem kůže líná) jsem vzala věci i s názvy, které se mi k nim pojí. (Předpokládám, že věci jsou tím, za co je považuju, protože si je, na rozdíl od lidí, bez špatných pocitů, škatulkuji. A nepředpokládám, že by se ze škatulek měly vymanit, nepředpokládám, že by do škatulek, ve kterých jsem je uvěznila, nepatřily.) Nepředpokládám, že bych věci nazývala špatnými slovy. Navíc pochybuju, že vůbec existují nějaká špatná a dobrá slova, nebo spíš špatná a dobrá pojmenování, když jde o věci. Je to jen pouhá (strašně silná a zažitá?) síla zvyku nebo snad jazyka.

Možná jen nedoceňuju sílu věcí a předmětů (ale nezazlívala bych si to), ale třeba taková židle.. je prostě židle. Má jasný účel i charakteristický tvar a zkrátka při pojmenování nemáš kam zabloudit, je to prostě židle. Jedno slovo - dostatečné a plné označení. Proto asi odpadla (část z) chuti separovat názvy věcí a věci samotné.
  Ne jako u lidí, nebo u citů. Protože to jsou pak slova zákeřná, abstraktní, označující to, pod čím si každý člověk představí něco zásadně jiného (i když každý má nepochybně i svojí židli). To pak podléhám chuti rozpitvat to, co jsme  předběžně shrnuli pod jedno slovo, abych upřesnila, co míním a nevznikala nedorozumění. Třeba takové slovo láska, ale do toho (resp. do té) (raději) ani nešťourám...

  Takže bys navrhoval, že je tu Tvá slovní zásoba, kde jsou všechna slova, všechny věci, se kterými jsi se setkal třeba jen zběžně, ale znáš je, víš, čím jsou a "rozumíš jim". A pak tu jsou slova, kterými mluvíš. Mluvíš raději, upřednostňuješ je, vybíráš si je. Korek před plastem, tradiční přípravu před rychlým ohřátím v mikrovlnné troubě a knihy před elektronickou čtečkou....?

  Jak chutná kaše z ovesných vloček z mikrovlnky, tak to upřímně netuším, protože jsem (jaké to šťastné dítko) pokrm takto připravený neměla šanci jíst. A že bych se do toho nějak hnala, to taky ne.... :))

3 Nobody Nobody | E-mail | 28. června 2012 v 21:45 | Reagovat

[2]: Pomiňme nyní ten fakt, že jsem Tvůj text „přemyslel“ způsobem zbytečně komplikovaným (a zaneřádil jej až hrůza momenty docela mimo stojícími) a zkusme najít, kde mé oko padlo (ale jen jedno, protože to druhé se na pád toho prvního prostě už nemohlo dívat) do tenat (do tenat?) omylů rozumu nerozumného (tedy mého ;o)

„Roz-analyzoval“ jsem čtené (předtím Tebou napsané) tak, jak je to mužskému mozku vlastní (tj. analyzovat svět, „vytvářet“ pravidla, hledat ve všem systém [A hele, co to je? Aha, spadlo mi na hlavu jablko! No dobře... Fajn. Není vůbec podstatné, jestli je zralé, jestli mi bude chutnat, nebo jestli budu mít na hlavě bouli, případně jestli ten trapas, že mi na hlavě přistálo zrovna jablko, někdo viděl – podstatné je to, že tu jistě musí být něco, co z tohoto pádu jablka mohu vyvodit – a vůbec nejlepší by bylo, kdyby to byl nějaký zákon!]), takže jsem rozdělil svět, mluvící jazykem, kterému dokonale rozumím, a nové úžasné věci (novosti), tak moc odlišné od věcí mých. A zbytečně pak zabředl do úvahy nad tím, jak se to má v případě, kdy svět mluví jazykem, kterému dokonale rozumím, ale kdy jím mluví skrze nové a úžasné věci (které si nechci nechat vtlačit), a které jsou mi vlastně cizí. To poté vedlo k (ne neobvyklému) zanesení rozlišení na slova (kterým rozumím) a věci (které vlastně nechápu, neb jsou mi cizí) [což teď.. tak možná docela.. nechápu, proč bylo „třeba“ rozlišit..], resp. na označující a označované – byť navíc velmi zeširoka a ještě dost znepřesňujícím způsobem.

Na Tvou otázku [„Takže bys navrhoval, že je tu Tvá slovní zásoba, etc.“] bych zkusil odpovědět tak, že jo (což je skandálně krátká verze odpovědi, takže rád doplním to, co bude následovat po tomto doplnění, které následuje po oné skandálně krátké verzi odpovědi a přichází na řadu po středníku, který předchází smajlíku, co prostě musí „zaznít“, protože jinak by celá tahle závorka byla nutně na zabití ;o); a tím, když se upřednostní třeba ten korek před plastem, nezůstane jen u mluvení, ale důsledek volby slova „přesáhne“ do samotného jednání (že totiž popadnu raději takové víno, u kterého vím, že vinice, z níž pochází, upřednostňuje právě korek). Volba slov (takže vlastně to, jak mluvíme) tedy ovlivňuje i to, jak bude ten náš (a právě ten náš) svět „vypadat“, jak k nám bude „promlouvat“. Jenže k tomu, aby k nám mluvil, mu musíme nejspíš udělit (dát) slovo – a to už se zase zamotávám do toho, jak se to má s těmi věcmi (souborem věcí, z nichž je také „složen“ svět) a se slovy, které ty věci zastupují – protože na základě čeho mu to slovo udělujeme?

Židle je – prostě židle. S tím plně souhlasím. Ale (a teď si vypomůžu jedním /řekněme/ „čítankovým fil. klišé“) co dělá židli židlí? Proč právě toto (tato židle) je židlí, zatímco židlí není lavice, na kterou si sednu, nebo zábradlí, na kterém taky můžu sedět... A když na to přijde: vyrovnám si z knih čtyři sloupce o stejné výšce a ty překlopím plastovou přepravkou – je tohle také židle? Co vlastně slovo židle „doopravdy“ znamená, resp. co je to „něco“, co je židle? Ale ne.. Je nad slunce jasné, že je zbytečné se pouštět takhle „do hloubky“ (a mám za to, že to vůbec není o „kůži líné“, ale o praktickém přístupu k životu :o) a že židle je – prostě židle (i když každý má nepochybně i svojí židli, jak píšeš ;o)

Takže když jde o věci, pak opravdu nebude příliš sporu/sporů o tom „co je co“, případné nejasnosti budou  náležet spíše do říše vzácností, zatímco u lidí, nebo u citů, tam už to bude nepochybně o řád (o jaký ovšem? O „nějaký ten“ řád, třeba? :o) složitější. To se pak snadno namluví mnohé, ale neřekne se někdy vlastně vůbec nic, třeba právě jako v případě zmíněného slova láska. I když právě v případě tohoto slova snad můžeme říct, že někdy není (po)třeba říci (říkat) nic – a přesto už je/bylo „řečeno“ vše (tedy aniž by bylo třeba cokoliv říci, je vše beztak „vysloveno“). No jo – ale co je teda pak tím, co „promlouvá“? [„Srdce“? S tím se nespokojím – i když ono jistě také ;o)] Jaký tedy je /nebo bude/ „jazyk“ této „výpovědi“?

[No.. zase to „pěkně“ zamotal.. Ještě že je možné vzít ty jeho otázky jako otázky „čistě řečnické ;o) Kam se to zas vůbec dostal..?]

Hm.. Takže tu máme svět, který k nám „mluví“ slovy, ale jsme to my, kteří ta slova přidělují věcem, ze kterých se „skládá“ ten svět. A pak je tu ten, který mluví, aniž zcela jasně ví, co vlastně říká – přestože si je vědom toho, že právě někde tady by měl skončit – a dál už v této myšlence nepokračovat ;o)

Jenže slova, dobře a vhodně zvolená slova, jsou přece důležitým momentem každého dialogu, jestliže se tedy má jednat o dialog (kdy dialogem nemusíme nutně rozumět obecnou komunikaci, o obecních komunikacích ani [nemluvně] nemluvě), a tak třeba najít ta správná slova, jak někomu (například) popřát k svátku nemusí být vůbec snadné. Protože napsat (popřát): „všechno nejlepší k svátku“ – tak co má být tím „vším“ a ještě třeba „nejlepším“? Možná by ale stačilo jen zpřesnit (více konkretizovat) obecně abstraktní přání na: „Přeji Ti splnění všeho toho, co si přeješ, i zvládnutí všeho toho, co bys ráda, aby se změnilo“. To je ale taky stále málo konkrétní, jen bylo použito více slov [aby to stejně co do svého vyjádření zůstalo nadále „němé jak ta ryba“] A co kdybychom se pokusili vykročit až někam za slova, za řeč samu, třeba stylem: „Přeji Ti, aby každé Tvé přání – i takové, které nemusí být nutně přáním, ale spíše tušením, snad možná tušením přání? – našlo své vyjádření, a to třeba i bez potřeby slov“.. To už by možná – i když možná ne ;o) Snad je nakonec nejdůležitější především intence (to, proč přání pronášíme, proč někomu (blaho)přejeme, a nebo bychom rádi popřáli). A slova pak jen dokládají onu intenci, jsou vlastně takovými němými svědky toho, co už říci nemohou.

Prostě.. Se slovy to vůbec není snadné – a to přitom do-konce prý: „Na počátku bylo Slovo“!
[Zcela jistě bylo ;o) ]

4 Avis Avis | Web | 10. července 2012 v 23:00 | Reagovat

[3]: Nejsem si jistá, jestli správě chápu otázku, kterou jsi položil, totiž na základě čeho udělujeme světu slovo... Trochu váhám, jestli tím "dát slovo" myslíme nechat svět, aby mluvil... Jestli ano, pak se mi chce vyhrknout, že mu není třeba slovo dávat - prostě ho má, ale snad to není tak, že by si jen blekotal někde v koutě nebo se snažil překřičet nás samotné... Spíš bych řekla, že udává rytmus, dunivě promlouvá, i když na jevišti nestojí....
Ale když mluví svět, kdo mluví?

Nedělá židli židlí potřeba mít slovo pro věc vyrobenou speciálně za účelem používat ji k sezení? (Popřípadě ne vyrobenou, ale... nějakým jiným způsobem opatřenou) Je pravda, že za židli považuji i vyrovnané knihy překlopené plastovou přepravkou a koneckonců i zábradlí, na které si sednu..., ale zkrátka cítím, že slovo židle potřebuju - i k označení toho, co není tou klasickou židlí...

U mluvení beze slov můžu jen hádat...
Snad mluví chuť nezkazit city jiskřící vzduchem slovy, kterými neumíme přesně vyjádřit a vykrystalizovat to, co cítíme, snad mluví víra, že druhý je na tom stejně tak, snad neverbální prostředky komunikace?
  Co bys navrhoval Ty? :)

  Poslední zmíněné přání je moc pěkné. :))) (A nejhezčí z těch zmíněných.) (Možná bych měla zvážit, jak přávám já..) A jistě máš pravdu - že záleží víc na tom, proč a s jakým úmyslem přicházíme přát... :)))

  Ale na druhou stranu, není to s nimi ani těžké, ne? (I když s některými ano...)

5 Nobody Nobody | 15. července 2012 v 22:22 | Reagovat

[4]: Měl bych za to, že otázku jsi uchopila přesně tak, jak byla zamýšlena..
A souhlasil bych s tím, že svět opravdu (jak píšeš) „udává rytmus, dunivě promlouvá, i když na jevišti nestojí“ (mimochodem: skvěle vyjádřeno! :o)
Na jevišti, dle mého mínění, svět nestojí proto, protože on sám je tím jevištěm. Jeví se – a tím také nechává vyjevovat. Ovšem aby se mohlo něco v procesu tohoto „dávání se“ skrze jevení jevit právě jako „ono něco“, musí tu být někdo, kdo z celku zatím-dosud-nerozlišeného-čehosi ono něco jako „ono něco“ uchopí (jinak řečeno: aby mělo vůbec smysl cosi říkat, měl by tu být někdo, kdo je ochoten naslouchat – jinak se asi bude jednat o promluvu bez významu; i monolog je přece dialogem). Měli bychom proto předpokládat určitou vzájemnost mluvícího-světa a odpovídajícího-člověka (tedy opět symbióza, jako je tomu v případě myšlenek).
Takže možná mluví (když promlouvá svět) nějaké naléhání toho, co přichází (právě v rámci světa) jako otevřenost k uskutečnění zatím pouze možného – a je na člověku, aby posoudil, nakolik tomuto sdělení „rozumí“, nakolik je schopen mu porozumět, a pak toto možné /s-rozuměné/ uvést v život (uskutečnit jej přivedením ke slovu, tedy naplnit jej s-rozumitelným obsahem, který už lze konvenčně sdělit, případně uvést v čin).
Tedy je třeba se „ztišit“ (např. za jasné noci pozvednou zrak k obloze překryté pláštěm utkaným z plátna hvězd), naladit se na ticho nad hlavou rozprostřené prázdnoty vyplněné věčností – a zaposlouchat se do řeči světa, kterému právě bylo uděleno slovo.
I když on (svět) zřejmě nebude promlouvat jen tehdy, kdy jej (milostivě) necháme (pro)mluvit. Jistě bude mít snahu vyjádřit se (a vyjadřovat se) i v momentech, kdy pocítí, že „hernajs, já už prostě musím něco říct!“ (a „promluví“ pak třeba i tak, že mi někdy v budoucnu ráno na hlavu vypadne květináč z otevíraného okna. Bude-li hlíny v květináče dostatek, snad ani nebude zapotřebí kopat nijak hluboký hrob).
Komunikovat se prostě musí, ne? ;o)

Židle.. Obvykle se hovoří o arbitrární povaze jazykových znaků (slov), tedy o tom, že není žádné nutné propojení znaků s tím, co označují, resp. se skutečností, kterou re-prezentují (že to není tak, že by každé věci přináleželo právě toto slovo – a už žádné jiné). Kdybychom se spolu domluvili třeba na tom, že slovem „židle“ budeme označovat stůl (nebo postel – zkrátka cokoliv jiného, než židli), bude jistě možné „obývat“ i takto „rozlišenou“ realitu. Podstatné bude, abychom se v tom našem světě vyznali. Takže ono vymezení, které jsi uvedla v případě židle („slovo pro věc vyrobenou za účelem používat ji k sezení“) je vlastně velice přesné vyjádření toho, co jsem právě (zbytečně) upovídaně podal výše ;o)

V oddíle textu, věnovanému mluvení beze slov, bych navrhoval vyjmout všechna použitá „snad“ (poslat je třeba na sváču; ovšem na hodně dlouhou sváču, snad takovou, ze které už by se jim ani nechtělo vracet ;o) a pak jsem zajedno s Tvým „hádáním“ :o)

„Sdělení“ společné naladěnosti, mimo-slovní po-rozumění (ačkoliv rozumění /nebo ta část rozumu, která by se tak ráda opřela o slova, jež by umožnila převést společně prožívané, beze slov tušené, slovy nerušené: „vím – a vím, že také Ty víš“/ nenaznačuje vlastně „po-rozumění“, jako spíše spolu- .. spolu-.. spolu-sdílení [se]?) by asi ani nechtělo být přeloženo do slov. Zvláště běží-li o věty a slova, která vlastně ani přeložit nijak moc nelze. Jakmile by totiž měla být „vyslovena“, ztratila by svou schopnost nést výjimečnost toho, co bylo předtím už „jisté“, třebaže jen jako tušené.

Se slovy to bude zkrátka jak těžké, tak ani „ne tak těžké“ :o) Beze slov to asi ne vždy půjde, ale někdy zkrátka bude třeba, abychom nechali slova slovy a přivedli k řeči to, co leží za nimi. To, co nepotřebuje být „sděleno“, protože je „sdíleno“ A pak ať je to klidně se slovy jak těžké, tak ani „ne tak těžké“ ;o)

Může být..? :o)

6 Avis Avis | Web | 20. července 2012 v 16:26 | Reagovat

[5]: Děkuju za rozšíření, doplnění mého výžbleptu, co se mluvícího světa týče, zvlášť pak za část: "i monolog je přece dialogem", protože to mě překvapilo, respektive mě to nikdy nenapadlo a tak teď (nadšeně) volám: "Vždyť ano!" :)
Řekla bych, že je velmi těžké zacpat si uši a svět neslyšet. Svět asi (těch asi se nezbavím :) bude říkat mnoho věcí v mnoha rovinách, takže některé jistě neslyšíme, ať už proto, že dostatečně neposloucháme nebo proto, že jsme málo citliví a naše uši už zkrátka danou frekvenci nezabírají. Ale je možné svět zkrátka vůbec neslyšet? Už kvůli našemu uvěznění v něm (nebo spíš svázanosti s ním) nejspíš ne... Nebo ano?
Popravdě zkoušela jsem hledat, jak zaútočit na otázku, že se přeci komunikovat musí, ale vrátila jsem se s prázdnou, (holt) se opravdu musí...
  Takový svět bez komunikace by byl velmi zvláštní a jiný, zajímalo by mě (třeba), jestli by pro nás bylo tamější lidstvo lidstvem, nebo bychom nazvali existenci lidí jinak, protože by bez komunikace jako celek nemohlo nikam cíleně kráčet (a bylo by bez toho lidstvem?). Když pominu fakt, že bez komunikace by Pepíčka nikdo nenaučil mluvit (snížila by se potřeba /umět/ mluvit, kdybychom nekomunikovali?), nikdo by ho nenakrmil a nepřebalil a ani by ho nikdo nesplodil. (Chudák Pepa...)

  Když říkáš, že se často mluví o nenutnosti propojení mezi znaky a tím, co označují, přivádí mě to k myšlence, jestli může takové propojení nějakým způsobem "přilepšit" slovům a věcem, které označují. Možná jim spíš nemůže přitížit, třeba u slov odvozených od citoslovců...

  Myslím, že upovídané podání může - je - lepší než zahuštěné sdělení v co nejmenším rozsahu slov. Aspoň v tomhle případě! :))

  Když já to slovo "snad" (a jemu podobná) mám tak ráda... Při jeho vyřčení člověk není svázaný svým (jediným správným) názorem, hned ho napadá spoustu dalších cest. Při (nikoli střídmém :D) využití v myšlenkovém proudu nepociťuju jejich (případnou) rizikovost, při přízemních, pozemských promluvách bych se snažila se v tomhle omezovat, protože by mi taková snad mohla překážet.

    Souhlasím, že spolu-sdílení se by nechtělo být vmačkáno do slov, a dovolím si dál zpívat (raději jen obrazně ;D) ódu na takové vmačkání, kdyby bylo bezvadně provedené, byla by taková půvabná slova pokladem třeba pro ty, kteří měli se spolu-sdílením se (a to vyjádření se mi moc zamlouvá! :)) nepěkné nebo žádné zkušenosti nebo naopak pro ty, kterým by vmačkání vrátilo vzpomínky.

  A na konec reakce, (jednoduché a zcela skandální) může být! :))))

7 pavel pavel | Web | 21. července 2012 v 22:12 | Reagovat

Přítomnost je prostě přítomnost a NIC JI NENAHRADÍ. :D

8 Nobody Nobody | 23. července 2012 v 22:34 | Reagovat

[6]: Navrhl bych, že je možné „odfiltrovat“ řeč světa, neslyšet jej, ale vždy jen na určité rovině nebo na určitých rovinách, protože vůbec svět neslyšet (kompletně jej „mjůtnout“) asi [těch asi se asi nezbavuj, jsou fajn] nelze; svět vůbec neslyšet není možné. Snad je možné přeladit se na jednu určitou frekvenci a na ní si spokojeně frčet, ale osobně bych se přimlouval za jistou „žánrovou“ nevyhraněnost – právě pro tu pluralitu, nesoucí v sobě rozmanitost tvořivého šílenství ;o)
Snad lze na nějakou chvíli pouze uvěřit tomu, že hlas, kterým ke mně svět promlouvá, neslyším, jenže pak se přihodí něco, co každého „hluchoně“ vyvede z omylu („fakt jsem myslel, že když na tu stěnu vylezu, tak taky slezu.. No kdyby nepřijeli..“, „Klídek, vždycky takhle pouštím draka za bouřky a ještě nikdy – „).
Anebo se prostě jednoho rána probudíme a zjistíme, že je něco jinak („Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. “).
Naslouchat světu znamená možná taky naslouchat jeden druhému, ale i sobě sama. A naopak – být hluchý ke světu znamená ignorovat svět i ty druhé v něm (takže i když nemáme [předpokládám, že ani jeden z nás] v ústech fajku, snadno můžeme ocitovat J.-P. Sartra: „Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí“ – což by ovšem mohlo být poněkud zavádějící bez dalšího citátu tohoto páně existencialisty: „Člověk bude především tím, čím se být rozhodl.“.)
Svět bez komunikace by asi opravdu byl hodně zvláštní, tedy pokud by takový svět vůbec mohl existovat... Totiž... Zkouším si představit takový svět, kde by se nekomunikovalo, ale můj mozek, kdykoliv se rozhodnu vrhnout se do tohoto myšlenkového experimentu, řekne „tak se měj!“ a jde si válet sudy [piva?] lesnatou pěšinou z Tyršova vrchu.
Mějme osamoceného opeřence, sedícího na drátu vysokého napětí, někde v poli. Pod ním nehybná poušť zakrslého obilí, nad ním jen temné nekonečno uplácané z mraků. A ten opeřenec – ten prostě nic. Jen si tam sedí. Dýchá? Sotva – i dýchání je o výměně „dat“, o komunikaci. Obilí také nic. Ani se nehne. I mračná kompozice ustrnula v nehybném mlčení. Vše zkrátka (ale i „zdlouha“) mlčí. Nedochází k žádnému dění, vše je nehybné, neměnné. Protože komunikace je jednoduše o výměně – i na té nejzákladnější úrovni.
Předevčírem (?) jsem slyšel, jak na střešní okno dopadají kapky deště a zvuk těch kapek mi sděloval, že venku prší. Mé prsty „komunikují“ s klávesnicí a vytváří tak větu, kterou právě nyní čteš – a ten lehký dotyk mých prstů s klávesami notebooku vytváří sdělení, které vypovídá něco takového, čemu Ty rozumíš jako určité výpovědi – a to (jak se ale jen domnívám) jako výpovědi o psaní, tedy jako výpovědi o psaní o psaní. Je to tak?
I mlčení může být (a je) součástí výpovědi – a to aniž by bylo zapotřebí slov, jak ostatně už víme.
Svět bez komunikace si prostě nedokážu představit. Svět je o vy-svět-lování a k tomu je zapotřebí řeči, která se neomezuje jen na vyřčené, ale i na cítěné, vnímané, viděné...
Domnívám se, že lidstvo by bez komunikace nejen že nemohlo nikam cíleně kráčet, ale nemohlo by vůbec existovat.
Ovšem třeba jsem jen příliš omezen mou chudou představivostí – a [nejen] v takovém případě: směle do mých představ! ;o)
Přilepšení (nebo přitížení) věcem (ale vlastně nejen věcem, ale každému „něčemu“, co nějak „pojmenujeme“) bychom mohli rozsoudit jen tehdy, kdyby tu byl nějaký absolutní, svrchovaný soudce, který by takový případ mohl posoudit. Ale právě proto, že se jedná o provázanost náhodnou a nějak většinově přijatou, asi bychom se museli zeptat samotných věcí. Ale to už bychom je museli nějak oslovit, nějak je „vyzvednout“ z onoho všeobecného a všeobjímajícího celku. Bylo by nutné individualizovat je oslovením – a tak už se třeba dopustit bezpráví, protože jménem, jimiž bychom se k ním v řeči vztáhli, by se jim mohlo dít příkoří. Ale snad mají věci s námi trpělivost, snad i svět s námi má trpělivost, takže v nejhorším případě (jak svět, tak věci) trpělivě posečkají, než se člověku, tomu tvoru nanejvýš moudrému, uráčí se poopravit (takže Země přestane být středem vesmíru a začne zvesela obíhat okolo Slunce a /např./ zvětšená kvarta přestane být (církví) zakázaným intervalem).
Vůči slovu „snad“, resp. vůči tomuto „slůvku“ jako takovému nemám „zbla ničeho“, jsem mu rozhodně nakloněn – ba co dím, má mou vřelou přízeň :o) Ovšem v rámci zmíněného návrhu bych právě pro určitou společnou (dovolím si tvrdit) naladěnost jak autorky, tak jejího čtenáře, poslal výlučně v tomto případě uvedená snad (tedy právě v případě jen té jedné věty) na onu zmíněnou sváču ;o)

Spolu-sdílení se budiž velkým a otevřeným tématem, které nepotřebuje mnoho slov – a cokoliv bych k němu dále zkusil doplnit, jen by opisovalo to, co už je zřejmé – a takto více než jasné – ovšem mohu se mýlit – a pak bude potřeba, abych byl uveden na správné vidění věcí jsoucích, nikoliv jen před-pokládaných.

Takže (jako pokračování k „může být“): kéž by: nechť je! (třebaže to, co skutečně je, možná vůbec není tím, co by náleželo tomu, co by chtělo být). Pak nechť je ostří opravdu ostré a pohyb očí nechť je jen automatizovaným projeven vůle k životu – protože o čem pak život vlastně je? O přítomnosti? Ale ne... To raději snít – i kdyby ty sny se svítáním měly se rozpustit v paprscích svítání.

9 Vendy Vendy | Web | 29. července 2012 v 14:48 | Reagovat

Avis, to byl vynikající článek, vynikající zamyšlení a myslím, že jsi přesně vystihla problém starší generace v dnešní době - že už nestíhá těm neustálým novinkám a taky ztrácí chuť se pořád znova a znova učit, nehledě o studování návodů, které jsou blešími písmeny. Je neobvyklé, že si tento pohled už dnes uvědomuješ a že si dovedeš představit samu sebe, že se jednou octneš ve stejné pozici jako dnešní dříve narození.
Na jednu stranu, pokrok je dobrá věc, přinesl mnoho dobrého (nebýt pokroku a vynálezů, nejsou ani fény, automatické pračky, vysavače, ale ani mikrovlnné trouby -teda bez nich bych se klidně obešla), DVD přehrávače i rekordéry, ale i počítače, telefony, internet a flešky.
Na druhou stranu, u některých věcí bych klidně uvítala, kdyby s nimi nerejpali a nechali je ve fázi, jaká je - protože ne každá změna je k lepšímu a ne každá inovace vede k zlepšení.
Tvůj článek a tvé zamyšlení je opravdu sympatické. A vidím, že vyvolalo bouřlivé komentáře, rozsahem zvíci samotného článku - to se každému nepovede!
Mimo to: keramické nože jsou prý dobré i pro krájení zeleniny a bylinek, prý nezpůsobují oxidaci, na rozdíl od klasických nožů.

10 Vendy Vendy | Web | 29. července 2012 v 15:06 | Reagovat

[1]: Tady se mi moc líbilo zamyšlení nad dopisním papírem, obálkami a vlastním psaním, stejně tak i nad knihami.
A souhlasím i s tím, že ne každá novinka musí být nutně k lepšímu.

11 Vendy Vendy | Web | 29. července 2012 v 15:34 | Reagovat

[8]: Tento komentář by si zasloužil přepracovat do normálního článku. Velmi dobrá úvaha o slovech a neslovech.

12 Avis Avis | Web | 4. srpna 2012 v 13:00 | Reagovat

[8]:   Souhlasila bych s Tvým návrhem, že úplně si zacpat ušit a neslyšet zkrátka nepůjde (naštěstí), pokoušet se žít mimo svět, přičemž v něm stále žít a ještě si dávat pozor, aby šlo o úplné neslyšení a ne jenom reakční zacpání si uší poté, co jsme slyšeli část melodie, která se nám zrovna nelíbila... :)
  Spokojenost s frčením na jedné frekvenci by byla nejspíš smutnou a slabou spokojeností, kdybychom ji porovnali se spokojeností, která přichází s "žánrovou nevyhraněností". I když, třeba existují chvíle či lidé, kterým vyhovuje klid frčení na jedné frekvenci... Proč ne, že?
  To jsem si doteď ani neuvědomila, že by zmizení komunikace mělo až tak velké (ba až největší) následky, teď vidím, že můj mozek se též loučí a upaluje na Tyršův vrch - za tím Tvým. Možná by ještě stačil utrousit, že by tedy svět bez komunikace musel být nepředstavitelně jiný...
  A lidstvo by v takovém světě nebylo, souhlasím s Tebou, že by nejspíš nemohlo ani existovat. Pokud by vůbec něco mohlo existovat (a existovalo) a pak bych se zajímala, jak to „něco“ vzniklo, bylo odnikud vynořeno (/ni/čím?), vzniklo z „ničeho“? Nejspíš bych stejně na své otázky nedostala odpověď, protože bych nebyla s to takový svět pochopit a ani by neexistovala slova nebo způsob vytvoření nových slov, který by mohl vést k mému pochopení. Vždyť co by mohlo „nahradit“ komunikaci?
  Možná jen váhám, pokud je komunikace vždy o výměně, znamená to, že výměna je vždy o komunikaci? (Uff, ještě, že je možné nechat tuhle otázku jen tak dál plát ve větru...)
  Slova by tohle „nutné bezpráví“ jistě přijala s klidem, neboť by se jim tím otvíraly mnohé možnosti, jak „nám do všeho kecat“. Nemusely by čekat, až se my, modří lidé, konečně umoudříme natolik, abychom poopravili své přešlapy. Přešlapy větší než „špatné“ pojmenování… A my bychom možná byli ukřivdění, že si nemůžeme vařit svojí polívčičku jako dřív a že nové vaření trvá déle, protože se ta některá věc rozhoduje dlouho, ta některá věc sama sebe nechápe adekvátně nebo nechápe možnosti nás, lidí. A mnohé věci by nám pak připadaly „na zabití“.
  Dobře, vzdám se svých „snad“ a dám jim (jistě jen na chvíli, hehe! :D) pauzu. :)
  Možná, že život je právě o nekonečném rozplývání našich (stále nových snů)... :)

13 Hotaru a Popcorn Hotaru a Popcorn | Web | 15. srpna 2012 v 12:27 | Reagovat

Ahoj, rozbiehame projekt podobný Autorskému klubu a hľadáme kvalitné blogy a tvoj sa nám vidí ako prínosný pre túto komunitu bloggerov :) Ak by si mala záujem pridať sa, budeme rady, viac informácií máš v linku vo webe :)

14 Katie Katie | Web | 15. srpna 2012 v 15:35 | Reagovat

Věříš, že u nás je to taky tak? :D "Už je ti skoro patnáct!" "Je ti patnáct." A takhle je to každý rok, jen se mění ty čísilka.Ještě si pamatuju, jak argumentovali se 14 a 13, 12... :D Děkuju moc. :)

Moc pěkný článek. Taky jsem nad tím často přemýšlela. Umíš svou myšlenku krásně vyjádřit. :) Já mám pocit, že tenhle svět nestíhám kolikrát i dnes. Připomněla si mi tak babičku a rodiče, kteří se mě pořád na něco ptají. Například na blog, jak funguje tiskárna a pořád něco ohledně počítače. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama