__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Neutopená, leč topící se

12. dubna 2012 v 23:25 | Avis |  Žiju
Proč pořád ještě doufám? Proč se směju, proč si nepodřežu žíly nebo neskočím pod vlak, proč se nezadávím jídlem a proč jsem pořád hloubš a hloubš? Proč je mi na každou větu, slovo, argument říkáno, že manipuluju, zveličuju, lžu, přetvářím si a jedu podle své taktiky?

Každý další nádech je těžší. A každým nádechem doufám, že se mi uvolní sevřené plíce, že ucítím takovou tu starou lehkost na srdci, tu vyrovnanost z minulých let. Štěstí, které sice nebylo vůbec štěstím, ale vnímala jsem ho jako štěstí... Ale ne. Jen jsou plíce pořád sevřenější.

Šedá želatina, kaluže inkoustu, vodotrysky lávy. Pořád šedší, inkoustovější, lávovější. Horší. Měl by přece přijít zlom. Nebo nám lhaly pohádky, nebo může nastat stálá vláda zla a můžem pořád plakat? Nevidím cest ven. Nevidím cest, z kterých jsme přišli a nevidím ani místo, kde stojíme.

Nevidím nic.

Klid. Třeba to skutečně neexistuje, třeba si všechno jenom vymýšlí. Třeba je skutečně pravda to, co říkají. Třeba jsem špatná. Úplně. Možná, že jsem taková. Sobecká, jako embryo, co si píchá do žil dávky internetu, co si schválně zhorší průměr ve škole, co utlačuje okolí, co se nechce podílet na chodu domácnosti. Konečně, mám důkaz, že jsem něco jiného?

Nejde to ignorovat. Je to všude, když vstaneš, když přijdeš ze školy, když vidíš jeho kartáček vedle toho tvého, když žehlíš její džíny a skládáš jeho ponožky. Když slyšíš jeho hlas, když podle zvuku poznáš, kdo jde po schodech.

Pořád to bolí. Kruci. A to se nezlepší, Šárko.

Šájo, vážně by mě zajímalo, co teď uděláš. Taky by mě zajímalo, jestli nezačneš kouřit a nezkusíš -a zkoušet nepřestaneš- trávu, jestli nezačneš šlapat chodník a nakonec neskončíš ufetovaná v příkopě, jak se zdálo tvé matce, když tě porodila. (A že to byl porod, bojovalo se tekrát o tři životy!)

Víš, vážně by mě to zajímalo. Vypadáš teď jako úplně stržená. Nejsi? Hmm.

Zkouším psát povídky. Nejde mi to. Ale mám první větu a taky spoustu pocitů, které chci zobrazit, které chci namalovat do slov a strašit jimi... Všechny moje postavy jsou zlomené, říkají jenom smutné věci a líčení východu slunce je kýčovitě plastové (nedokážu si ani připravit ideální krásné sobotní dopoledne, abych pak mohla spustit blesky, hromy a liják). Všechny osoby jsou pesimistické, mluví jazykem, který se k nim nehodí /mluví tím mým jazykem/, ale to je koneckonců jedno, protože nakonec všichni umřou, že.
Nebo možná, že nechám toho nejhoršího (a asi taky nejvíc zlomeného, hádám) přežít, aby zlo vyhrálo. To nemáme rádi... Proč asi?

Co budu dělat? Dýchat dál... a dál naivně doufat v uvolnění sevření.
Zamčená v Pandořině skříňce. Naděje je tichá, děsně tichá. Nemluví, takže čekáš, až promluví, protože myslíš, že ti pomůže. Už jenom tím, že promluví, protože teď je tma a ona nemluví. A až promluví, tak by pak mělo být světlo...

Avis
Nekoncentrovaně. Ve spěchu. Bez myšlenky. A teď už i bez slz, no...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 15. dubna 2012 v 10:41 | Reagovat

Nádech - dobré, výdech - zlé. Meditace dechem...
Ráda bych si přečetla povídku od tebe, i když bude smutná, nedokonalá, kýčovitá, špatná...
Nevím, co dodat, myslím, že slova ode mě jsou zbytečná - jen... Poslouchám, jsem tady pro tebe...

2 Nobody Nobody | E-mail | 16. dubna 2012 v 14:15 | Reagovat

Dle jednoho docenta (který přednáší mj. třeba Světové mytologie) pohádky původně nekončily šťastně, protože měly mít především výchovný charakter. Správně by se tak měl na konci vyprávění o perníkové chaloupce vyvalit z komína mazlavě těžký a hustý dým a majitelka výše řečené nemovitosti by měla následujících několik dní nestřídmě hodovati. Červená Karkulka se svojí babičkou by se správně měly ve formě malých krvavých cárů roztrhaného masa povalovat po babiččině cimře a sebechytřejší myslivec by neměl mít dostatek filipa na to, aby tyhle zbylé kousky (s těmi už natrávenými z vlkova žaludku) poskládal dohromady (nebo je snad – nedejbobe - oživil). Popelka by se nám měla (u)popelit k smrti a holoubci by ji namísto pomoci s přebíráním popela a máku měli řádně zaneřádit podlahu. Šípková Růženka by se už rozhodně nikdy neměla probudit (a my se můžeme oprávněně domnívat, že by případný pozorovatel záhy zaznamenal, že spící kráska má vážné problémy s proleženinami). Hloupý Honza by skončil v nějakém ústavu pro duševně méně zdatné jedince a třeba takový kohoutek (pokud by slepička nezvládla tracheotomii) by se nám ve standardní době poctivě udávil.
Takže dnešní pohádky (jestliže bychom je měli poměřovat proti tomu druhu žánru, z něhož původně vzešly) by nám skutečně lhaly.
Vláda zla.. Nevím, ale nemůže to být tak, že zlo, nikoliv v té abstraktní filosofické rovině, ale spíše takové to lidské zlo, které vlastně ale ani není zlem, ale je spíše nějakým nedostatkem (/pochopení?/ /snahy o porozumění?/ /porozumění druhému, utlačovanému?/ /morálky?/ /etc./) ani vládnout nemůže? Svou (jakousi) vládu si snad může chtít vynutit, ale právě proto, že je nedostatkem, se vždy „odkryje“ jako zoufalé „chtění“, takže dříve nebo později se jeho pokus vyjeví jako „prázdnota“? (Ale možná právě v tom spočívá jeho „zlovost“)
I když – ono je to nesnadné „rozšifrovat“. Protože každý případ je jiný, každý pokus je ojedinělý a každá bolest individuální. Ale snad čerpat sílu (mj.) právě i z následujícího zcela prostého faktu: Že totiž každý je v tom svém neštěstí sice sám, ale nikdy není osamocen, a že vždy tu bude (a je) někdo, kdo rád podá pomocnou ruku (viz třeba komentář od Berry, nebo tenhleten „Nikdo“ apod. ;o) Ovšem jistě... každý z nás „vykazujeme“ jinou míru odolnosti a obvykle to opravdu není vůbec snadné.
[Možná znáš spisovatelku Betty MacDonald (já ji třeba vůbec neznám, protože já samozřejmě přece čtu jen „chlapsky drsnou“ literaturu ;o) , ale tato autorka v knize „Morová rána“ ( /a je-li třeba/ tuto knihu /i další skvělé knihy této autorky, kterou vůbec neznám/ doporučuji do Tvé přízně) píše, že „někteří lidé jsou k přejetí autobusem vhodnější než jiní – záleží to na původu a tělesné zdatnosti. “ Což je, děl bych, docela trefné.]
A fakt myslíš, že se to nezlepší? Proč by se „to“ [něco] nemělo (nebo nemohlo?) zlepšit? A co vlastně nejde ignorovat? Notabene řeší (nebo může řešit) ignorace vůbec něco?
Tráva, chodník, fet – dělat (nebo zkoušet dělat) něco jen proto, že (jak se možná někdy zdá) nejde dělat něco jiného, je (mínil bych) docela k ničemu. Proč něco takhle „nutného“? Myslím, že něco takového Šája zapotřebí nemá. Teda.. řekl bych [lépe: napsal bych] (ještě lépe: napíšu :o), že to nemá zapotřebí nikdo. (A to nic proti trávě nebo psychotropním látkám, ale chci to být já, kdo s nimi pracuje, ne že nějaký halucinogen bude „pracovat“ se mnou. Tedy jedině ve stylu Timothy Learyho, Aldouse Huxleyho a jiných frajerů :o) Protože taková ta ne-osobnost mi přijde tak nějak ne-pravdě-podobná, takže vlastně ne-skutečná (stejně jako když „se“ dělá cyklistika, studuje „se“ filosofie, jede „se“ na dovolenou, lidé „se“ žení a vdávají, papírek „se“ testuje apod.).
Nějakou tu povídku od Tebe bych si rád přečetl, takže vytrvej símtě! ;o) Ostatně i kdyby to měla být zatím jen ta první věta. Ona totiž první věta není jen tak něco „čím-se-prostě-začíná“. Jak třeba uvádí Miroslav Petříček ve svém textu „Esej jako metoda“: tak „Literární pozůstalost Vojtěcha Jiráta ukázala, že ke konečné verzi své studie o Arthurovi Breiském („Fragment zastřeného osudu“) potřeboval zhruba šedesát různých verzí začátku“.
Proto jestliže bych směl poprosit třebas zatím i jen o onu první větu (na email), bylo by mi vskutku neskonalým potěšením :o)
Naivně bych nedoufal (protože není doufání takové nějaké „pasivní“?), věřil bych v sebe sama (protože není sebe-důvěra taková nějaká aktivnější?) - a bojoval bych. Ostatně... už jednou dnes zmíněná Betty MacDonald píše v jiném svém textu („Dusím se ve vlastní šťávě“) že „život je vždycky boj “; a proč nechávat zlu prostor k tomu, aby se domnívalo, že může (o)vládnout?

3 Avis Avis | Web | 25. dubna 2012 v 18:38 | Reagovat

[2]: Pak mi nějak nedochází, jak by pohádky s takovým koncem mohly mít výchovný charakter. Možná proto, že u mě vždy Šípková Růženka vstala, zrůžověla jí líčka, proleženiny neměla a žila šťastně se svým princem (a jestli neumřeli, žijí tam dodnes...), nebo možná proto, že na mě pohádky se šťastným koncem výchovný charakter měly a tak mě nenapadá, jak by ty "tragičtější (reálnější?) (ne)pohádky  měly vychovávat. Pro mě zkrátka bylo jasným ukázáním správné cesty, že když Popelka mluvila vždycky pravdu, byla skromná, neodsuzovala, tak na konci byla šťastná, zkrátka jasné znamení, že když budu jako ona, taky 'dostanu! svůj šťastný konec (samozřejmě se počítalo s tím, že šťastný konec bude  'během' a ne jen průběhem cílové rovinky a přetržením pásky, kdy si tu chvíli ani neužiješ)...
  Tak mě napadá, jestli's slovo "výchovné" nemyslel spíš jako právě "do reality vracející", zkrátka takové pohádky, které Ti vyrvou z rukou autíčko, rozdupou ho na zemi, zmíní, že pravděpodobně tvá oblíbená hračka nikdy nenajde klid, ale že se s tím musíš smířit, že smrt k životu patří a pak se s klidnou tváří přesunou do tvého dětského pokoje, aby následně mohly odtrhnout ten, už nepatřičný přívlastek. :o)
  Tak "chlapsky drsná" literatura :D... Betty Macdonald znám, minulý školní rok jsem do jejích knížek byla šílená (Teď už šílenost vyprchala úměrně rychle s tím, že už jsem všechny knížky /o jejichž existenci vím/ od ní přečetla :D). Vážně mě zaujaly, protože se tak přirozeně přiznávají ke skutečnosti, kterou líčí barvitě... a s neumírající nadějí, která byla všude a nikdo jí nedával pochyb, že by se to někdy mělo (z)měnit..
  Třeba proto, že se „to“ [něco] zatím nikdy nezlepšilo (i když ano, přiznávám, že to občasné stagnování bylo/je svým způsobem zlepšováním) (Měla bych celé "to" vtlačit do definice, jako vtlačit sem ptačí perspektivu, asi by to nebylo zatraceně zbytečné...), možná proto, že zlo, které je nedostatkem, se "asi jen tak nesmaže", když si 'nositel' nechce ani připustit, že by nedostatek mohl nosit... A tady zase, samozřejmě,  opět dostávám neodmítnutelnou šanci postavit sebe doprostřed a nechat na sebe ukázat jako na viníka-nositele nedostatku, který plodí zlo. Možná že jsem to já. "To" všechno...
   Ztracená víra v rychlá (vy)řešení.
A ignorace nejspíš skutečně nic řešit nemůže, ale může být způsobem jak dýchat dál (a čekat dál), chůdy, se kterými sice problém nepřejdeš, ale neutopíš se v něm, a to počítám.
  Myslím, že pasivita doufání by mohla být jeho hlavní výhodou... :D (Popřípadě tedy /ale první možnost se mi líbí víc/ pravým opakem - hlavní nevýhodou, extrémy jsou si přece tak blízké a navíc mám pocit, že všichni lidé extrémy zbožňují, asi pro tu vymezenost, krajnost, až konečnost.../. I když máš pravdu, že by mi 'aktivita' prospěla, vážně se spíš nechávám dusit vlastní šťávou, než bych lapala po dechu... (Tak trochu) pasivní postavička na šachovnici. .. neútočí, jen čeká na poražení a srovnává se s "osudem"...

4 Nobody Nobody | E-mail | 28. dubna 2012 v 21:11 | Reagovat

[3]: Souhlasím s Tebou, že výchovný potenciál pohádek by mohl být (nebo vlastně: je) „uložen“ i v tom sdělení, které zmiňuješ, tedy i v těch pohádkách s dobrým koncem. A ono by vlastně bylo snad i vhodnější, aby výchovný aspekt spočíval spíše než v zastrašování (když neposlechneš, Smolíčku pacholíčku, budeš mít „smolíka“, neb tatík nedoběhne včas a jezinky si tě daj s brusinkami) v motivaci (mluv vždy pravdu, buď skromná, neodsuzuj, „osud“ se ti dobrým odmění).
...S tím „výchovné“ coby do „do reality vracející“ jsi mi ovšem trošinku nasadila do hlavy Řehoře Samsu; protože pokud bychom to postavili takhle (tedy pokud bych to byl býval myslel tak, že výchovnost pohádek by „uváděla“ [resp. „vracela“] do reality), potom bych tím naznačoval realitu jako nějak už hotovou, s nějakou „kvalitou“, kterou by ta realita „disponovala“ a s „nutností“, která by tyto kvality doprovázela (ono: „tvá oblíbená hračka nikdy nenajde klid, ale že se s tím musíš smířit, že smrt k životu patří).
Ale to bych pak mluvil proti všemu tomu, co neustále „vyhlašuji“, mínil bych.
Popíral bych tím mé vlastní tvrzení o tom, že realita není vůbec „hotovou věcí“, ale že se „děje“. A že to jak se bude dít (do značné míry) souvisí s tím, jak se „dějeme“ („dít“ budeme) my.
Proto bych to zkusil vy-argumentovat ještě jinak, smím-li. Např. tedy Šípková Růženka: víme, že král nepozve na křtiny sudičku, která nevyhovuje z nějakých důvodů (z jakých to Martin /vlastně Nobody/ už zapomněl). Král se tím dopustil diskriminace (jak by se asi řeklo dnes), ergo choval se nespravedlivě (tedy pokud ona nepozvaná sudička skutečně nepředstavovala hrozbu pro království [třeba proto, že předtím bojovala v řadách IRA]). Ukřivděná se brání jediným možným způsobem, který má k dispozici, totiž ne tak docela dobrou sudbou. O patnáct let později (vzpomínám-li si dobře) ona pokřtěná mladá dáma utrží bodnou ránu (nedostatek opatrnosti daný výchovou, nebo snad jen lehkovážnost mládí..? A nebo „osud“? :o) načež usíná. A starý král (možná) ještě před tím, než se sám pohrouží v hlubiny snové, hořce zalituje, že byl tak nekompromisně smýšlejícím soudcem ve věci charakteru/ů (snad kdyby projevil více tolerance..? Nebo zdrženlivosti v úsudku..?).
– No a dál už bychom ani nemuseli pokračovat v líčení příběhu, protože ještě než doputujeme ke konci pohádky (pravda, už toho mnoho nezbývá, ale nechci spoilerovat ;o) vidíme (čteme), že „funkčním“ (tedy výchovným) je v tomto případě příklad zúčastněných postav, a[le] zároveň tu není nikde implikována realita jako nějaká jistota (sice zazní sudba, sice se tak „osud“ částečně naplní, ovšem aktivní junák v hábitu prince béře tento osud do svých rukou – a pasivita se může jít klouzat)  – a tedy možná ani není příliš nutné (z hlediska výchovy) jaký charakter bude mít konec.
No ale „konec korunuje dílo“, jak říká (tuším) Ovidius..
Takže to vlastně nutné bude..?
Nebo ne? :o)
K tomu zlu.. Nějak jsem to asi zamotal (snad podobně jako ono právě výše napsané ;o) , ale chtěl jsem tak nějak vyjádřit, že podle mého názoru vláda zla není možná (skutečná vláda zla); že sice zlo může chtít vládnout, ale protože jeho nároky (technicky řečeno) nejsou legitimní, tak i kdyby došlo k tomu, že získá převahu, nebude se jednat o vládu, než maximálně o zlovůli (avšak pravda: jestli tomu budeme říkat vláda [zla], nebo zlovůle, je pro toho, na kom je toto bezpráví „vykonáváno“ houby platné).
„Nositel“ zla (jako nedostatku) si „nedostatek“ opravdu asi nepřipustí (to jsem se zeptal jako osel), nicméně chtěl jsem tím možná tak nějak vyzdvihnout právě absenci něčeho, kdy protože je spíše něco, nežli nic (fil.), pak je také vždy naděje na změnu. A že je třeba vytrvat a dostatečně věřit v konec nedostatku/ů.
„Nechat na sebe ukázat jako na viníka-nositele nedostatku“ ...ale proč právě (nebo nutně) Ty? Navíc pokud bys to měla být „možná“ Ty, pak jak by nám tam hrál onen fakt, kdy viník-nositel nedostatku – náhle ví? Nebo mi něco uniká?
Příměr s chůdami je hodně povedený – ba co dím, výborný! :o) A navíc chůdy je docela dost dobrý slovo: [nadšeně:]vlastním chůdy! Také chodíte po chůdách? [maloměšťácky:] Fuj! Jaké chudé chůdy! [unaveně:] Kudy chodím, všude chůdy... [A nebo jakože na způsob: kudy chodím, všude pěšky; což by ale asi muselo být krátce: kudy chodím, všude chudy. No.. Asi ne :o) ]
Nicméně vzpomenu-li si, jak jsem jako docela malý (vý)tvor „praktikoval“ během jedněch letních prázdnin často a rád na chůdách (dostal jsem je tehdy od dědy a nemohl se jich nabažit), vybaví se mi, že po delším čase z toho docela bolela chodidla. Je možné, že to nebylo způsobeno častým stáním na stupátkách chůd (ale třeba nevhodně zvoleným obutím), přesto to něco vypovídá o pravdivosti pořekadla „čeho moc, všeho škodí“ [nebo jak to vlastně zní (všeho? Nebo všechno?)] – což by (zpětně, v rovině příměru) naznačovalo, že i tu ignoraci je třeba „dávkovat“ opatrně a s rozmyslem. Ale to jistě není třeba zdůrazňovat – takže navrhuji vypustit (z mysli) právě přečtené..
Pasivita doufání jeho hlavní výhodou... Nu.. Vlastně když tak nad tím „podumám“: proč ne? A asi bych se také spíše přikláněl k výhodě, než nevýhodě. Ale ať tak či onak, aktivitu bych přece jen preferoval víc. Ale myslím tím konstruktivní, aktivní, „živou“ činnost, tedy aktivitu rozvíjející, nikoliv aktivitu, která je činností, vedoucí k překonání a k závěru každé jiné aktivity (Vskutku revoluční!) A mimochodem: i neútočící šachová figura může mít v některém z momentů hry klíčový význam :o)
(BTW Na tomto místě textu se nelze nezeptat: hraješ šachy? :o)
Píšeš, „že všichni lidé extrémy zbožňují, asi pro tu vymezenost, krajnost, až konečnost...“ Já bych měl spíše za to, že většina lidí naopak zbožňuje tak nějak „střed“: šeď a normalitu, a že extrémů se bojí. A nebo je možná tak nějak obdivuje, jenže jen obdivuje, právě proto, že jsou jen (pro mnohé) „zcela mimo“. I když ono asi bude záležet na tom, v jaké rovině bychom ten který extrém hledali.. Ovšem mohu se mýlit – a rád se nechám přesvědčit ;o)

5 Avis Avis | Web | 30. dubna 2012 v 22:44 | Reagovat

[4]:   Když jsem byla malá, existoval pro mě jenom jeden svět. Jenom jedna… „realita“.  Svět, kde jsem já, kde dobro porazí zlo a kde se dějí zázraky, svět, kde tma znamená nebezpečí a hrozící smrt, svět, kde existují tiší hroziví detektivové, skříně do Narnie, čerti, víly, jezinky a zlé Baby Jagy. Svět, který se skládal ze všeho, co jsem slyšela a viděla kolem sebe, všechno spatlané do jedné mísy. Jeden svět, jedna realita. Neřešila jsem nelogičnosti. Kvůli té společné (spatlané) míse jsem se bála tmy a zavřených dveří (= příšery pod postelí, velká pravděpodobnost bloudění apod.), proto jsem se děsila lidí v černém oblečení (=nájemní vrazi, zločinci – televizní kriminálky), proto jsem skákala přes překážky, aniž by mě napadlo, že bych mohla nedoskočit na druhou stranu kaluže (= v pohádkách přece vždy doskočili)… Později se automaticky odpreparovaly televizní světy a ty pohádkové, ale to nejhlubší z nich se vsáklo do mě, resp. do nás. Černá tma - neprozkoumaná, tajemná skutečnost. Skákání přes překážky, někdy až moc nepromyšlené, které nezpomalí ani přísloví „Dvakrát měř, jednou řež.“ Pevná víra v dobré konce. Celým tímhle odstavcem jsem chtěla (a protože se mi to zřejmě nepovedlo, tak rekapituluji :D) vyložit, že pokud čteme dětem „milé pohádky“, přidáváme do jejich světa (ano, do toho krásného dětského světa, který bychom jako starší chtěli vidět a mít) atributy, které v tom „skutečném“ našem (dospělém) světě zkrátka nejsou.
    Kdyby mi byly čteny ty druhé, tragičtější pohádky, kde holoubci všemi svými silami zabraňují Popelce, aby svou práci dodělala, asi bych nepochopila, že sdělením ke mně putujícím je příprava na to, že občas všichni půjdou bezohledně proti mně, že se musíme umět smířit s trpkými prohrami atd. Ale nemyslím, že bych si zrovna toto odnesla. Možná bych pak neměla ráda holuby, možná bych prohrávala víc, než je nutné a nikdy nežila na víc jak 12%, možná bych se chovala, jako bych společně s mateřským mlékem dostávala ‚ochotu prohrávat‘ a ‚odmítání cesty proti proudu‘. Určitě by se ale můj svět nestal dětským, takovým tím krásným, snovým, naivním… Byl by krutě „vyspělý“, nechci napsat dospělý, protože by neměl čas „dospět“, odpreparovat ze sebe části, které do reality (která se „děje“, ale děje se na jevišti, v určitém rámci [možností]) nezapadají, které zapadají jen do těch pohádkových světů, o kterých je dobré vědět, pomocí nich snít a k nim utíkat.  (Respektive by dospíval, odpreparovávajíce ne-skutečné atributy z televizních fantasy seriálů atp, ale zkrátka by byl ochuzen o zklamání, že v rybníku neplavají zlaté rybky a sudičky pravděpodobně nestály nad našimi postýlkami v porodnicích a nevznášely sudby.)
  Pohádky nám koneckonců vůbec neukazují realitu, ale způsob, jakým bychom měli realitou procházet a jak bychom se s realitou měli vyrovnávat… A myslím, že ten milý pohádkový svět nám dost dává. Pohádky vlastně šikovně (=výchovně) využívají dětské vnímání světa. Kdybychom se v dětství koukali na ty „druhé“ pohádky, byli bychom o mnohé ochuzeni, navíc by pak pohádky ani nemusely být, rovnou bychom se mohli koukat místo nich na fantasy horory s příměsí špatných tragických zpráv. :o)
  A proč právě já jako nositel zla-nedostatku? Někdy je mi vtírán takový pocit, sice buď bezdůvodně, nebo jen s velmi směšnými (ať nad tím přemýšlím, jak chci dlouho) důvody. A(le) jak jsi sám napsal:  Nositel zla (jako nedostatku) si „nedostatek“ opravdu asi nepřipustí, takže proč bych nemohla být tou, která si nechce připustit, problém dusí a nechává vygradovat do naprosto absurdní (z jiného pohledu) situace?
  Sice na sebe poslední dobou ukazuji jako na (možného) viníka, ale nikdy té možnosti skutečně neuvěřím – tudíž tu situaci nikdy nezačínám řešit (ani vymýšlet řešení). Takže zase ta „stará situace“, kdy si „nositel zla“ nechce připustit. (Ale možná bych to vymýšlení řešení mohla zkusit.)
  S těmi přirovnáními, nabyla jsem dojmu, že všechno jde přirovnat ke všemu. Stačí najít (třeba jen) jednu jedinou spojitost (a tu je podle mě snad i nemožné nenajít), pomocí které můžu nenásilně „mimochodem“ vytvořit přirovnání, které bude trefné… Zaráží mě, že třeba mí spolužáci se přirovnáním vyhýbají, zvláště když já bych nejraději celý sloh postavila právě na nich. :D
  Nejvíc se mi zamlouvá [maloměšťácky:] Fuj! Jaké chudé chůdy! *uchvácena*
  U nás říkáme: „Čeho moc, toho příliš.“ :o) (Aspoň mám takový dojem :D)
  Šachy bohužel nehraju, nikdo u nás v rodině nehraje, ale jak říkám, bohužel, chtěla bych je umět hrát. :)))Tak… třeba někdy příště, že. Vím jenom jednu věc, a to, že slovo pindík patří do šachového slangu (aneb co se člověk nedozví v hodinách češtiny ;D).
  Napsal jsi to skvěle. :o) Sami stojíme v šedi, uprostřed, tak se rádi pokocháme nějakým tím extrémem, aspoň já osobně ano. :)
  [A abych se nezapomněla v celém svém dlouhém komentování taky optat: Ty šachy hraješ? :)]

6 Nobody Nobody | E-mail | 1. května 2012 v 20:40 | Reagovat

[5]: Rád budu (ve shodě s Tvým komentářem) souhlasit s tím, že „pohádky nám koneckonců vůbec neukazují realitu, ale způsob, jakým bychom měli realitou procházet a jak bychom se s realitou měli vyrovnávat“. Jen ještě zvažuji, jak se to má s tou dětskou vírou ve svět, s tím krásným, snovým, naivním. Jestli my do toho dětského světa ono krásné, snové a naivní nevnášíme „na úkor“ světa dospělého. Protože i v tom dospělém světě obíhá, domnívám se, nemalé množství „pohádkovosti“ (což by odpovídalo Tvé větě o tom krásném dětském světě, který bychom jako starší chtěli vidět a mít).
Víme, že naše každodennost nikdy není ani jenom zlá, ani jenom dobrá (jak se říká: svět není černobílý) a pohádka docela dobře rozpracovává (reflexí světa vnímaného dítětem) především možná pravidla hry (způsob jak bychom měli realitou procházet, jak píšeš). Mínil bych, že důraz je veden (nebo by měl být veden) na vštěpování hodnot (jak už bylo řečeno a jak vlastně opět píšeš :o) . Také souhlasím s tím, že vlivem ne-milých pohádek by byl z dětství-se-probouzející-se-svět ochuzen o jistá zklamání, přesto bych ještě zvážil, nakolik by mělo (muselo) být nezbytným pracovat s pohádkovým viděním světa za účelem předá(vá)ní hodnot (pravidel hry) právě a jen milými pohádkami ve jménu tohoto zklamání. Pokud by zklamání tvořilo nutnou součást nějakého přechodu z dětství do dospělosti, ba pokud by mělo být jeho nedílnou součástí, pak jedině: „vivat milé pohádky! :o) Pokud by ale mělo pouze přivádět k domněnce, že se lze spoléhat na dobrou „přírodu“, šťastný „osud“ nebo metafyzicky založenou „spravedlnost“ (Bůh, „Vyšší princip“), pak bych se přimlouval za spíše střídmé dávkování – a to už od těch nejútlejších let. I přestože je možné, že by pak opravdu hrozilo, že budeme žít (bez těch pohádek s dobrým koncem) pouze a jen ve „stínu reality“ (nikdy na víc jak na 12%); snad by hodně záleželo na tom, jakým způsobem by byl malý tvoreček s poznáním ne-pohádkové skutečnosti seznamován. (A že se nám do toho ne-pohádkového světa naši každodennosti příliš nechce ani ve věku pozdějším.. [takže proto snad ona stále přetrvávající touha po pohádkových koncích?])
Napadá mě ještě otázka, kam bys zařadila ten typ „pohádek“, jakými jsou příběhy H. Ch. Andersena? Co třeba taková pohádka „O děvčátku se sirkami“? Nebo třeba „Sněhulák“? ..I když tohle asi nebudou tak docela pohádky pohádkové :o)
[ Možná je nakonec v tom mém – že by sebe-analyticky uchopeno? :o) – akcentu „tragických“ pohádek zanesena nějaká zkušenost, která má tendenci mi namlouvat, že lepší raději nebýt naivním nikdy (tedy ani v tom dětství), než později napravovat případné následky z-naivity plynoucího jednání. Pak by ovšem moje argumentace vlastně vůbec nebyla o pohádkách ;o) ]

Možná si něco nechci připustit (tímto už sice přecházíme k problematice nositele zla-nedostatku, ovšem zároveň i plynule navazujeme na odstavec předchozí :o) , ale už tím, že se negativně vymezuji vůči nějaké možnosti, tuto možnost jako možnost vůbec připouštím. Sice právě jen jako možnost, ale to znamená, že jsem schopen podrobit zvažované jednání nějaké kritice, že tedy už nějak s tou možností pracuji, že už nějak tuto možnost řeším – i navzdory ne-víře, navzdory tomu, že řešení vědomě nehledám. Čekal bych od skutečného nositele zla-nedostatku [jak chtěl tvrdit /ale zřejmě jen znejasnil/ můj původní výrok; /ono „náhle ví“ spíše mělo být „náhle ví, že neví“, uznávám/], že si tuto možnost – a to právě ani jako možnost – vůbec nepřipustí. A to právě proto, že mu uniká něco, co není uchopitelné ve svém vlastním výskytu (projevu). [Což se může jevit tak trochu jako Catch 22 (viz Joseph Heller), ale podobnost /a pouze podobnost/ je zde čistě náhodná :o) ] Tedy k tomu, abychom (si) prověřili, že tomu tak není, je nutné uchopit tuto „vinu“ jedině na způsob možnosti. A tedy tím, že připouštíš tuto možnost, potvrzuješ nemožnost – nejsi tím nositelem zla-nedostatku (alespoň takhle to vidím na základě dostupných dat).

[Protože však zde nepochybně zůstává nějaká míra interakce (někomu se „to“ „něco“ děje), zdá se být přirozené, že bude potřeba, aby tento někdo jednal – a tedy také i hledal řešení, která by však vedla k nápravě, nikoli k „potvrzení“ (utvrzení?) nositele (který by si tak nakonec ještě potvrdil docela jiné přesvědčení, protože by nadále nevěděl). Tak jistě.. Občas opravdu dojde k tomu, že si nelze neříct: „čeho je moc, toho je příliš“ (a díky za nápovědu, takhle to zní opravdu líp :o) a je tedy nezbytné rázně jednat (namísto trpělivého hledání řešení). Vždy bych se však přimlouval za jednání konstruktivní, nikoliv destruktivní..]

Přirovnání.. Svět (v myšlení) strukturovaný jazykem je vlastně tak nějak jenom o přirovnáních (velmi zjednodušeně :o) Ovšem vymyslet dobré přirovnání (přivést jej k řeči) je nesporně umění (takže třeba proto ty vyhýbačky, které zmiňuješ – zkrátka ne každý má schopnost být umělcem ;o)

Šachy hraju. Nebo možná přesněji: šachy hraju, jako kdybych je hrál :o) Tímto „přiznáním“ nechci naznačovat, že něco pouze předstírám, nýbrž rád bych vyjádřil, že (s úctou k této královské hře) se sotva mohu považovat za někoho, kdo by o sobě chtěl tvrdit, že šachy skutečně hraje. Vím, jak kterým kamenem táhnout, znám některá zahájení, nějaké ty koncovky, ale určitě nejsem žádný velký šachový hráč. Ovšem pokud bys měla zájem, rád Tě zaučím :o)

Že by se pěšec mohl nazývat pindík je pro mě skutečně novinkou :o) Inu co se člověk nedozví nejen v hodinách češtiny.. ;o)

7 Avis Avis | Web | 6. května 2012 v 19:29 | Reagovat

[6]:  Ono je asi klíčové, že jsme si vědomi toho, že ty „další světy“ existují (=že ne všechno musí být „podle pravidel“ a musí být pravdou),  takže si s nimi můžeme hrát a přesouvat složky mezi „světy“, jak se nám to zrovna hodí, nechávat si nějakou tu "pohádkovost" a podobně, nebo i skutečnosti nám nepříjemné prostě vytěsnit pryč - do "jiného světa".
  Což nešlo, když jsem byla malá, protože všechno bylo pravda, jedna velká globální pravda... Pak všechno zkrátka MUSELO BÝT  a BYLO reálné, neotřesitelné a pravdivé. Měl bys mě vidět, jak jsem se ve školce rvala za existenci Ježíška a co jsem si myslela o těch, kteří tvrdili, že není (což samozřejmě je ;D).  Když jsem byla menší, vážně neexistoval způsob spojení mých myšlenek, který by mě dokázal dostrčit k přemýšlení o (ne)existenci Ježíška nebo přesvědčit o tom, že se vážně nemusím bát zhasnout lampičku a spát po tmě, neboť se mi na dvoumetrové cestě do postele nemůže nic stát.
  Teď stačí, abych trochu ukročila zpátky od čehokoliv a skepticky prohodila: "Ale co když..?"
  (A kdy se asi „A kdo tedy podle vás nosí dárky, hm?“ změnilo v:  „Ale co když..?“)
  Co bys ohledně těchto nepohádkových pohádek soudil Ty? Rodiče říkají, že se mi nelíbily, což nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit, protože si na žádnou chvíli s podobnou pohádkou konkrétně nevzpomínám. Ale myslím, že jelikož je jich naprostá menšina, jsou takovými černými káčátky, těžko budeme čekat, že se z nich vyklubou labutě... (Odchována milými pohádkami) jsem stejně nebyla schopná vnímat smutek a odkrytou druhou stranu mince, pravděpodobně jsem zuřivě hledala všechny body milé pohádky. :)
  Jde ještě o to, co všechno považuješ za „naivní" a v čem všem tedy nechceš - odmítáš být naivní. Jedna věc je zbavit se snu být princeznou, přestat neochvějně věřit v dobrý konec (za předpokladu, že budu „správná") nebo věřit, že vůbec lze být „správná". Jenomže stejně pořád zůstáváš tím, kdo je naivní. Kdo pořád složky probírá, hodnotí a přesouvá. Musíme být naivní. Aspoň s naší momentální výchovou, společností a „způsobem života“. …Trochu mi k rozvinutí myšlenky chybí, že si nejsem vědoma, jaký je opak naivnosti.  Ale kdybys odstranil ze života všechnu naivnost (respektive ji tam ani nikdy nevnesl), zbyl by Ti pak vůbec ještě život? (Nebo získal bys snad lepší život, který by se zcela lišil od toho, který žijeme dnes?)
  K tomu potvrzování nemožnosti, že jsi nositelem zla právě Ty... Zdá se mi to příliš jednoduché. Samozřejmě, třeba jsi mistrně krátil a výsledek vyvstal tak jednoduše….
  Ach, asi se bojím jednoduchosti nebo řešení vůbec…  (Chůdy to jistí… :D)
  Předtím, než se rozhodneš mě zaučovat do šachů, měl bys vědět, že v mé hlavě za tu dobu naprosté neznalosti vyrostla tato hra do rozměrů, kde na její hraní mají jen lidé s IQ větším než 130 a že o svých „kvalitách“ coby žákyně směle pochybuji… :D

8 Nobody Nobody | E-mail | 14. května 2012 v 15:37 | Reagovat

[7]:I jen pouhá představa myšlenky, která by snad chtěla naznačovat formou mimořádně opisného sdělení (patřičně navíc zahaleného logikou výpovědi o něčem docela jiném) neexistenci [a teď, protože je to tak otřesný moment, bude třeba jeho „předmět“ přivádět na svět po kouskách], JE(mináčku!), ŽÍ(zeň) (a) Š(nek?) - KA(mení navlhlý to milá paní bylo, kdepak žíznivej šnek!) – se v rámci mého přesvědčení zatím ani nemohla vloudit do předsíně obsahů vědomí, tedy obsahů, které teprve čekají v pořadníku na zařazení „do úvahy“ - anžto by tam napáchala paseku přeukrutnou ;o)
Tak jistě, jsme si vědomi toho, že Fríďa Nietzscheovic nás informoval o „smrti Boha“. Ale neexistence někoho, kdo nosí dárky..? Více než Nemožné! (A opravdu s velkým „N“ :o)
A tak proto raději obraťme pozornost k tématu „jednosvětově-jednopravdivého“ světa. Podumám-li o tom (byť stále ještě krapet nervózní z hrozby, vynořující se na horizontu sdělení prvního odstavce), pak (kromě toho, že souhlasím) mě napadá (sic o tom diskutujeme i jinde), že řada „dospělých“ si s sebou onu původní „jednosvětopravdovost“, kdy vše MUSÍ BÝT a JE reálné, neotřesitelné a pravdivé, nese ještě dlouho poté, co už by (z důvodů, které mi tak nějak úplně jasné nejsou doteď) měli být dospělými – a kdy už by tedy měli být schopni onoho úkroku zpátky (zdržení se?) a uvážení: „Ale co když..?“ (I když se ta „neotřesitelnost“ vztahuje na  jiné momenty, než je např. neexistence jisté bytosti.)
Jenže to je poněkud banální objev, že? :o)

[(A kdy se asi „A kdo tedy podle vás nosí dárky, hm?“ změnilo v:  „Ale co když..?“) <= Tak to je moc dobrá otázka! :o) Ano – kdy asi? Pamatujeme si vůbec tento moment? (Údobí? / Věk?/ Naladění duše a světa?)]

[A kdo je vlastně dospělý – a kdo je dítě?]

Nepohádkové pohádky... Zkusil bych navrhnout, že by se např. mohlo jednat o takové jemné a pomalé „výpady“ světa ne-pohádkového do světa pohádkovosti. Jako když náhlý proud slunečního světla vnese do původně nerozlišeného šera místnosti škvírou v okenici vířící tanec drobných prachových částeček. Vykreslí tancem prachu mihotavou pomíjívost věčnosti (věčnosti věčně pomíjívé), aby ji nechal zmizet hned poté, co stočíme náš pohled trochu stranou, nebo jakmile vše opět splyne v šerosvitu obvyklosti jen co slunce skryje mrak [nebo jakmile si uklidíme a tedy není, co by mohlo vířit ;o) ].

Protože sněhuláček jistě neroztál („Ale ne... Neboj. To se tady jen tak píše. On vlastně neroztál...) a  děvčátko [se sirkami] se také nakonec „mělo dobře“ („Tak vidíš, je přece s babičkou – tam, kde už není ani zima, ani hlad, ani úzkost.. A teď poslouchej, povíme si něco o kohoutkovi a slepičce“.).

Oproti příkladu s tancem částeček v proudu světla by to jen vlastně bylo obráceně. Do jasného a zřetelného světa pohádek by ne-pohádkami bylo vnášeno ne-jasno světa pohádkám cizí. Ale co když přece jen nutně? Protože kdybychom chuděru ošklivé káčatko vyřadili ze hry, jak bychom vůbec věděli o labutích – právě jako o labutích? Ostatně ani labutě by bez „káčátek“ neměly povědomí o své jinakosti (možná stejně jako káčátko o své „káčátkovosti“?).

Ale možná že ne. Možná, že se „tragickými“ pohádkami jen maskuje lament „dospělých dětí“. Hořekování nad tím, že nežijeme ve světě, ve kterém je možné políbením probouzet k životu, ve kterém dobro vždy vítězí nad zlem, drak, šelma či jiná havěť neřádná jest pokaždé přemožena apod.

Jenomže nevrací nás pak takováto úvaha o pohádce (pohádkové i „nepohádkové“) k tomu, kdo pohádky vymýšlí, vypráví, kdo jim naslouchá a věří, případně i ke světu, který je pohádkami jak zobrazován, tak především vytvářen? Tedy spíše k předpokládané podobě světa, vůči kterému se pohádkový příběh buď vymezuje, nebo na kterém naopak staví? Tedy že bychom si napřed museli položit otázku: jaká je povaha světa, ve kterém žijeme – a kdo jsme my, kteří tento svět obýváme?

Podobné to možná bude i s tou naivitou – a dobře mi oponuješ (smím-li posoudit :o) zpochybněním mého jednoduchého „použití“ naivity. Naivní ve významu dětinský (dětsky prostý) bude podle všeho jinou „formou“ naivity, než naivita ve významu nelíčený, prostomyslný. [Jinak opakem naivity by asi bylo strojený... Nebo možná rafinovaný..?] Totiž naivita dítěte by mohla být příbuzná spíše se zvědavostí [bude afirmací „něčeho“], zatímco naivita prostomyslného (např.) občana – neprodlévala by tahle naivita v blízkosti takových výrazů, jakými jsou výrazy: netečný, důvěřivý – a snad třeba i arogantní? [tedy nebude tato „forma“ naivity spíše negací „něčeho“?].

Takto (pouze pracovně! ;o) rozlišeno, mínil bych, že bez naivity dítěte by zřejmě život nebyl k žití, anžto svět by byl suchopárnou krajinou nudné jednotvárnosti čistého zření jasných věcí bez otázek; ovšem bez naivity občana by svět mohl být docela dobře příjemným místem pro život :o)

Ergo beru zpět, „že lepší raději nebýt naivním nikdy (tedy ani v tom dětství), než později napravovat případné následky z naivity plynoucího jednání“ a předkládám tezi, že je nutné být naivní (na ten první způsob) proto, abychom naivitu (tu na ten způsob druhý) překonali. [Nicméně rád bych to ještě /v rámci naši společné debaty/ dále promýšlel, protože přeci jen, co když..? Pročež stran této věci ochotně příjmu nápovědu :o) ]

K té jednoduchosti potvrzování nemožnosti.. Může být, že jsem to mohl zjednodušit, rozhodně bych tím ovšem nerad naznačoval, že to snad jednoduché je. Vycházím (snažím se vždy vyjít jen) z toho, co jsem schopen „zachytit“ v textu, jenže bohužel vždy jen „na můj způsob čtení“, kdy je docela dobře možné, že ne vždy čtu správně...

Ad šachy – jistě nepochybuj :o) Podle toho, jakým způsobem se Ti daří „vyklápět bábovičky“ na tomto tvém pískovišti (a jak se naopak leckdy rozsypou ty mé „pokusy“ s kyblíčkem a lopatičkou) z Tebe bude jistě velmi brzy skvělá šachistka, takže mě velmi rychle (třeba ještě během zaučování) položíš „na lopatky“ :o)

Jak jsem psal minule – nejsem žádný velký šachový stratég ;o)

9 Avis Avis | Web | 24. května 2012 v 21:48 | Reagovat

[8]: Nejdřív se chci (s pohledem upřeným k zemi) omluvit, že mi reagování trvá tak dloho. Částečně to sice oprávněně mohu svést na školní výlet, ale částečně bude nejspíš hrát roli moje (ne)schopnost. :o) A jelikož si nejsem jistá, jak rychle s tou (ne)schopností něco udělám, poprosím o shovívavost a prominutí mých dlouhých prodlev.

Tak tedy, k "jednosvětově-jednopravivémuP světu. =)
  Možná je to banální objev, ale možná spíš takové milé Kolumbovo vejce. :)

  Ať už byla v čase, kdy se "A kdo tedy nosí dárky, hm?" změnilo v "Co když...?" byla moje duše naladěna jakkoli, nijak jsem o naladění a jeho příčinách neuvažovala, byla jsem (asi?) bezstarostná, celým svým já pevně v současnosti a těšila jsem se bezhlavě na každou další minutu dne.
  Jednorázový svět, hádám, se mi rozpadl postupně a než mohlo nastat prázdno, byl hned nahrazován novým řešením. (O "prázdnu", které je hledáním, jsme se taky někde zmínili, že? :))
  Pravda o "tom, kdo nosí dárky" byla úspěšně vydlabaná z rodičů někdy na konci školky. Pamatuju si, že (kupodivu) mě pravda moc nezasáhla, prostě jsem ji přijala a ihned začala skládat argumenty k nové pravdě, které byly zároveň dalším dřevem na hranici pálené první pravdy.
  Přechod na krokování zpátky a pokládání si stěžejní otázky: "Ale co když?" vyspěl někdy uprostřed prvního stupně poté, co jsem si několikrát urputně stála za svou pravdou. Která se pak ukázala být nesmyslem a asi i trapnost některých chvil mě přiměla k tomu, abych zkusila pochybovat a tolik na všem nedlít. (A jak je teprve úžasné a osvobozující nedlít vůbec na ničem.)

  Dospělý je, abych tak řekla (po půlminutovém přemýšlení, dítě, které se už nevejde na pískoviště a které je donuceno (sebou i kolektivně) pískoviště  a hračky opustit. Výměnou za nové obzory, kam až dohlédneš a kam až můžeš jít...
(Chabá to myšlenka -.-, kdoví, proč jsem ji takhle oškubala.)

  Ke (skvělému) přirovnání k šeru, proudu světla a částeček v něm mě nenapadá, kde oponovat, doplnit a tak jen s úsměvem tleskám... :)

  Pravděpodobně bychom (o labutích a kačátkách) nevěděli. A protože bychom nevěděli, že nevíme, tak by nás to ani neštvalo. (Ale kdybychom věděli, že nevíme, to by byl pech...)
  Nejspíš bychom si sdělení (skryté v téhle pohádce) našli někde jinde.

  Neřekla bych, že by se tragickými pohádkami maskoval lament "dospělých dětí". Možná zpočátku... Ale obvykle před svými dětmi nechceme (ale co já o tom vím, že? :D) lamentovat (stačí nám, když se nás dítě bojí, když předvádíme zlého vlka... v rámci hry) jednak asi proto, že děti chceme zahrnout tím nejlepším a nejšťastnějším, jednak zkrátka proto, že dítě, před kterým bych lamentovala pohádkou, by moje lamentování nepochopilo a rozhodně by mi na něj nijak neodpovědělo, nevyvracela mi ho a rozhodně bychom si nemohli zalamentovat spolu.

  Další odstavec zase značně vyděsil mě. Takové hrůzostrašně se vznášející otázky, které navíc ani nejsou řečnické.  Přirozeně se k těm otázkám dostáváme, ale já místo toho, abych nad nimi začala aspoň přemýšlet, uvažuju, zdali je možné řešit B bez A, stmívání bez poznání rozednívání a konce bez znalosti začátků...

Když si napsal, že opakem naivnosti by mohla být strojenost, okamžitě mě napadlo, zdali ne spíš odstrojenost. Když je naivnost nějaká (kratší) cesta ke (nesprávné) pravdě (tedy delší cestou k správné pravdě, pokud vůbec), neskrývá se za ní spíš obrovská masa nepochopení a nadbytečného prachu? Takže pokud bychom chtěli na druhou stranu škály, zbavili bychom se nadbytečných věcí, natáhli kratší (odstrojené) cesty k opravdové, jediné, správné pravdě...
  A rafinovanost má jistě tolik zákoutí, kde může být naivní...
  S naivitou prostomyslných občanů jsem nepočítala (a počítat ani nechtěla), protože mi vnášení prach do proudu zlatavě hřejícího světla. :o) /Zkrátka lenost rozdělit víc druhů naivnosti, jak's to skvěle udělal Ty :)/
  A tak (naprosto) souhlasím se závěrem. :)

  Nejspíš pochybuji, že by na sebe měly dva druhy naivnosti nějakou přímou návaznost... :)

  Možná čteš můj pokřivený obraz v zrcadle, které sama tvořím. ( A je to spíš o pisateli než o čtenáři. Čtenář /Ty! :D/ bx tak musel vynaložit do čtení mnohem víc energie a ještě nemá ani podklady, aby mohl pokřivený obraz nalomit zpátky do nepokřivenosti...
:) (Zase takové ty šoky, co mezi mozkové stěny vnášejí otázky, otázky a zas otázky.. A řekla bych, že naštěstí.)

  Uvidíme... (Navíc,
obvykle Ti bábovičky rozšlápnu já!) (Oponovat a vířit prach je tak snadné a... myšlenkodárné.. /+ někdy až otravné/)

  Na úplný konec se ještě jednou omluvím, věnuju dlouhý úsměv našemu myšlenkovému vláknu a vrátím se (k pískovišti bohužel ne) ke svým povinnostem, protože chtě nechtě (chtě!)  už jsem nucena položit apoň jednu nohu ven z pískoviště.. (I když o  míře mého vystoupení z pískoviště by se dalo polemizovat...) :)

10 Nobody Nobody | E-mail | 26. května 2012 v 0:01 | Reagovat

[9]: Omluvy určitě není zapotřebí – copak je moje „re-akční doba“ nějak závratná? Než uplácám [uhnětu? uklohním? spáchám? vypotím? předvedu? vyklopím?], mou vlastní bábovičku [nebo jen pokus o bábovičku?] (kdy je navíc třeba zohlednit to, že mé „umění“ nachází svou inspiraci u Tebe, takže je ušetřeno hledání „počátku“) obvykle to také nějaký ten čas zabere... A nejde přece o žádnou soutěž ;o)

Díky za osvětlení momentu/ů příchodu změny v „Ale co když?“ :o) Poslední věta, kterou lze klidně číst i jako výzvu („A jak je teprve úžasné a osvobozující nedlít vůbec na ničem“) mě ovšem přivádí k otázce, jestli je vůbec možné „nedlít vůbec na ničem“... [ Zrovna nedávno jsem o tom mluvil s kamarádem, který inklinuje k buddhismu, kdy jsme se nakonec shodli na tom, že se v této věci rozhodně neshodneme :o) ]

S tím rozřešením toho, kdo je dítě, s přesahováním pískoviště.. Mně se to, co navrhuješ, líbí. Jen si kladu otázku, jak by muselo (nebo mohlo či mělo) být vymezeno pískoviště a hračky? Protože: Jedeš tramvají, vedle sedí postarší dáma (jedná se o ty nové tramvaje, se sedadly ve dvou řadách, tedy o tramvaje, které vznikaly nejspíš ve virtuálním světě) a ta dáma je začtena do textu „Brýle, botky, kabelky na léto – co si letos musíte pořídit a na co musíte zapomenout“. Ona sama by na to (asi?) nepřišla, na to její pískoviště by se tak veliký problém nevešel (kruciální se mi přitom zdá být hlavně problematika toho, na co je třeba zapomenout; na to bych já osobně neváhal nasadit Interpol). V metru pak stojíš vedle týpka, který přepečlivě listuje kulturistickým časopisem (listuje! nečte jej!), protože on sám není tělem, on prostě má tělo (obléká na sebe tělo jako oblek), takže potřebuje vědět, kde sehnat/jak docílit aby jeho „obleček“ (jeho „vymazlená“ hračka?) byla na pískovišti (během soutěže? nebo někde na plavečáku?) co „nejlepčejší“. Nebo když je ve zprávách dělán rozhovor s hokejkami, je to jako kdybys sledovala interview, které bylo natáčeno ve školce – slovní zásoba pískoviště velkého metr na metr.
A nebo třeba fakt, že oproti minulému roku vzrostl počet případů týrání, zanedbávání a sexuálního zneužívání dětí o 855 činů – kým? Dospělými? Nebo „dospělými“, kteří si na dospělé jenom hrají v prostoru nějakého bizarního pískoviště (namísto oblohy kulisy od Hieronyma Bosche)?

Ale raději odstupme od tohoto tématu, oštemplujme jej třeba jako „napsáno pod vlivem splínu“, nebo např.: „pisatel = evidentně morous a nudný patron“, či v nějakém podobném duchu – a přejděme k dalšímu momentu Tvého textu...

Opravdu nerad Tě děsím (což se může zdát být v rámci mé právě se vyjevené „morousovitosti“ poněkud sporným tvrzením :o) otázkami o tom, kdo jsme nebo jaká je povaha světa, který obýváme, oproti tomu ale rád přijímám úvahu o možnosti řešení B bez A. I když mám tendenci onu příjemně „čistou“ úvahu „zaneřádit“ ohavným dotazem po tom, jak zvíme, že A je A a B je B (takhle napsané to vypadá jako docela dobrý materiál pro skrečing ;o) – ovšem je možné, že to zase jen zbytečně motám a komplikuji – proto „Let it be“ :o)

To, že „rafinovanost má jistě tolik zákoutí, kde může být naivní...“ je opět moc pěkná věta! :o) Měli bychom tady naivitu „programovou“, vlastně rafinovanou, tedy klidně i řádně promyšlenou – ale přitom (nikoliv jen formálně) stále naivní. Bylo by to vlastně naivita hravá (ne hraná), ba byla by to (mohlo by to být) naivita, který by nabývala téměř uměleckých „rozměrů“ :o)
Všiml jsem si [ano, občas se mi přihodí, že si něčeho všimnu], že svém profilu zmiňuješ film Amélie z Montmartru. Nemohli bychom spatřovat jistou rafinovanost, snoubící se s naivitou, třeba v tom procesu vracení fotografického alba? Tedy ten moment od hledání Nina, přes samotnou hravě komplikovanou „předávku“ alba, až po závěrečnou jízdu na kole..? :o)

Rafinovanost, naivita, umění => dokonalost?

Pokud ano, musím říci, že tento druh rafinovanosti i naivity v tom našem (nebo abych byl korektní: mém) každodenním světe docela často postrádám [<= a jéje, už zase najel na ty temné tóny splínu! to je hroznej čmelák, tenhleten kluk! ]

Nemám za to, že bys mi bábovičky rozšlapávala. Spíš poukazuješ na to, že písek, který jsem použil, je příliš sypký, nebo že jsem kyblíček vyklopil příliš rychle, případně příliš pomalu... Pak ovšem rozumím tomu, že vířit prach je jak snadné, tak myšlenkodárné, ale někdy i otravné. [Především za tu otravnost se samozřejmě omlouvám – re-akce do budoucna nějak „pokrátím“ ;o) ]

Pěkně píšeš to o tom vystoupení z pískoviště. Setkávají se zde vlastně dva momenty: chtě (a zdůrazněně „chtě!“) jsi „nucena“ – takže vlastně dociluješ setkání nutnosti s volbou. Nutnost tak úplně nutností být nemusí, přesto není nijak krácena na svých právech, a ještě je zde ponechám prostor pro vůli. To celé se mi jeví být vystoupením (vystupováním) přímo ukázkovým :o)

[BTW k těm šachům... Nevím v jakém městě žiješ, takže nevím, jestli se někde setkat, nebo jestli vymyslet nějakou online variantu „výuky“ (online „svět“ je – z mého úhlu pohledu -  ale obvykle komplikovanější, než dia-logos bezprostředního setkání). Pokud bys to měla nějak blízko do Prahy, nebo třeba přímo z Prahy byla, pak by to bylo snadné – třeba na Vyšehradě se dá skvěle posedět na opevnění, na které se samozřejmě dobře vejde i samotná šachovnice.
Ovšem pokud bys teď měla nějak „kvapík“ (ne nutně jen) ve škole, lze to samozřejmě přesunout jakkoliv daleko „do neurčita“  – a více se tím tedy už nezabývat.]

11 Avis Avis | Web | 29. května 2012 v 23:04 | Reagovat

[10]: Možná Tvoje reakční doba není závratná, ale lepší než ta moje určitě! :) Pochopitelně, že tu nesoutěžíme, ale přesto mi přišlo na místě omluvit se, když to tu víc než týden nechávám ležet ladem. (I když proto, aby pak úroda za něco stála, není nad dvoupolní systém.... :) /Ačkoli vlastně je, ale to asi těžko implantuji na svůj velectěný mozek.../)
Možná, že není možné nedlít na ničem, ale když sám sebe přesvědčíš, že na ničem nedlíš (pokud tedy věříš, že to lze), může to být úžasně osvobozující pocit. (Aspoň na chvíli, než Tě začne omezovat to, že ve skutečnosti na něčem dlíš a jenom si věšíš bulíky na nos, čímž dáváš povel k zahájení vnitřní bitvy.)
O vymezení pískovišť a hraček mě nic nenapadá, ale kdyby náhodou, třeba se bude hodit vznést myšlenku do prostoru později. :) Nebo máš nějaký nápad? (Slovní zásoba pískoviště velkého metr na metr - dokonalé! /a smutně omezené/)
  Myslela bych ale možná (nebo spíš, myslela bych určitě, ale moc bych na tom nelpěla, spíš chci jen tak vykřiknout slovo mezi čtyři /virtuální, neexistující/ zdi), že děti si hrají skutečně a "původně". Možná, že "dospělí", kteří už byli vyhnáni ze "skutečného" hraní, si hrajou jinak, neřekla bych přímo náhražkově, ale prostě jinak. Měníme se ve všem, tak proč ne i ve způsobu hraní? (Jak fantastická představa obřího pískoviště, kde si hrají úplně všichni, úplně stejnou cestu, společně...)
A vzhledem k tomu, že jako malá jsem si příležitost k hraní si našla snad všude, třeba se to hledání nevytratilo, a tak si zkoušíme "hrát" ve všem... takže skončím jako babička, která koncentrujíc se prohlíží kabelky, šaty a doplňky pro nastávající léto....

  Myslím, že Tvoje 'všímání si' je koncetrovanější než "někdy". :o) Obdivuju, že Tě vůbec tohle napadlo, mně by se to takhle nespojilo (ani kdybych film shlédla hodinu před komentováním). A ještě se Ti to spojuje tak dobře, protože mě osobně proces vracení fotografického alba přijde jako dokonalý příklad rafinovanosti skloubené s naivností. :))))

  (Toužím zeptat se, co je pro Tebe dokonalost?)

  Musím říct, že tento druh rafinovanosti taky postrádám. (Úplně?) Ale jak tuhle rafinovanost vnést do našeho (mého) světa, když počítáme s tím, že jsme na vnesení sami, že ostatní nepostrádají a neteskní po podobných scénářích jako s albem fotek?

  Otravnost jsem zřejmě zamýšlela jinak, totiž má otravnost, když nad Tebou stojím a zatímco se pachtíš s pískem, lopatičkou, kompozicí i osvětlením, tak já stojím nad Tebou, ruce v bok a pronáším pořád a pořád nějaké námitky. :) (Což je /až/ otravné.)

  (Náhodou?) můžu do Prahy jednoduše dojet, bydlím v okolí. :o) Momentálně mám do konce června frmol, protože se nám budou uzavírat známky a pak jsou tu ty děsně otravné pololetní testy... :I (Pěkná vyhlídka na nastávající odpoledne plné přejídáním se koncentrovaných ampulek informací.) Prázdniny jsou zatím hodně nejisté, což může být v tomhle plus i mínus. Kdyby mínus, tak po prázdninách se můj nenapsaný diář stabilizuje a snáž se v něm bude plánovat. :))
  Taky nevím, jak jsi na tom s časem Ty :).

12 Nobody Nobody | E-mail | 1. června 2012 v 21:55 | Reagovat

[11]: Uznávám, že můj „vejšplecht“ o soutěživosti uklouzl na neobyčejně velké banánové šlupce :o) Možná může být problémem implantovat „něco“ [a to (vlastně) cokoliv] na velectěný mozek, ovšem co teprve když není implantovat „kam“, protože mozek – a kéž by velectěný! – jednoduše chybí? Lze totiž oprávněně předpokládat, že ten [ech.. Ich], kdo vznesl onu rádoby nádoby na doby otázku, že: „nejde přece o žádnou soutěž“ [a ještě si u toho dovolí smajlíka, hulvát jeden..!] svůj mozek nechal nejspíš někde v zastavárně. A soudím, dle toho, jak zoufale nudně začal psát text této re-[non]akce, že si ho doteď nebyl vyzvednout.
Ale tím si nejsem jist – protože jestliže zrovna píšu jen s pomocí prodloužené míchy (což je vzhledem k obsahu psaného docela možné) nemohu nic soudit, ba ani si nemohu být ničím jist, natož nejist.
Jíst, nebo nejíst? – to je oč tu běží!
(A tak už je to docela zřejmé; bude to čistě jen záležitost prodloužené míchy ;o)

Souhlasím a s chutí přitakávám [prostě pořád jídlo...], že není nemožné nedlít na ničem, ovšem jedině v rámci sebe-přesvědčení [ukecání se, což představuje vrchol a zároveň završení pokecání se – (inu.. bez ubrousku..)], a že to může být úžasně osvobozující pocit. Ovšem na každý pád bych se vždy přimlouval za to, aby ten pocit nepřešel až do úplného znecitlivění, aby netrval nijak příliš dlouho (pročež hlaholím hlasem převelikým: přijď vnitřní boji! ;o), protože si myslím, že k člověku (živoucímu, vnímajícímu, trpícímu, radujícímu se, apod.) bytostně patří dlení na něčem (starost o něco); jestli pak nakonec není osvobozující a úžasné právě to, když tu ono „něco“ je, nebo alespoň když „o“ to „něco“ jde.
Země (ze) ze mě (?) prostě nikdy buddhista nebuddhe ;o)

Vymezení pískovišť, hraček... Ono to tak nějak koinciduje s hrou samou. Určitě a rád přijmu skvěle nadhozenou tezi o tom, že děti si hrají skutečně a „původně“, zatímco hra dospělých je „jiná“, ne nutně náhražková. Jen bych byl možná ještě více kritický k té hře, která náleží do světa dospělých (a hraní a hru bych navrhoval od sebe příliš neoddělovat). Když pak vhodně „namixujeme“ Tebou řečené s tím, co vece třeba Eugen Fink nebo Kostas Axelos...
    Totiž takhle: předně bych děl, že vůbec není špatné si hrát. Naopak hrát si je činnost, která je hodná bohů. Hrát si, to je přece prostě boží ;o) Hra si sama „dává“ svá pravidla a jedině takto sama sebe jak vymezuje, tak i otevírá (právě protože není vymezena žádným „vnějškem“). Do hry lze vstoupit, ale hru nelze vytvořit, protože hra „není“ (tak jako „je“ např. místnost), hra se zkrátka hraje.
    Ale to už vlastně motám dohromady (resp. předpokládám a k úvaze Ti předkládám) dva „typy“ hry: hru „božskou“ (a třeba i „dětskou“ – zkrátka hru „hrovou“) a hru na hru, tedy pouhou nápodobu hry. Jakmile si dítě hraje, je cele oddáno hře, není přitom až tak podstatné, kde si hraje, hra prostupuje celým jeho dětským bytím (svět hry a svět skutečný splývá). A tak si také lze celkem snadno najít důvod k hraní „snad všude“, jak píšeš (mám samozřejmě podobnou zkušenost :o)
    Dospělý ale obvykle zapomíná, že si hraje – a nebo možná zapomíná na to, jak si hrát skutečně a „původně“. Když hraje např. roli úředníka, je si vědom toho, že jeho role končí v tu a tu hodinu, že pak nastoupí další role (nakupující, řidič, partner apod.), ve své roli není nikdy úplně, vždy se kontroluje (vždy je tu svět hry/role a svět „který doopravdy je“). Přehlíží přitom také, že obvykle nehraje ve své hře, ale ve hře někoho jiného (třeba nějaké instituce). Opravdu za „taškařici“ lze považovat moment, kdy se zapomene, „kdo“ celou hru začal, kdy hra volně přechází v nějaký systém, stává se transparentní, takže si nakonec ani nehraje dospělý, ale je si hráno s dospělým: „systém-hra“ si hraje s „dospělým“ („dělají to tak všichni“, „to je normální“, „takhle to chodí“, „s tím nic neuděláš“, „takhle to bylo vždycky“, „tak se to nedělá“, „nemůžeš říkat, že oxidační číslo neexistuje“ atd.).
    Asi nebude možné (ani nutné) tuto distinkci nějak generalizovat (navíc ne každý dospělý zapomene na to, jak si hrát jako dítě – nebo jako bůh ;o), ovšem skoro bych měl tendenci vymezit skrze uvedené rozlišení třeba tu velikost pískoviště. Protože nebyl by pak pískovištěm, v případě té skutečné hry (skutečné, ale přesto hry :o) , celý svět (svět ne ve smyslu nějaké sumy všech počítatelných věcí, ale svět jako, řekněme, životní prostor), zatímco pískovištěm nějaké kvazi-hry jen jeden nepatrný výsek z domnělé „reality“, který by suploval absentující celek světa?
    Možná ale ne.. Co myslíš? :o)
    A vlastně nemám nic proti tomu číst si (třeba) o tom, do čeho se strojit v létě – jen bych byl opatrný v tom, jaký svět takové čtení vytváří (resp. jak čtený text navádí čtoucího čtenáře číst ten svět, ve kterém čtenář žije). [Což se, v případě té (asi) „Žena a život“ týkalo především té části titulku o tom, na co je třeba zapomenout.]
    Navíc ve světle Tvých textů si dovolím tvrdit, že u Tebe nehrozí, že z Tebe jednou bude nějaký pasivní čtenář, kterého „vnějšek“ nabádá k určitému způsobu čtení reality. A už vůbec nehrozí (alespoň se mi to tak jeví), že bys inklinovala k tomu, nechat se sebou „hrát“ (viz třeba dnes už zmíněný vzdor v kauze neexistence oxidačního čísla ;o)  

Co bych já považoval za dokonalé?
Za dokonalé bych považoval –
A nebo jinak...
Pokud se shodneme na tom (a na tom jsme se spolu už vlastně shodli :o) , že proces vracení fotografického alba je dokonalým příkladem rafinovanosti skloubené s naivností, máme tu již nějaký (třebas i jen pracovní) vzor. Takže (obrazně řečeno) klenbu chrámu dokonalosti by podpírala (dle mého názoru) rafinovanost (rozum), snoubící se s naivitou (bláznivost, šílenství, ale i filosofie) a umění (svoboda). Svorníkem klenby by pak samozřejmě byl člověk. Za dokonalé bych pak považoval všechno to, co pracuje v rámci právě naznačeného. To, že bych na něco pohlížel jako na dokonalé by přitom nemuselo (a nemusí) znamenat, že to už nějak skutečně dokonalé je – stačilo by mi, že to o dokonalost alespoň usiluje (ovšem v onom rámci).
    Protože završila se tou závěrečnou jízdou na kole „cesta“ Amélie? Nebo spíš tahle společná jízda jen otevřela další svět (dokonalých nebo na dokonalost dosahujících) možností? (Upgrade na vyšší level? :o) A nebo bys dokonalost vymezila ještě nějak jinak? ;o)

Jak vnést tu správnou rafinovanost... Řekl bych, že důležité je hlavně se „nedat“ – tedy pořád to zkoušet – a hrát si :o) [I když sám s tím „nenechat se utahat“ mám leckdy docela problém]. Konformita a šeď bývá obvykle v přesile, navíc jsou (budeme-li souhlasit s tím, co bylo napsáno o hře) v rámci toho systému-hry (právě proto, že už o hru nejde) jasně vymezeny hranice toho „co se smí“, „co je správné“, „jak to chodí“ apod., takže jakýkoliv pokus o zápas se zdá být bojem s větrnými mlýny. Ale to přece není důvod k tomu, aby se člověk zbláznil a stal se úplně normálním, že ne? Nejsem blázen, abych byl normální! :o)
    To mi připomíná, co nikoliv ne k této věci (dle mého názoru) píše Antonin Artaud v textu „Van Gogh aneb Zasebevražděný společností“, když uvádí, že: „U van Gogha můžeme mluvit o dobrém duševním zdraví – za celý svůj život si koneckonců spálil pouze jednu ruku a jen jednou si uřízl levé ucho“. „Ne, van Gogh nebyl šílený; jeho plátna však byla řeckými ohni […], a jejich úhel pohledu byl […] schopen těžce narušit larvální konformismus […].“ A o chvíli později tamtéž, ale k jiné postavě: „Gérard de Nerval nebyl šílený, byl však z šílenství obžalován, aby byla zdiskreditována jistá zásadní odhalení, která se chystal učinit“. Takže hlavně nebýt normálním, resp. normalizovaným ;o)

O otravnosti (kterou jsem původně nesprávně přečetl [inu ukázkový zástupce čeledi oslovitých, tj.: „muž“] nelze vůbec hovořit. Tedy.. Vlastně... (abychom dostáli logice právě napsaného :o) jistě že lze o ní hovořit, lze o ní i psát, možná lze otravnost i namalovat a snad i zhudebnit – ale na to tom Tvém pískovišti ji rozhodně nikde a nikdy nepozoruji a rozhodně Tvé námitky přijímám jinak, než otravně (nebo dokonce, nedejbobe, otráveně). Což snad ale z těch mých re-akcí lze vyčíst, ne? :o) I když je pravdou, že to, co lze vyčíst z mých vět... možná, že jedině takto mnou vytvořený chaos bych byl ochoten podezírat z toho, že je v nějakém příbuzenském vztahu s otravností %o)

A s těmi šachy to je pak úplně do pohody :o) Časově to z mé strany určitě nebude problém. Teď už je to (stran „časování“) vůbec úplně v klidu. Až snad jedině začátkem říjence mohou vyvstat určité časové „nutnosti“, než „nutnosti“ spíše zanedbatelného charakteru – takže to vlastně bude v klidu i potom. A krom toho: konec léta jistě předběhneme ;o)

13 Avis Avis | Web | 9. června 2012 v 22:42 | Reagovat

[12]: Pokud jsi psal pomocí prodloužené míchy, pak i já pravděpodobně nechávám celou činnost na prodloužené míše. Kůň ke koním, osel k oslům patří a vrána k vráně sedá, nejspíš proto, že si zkrátka nejlíp rozumí a protože já si s Tebou rozumím skvěle a tvé vyjadřování mi sedne, rozumím a líbí se mi, takže je nabíledni, že i já tu místo mozku zapojuji jen prodlouženou míchu.
  A nebo zatímco Ty si v klidu a ještě s úsměvem odložíš mozek do zastavárny  (a to chce určitě hodně odvahy) a necháš všechno na jistě tedy velmi vyspělé míše, tak zatím já tu trápím i poslední mozkovou buňku.
  A v tom případě, co se asi stane, až si mozek ze zastavárny vezmeš?

  Když mě se ta myšlenka, že je ti všechno jedno, tak líbí! :D (Jak už sis asi stačil všimnout.)
  Mohli bychom tedy člověka zabít tím, že bychom odpreparovali nějakým nemyslitelným způsobem část lpění.. Co by nám zbylo? Masa buněk pudově jdoucích po základních potřebách?

  S vymezením pískovišť souhlasím.
Taky mi přijde, že hraní = radost, štěstí, aspoň co si pamatuju z doby, kdy jsem si hrála nepřetržitě. Problém je, že když se teď snažím hrát si, vytvořit způsob hraní u povinností, tak vždycky selžu a skončím u rutinního donucení se do něčeho... O radosti se pak nedá mluvit.
  Ono těžko si hrát, když se ti nelíbí pravidla hry, když je nemůžeš změnit, když jsi do role dosazen, aniž bys o hraní skutečně měl zájem...  Sama si už skutečně hraju jen málo, kruci...

  Mému současnému já se sice zdá nemožné, že bych mohla upadnout do pasivity, ale vyhlídka budoucnosti je (naštěstí) dlouhá, tak nevím... :I

  Strašlivě se mi líbí definování dokonalosti, jenom bych dodala, že podle mě se můžou prvky klenby docela dobře měnit, akorát svorníkem musí zůstat člověk... (Nebo snad vnímají zvířata dokonalost? Co třeba takové veverky? Kdy si ony řeknou: "To je dokonalost!" I když v tomhle případě díky Době ledové a scéně, kdy veverka přichází do nebe, už asi máme odpověď. :D)

  Škoda, že nemáme větší, neskrytou a tolerovanou základnu bláznivosti a rafinovanosti. To by se pak ale možná stala rafinovanost a bláznivost šedou, obvyklou a ztratila by svoje kouzlo...A nebo taky ne, že... :)

  Jak jsme my, příslušnice ženského pohlaví, přišly na to, že jste hloupější.. tupější? O.o
  Možná, že vám to vracíme za minulost. Nebo nás to poťouchle baví... (To spíš :D)

:)) A ano, asi to lze vyčíst a nejspíš jsem to i vyčetla, ale není nad mé sklony pochybovat. ;-) (Navíc, kdyby Tě to tak otravovalo, stačilo by se prostě už nevracet. x))

  Všímám si, že moje myšlenkotvornost se všimnutelně zhoršila, což dám za vinu zkouškovému období a tím pádem velkému únavnému přesunu informací... Takže mě omluv, nejde sice o soutěž, ale myslím, že nebýt tak zoufale vysátá, mohla bych ze sebe s radostí vyšťavit víc. ;)))
  Doufám, že se ve zdraví dožiju prázdnin a vůbec našeho setkání se. :)
  Teď to ani nevypadí... x)

14 Nobody Nobody | E-mail | 15. června 2012 v 21:01 | Reagovat

[13]: Pokud mi bude dovoleno „chopiti se“ (na způsob chápavého palce) [nebo možná chápavého pulce?] určité části Tvé věty, která začíná slovem „Kůň“, tedy části vymezené na straně jedné uvedeným lichokopytníkem, zatímco na straně druhé spojkou „takže“, pak si také dovolím říct, že „se vezeme na stejné vlně“ a pod Tvou větu se rád podepíšu.
Ovšem (i když sotva o všem) u další části textu, ve které zaznívá domněnka o potřebě odvahy při ukládání mozku do zastavárny, i o jistě velmi vyspělé míše, poněkud v rozpacích váhám. Obávám se totiž, že do případného pátrání po vyspělosti mé míchy bychom museli zapojit nejmíň elektronový mikroskop, zatímco v případě odvahy odložit mozek do zastavárny mě napadá snad jen – co když je onou zastavárnou má vlastní mozkovna a potom tedy „odložit si mozek do zastavárny“ znamená prostě vyřadit tento vážený orgán z cesty myšlenkových drah – a jen takto jej „odložit“?
Potom bychom ale museli přeformulovat možnou odpověď na otázku, která si klade problém toho, co se asi stane, až si mozek ze zastavárny vyzvednu. Totiž jedna z odpovědí by možná mohla znít tak, že se nestane vůbec nic, protože k žádné (velké?) změně ani nedojde, jen bude myšlenkám do cesty postavena (vrácena?) další [zvrácená?] překážka, která jim znemožní jejich nějakou větší jasnost, srozumitelnost nebo sdělitelnost vůbec. Ale i to se mi jeví být odpovědí spíše pochybnou, kdy navíc to, co se obvykle jeví, je než zdáním, zatímco to, co skutečně je, je ve hvězdách, takže o čem to teď vlastně vůbec sakra blábolím?!?

[...to určitě už zase „zařadil“ mozek do cesty svému „myšlení“, chjo...]

Pojďme se raději přidržet pevnější struktury Tvého textu.. :o)
U té zalíbenosti v myšlence „že je ti všechno jedno“ mne napadá, že nejspíš motám dohromady lpění a starost. Zatímco Ty mluvíš o lpění, moje maličkost [následkem nějakého podivuhodného pohnutí mysli <= mírnější verze přihlášení se k odpolední pauze rozumu] přichází se „starostí o něco“. Tedy „cpu“ (možná s přehřátým „CPU“) něco někam, co náleží docela jinam. Protože „lpění na něčem“, resp. „nelpění na něčem“ (takže vlastně „lpění na ničem“) by klidně mohlo být osvobozujícím, třebaže „starost o něco“  by si dál mohla trůnit za svou katedrou (na pomyslné Katedře soudů a hodnot lidského ducha). Touha „nedlít na ničem“ tak, jak o tom (domnívám se nyní) píšeš Ty, nepředpokládá nemít starost o něco, ani není nutně radikálním zřeknutím se „světa“. Spíše by mohla mít blízko k revizi nějaké určité verze světa (prvně vlastně zazněla, nemýlím-li se, nad „pravdou“ o „Tom, který je znám jako ten, který nosí dárky.“).

Pak by nám (po odpreparování části lpění) třeba ne „zbyl“, ale možná i „vyšel“ mnohem svobodnější člověk, zatímco masa buněk, pudově jdoucích po základních potřebách, by se spíše hodila na tvora „namočeného“ v lpění (např. „Chci mít všechno právě takhle a ne jinak – jsem svázán svými vlastními omezeními, které jsem si dal a na kterých trvám. Nestarám se o něco, jde mi pouze o dodržování něčeho.“). I když jistě nelze zevšeobecňovat ani jeden případ – lpění nutně nemusí nabývat forem patologických, úplné nelpění naopak může naznačovat nějaký trabl (např. apatie jako projev depky).

Zkrátka: omlouvám za vnesení zmatku (a zmatků) , snad už to teď více odpovídá té původní zamýšlené rovině :o)
[...njn, nejenže už zase „zařadil“ mozek, on dokonce už i „čte“ to, co v textu vůbec není! Uf..!]

K té hře – s vědomím toho, že jsem byl do nějaké role dosazen (proti mé vůli), i s vědomím toho, že mi aktuální pravidla hry nevyhovují, co takhle zkusit rozehrát si svou vlastní hru v oné hře někoho jiného? Ale ne ve smyslu nějakého podvržení jistého chování, jako spíše ve smyslu uskutečňování smyslu hry samotné.. Hráč přece nutně nemusí být „ve hře“. Někdy hru jen předvádí (ač pak lze pochybovat jak o hře, tak o hraní samotném), třeba proto, že musí, nebo proto, že se mu nechce hrát, apod. Skutečnost hry je mimo hru ne-skutečná, pouze hraná, ve hře ale jedině pravá. Lze tak hrát [na to], že hraju, ale jestliže hraju takovou hru, která není hrou, nýbrž jen nutností, která svou skutečnost pouze předvádí (snaží se ji před-vést, ukázat jako „takhle jedině to je“), pak ta má hra na hru teprve snad bude hrou, která bude opravdu jak hrou skutečnou, tak hrou skutečně mou. Ale snad to opět zas jen přespříliš komplikuji ve snaze předložit nějaký myšlenkový útvar, který by mohl být re-akcí na Tvůj „povzdech“. Ale můžeme to probrat osobně třeba ještě třeba nad tou šachovnicí – tam jde také o hru – a snad budu v reálu i „srozumitelnější“ :o)

Určitě souhlasím s tím, že svorníkem musí zůstat člověk, i s tím, že prvky klenby se mohou docela dobře měnit (trval bych také na daném rámci). Pomineme-li evidentní důkaz (který nám skvěle podává Tebou uvedená demonstrace veverky v nebi, odkud je tak surovým způsobem „odvolána“ Sidem ;o) pak bych mínil, že zvíře, pokud je schopno vnímat dokonalost, bude mít své vlastní vymezení dokonalosti [no.. to je mi objev! ;o) ]. To, že mi např. žádnej želvák zatím svou přední končetinou nezaťukal na rameno a nezaskřehotal do ucha: „Koukni se, mladej, támhle na ten 'sanset' na obzoru, no není dokonalej?“ určitě ještě neznamená, že tuto schopnost nemá – možná jen neumím „želvácky“. Je také asi pravděpodobné, že podobně jako my, ani zvíře by zřejmě nevymezovalo dokonalost nějak pozitivně, ale spíše negativně. Dán by byl (nebo klidně Němec) rámec, i jednotlivé prvky, které by náležely do tohoto rámce, ale výsledný obraz by pouze poukazoval „za“ to, co vyjevuje; on sám by tak nebyl tím, co předvádí. A souhlasím s domněnkou, že by každá jasnější, větší a tolerovaná základna bláznivosti i rafinovanosti zbavovala bláznivost i rafinovanost jejich kouzla. Co se nějak samo dává, nebo lépe: nabízí, obvykle není ani bláznivé, ani rafinované.

S určitou (jak to jen napsat, abych „nenadělal“ do vlastních řad.. :o) „duševní svojskostí“ mužů, můžu (ale klidně mohu /i nohu/) dát „do placu“, že kdo ví, jestli to takhle nebylo vždy [viz dále] – takže jaképak potom „vracení za minulost“? :o) To spíš že vás to baví ;o) Ačkoliv kdyby vás to nebavilo, ani nás by asi „nebavila“ ta naše „duševní svojskost“.. K onomu „vždy“: jestli totiž ono to nebylo tak, že Hospodin (budeme-li pracovně vycházet třeba právě z tohoto pramene) nestvořil Evu právě proto, aby na Adama (Adama „hračičku“, lehkovážného floutka, nepraktického badatele nebo naopak „tvorečka do pohůdečky“) dávala pozor. Aby na něj tak nějak dohlížela, protože jinak by Adam možná dočista „zpeciválovatěl“ a to i v myšlení, vždyť akcelerátorem (ba co dím, iniciátorem!) nemalého množství myšlenkových pochodů v mozku muže „jestiť“ právě žena [I když samozřejmě o té „druhé straně“ (nebo vlastně o té první, když to čteš Ty :o) to samozřejmě platí zrovna tak (a on mi pak řekl, a já jsem mu řekla, a myslíš, že když mi řekl, že tím myslel, a co bys mu řekla na to, když on.. etc..)] Tak jistě, najdou se i tací, kteří ženu obviňují z celé té (údajně) nedokonalé lidské patálie – ale (dle mého názoru) jsou dočista mimo. Jasně, je tu ta jistá nepříjemná aférka s hadem [viz Mark Twain, Výňatky z Adamova deníku: „Začala se zabývat jedním hadem. Ostatní živočichy to těší, protože s nimi pořád experimentovala, takže je to otravovalo, a těší to i mě, protože ten had mluví, a to mi umožňuje, abych si odpočinul.“], s tím souvisí poněkud trapný skandálek okolo páru jablek [viz opět Mark Twain, tamtéž: „Říká, že jí ten had radí, aby okusila ovoce z onoho stromu, a výsledkem prý bude velkolepé, krásné a vznešené ponaučení. Odpověděl jsem jí, že to bude mít i další výsledek – zavede se tím do světa smrt. To byl ode mne omyl – měl jsem si tu odpověď nechat pro sebe, protože ji díky mým slovům něco napadlo – že by totiž mohla zachránit chorého luňáka a opatřit čerstvé maso zmalomyslnělým lvům a tygrům. Poradil jsem ji, ať se drží stranou od onoho stromu. Odpověděla, že se stranou držet nebude. Předvídám nesnáze. Budu emigrovat.“] – i něco málo té provinilé lži v odpovědi na Jeho otázky „kdo co snědl“ a „kdo za co může“ by se našlo – jenže v tom jel už přece i Adam, a prostě bez Evy (a jejich následovnic) by to na té naši „placce“ bylo docela mrtvé. Bylo by to prostě o ničem :o) [I když žena bez muže? To by taky nešlo. Komplementarita ženy a muže je zkrátka nezpochybnitelná.]. No ale to jsem poněkud odbočil od té původní problematiky.. (Ejhle! Muž: „myslitel“! :o)

Proto už jen krátce k závěru (vždyť délka této re-akce je prostě /jedním slovem/ hanebná!):    
Že by se Tvá myšlenkotvornost nějak zhoršila jsem rozhodně nezaznamenal – a zase až tak moc „tupější“ přece být nemůžu, abych si případně ničeho nevšiml ;o) Pokud je tu zapotřebí nějaké omluvy, jsem to já, kdo by se měl omlouvat – především za délku tohoto textu ;o) Jinak doufám, že se informační lavinou nenecháváš zavalit, a že zkouškové zvládáš podle svých představ (nebo jsi už vlastně zvládla, protože mám za to, že nějak teď [jestli ne dokonce dnes] už ten testový kvapík končí – nebo skončil) – a tedy že se dožiješ jak prázdnin, tak i našeho setkání; přece by ses nenechala udolat nějakými informacemi (jak pevně doufám, mj. i při hrůzné délce právě dopsaného ;o)

15 Avis Avis | Web | 22. června 2012 v 22:21 | Reagovat

[14]:   Nebrala bych mozek jako překážku, kterou myšlenky musí zdolat. Sice jsem se nikdy (Nebo snad ano? :D Asi ano, ale vůbec si to nevybavuji.) nezabývala hlouběji tím, jak (a kde) se myšlenky (z)rodí, ale jen tak rychle za chůze bych narození myšlenky brala tak, že se v člověku střetnou určité okolnosti (které v sobě máš nějakým způsobem /u/schované) a pokud je výbuch způsobený střetem dostatečně silný na to, aby se dostal na výsluní našeho přemýšlení, tak  se oním výbuchem začneme zaobírat, pátráme po střepech a střípcích, stále dál a dál od místa samotné exploze. (A teď se jenom neztratit. :)) Rozšiřujeme svoje znalosti o ní a tak rozšiřujeme myšlenku, nabalujeme na ni stále další a další skutečnosti, vlastní teorie a dohady.
  Kdybych byla myšlenkou, kdybych byla výbuchem, chtěla bych, aby se o mně mluvilo, aby se o mě stále někdo zajímal, aby mě znali co nejobsáhleji. Chtěla bych, aby tu byl další článek mojí cesty, aby tu byl mozek. Zase by se mi asi nemuselo zamlouvat, že bych se pak mohla stát méně srozumitelnější, jasnější a hůře sdělitelnější, což by mi asi činilo největší starosti...
  Jsou snad myšlenky jako modelína? Můžeš si s ní hrát, tvarovat jí, vybírat si barvy a mísit je, ale když to přeženeš, zůstane Ti nevzhledný velký kus modelíny, ze kterého už nikdy nedostaneš původní kousky zářivě barevné modelíny....?

  Až se trochu podivuji, že mě ani nenapadlo, že bychom si mohli takhle neporozumět, totiž že bychom mohli motat lpění a starost. Ještě, že to napadlo Tebe. :o)
  Vlastně myslím, že může (musí?!) být fajn umět přestat lpět na svých starostech - když si uvědomíš, že jsou to starosti 'nepřístojné', že Ti překáží a dělají z Tebe masu buněk, která je neschopná svobody, protože je ovládnutá a slepě jdoucí za svou starostí. Jak to vlastně taky píšeš, ach ta má záliba v opakování. :) (Ale matka moudrosti, ani moudrost sama bez matky nikde...)

  Pokud by byla hra ve hře způsobem, jak se třeba vyrovnat se školními povinnostmi, které mi sami od sebe 'hrutvořící' nepřijdou, pak můžu utrousit, že mi rozehrávání takových her moc nejde. Řekla bych, že se to zlepšuje (napsat, že na tom pracuji, by bylo nevhodně zveličující). Ale neumím se moc odpro.. totiž oprostit od té pseudohry, vždycky k ní spadnu zpátky. Možná, že hry si tvořit neumím, ale spíš v mé vlastní hry ve hrách prostě nevěřím, nepřikládám jim takovou životaschopnost, že by se mohly dostat až do konce, na poslední políčko. Takže je pak ani nezvládám hrát opravdově. Asi...

  Takový želvák má asi předsudky. Nenachází zřejmě důvod, proč by se s námi, s Tebou měl dělit o dokonalost, kterou právě vidí. Proč by měl nějakému člověku říkat, co mu přijde dokonalé...? Už jen pro pravděpodobnost, že se člověk bude tvářit tak přihlouple a tupě, že to želvákovi dokonalost zkazí. Proč sdílet dokonalost s někým, kdo dokonalost zřejmě, asi, nejspíš neuvidí?

  Když ono svedení na minulost je tak lehké!
  Úvaha po směru tohoto pramene je tak skvělá a ucelená, že mě ani nenapadá, kde ji podebrat a dát pod mikroskop, abychom nad ní pak mohli hloubat ještě dalších pár reakcí. :o) Děkuju za ukázky  z Výňatků, velmi.... padnoucí na kůži, řekla bych. (Jen pochybuju, že jsme tak ukecané. Nebo možná spíš, že vy tak ukecaní nejste. :D)

  Hanebná ani hrůzná mi délka reakce nepřijde, jen pak (naštěstí) spustí v mé hlavě mnohem víc výbuchů, které je složitější zmapovat... (Bože díky za tu složitost :))

  Kvapík skončil vlastně až dneska, před týdnem nám skončilo takové to konkrétní, předpovězené, ba co hůř (nebo vlastně líp), naplánované peklo. :o) Podle svých představ bohužel ne, ale představy jsem si snad už ani nevytvářela, ono jsem se dost (vy)barvila už i před 'peklem'. Vždyť si za to můžu sama, že... Kdybych nebyla líná a učila se i ve chvílích, kdy jsem jenom tvrdila, že se učím, mohlo to být mnohem lepší - i podle představ. :o)
  (Místo volající po předsevzetích pro příští školní rok...., ale raději ne. :oD)

16 Nobody Nobody | E-mail | 27. června 2012 v 20:34 | Reagovat

[15]: Tvá myšlenka (která se zrodila „jen tak rychle za chůze“ :o) o tom, jak (a kde) se myšlenky (z)rodí, střet okolností, případný následný výbuch, ale i pátrání po střepech a střípcích, docela dobře zapadá (jak mě tak během pročítání /resp. teď také během psaní/ napadá) do již zmíněného myšlenkového konceptu myšlenek jako mraků. A jistě by se v blízkosti obou těchto konceptů mohl uvelebit i návrh vzpomínek coby barevných sklíček v tubusu kaleidoskopu. Ergo bych děl, že se nám to docela dobře skládá dohromady, právě jako taková nějaká koláž ze střípků-myšlenek-mraků a sklíček – a nebo ne? :o)

Myšlenky jako modelína <= věru pěkná myšlenka. A nadmíru vážně bych bral i ten myšlenkový model, že s myšlenkou (s myšlenkami) si lze hrát, že je možné ji (je) tvarovat, klidně si i vybírat barvy a ty mísit, ale že jakmile se to přežene, vznikne než velký kus nevzhledného „čehosi“, co je daleko od toho, vyjádřit „cosi“. [Ostatně přesně to je ono „něco“, co se mi občas podaří, jakmile se chopím jasného sdělení Tvého textu – a tady je třeba opět vyseknout poklonu Tvé schopnosti rozplést to náhle vzniklé „nejasné“, co takto vlivem divokého „myšlénkování“ vzniká ;o) ]

Ještě jen trochu váhám ve věci vztahu myšlenky a samotného vědomí (už ne mozku, ale spíše už vědomí). Jak uvedeno výše: s myšlenkou lze různě experimentovat; ale mám já tuto myšlenku – nebo má ta myšlenka mě? [Někdy se o někom říká: „Drží ho to a nechce ho to pustit“, nebo „Dyk /nikoliv Viktor!/ von je tou myšlenkou úplně posedlej!“] A podobně pak: sbírám ty jednotlivé střípky já, nebo jsem jen „funkcí“, která byla „vyvolána“ ve jménu nutnosti střípky posbírat? A ty okolnosti – čím to, že se v člověku střetnou určité okolnosti? Co předchází tomuto střetu? Co myslíš?

Moc se ptám? :o)

Setrvačnost některých her opravdu nezná hranic (až by se chtělo zvolat: „Aj! Jaký to neřád ohavný!“ - ale protože už nějaký ten pátek netrajdáme po ulicích v brnění, ani nevylejváme pomeje z oken na dlažbu před vlastní domy, tak to takhle neřekneme, nýbrž způsobně napíšeme třeba), takže opětovné vtažení do „pravidel“ pseudohry není nic neobvyklého, ale ani nic příjemného. Nedávno jsem možná něco podobného dokonce řešil (byl nucen řešit?), totiž moment, který se zkoušel prosadit (a proč to takhle vlastně nesjednotit?) jako „povinnost“. Zafungovalo vyjít tomu vstříc, vlastně to předejít (takže předcházet něčemu se opravdu vyplatí?) – a tím tomu „zatnout tipec“ (i když fakt nevím, co to ten „tipec“ má být :o) , aby se to nemohlo rozvinout v něco, co převládne, čemu vlastně umožním, aby si samo mohlo stanovit svá pravidla, svou vlastní hru. Je to možná jako v hře šachové – jakmile necháš protivníkovi dostatek prostoru, nezbude Ti obvykle než přijmout jeho strategii, začít se bránit, tedy přijmout hru někoho jiného. A pak je mnohem těžší (pokud je to ještě vůbec možné – ale u této královské hry je možné i nemožné ;o) v té probíhající hře rozehrát svou vlastní hru, která pro protivníka zůstává (měla by zůstat) skrytá, přestože nemůže zůstat skrytá zcela, protože jinak by nemohla být součástí té hry,  v rámci které (a proti které současně) je rozehrána. Ve světle právě řečeného: je možné uchopit školní povinnosti ještě jinak, než jen jako povinnosti?

BTW jakým způsobem se Ti to daří zlepšovat, jestli mohu vyzvídat? A určitě na tom pracuješ, (nejen) tady bych se toho, že by se snad mohlo jednat o nevhodně zveličující tvrzení, určitě nebál (i když je mi jasné, že se v případě uzávorkovaného obsahu nejedná o projev strachu [tedy že máš „pro strach uděláno“ (i když co? Nebo jak? Ach ta čeština... ;o) ], ale spíše o opatrnost a o snahu vyjádřit se co nejpřesněji). A že bys měla (vůbec mohla) mít problém tvořit si hry? Nebo si možná neuměla „hrát“? Hm.. V případě této pochyby bych si dovolil odvést pozornost slůvka „možná“, vzápětí nato jej rychle polapit a odvézt někam hodně daleko na nějaký docela opuštěný ostrov, kde by se mohlo nerušeně věnovat (kromě rybaření a chytáni lelků) rozjímání nad svými možnostmi – co je možné, co je nutné, co je pochybné a co je evidentní. Snad „spíše nevíra“ by více mohla nabývat vrchu (což je také „fráze“, která /jako u toho „zatínání tipce“ nebo „mít pro strach uděláno/ sice možná něco znamená, ale fakticky neříká vůbec nic, takže znovu), mohla by být více pravdivou, ale o to více k akci vyzývající, protože už nějak „identifikovanou“. Ve smyslu: „hele, (ne)víro, už to fakt jako přeháníš, koukej se krapet zmátořit, sou tu přeci nějaký dobrý výsledky, tak co furt máš?!“

Stran té „naší“ ukecanosti: asi i mezi námi se najdou nějaké ukecané exempláře (a nějaké pokecané rozhodně, o tom žádná), ale přeci jen bych si víc vsadil na tu vaši vyřídilku ;o) Vždyť přeci ve většině případu se holky naučí mluvit dřív než kluci a obvykle taky dřív lépe mluví (jsou schopny lépe se vyjádřit [viz ostatně naše debaty] – jsou zkrátka než kluci mnohem bystřejší [ač je to kruté, takto to muset psát ;o) ]. Takže se odvážím tvrdit (na základě vlastní zkušenosti „mikronatrvrdla“) že protože dříve (a tedy i déle) rozvíjíte schopnosti vašich mluvidel, dosahujete také lepších výsledků – takže je asi i pravděpodobné, že kdybys chtěla, že bys mě snadno „umluvila“, že tomu tak není ;o)

A opravdu to učení (předstírání učení) jde na vrub lenosti? Když se mi někdy něco nechce [učit] (třebas vím, že když se na to vykašlu, stejně mě to dříve nebo později „dohoní“, navíc notně ukoptěné, upocené a celé nervní, protože to zkrátka mělo být docela jinak – a ne až teď a právě takhle) obvykle je na vině chybějící (nebo „odložená“?) motivace (které vlastně ale také říkám lenost – no ale pokračujme...). A tak mě Tvůj text inspiruje k otázce, zdali lenost nemůže být jen zastřením toho, že nevím proč bych se to něco měl učit (protože známka, zápočet v indexu, nebo [z mého pohledu] abstraktní cíl v podobě získání lepší pozice na trhu práce [jak se dnes s oblibou říká] – nic z toho mi nepřijde jako takový motiv, kvůli kterému bych se skutečně musel učit. Takže (abych to zkrátil a konečně se nějak konkrétněji vyslovil [což evidentně představuje výkon téměř nadlidský]) co je pro Tebe skutečným důvodem k učení?

[A omlouvám se, že s takto „školně“ laděným závěrem „prudím“ právě teď, na začátku prázdnin; ale víš jak: k těm pomalejším je prostě nezbytně nutné přistupovat s poněkud větší dávkou trpělivosti a pochopení – tedy pokud si s nimi chceme dát tu práci a něco jim vysvětlit; ..i když vlastně jen proto, aby to zase pak mohli řádně neřádně znejasnit ;o) ]

17 Avis Avis | Web | 3. července 2012 v 17:47 | Reagovat

[16]:   Přesně tak, myslím, že nám to krásně zapadá, ještě, že přesto tyhle puzzle nebudou nikdy složené, takže nikdy nebudem stát nad hotovým obrazem s bezradnými pohledy a s ústy, které nemají co říct. :)

Neřekla bych, že z mého (možná) jasného sdělení děláš "cosi", osobně mám pocit, že mě posouváš dál - mě i mé odstavce. Vlastně mi pomáháš uvědomit si, že mé sdělení není tak úplně jasné, nebo spíš, jasné může být (je), ale je to jasnost, která je nedomyšlená, místy třeba zcela nereálná (a přesto se k ní jako k reálné chovám) a podobně... Ale vyseknout poklonu si ráda nechám. :D

Nepřikláněla bych se ani k tomu, že má myšlenka mě, ani k tomu, že mám myšlenku já. Děla bych, že je to nějaký druh symbiózy, snad, třeba... Já jako člověk jsem ten, který okolnosti uchovává a neustále roztáčí a vytváří jim prostor, aby se mohli střetávat, čeká na ty střety a pracuje s nimi, jsem jediným, kdo dokáže kolem místa natáhnout policejní (?) pásku a začít pátrat po střípcích, taky se rozhoduju, které střety potlačím a donutím je se ztratit a kterými se budu zaobírat...Na druhou stranu, myšlenky tady docela dost dobře pracují s námi. Teoreticky by v okamžiku po střetu mohly sami být už hotové /hotové asi jako novorozeně/, takže si akorát vyberou slogan, větu, která bude tak (proč mě napadá slovo ostentativní?) zajímavá, že se k výbuchu, k místu, ze kterého se věta ozývá, vydáme a rádi si poslechneme i další věty. Taky se nám myšlenka sama připomíná, ve chvílích, kdy přesně na ni nemyslíme. Myslela bych, že bez člověka by ale myšlenka prostě vzniknout neměla a nemohla, takže prvotně mám myšlenku já a ne naopak, ale pak si začne myšlenka žít vlastním životem, který je omezován (ale který život není?) nějakými faktory (zabedněností myslitele, jeho obratností a taky charakterem jeho ostatních myšlenek třeba :)). Myšlenka také hlodá myslitele, aby ji posílal dál, aby ji vyřknul, předal dál a mohla dál růst. Takže by myšlenka mohla být spíš podřízeným (možná spíš dítěte) člověka, která se ale v jednu chvíli postaví na vlastní nohy a začne se ubytovávat v jiných hlavách.

A ne, neptáš se moc. Naopak, Tvoje otázky jsou moc moc super. :)) Jen je občas škoda, že na otázky odpovím a už se (přímo) nedozvím, jak bys na otázky odpověděl Ty. :)) (Ale nepřímo se to pak dozvím, tak co to tu zase melu? :))

Hmm, abych se trochu rozepsala...Jednou, znenadání, mě zdělávání ve škole strašně zklamalo. "Úrovní učitelů" a jejich (neexistujícím) zápalem pro věc, jejich nelibost k žákům, kteří o učivu vědí pravděpodobně víc než oni sami.. Zklamali mě učitelé, kteří si na nás léčili sebevědomí (WTF, kruci?), učitelé, kteří jsou krvežízniví a trhají maso, kde se dá, učitelé, kteří do hodin zřejmě nechodili za námi, aby nás něco naučili, učitelé, kteří jen hloupě předčítali věty z učebnic... V tu chvíli jsem se zklamala téměř vším. Někdy si říkám, že holt do určitého okamžiku pro mě učitel byl tak trochu "víc než člověk", byl múzou vedoucí nás rájem poznání, múzou, která si na mě neměla vybíjet svoje osobní problémy a múzou, která mi neměla v hodinách ukazovat svoje lidské neduhy.

  A když jsem se probudila a učitel přestal být múzou a stal se člověkem (s nepřístojným platem, který musí snášet naše tupotupé pohledy a číst naše jednotvárné /jak by ne, když je tu ctrl+c a ctrl+v, že -.-/ práce a který se pravděpodobně ani učitelem stát nechtěl) a já jsem přestala být tou, která je prováděna rájem poznání a stala jsem se žákem, který do sebe musí natlouct informace, které ho už úplně neberou, některé ho vůbec nezajímají a které, až dostuduje, nejspíš už vůbec nebudou pravdivé. Navíc to nikdo neodcení - kdo by taky měl, když se učím pro sebe?!? - jenomže neodcení to skutečně nikdo, ani já.

  Vědění se proměnilo ve vzdělání a to se v jednu chvíli tak vzdálilo, že se přeměnilo v dlouhou trať za dobrými známkami, kterou běžet musím a která je nevděčná, protože mnohdy skončím se stejnými výsledky - ať už se učím nebo ne. A to jsou mi ty výsledky ještě ukradené. Ale když jsem k tomuhle tak nějak došla a přestalo mě to tak srá.. bolet, tak se začlo zdát, že soupeře (který ani není soupeřem) mám dostatečně (pro tuto chvíli) (a klidně chybně, to nevadí) přečteneného, takže tuhle pseudohru zvládám a akceptuju a nacházím v ní svojí hry. Ať už mám zrovna na mysli, že pro každé učivo se celkem dokážu nadchnout (=a pak se učí bez učení) a taky ho konečně nespojovat s tím člověkem za katedrou, který koktavě předčítá rámečky z elektronické učebnice (která je taky dobrým zlem, když skončí v rukách někoho takového), nebo třeba i to, že se mě baví sledovat učitele jako lidi, jejich chování a hádat, jak si takové chování asi vypěstovali...

  A můj důvod k učení...? Hmm, tak nejdřív se mi chce odpovědět (odseknout?), že nevím. :D
   Známky...? Ty mě sice nezajímají, ale je tu ten známý všudypřítomný tlak a pak taky mnou nastolená má vlastní příčka, na které se s nimi chci udržet. Pak bych si taky se špatnými známkami mohla pokydat budoucnost, že...

  Když za učení považuju (což považuju) to, že si sednu k učebnici a snažím se, aby se mé neurony přestaly (laskavě!) chovat jako matrace s paměťovou pěnou, tedy tak, že informaci nakrátko pojmou a přizpůsobí se jim, ale jakmile si je snažím o pár chvil později vybavit, jsou pryč a neurony jsou, stejně jako slibují výrobci o matracích s paměťovou pěnou - pořád jako nové (tedy prázdné) a odolné /proti prachu, nečistotám a otisku/ (mé snažení má smůlu)...., pak jsou tím důvodem určitě známky. A pak tedy, ale při tomhle přístupu až na druhé koleji, to, že se ke mě dostane něco z doteď mi neznámých pravd.

  A vůbec se neomlouvej, ještě za vrátkami vidím odcházející školní rok, taky jsem se úplně nepřepla do prázdninového módu a nemám nic proti "škole o prázdninách" - aspoň tedy určitě v případě školně laděných závěrů...  :)))

18 Nobody Nobody | 10. července 2012 v 17:06 | Reagovat

[17]: Stát (jsem já, pravil údajně Luďa Čtrnáct, aby posléze umřel na gangrénu – my ovšem vstupujeme do jiné roviny textu, totiž do Tvé skvělé věty, která pokračuje => ) nad hotovým obrazem s bezradnými pohledy a ústy, která nemají co říct, je samo o sobě obrazným vyjádřením (kolorovaným a neoddiskutovatelně orámovaným slovem: „nikdy“ :o) , které kdybychom vyvěsili v Louvru, stačil by jen jeden den a Mona Lisa by to zabalila a šla si otevřít stánek s horkými párky před Gare du Nord.

Ale abych nezapomněl: omlouvám se za opožděnější re-akci k Tvým komentářům mých reakcí; občas nedomyslím to, co bych domyslet měl (a domyslím /domýšlím/ něco, co bych domýšlet neměl), takže mi pak nějaký čas trvá, než nastartuji na nově „přeskupenou úroveň“, protože vlastně všechno bylo celou dobu jinak [tedy řečeno s Villonem: Jen to mi nesporné, co plno stínů; kde světlý den, tam cestu sotva znám; kde průzračnost, tam výkladem se minu; svou znalost vděčím náhlým náhodám; vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám; dím „dobrý večer“, jitro-li se skví; když ležím naznak, strach mám z padání, atd...]. Ovšem protože se nejmenuji Gilliatt (ani Francois Villion), a čekání na příliv by tak bylo dlouhé asi jako čekání na Godota, pokusím se zareagovat na Tvůj text alespoň nyní.
(Zkrátka: někdy 1 a 1 nejsou 11, ale skutečně 2 [a občas bohužel tři a někdy dokonce i více]).

K tomu posouvání.. Na základě Tvých textů se mi jevíš být přemýšlivou a inteligentní bytostí, která se nenechá opít (nejen?) rohlíkem, ale poctivě se snaží orientovat ve svém životě a v lidech okolo sebe, hledá řešení, zabývá se jimi, klade si vůbec ne snadné otázky a prověřuje odpovědi jak své, tak ostatních, nespokojí se s obvyklými míněními, ani s přejímáním vzorců ve stylu „to je přece normální“, „takhle to dělá každý“, - takže bych měl za to, že posouváš především sebe samu, a nebo lépe: že můj podíl na Tvém posouvání se bude jen docela nepatrný, pokud nějaký. A ostatně: kde by byl Nobody, kdyby nebylo Tvých textů? Byl by vůbec? Kdo koho kam vlastně posouvá?

Pokud se mi nedaří odpovídat na některé otázky přímo (ale obvykle jen nepřímo), nezbývá, než přisoudit tento nešvar mému poněkud infantilnímu zaujetí zabředávat do každé myšlenkové odbočky, která se cestou nachomýtne, řádně se omluvit (o5 <= Ó! Pět!) a požádat o případné zopakování všeho toho, co zůstalo nezodpovězeno, nebo co případně zahalila pochyba mé nepřímé odpovědi. Rád se pokusím vyjasnit zanesené nejasnosti, které se mi „podařilo“ do mých vět „vpašovat“. Ale od mé ne-jasnosti už raději k Tvé Jasnosti:

Soudím, že celá pasáž, kterou jsi věnovala myšlenkám, by klidně mohla nahradit pasáž v Lucerně (a klidně na to vsadím tenisky od Lí Bednáře – a pak ještě jedny boty, protože si stojím za tím, že určitě nebudu muset šmajdat bos). Jednoduše řečeno (a méně ve stylu molto patetico): perfektně napsané! Hypotéza se symbiózou je více než přesná. Souhlasím s tím, že bez člověka by myšlenka vzniknout nemohla (jen se tu otevírá docela dobrý prostor pro to, znovu se vrátit k tomu, kdo /nebo možná lépe kdy/ je člověk; resp. kdy je člověk natolik člověkem, aby se mohl stát „živnou půdou“ pro vznik myšlenky).

[Dovolím si navrhnout, že bys opravdu měla psát povídky, ne jen to zkoušet – ale třeba už se lehce zmíněná první věta „rozkošatila“..?]

Snad bych mohli zauvažovat (kromě naznačené možnosti znovu-zproblematizování člověka jako podmínky pro vznik myšlenky – kým takový člověk musí být, jaké by měl mít „kvality“, jak moc je třeba, aby byl bláznivý, hravý, jiný, ne-normální, přesto ale také rozumný) ještě nad podmínkami samotného střetu myšlenek – za jakých podmínek je možné, aby docházelo ke střetům myšlenek, k následným explozím, které jsou pozitivně destruktivní (dekonstruktivní, prohodil by možná kolemjdoucí Jacques Derrida). Může být takovým prostředím třeba i škola? A pokud ano, tak co musí splňovat, aby skutečně umožnila dekonstruktivní „myšlenkový candrbál“?

S úrovní učitelů je to vážně tristní, vůbec se Ti nedivím. Možná se tu a tam najde nějaký učitel, ale pak už obvykle jen pracovník školy, zaměstnanec, který, jak píšeš, pobírá nepřístojný plat, musí snášet tupotupé (mimochodem moc povedené slovo – navíc nepochybně „dráždící“ všechny „příčesáky“) pohledy žactva, číst jednotvárné práce a který podle všeho ani učitelem být nechtěl. A učitel (řekněme: skutečný pedagog) by rozhodně (ale klidně i rozhoď mně, jestli někdy budu popelem) měl být zapálený (jak jinak bych ostatně mohl být popelem?) pro látku, kterou má předat (před-stavit) v rámci výuky; taky by ovšem měl mít vrchovatě trpělivosti, protože s žactvem (kteréhokoliv stupně školy) to málokdy je jednoduché (ještě aby bylo! ;o)
Včera v podvečer jsem tloukl špačky (obrazně – navíc špačka aby tu jeden [na Praze 2/4] pohledal; snad cigaretovýho) před pakulem (mimochodem nejsem učitel, což uvádím jen proto, abych tu přechodem k následnému – nebo jako důsledek výše napsaného – sdělení/vyprávění neuvedl v pohyb nějaké pochybnosti o mém statusu), takže tloukl jsem ty chudáky obrazné špačky [zkoušel jsem taky chytat lelky, ale zkus si chytat lelka, když zrovna tlučeš špačka], při pohledu na nuselák meditoval o jednom ohraném vtipu (co proletí broučkovi hlavičkou, když narazí na přední sklo jedoucího auta?) a přitom nemohl neslyšet týpky opodál, partičku, ve které borci drtili rapování. A řikal jsem si what the f..k men!? Jako frázování dobrý, ale text? Jasně, improvizačka, beru to –  ale stejně: proč tak zoufale podvyživená slovní zásoba? Kam se poděla mnohovrstevnatost textu? Kde je jaká nápaditost? Vtip? Má snad tvůj rým rýmu, takže jsi ho uklidil do postele čajovat? Tím chci říct, že třeba narazit dnes na někoho, kdo je schopen se vyjádřit více než jen jednou větou (obvykle navíc řádně nenaditou kdejakým klišé) je spíše vzácnost [a zde tak opět v pokloně smekám hučku, širák svůj odhazuji v dál a aranžuji klobouk ve křoví před tím, jak píšeš Ty].
Mimochodem i na vejšce není pro leckterého (dokonce) profesora nic „nebezpečnějšího“, než student, který dokáže položit otázku, na kterou dotazovaný neumí odpovědět.
Ale zpátky k Tvému textu... Tvou vlastní hru v pseudohře, kterou bychom možná mohli nazvat jako „hru na školu“ (mohu-li to posoudit) máš docela dobře rozehranou. Třeba to pozorování /projevování se ega/ tvora za katedrou může být určitě zábava. I když by možná vždycky „někde vzadu v paměti“ asi měl běžet jako rezident malý prográmek, který by čas od času našeptal, že někdy ten „zoufalec [on nebo ona] před tabulí“ opravdu může být zoufalcem, který už prostě „neví“, takže se právě proto chová tak, jak se chová – i když to by jej nemělo omlouvat (vzpomněl jsem si právě na jednoho PhDr. Velký Narcis, Ph.D.); ne, to by jej opravdu nemělo omlouvat a určitě by si žádný „pedagog“ neměl „léčit“ svá osobní „bebí“ na studentovi (ani studentce – abychom dostáli řádné rovnoprávnosti pohlaví ;o) .

Přemýšlím nad tím, jak píšeš o tom, že některé informace, až dostuduješ, možná už ani nebudou pravdivé, takže není tak snadné se pro ně nadchnout.. zas to neplatí jen pro gympl, ale třeba právě i pro tu vejšku. Hlavně v té naši nevelké zemičce. Díky tomu, že je ten náš rybník tak malý, vejde se do něj jen málo nevelkých ryb, takže není ani příliš mnoho nových „vstupů“, recykluje se, opakuje se, nastavuje se, píše se pořád jen „o něčem“, namísto toho, aby se psalo „něco“ – žádné velké „aktualizace“ na poli „vědění“ ani „ne-vědění se nekonají – ale zase je to možná o to větší výzva, jak se to jednou pokusit změnit. I když někdy z toho motivace leží na jipce a každá minuta je plná úzkostlivého napětí, jestli to ta troska ještě dá, nebo jestli už se vlastně jen snažíme napumpovat život do rozkládající se mršiny (což by jistě třeba takový Šárl Bodlér náležitě okomentoval) A koneckonců třeba žádná informace, která je vhodně začleněná do příslušného celku, nezestárne natolik, aby ztratila tu „svou“ pravdivost (třeba i relativní).

Že to nikdo nedocení... Děl bych, že právě proto se nikdy neučím jenom pro sebe („Učíš se hlavně pro sebe“ je jen, tedy dle mého názoru, kulhající floskulí, která neříká vůbec nic). Protože neučíme se pořád – a stále? [což může být nahlédnuto také jako floskule, ovšem..] Ale tak školní učivo představuje jen část celku, kterým je život – neustálé učení se novému a novému: jak přistoupit k tomu nebo onomu, co s tímhle, proč je něco tak a ne jinak... K tomu všemu je navíc prý ještě realita čubka, jak říká Jean Baudrillard [doslova vece, že: „realita je čubka... pochází ze smilstva pitomosti s duchem kalkulu – potrat posvátné iluze, dodaný hyenám vědy“], takže bude asi docela dobrý zůstat ve střehu. Máme sklon vidět to, co vidět chceme, číst to, co očekáváme, že bylo napsáno, přejímat většinově zaujímaná stanoviska, případně se vůči nim vyhraňovat extrémně nastavenou „odpovědí“ (kdy se obvykle zapomíná na to, že extrém není [alespoň bych měl za to, že není] nějakým „výstřelkem“, „excesem“, ale činem, který má hlavu a patu, který je promyšlený, třebaže ne-rozumem; vždyť když se jedná jen o bláznivost nebo extrém bez důvtipu a bez té správné rafinovanosti, není to přece než pokus o ní, ne?). Proto bych mínil, že i kdybych to měl být jen já sám, kdo by to měl docenit, prostě to docením (i když u toho zrovna nemusím mít škleb jako Joker – vždyť jistě: why so serious?).

Takže to, co píšeš o těch (do jistého okamžiku – nebo zatím) neznámých pravdách bych považoval (mimo jiné) za skvělý doklad toho, co jsem uvedl ve třetím bloku této mé re-akce (nebo i v části věnované pasáži). Kromě toho spojení „neznámé pravdy“ by naznačovalo, že pravda není jen jedna a klidně by mohlo vést k otázce, jak je vůbec pravda možná? A stejně tak i k otázce: jestliže je pravda zatím pravdou neznámou, zatím jen nějak tušenou, tedy pravdou možnou, doposud neaktualizovanou (ne-známou?), je pak jen pravdou „z doslechu“ – a tak třeba vůbec ne pravdou?

19 Avis Avis | Web | 14. července 2012 v 12:22 | Reagovat

[18]:  Mimochodem myslím, že Mona Lisa by aspirovala na jiné místo než za stánkem rychlého občerstvení, už proto, že kdejaká firma by o známou tvář měla jistě zájem a jistě by také nabídli velkolepější podmínky, než jaké by měla coby prodavačka horkých párků. (I když, pokud by už Mona skutečně začla horké párky prodávat, pak by ostatní stánky měly jen mizernou šanci na větší tržbu, ale zase nevíme, jací další chudáci, kteří přišli o své známé prosluněné místo, by skončili také u párků.. :D)

Omluva se přijímá a považuje za zbytečnou, vždyť mně taky většinou trvá, než se vyjádřím a taky to ze mě někdy leze jak z chlupaté deky. :)

Myslím, že Nobody by byl nejspíš prostě "jinde" - logicky, když ne tady. Nenapadá mě upřesnění, kde bys byl, tak od toho raději uteču... Vím ale určitě, že bys byl! Neboť nejsi pěnou, které by daly vzniknout mnou šířené vlny.. :)

Nejde o to, že bys neodpovídal na mé otázky nebo na ně odpovídal "nepřímo", rozhodně se nejednalo o reklamaci Tvých odpovědí na mé otázky... Spíš jen tiché postesknutí, že otázky, které položíš Ty, se vynasnažím zodpovědět, ale už se nedozvím, jak bys na stejné otázky odpověděl Ty - i když to obvykle vyvstane samo z dalších vyměněných vět. :))

Raději se nesázej a nedávej všanc boty své, protože bude jistě dost jiných, lepších možností k uzavření sázky a pak by Tě mohlo mrzet, že ty boty už nemáš - přestože nepochybuji, že bys stále měl, s čím do sázky jít. :o)

Díky za pochvalu celé pasáže o myšlenkách :)))))
Co se týče dostatečné člověkovosti pro stání se "živnou půdou".. To je pro mě (naštěstí?) neprobádané území, protože se mi ještě nestalo, aby se přestaly dít střety, přestože jsem si mnohokrát přála, aby se neděly. Často, hlavně poslední dobou, se stane jiná, nemilá věc, která ne(z)ničí živnost půdy, spíš naruší moje prostředky pro její obdělávání. Takové to nepříjemné myšlekové "prázdno", které je spíš stáním na skládce střepů všech myšlenek najednou, ztracením Adrianiny nitě a taky mnohdy následným zoufalstvím, že mi zkrátka nejde přemýšlet.
Pořád se pohybuji v rámci, kde jsem hlavně duchem, ne tělem (které bez ducha pro střety nestačí?), v rámci, kde je tělo natolik spokojené, aby se pořád nepřipomínalo, pěkně pracovalo a nechalo ducha, ať si tvoří, dívá na myšlenkové mraky a podporuje střety... Jediným únikem, který důvěrně znám, je spánek. To se o myšlenky vědomě nestarám...
A takový stav, kde se střety vůbec neděly? Nevím, nejsem si také jistá....
Co si o tom myslíš Ty? :)

Věta se nerozkošatila.., když já se toho tak trochu zdráhám. Bojím se do toho "skočit po hlavě", protože se bojím, že skočím špatně a když do toho jdu pomalu, tak si sotva namočím nohu ve vodě a už je mi jasné, že plavat se nebude... (A takové to máchání končetinami ve vodě za účelem napodobení plavání taky brzo vzdám.) Jsem srab. A mám strach, že se spálím.., no... :))

Myslím, že střety se dějí v hlavách nás všech - akorát jsou některé střety takové... míň velebnější, míň krásné a takové až politováníhodně otrhané... Podmínky vzniků těch velebnějších střetů myšlenek, člověk by asi měl být zvyklý myslet trochu na vyšší úrovni, než jaké je třeba při rozhodování, zdali si dám do čaje jednu nebo dvě kostky cukru, nebo že bych nesladila? (Navíc je takové rozhodování vůbec střetem?)
Myslím, že škola by mohla být dobrým prostředím, jenomže sama škola po nás vlastní myšlenkové střety nevyžaduje, snad jen malé střety, pomocí kterých máme umět odpovědět na zapeklitější otázky a spíš než střetem je pak tahle akce vzpomínáním na poznámky pod čarou, učivo z minulých let a mnohdy i vzpomínáním na to, co jsme nikdy nevěděli. Ale to je pak takové netvořivé střetávání, které je cestou jen k tomu, abychom odstranili hrozící hrozbu z nezodpovězené učitelovy otázky. ← po zbavení se hrozby už se dál zkrátka nepřemýšlí...
A o přestávkách kvalitní střety nevyhledáváme, protože máme (správný?) pocit, že by naše myšlenky nebyly vyslyšeny a místo, kde bychom si mohli sami pro sebe spřádat pavučiny, tu taky není zrovna ideální, navíc člověk chce o přestávkách vypustit, zasmát se, zabřednout do krásně lehké diskuze a pomalu si vyndat učebnice na další hodinu...
Řekla bych, že ve škole na mé myšlenky nikdo není zvědav - svým způsobem.

  Abych na svojí školu (resp. všechny dosavadní školy) pořád jenom nenanášela špínu, pár skutečných pedagogů se tu našlo, nachází. To je pak hned jiné do takových hodin chodit, když člověk za katedrou je za své místo rád a mnohdy se až zalyká vášní pro věc... :)

  Představ si, že jsem onen ohraný vtip neslyšela, ale pokud je, jak mi vyhledávač mile poradil, správnou odpovědí zadeček, pak mám hned náladu začít o něm meditovat taky, i když si zrovna nejsem jistá, zdali s dlouhým smíchem...
  To, že je dneska těžké narazit na někoho, komu není zatěžko vyjádřit se víc než jednou srozumitelnou větou, mi přijde zvláštní, protože přece není možné, aby toho většina lidí nebyla schopná...? Nemáme potřebu umět se vyjadřovat? Nebo snad nemáme potřebu se vůbec vyjadřovat? (Snad že se vyjádří někdo jiný a stačí, abych se pod to já podepsal, popřípadě to "lajknul"?)
/Aby mé psaní nezpyšnělo pod krásou Tvých poklon :)/

  Myslím, že právě to, že se žák se podívá na učitele jako na člověka, třeba zrovna zoufalce, který už zkrátka neví, jak dál, protože je z nás a ze svého údělu naprosto vyšťavený, nás jako žáky posouvá dál. Jednak se člověk hned ocitne učitelovi "blíž", svým způsobem ho chápe (ale uvědomuje si, že by něco učitel prostě dělat neměl), odpustí si hrozná vyjádření, ve kterém by většina slov byla vypípána a hned vzápětí se naskýtá možnost přemýšlet o sobě jako o žákovi.. Což by nás mohlo posunout dál...

  Souhlasím s tím (vlastně radostně přikyvuji na celý závěr /i když to vlastně na celou reakci :D/, který začíná přemýšlením o informacích, které přestaly být pravdivé) , že život je učením, takže učení rozhodně nenáleží jen školám.. :) Věta, že "Máme sklon vidět to, co vidět chceme, číst to, co očekáváme, že bylo napsáno, přejímat většinově zaujímaná stanoviska, atd." je úžasná!  :)

Na otázku, jak je vůbec pravda možná, by se chtělo odpovědět, že není, bůh ví proč. (To by celá věc byla až nepříjemně rychle odsunuta ze stolu! :) Ale je možná, řekla bych, že je i nutná, protože jaký by byl svět bez pravdy? Nebylo by sice lží, protože se obávám, že bez pravdy by zřejmě nemohla existovat ani lež, ale čím by svět byl? Je možná, protože každý potřebuje mít jistotu, že myslí, uvažuje 'správně', že má pravdu a že tak má smysl se za svoje myšlenky bít. Taky když je něco pravda, tak proč tomu nevěřit? (Proč nevěřit a nezamítnout snahu zajímat se, jak bylo to "něco" za pravdu označeno?) Navíc by se mohlo zdát, že ubližovat v boji za "pravdu" je menší zločin... jako by snad druhá strana vědomě bojovala za lež?

  Možná jsem se měla vyjádřit spíš, že se dozvím něco z mě neznámých skutečností. A skutečnosti prosté, které nepochybně jsou, pokud tedy nechceme podkopnout celou svou víru ve svět a nechceme si myslet, že je nám jenom hráno divadlo o světě, zatímco se topíme v našem malém rybníčku.

  Pravda tušená, řekla bych, je pravdou, pokud v ní jako v pravdu věříme (přestože ji neznáme). Pochybuji, že by se pravda nějak umocnila v pravdivosti jen tím, že jí poznáme - v případě školy je mi servírovaná na podnose a už ji nijak neprověřuji, nýbrž jí věřím.
  Nebetyčné pitomosti nám ve škole říkány nejsou, popřípadě jsme už oslepli a nejsme s to si toho všimnout a jemné pitomosti, ty jsou spíš zjednodušením nebo zkrátka přeřeknutím, nedorozuměním, které můžeme při naší zběžné kontrole odhalit a odstranit.
  A nebo taky ne a dostala jsem se jinam... ;)

20 Nobody Nobody | 17. července 2012 v 17:52 | Reagovat

[19]: Ona by to Mona Lisa vůbec měla těžké. Jednak by pravděpodobně každý její prodaný horký párek měl sklon „culit se“ stejně jako ona, což by u kupujícího nutně vzbuzovalo nemalé rozpaky (Jak si ten výraz vyložit? Co mi to ta křupavkovitá věc svým „úsměvem“ signalizuje? Takový párek přece nemohu jen tak sníst – takový párek bude třeba řádně pozorovat a teprve potom, snad někdy v budoucnu, se mu věnovat i jinak /než jen pohledem/.) A druhak (ve shodě s Tvým textem) by opravdu hrozilo, že ostatní stánky budou odsunuty na druhou kolej. To by možná v případě Gare du Nord zase takový trabl nepředstavovalo, no ale stejně: věci by se přitom daly do pohybu, celé by to nepochybně způsobilo řádnou tlačenici a nakonec by nejvíc trpěly ty párky, protože kdo by na ně, na chudáky zvolna chladnoucí, měl vůbec ještě čas?
A chceme my, aby nějaký párek trpěl?
Proto bude lépe ponechat Monu Lisu na jejím současném působišti a myšlenkový konstrukt, který ji měl tendenci přesunout na vlakové nádraží, vrátit do role sdělení, které pouze skládá hold původní výpovědi o nikdy nesložených skládankách (nebo možná o nikdy neukončeném procesu skládání našich textů).
Nobody, pěna, vlny.. Vím jistě (?) jen to, že by zde byl ten, který je zastupován touto přezdívkou, ale samotný Nobody by sotva byl tím, kým je nyní – takže (v tomto smyslu) by Nobody nebyl. Možná není „jinde“ jako „jinde“ – a snad, že vůbec není žádné jinde. Je jen tady, zde, nyní – a jinde jen jako možná (tedy nikoliv znějící) ozvěna toho, co může [taky] být – ale co není právě proto, protože „žij(e)me“ [je] právě tady a teď :o)
„Logicky“, mínil bych, bude poněkud ošemetné, protože zůstává (obvykle) „zaledováno“ v rovině racionálně uchopeného, rozumem zmocněného. Naštěstí ne všechny naše aktivity „kočíruje“ rozum (myslím ten jeden typ rozumu – rozumný rozum) a pak se dějí i věci, nad kterými „rozum zůstává stát“. A snad, že teprve tehdy se opravdu něco děje.
Myslím, že „živnou půdou“ pro střety bude mj. takový člověk, který vnímá (tedy nejen racionálně reflektuje) své bytí. Který je tvořivou bytostí. Střetává se s tím, čemu konvenčně říkáme realita (naráží svými myšlenkami i svým tělem proti této „zdi“) a hledá způsob, jak tyto nárazy, střety, zapracovat do celku skládačky, kterou představuje stále otevřený horizont lidského bytí. Někdy to může hodně bolet, jindy naopak vyvolat euforii tím, jak bravurně se podařilo náraz „ustát“, vyrovnat, zapracovat. Řekl bych, že mnoho z nás má tendenci se nárazům a střetům vyhýbat. Proti snaze „prolamovat se“ skrze hranice a hradby, kterými jsme se postupně a pomaličku obklopili, působí tendence chránit si dobyté území, i přestože už zásoby docházejí, v kraji řádí hladomor a nemoc kosí jednu myšlenku za druhou. Úplně nakonec zůstává už jen takový neživý-mrtvý, zvětralá zkostnatělá konstrukce, zanesená vrstvou zvyků a ustálených postupů, chrastící jak pergamen – a stejně tak křehká. Jedno silnější „ťuknutí“ a celý „svět“ se sype v oblaku malých vloček k zemi u našich nohou.
Trošku nerozumím tomu myšlenkovému „prázdnu“, o kterém píšeš (hlavně té části věty, která říká: „[...], že mi zkrátka nejde přemýšlet). Protože Tvé texty svědčí naopak o tom, že Ti přemýšlet jde – a to moc dobře (a přece nejde stále o všem pořád přemýšlet, ne?). Navíc Tvé přemýšlení se mi nezdá být jen čistým „rozumováním“ (takovým, do kterého mám začasto sklon „zapadnout“ já), ale jeví se mi být inspirujícím promýšlením, hledáním nových přístupů a cest, hraním si s tématem – zkrátka velice tvořivou, inteligentní, autentickou a přínosnou (navíc pro mě osobně velice sympatickou) činností, takže jaké „nejde přemýšlet“?
S tělem to občas nebývá snadné. Na druhou stranu také díky tělu (a tělům) zde jsme; snad se jej proto zeptat: proč hlavně duch? Proč především ten rámec, ve kterém má navrch duch? Usadit ducha do lavice, tělo poslat k tabuli a nechat si poskytnout výklad. Nechat hovořit, naslouchat..
A spánek by také mohl představovat takový čas duše, kdy panuje přestávka, o které je možné „vypustit, zasmát se, zabřednout do krásně lehké diskuze“. Spánek jako re-kreace duše, těla, nás.
Takový stav, kde by se střety vůbec neděly, takový stav bych asi označil za smrt (v souladu s tím, co píšu výše o hranicích a hradbách). Ale ne jen za takovou tu obvyklou „smrt smrťoucí“, ale za smrt, která je mrtvější než smrt. Protéza na protéze. Chladné a sterilní ostří nebytí.
K úplnému vyloučení střetů snad asi ani dojít nemůže (naštěstí), ovšem měl bych za to, že je lze významně omezit – jak se to úspěšně děje třeba ve školství (nelze jistě generalizovat, proto snad lépe: jak se „obvykle“ úspěšně děje ve školství) – a jak ostatně píšeš i Ty, v  části věnované škole.
Pak se lehko stane, že na hranice jsou povolávány stále větší posily, hradby se zpevňují a budují se strážné věže (Svědci Jehovovy jistě prominou). A původně tvořivá, živá a inspirativní bytost je přetvářena v tvárnou (takže beztvarou) masu čehosi, do čeho lze otisknout tu nejméně konfliktní podobu hráče a umístit na pole hry, která simuluje skutečný svět. Ještě že ne každý se „nechá“, že je tu stále také někdo, kdo ví, že žít znamená bojovat, tedy „nedat se“, kdo je si vědom toho, že je třeba „utkávat se, utkávat a utkávat“ ;o)
A o to víc pak potěší, když se najde i takový „ústav“, ve kterém ještě pár „bláznů“ zbývá a působí..
Možná jsem v případě té partičky před Kongresovým centrem jen nepochopil aktuálně rozehranou scénu – snad to byl jejich záměr; zvolit co nejméně komplikovanou větu, tu následně rozkrájet a nafrázovat. A snad i je většina lidí schopná se vyjádřit (nebo spíše disponuje onou schopností) – ale proč se snažit? Vždyť je tak snadné a nekonfliktní přejímat to, co se tak snadno dává, případně to „posílit“ a to třeba právě tak, že to jednoduše „lajknu“ (abych využil Tvůj skvělý nadhoz). Nemyslím, že by to bylo o tom, že není potřeba se vyjadřovat – spíše je snazší vyjádřit se „šablonovitě“, než se vyjádřit „nějak jinak“ a tak riskovat případný střet.
Ale mohu se mýlit – a rád se střetnu s případnou námitkou ;o)
[Mimochodem laskavý google skutečně na Tvůj dotaz vrátil správnou odpověď (ve věci broučka) a je pravdou, že pokud by měl zaznít vůbec nějaký smích, pak by nejspíš zněl saroyanovsky neveselý smích].
Inspirativní závěr o pravdě bych si dovolil přečíst takto: pravda není možná, protože je nutná, ale není nutně nutná tak, aby nemohla vyvstávat ve svých různých možných podobách (protože každý potřebuje mít určitou „jistotu“ [spíše opěrný bod – i kdyby to měl být opěrný bod jen dočasný]. Ale jakmile by pravda měla „zkostnatět“, ztratit svou „dynamiku“ (vzdalování se od toho, co je spíše pochybné, k tomu, co je pravdě-podobné), zpozorněl bych. Pravda tušená, řekl bych, by mohla být ukazatelem, který vyzývá k pohybu a který zároveň „poutníka za pravdou“ posiluje během jeho putování. Víra v ní bude bezpochyby podstatnou podmínkou pro to, aby vůbec mohla být jako pravda tušená nahlédnuta. Pravdu tak asi sotva kdy můžeme (nebo budeme) „mít“, ale snad se lze pravdě přiblížit, pravdivě se pokoušet pravdu vyjádřit a pravdivě se snažit o pravdu usilovat.
A psát bych (být na Tvém místě) přece jen zkusil.. Vždyť možná není nutné hned „plavat“. Co třeba jen si sednout na břeh, pozorovat dění na hladině a nechat věty jen tak plynout? Zkoušet „číst“ to, co se zjevuje jako odraz na vodě, občas vyslat na druhý břeh několik žabek (jako Amélie [faire des ricochets sur le canal Saint-Martin]), zkrátka strach nechat odplynout, svěřit jej pěně podél břehů a první větu vysvobodit z její samoty.
Samota ji přece určitě nesvědčí – tak jako ostatně nesvědčí nikomu.. ;o)

21 Vendy Vendy | Web | 29. července 2012 v 15:45 | Reagovat

Vidím, že vaše výměna komentářů je víc než inspirativní.
Pro oba.
A taky pro návštěvníky! :)

22 Avis Avis | Web | 31. července 2012 v 13:06 | Reagovat

[20]:  Omlouvám se, že mi /zase/  tak dlouho trvalo, než jsem se vymáčkla a zmohla na odpověď. Bylo tu další „myšlenkové prázdno“, což je, uznávám, nepřesné (zavádějící?) označení. Akceptuji, že nelze pořád přemýšlet, octla se tu (sice z pochopitelných důvodů, ale…) nepříjemně vysoká zeď, která mi bránila přemýšlet. Tak se omlouvám, že jsem si dala načas, než jsem (ji dokázala zbořit a) vyždímat ze sebe odpověď. ;)
  Kromě toho, že si nepřejeme, aby nějaký chudák párek trpěl (i když našli by se zajisté tací, kterým by bylo jeho případné utrpení fuk), stejně si nejsem jistá, zdali by úsměv Moně Lise vydržel a proto raději necháme vše při starém… :)
  Stejně bych se chtěla bít za to, že sám Nobody tu „neprožil“ nic přelomového, zlomového nebo životně důležitého, nějak bych vás dva neseparovala a trvala bych na rovnocenném obohacování nás obou. :)
   Moc se mi líbí popsání člověka coby živné půdy pro myšlenky, nadšeně tleskám! Jistě bude také mnoho druhů střetů, stejně, jako je mnoho druhů mračen a tak se určitě budou lišit i naše reakce na ně. Nejsem si jistá, jestli jsem už potkala „neživého-mrtvého“, spíš jsem se potkala s tím, že si každý najde přesnou, až moc konkrétní cestu, jak při střetu postupovat, jak se zachovat, hlavně, aby to nebolelo, a pak nás začne nastavený rámec omezovat. Není to úplně čisté vyhýbání se, je asi skrytější. Neříkám, nic proti hledání a zvykání si na způsoby, jakými se střety pracujeme, jen kdyby šlo včas si uvědomit, že se už začínám topit, že už se starým způsobem neplave tak dobře a pak trochu odstoupit a styl plavání (třeba jen na chvíli) pozměnit.
  Proč hlavně tělo? Řekla bych, že za upřednostněním ducha před tělem stojí (stál?) pocit, že dnes činíme právě naopak, totiž že upřednostňujeme tělo a na ducha zapomínáme. Ale vůbec si nejsem jistá, zda onen pocit přetrvává, nebo se tu jenom zastavil, hostoval tu a už sídlí o dům dál.
  Vlastně nejsem proti vyjadřování se „šablonovitě“, jen mi vadí, pokud je to šablonovitost slepá… :)
  Velmi pěkná působivá pasáž o pravdě, takže začnu znovu tleskat a řeknu směrem k Moně Lise, že měla štěstí, že jsme se ji rozhodli nekonkurovat a tak ji ušetřit… :D
  A věřím, že si nakonec přece jenom zaplavu. Už kdyby to měla být (jenom?) reakce na to, že se topím… :)

23 Nobody Nobody | 1. srpna 2012 v 22:05 | Reagovat

[22]: Dovolil bych si zahájit tuto odpověď citací Avis: „Omluva se přijímá a považuje za zbytečnou, vždyť mně taky většinou trvá, než se vyjádřím a taky to ze mě někdy leze jak z chlupaté deky.“ A doplnil bych (tedy pokud smím) dotazem, jak by měl (mohl?) vypadat takový svět, kde by nebylo zdí, které volají po zboření? Příliš totiž nerozumím uzávorkovanému „sice z pochopitelných důvodů“ – protože mi nijak harmonicky nesouzní moment, který hovoří o myšlenkovém prázdnu, s myšlenkou o nepříjemně vysoké zdi; proto: jaké pochopitelné důvody? [Takže ještě jeden dotaz – opět tedy pokud smím – co by mělo být „upraveno“, aby zde nebylo myšlenkových prázden?]
Každopádně jsem rád, že se Ti zmíněnou zeď podařilo zbořit a že Tě lze opět číst ;o)

Uvědomit si okamžik (který nutně nemusí být oka-mžikem), ve kterém už nejsem tím, kdo vymezuje rámec, ale kdo je rámcem vymezován, dá zřejmě fušku. Přimlouval bych se spíše za vytýčení směru/ů, než za přesnou cestu, která by se náhle mohla vyjevit jako omezující rámec. Ostatně takový rámec by se vlastně vyjevil jako rámec nesprávný, ne? Protože „funkční“ rámec je vždy nějak vymezován, ale vždy je také vymezující, ovšem jen na ten otevřený způsob, třeba jako už několikrát zmíněná šachová hra. Každý kámen na šachovnici má svou přidělenou roli i svou výchozí pozici, resp. role kamene je určována jeho pozicí na šachovnici, ale množství kombinací, které lze v rámci dané hry rozehrát, a tedy i způsob, jakým lze kameny rozpohybovat, je –  
[a tady si od Tebe rád nechám poradit nějaké takové slovo, které by vhodně vystihovalo něco podobného, co je blízko nekonečnu ;o) ]

Takže sice máme vymezený (a vymezující) rámec (jak jsme psali třeba v případě té klenby a jejího svorníku), ale otázka stylu (nejen plaveckého ;o) by měla, děl bych, zůstat přesto otevřenou. Totiž snad že právě tím, že se náhle vynoří nějaká zeď, je signalizováno, že je třeba zauvažovat nad změnou – navíc nikdy nevíš, kdy se v koupelně uvolní dlaždička, za kterou (a tedy vlastně i za zdí, ke které byla daná dlaždička přilepená) se schovává cosi, co přes téměř celou věčnost čekalo na svou příležitost ;o)

Souhlasím s Tvým pocitem ohledně zapomenutí (zapomínání) na ducha, a to i kdyby se jednalo jen o pocit, který už sídlí docela jinde. Jen bych možná navrhl, jestli to tělo, které bývá zhusta upřednostňováno, není pak než stopou skutečného těla – protože může být tělo bez ducha? [A snad se Ti musím rovnou omluvit za to, jak „duchaplnou“ otázku Ti předkládám ku „zvážení“ ;o) I když.. Leckteré mé ráno by možná nasvědčovala tomu, že skutečně může nastat situace „těla bez ducha“... ]

Dumám nad tím šablonovitým uvažováním.. Slepá šablonovitost je nepochybně „marná“, ale za jakých podmínek by šablonovité vyjadřování (tedy to ne-slepé) nemuselo být tak docela k zahození?

Pokud by měl závěr případné plavecké akce naznačovat možnost dát všanc osud toho, kdo se vodě svěřuje, měl bych s tím osobně poněkud problém. Protože bych mínil, že cokoliv stvoříme (myšlenku, větu, gesto, vztah, očekávání – zkrátka cokoliv), že za to pak jako tvůrci neseme určitou odpovědnost (třebaže si toto stvořené může do jisté míry nadále žít svým vlastním životem). Takže šílenství? Rozhodně ano! Bláznivost? Sem s ní! Ale také svrchovaný smích, který jako záchranný kruh nedovolí, abychom si to namířili rovnou ke dnu. A když už, tak jenom proto, abychom poznali toto dno, ověřili si jeho pevnost – a ozkoušeli si, jak moc bude potřeba odrazit se na zpáteční cestu k hladině.

Protože jestliže je počet spojení v lidském mozku vyšší, než jaký je počet atomů ve vesmíru (jak se jednoho dne, totiž 28. září, roku 1997, o hodině jedenácté, dočetl jistý Felix), pak jistě nemusí být tak docela nezajímavé zabývat se tím (právě ve jménu jednoho takového možného spojení), jak členité je ono dno, ale také i tím, co lze očekávat po vynoření se na (jak doufám, nijak nudně klidnou) hladinu. Souhlasíš? ;o)

24 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 2. srpna 2012 v 11:01 | Reagovat

První vlna deziluze? :) Bude jich víc a bohužel ne jenom ve školní lavici, ale nějak to jde nakonec vždycky dál ...

25 Avis Avis | Web | 7. srpna 2012 v 13:11 | Reagovat

[23]:   :) Doplnit dotazem můžeš; samozřejmě, uvědomuji si, že je nezbytné, aby tu takové zdi byly, ale nemůžu si nechat ujít příležitost si hloupě postesknout, že kdyby (přece jenom) nebyly… :D

  Když pominu odůvodnění jako: „Poslouchej.. taky slyšíš to ticho v mojí hlavě? Múza se na mě vysr.. vykašlala,“ a  „Pochybuju, že tam ten mozek vůbec ještě je!“ Když pominu i skutečnosti, se kterými denně přicházíme do styku a už jsme vůči jejich vlivu odolní, akorát se někdy nahrnou v příliš koncentrovaném roztoku a úplně nás pohltí… Skutečnosti jako důležité zkoušky, nálady pouze na nicnedělání a tak podobně (bohužel se mi nedaří nahradit „bohužel“ dalšími příklady, které by mohly /i mně -_-/ více rozjasnit myšlenku). A pak jsou tu chvíle, události, které nás tak překvapí, zasáhnou a zdrtí, že rázem spadne na naší živnou půdu spousta kyselého deště a chvíli pak zabere, než se podaří „eliminovat škody“.
  Jistě je mnoho takových událostí krásných, kdy se pak nechceš soustředit na nic jiného… ale pak je tu taky chvíle, kdy k Tobě přijde člověk s větou, kterou nikdy nechceš slyšet (přestože víš, že jednou bude vyslovena): „Babička umřela.“
  Neuvěřitelně působivý blok.

  Souhlasila bych s tím, že uvědomit si takový okamžik nebude jednoduché, zvlášť když si neuvědomujeme, že takový okamžik si „chceme“ uvědomit a že tu je co si uvědomit… I s  Tvou chytrou námitkou a klonila bych se také k vytýčení směrů spíš než k určité cestě a taky s obdivem vstřebávám Tvá další slova. :))))
  …neuvědomitelně obsáhlý?

Tělo bez ducha… asi ne. Stejně jako duch bez těla. A omlouvat se rozhodně nemusíš, i kdyby byla Tvá otázka naprosto „bezduchá“, stejně nás nenechává na místě, ale posouvá nás. A to se počítá. :) A stejnak nemyslím, že by tak úplně bez ducha byla. Z vlastní zkušenosti bych dodala, že je jistě i mnoho rán, kdy jde člověk naopak jako duše bez těla... Co je horší? =)

Vycházela bych z toho, že „vyjádření se šablonovitě“ bych měla obhájit hlavně sama před sebou, možná dokázat obhájit svou šablonu a stát si za ní před ostatními lidmi (není nutné?), neodmítat vyjádření jenom proto, že vypadá jako šablona a pořád s tím vyjádřením (koneckonců ať už šablonovité je nebo ne) pracovat. Protože, pokud bych se chytla zřejmě trochu krkolomnějšího příkladu, že na blogu máme šablony /vzhledu/ a pokud si už nějakou zvolíme (což se většinou nestává, v tomhle si rádi šijeme kabát sami), stejně pak šablonu přizpůsobíme sobě, uděláme si menu, jak se nám zlíbí, odstraníme zbytečné prvky a napíšeme si do zápatí, co chceme.
  Ale při takovém „normálním“ vyjádřením se k něčemu většinou nemáme tak nepřeberné množství od sebe velmi se lišících možností. Vždyť si mnohdy vystačíme s „ano“, „ne“, „nevím“ (a nezapomenutelné „jiná odpověď“), i když pak takové „ano“ má mnoho odstínů…
  Myslela bych, že není tak docela k zahození, pokud zkrátka nevychází jen z touhy být mezi „šablonovači“.
  Pokud by měla vycházet jen z takového popudu, dobře pak, ani to bych nebrala za úplně k zahození, v jistých případech. [„No a co, že jdu za něčím, přestože (třeba ani) nevím, jestli za tím skutečně osobně jít chci… Prostě jsem hrozně rád, že jdu jednou s davem, protože tuhle šablonu přijalo značné množství lidí, protože se tak nevyjadřuju jen já. Nechte mi aspoň chvilku tohle šablonovité vyjádření, protože se tak (třeba) vyjadřuju jen pro tu radost, že jeden názor sdílíme společně…]

  Možná by to daní všanc bylo produktivní. Jako ve filmech (cheche, člověk by asi měl být pozorný při dedukování z filmů :D), kde se dost lidí naučí plavat zkrátka až při topení, ale možná je to jen tím, že neupřednostňuju filmy, ve kterých se lidé skutečně utopí…
  Navíc si nejsem úplně jistá, zdali by se vůbec dalo utopit v tomhle případě. Vždyť co by bylo takovým utopením? :)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama